Wilbur Smith
překlad: Václav Vanduch

ŘEKA BOHŮ I
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA ELEFANTINĚ jsme si trochu odpočinuli. Po řadu dní už nebylo vidět žádné náznaky přítomnosti nepřátelských vozů a v konvoji i ve městě vzklíčil nový optimismus. Muži začínali mluvit o tom, jestli je nutné jet dál na jih a jestli by nebylo lépe zůstat tady pod vodopády, dát dohromady novou armádu a postavit se vetřelcům. Nedovolil jsem své paní, aby ji ovládla vlna důvěřivosti, která zakořenila v tak mělké půdě. Přesvědčil jsem ji, že moje vize v labyrintech ukazuje pravou cestu a že náš cíl leží dále na jihu. Mezitím jsem nezmenšenou intenzitou pokračoval v přípravách na další pouť. Dnes si ale myslím, že tehdy to bylo víc kouzlo dobrodružství, které mě hnalo dál, než nutnost utíkat před Hyksósem.

Chtěl jsem vidět, co leží nad vodopády, a večery po celodenní práci v loděnicích jsem trávil v palácové knihovně. Do pozdních nočních hlídek jsem pročítal záznamy mužů, kteří první vstoupili do neznáma, kam jsme měli namířeno.

Psali, že řeka nemá začátek, že teče až ze samého konce světa. Tvrdili, že za prvními vodopády jsou další, daleko hrozivější, které nemůže žádný člověk ani loď překonat. Popisovali, že cesta od prvních vodopádů k druhým trvala celý rok a řeka pokračovala pořád dál.

Chtěl jsem to vidět. Víc než cokoliv jiného ve svém životě jsem toužil uvidět, kde tato velká řeka, základ našeho života začíná.

Když jsem při světle lampy usnul nad svitky, znovu jsem ve snu viděl zvoucí bohyni, usazenou na hoře, s dvěma prameny vod vytékajícími z jejího ohromného lůna. Třebaže jsem spal jen málo, probouzel jsem se svěží a čilý pospíchal k dokům, abych pokračoval v přípravě na cestu.

Měli jsme štěstí, že většina lanoví pro naše lodi se tkala a splétala v plachtařských dílnách zde na Elefantině. Mohl jsem vybírat mezi nejlepšími konopnými lany. Některá z nich byla tenká jako můj prst a jiná měla tloušťku srovnatelnou s mým stehnem. Nacpal jsem je do všech možných koutů a úkrytů na lodích, kde ještě zbylo místo. Věděl jsem dobře, jak budou potřebná u vodopádů.

Nebylo žádným překvapením, že se zde na Elefantině projevili zbabělci a lidé s nedostatkem rozhodnosti. Potíže na útěku z Théb přesvědčily mnohé, že bude lépe riskovat slitování a milosrdenství Hyksósů než pokračovat v cestě do spálených jižních pouští, kde na ně čekali ještě divočejší lidé a zvířata.

Jakmile se Tanus dověděl, že několik tisíc obyvatel dychtí opustit konvoj, křičel: „Prokletí zrádci a odpadlíci! Ale já vím, co s nimi udělám.“ Vyjádřil se v tom smyslu, že je s pomocí legií nažene zpět na paluby lodí.

Zpočátku měl i podporu mé paní. Její motivy se však zásadně lišily od jeho. Měla na mysli jen starost o dobro svých poddaných a svůj slib, že nikoho nenechá napospas zvůli Hyksósů.

Ztratil jsem půlku noci přesvědčováním obou, než konečně pochopili, že nám bude lépe bez nedobrovolných pasažérů. Nakonec královna Lostris vydala dekret, ve kterém povoluje každému, kdo chce zůstat na Elefantině, aby tak učinil. K prohlášení však přidala vlastní drobnou poznámku. Dekret byl pak čten na každé ulici ve městě a v loděnicích, kde kotvily naše lodě.

 

Já, královna Lostris, regentka celého Egypta, matka prince Memona, dědice dvojité koruny obou království, dávám nyní lidu této země slavnostní slib.

Přísahám takto před bohy a volám je jako svědky. Přísahám vám, že v plnoletosti prince se s ním vrátím do města Elefantiny, abych ho dosadila na trůn Egypta a vložila mu na hlavu dvojitou korunu. On pak vyžene tyrana a bude vám vládnout podle práva a v milosti až do konce svých dnů.

Takto k vám mluvím já, královna Lostris, regentka celého Egypta.

 

Tímto prohlášením si královna získala stonásobně větší lásku a věrnost pro sebe i pro prince. Pochybuji, že byl kdy v naší historii některý vládce oslavován jako ona.

Když byl později pořízen seznam těch, co s námi půjdou nad vodopády, vůbec mě nepřekvapilo, že je mezi nimi většina zkušených, věrných a poctivých lidí. Ostatní, kteří si přáli zůstat v Elefantině, patřili hlavně k lidem, jejichž nepřítomnost bude pro nás jen štěstím. V této skupině se přirozeně objevila i většina kněží.

Čas ale ukázal, že nám uprchlíci, kteří zůstali v Elefantině, prokázali neocenitelnou službu. Po dlouhá léta vyhnanství udržovali v srdcích lidu plamen víry a naděje, vzpomínku na prince Memona i přísahu královny Lostris.

Postupně se legenda o návratu prince rozšířila do obou království sužovaných po dlouhá léta Hyksósovou tyranií. Nakonec lidé v celém Egyptě, od prvních vodopádů až po sedmero ramen velké delty věřili, že se k nim vrátí, těšili se na ten den a modlili se za to.