<<< Literární doupě
Literární doupě

Alexandr Solženicyn

SOUOSTROVÍ GULAG

ukázky

 

Gulag - Applebaum Anne
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Gulag - Applebaum Anne
Jeden den Ivana Děnisoviče - Solženicyn Alexandr
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 188 Kč
Jeden den Ivana Děnisoviče - Solženicyn Alexandr
Meruňková zavařenina - Solženicyn Alexandr
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 243 Kč
Meruňková zavařenina - Solženicyn Alexandr

 

    1    

 

 

Ukázka z knihy

Pokud se dá dnes zjistit, Andrej Andrejevič Vlasov nedokončil pro revoluci kněžský seminář v Nižním Novgorodu, byl v roce 1919 odveden do Rudé armády a bojoval jako řadový voják. V bojích proti Děnikinovi a Wrangelovi na jižní frontě povýšil na velitele čety a pak roty. Ve dvacátých letech absolvoval kursy Vystrel, v roce 1930 se stal členem VKS(b) a v roce 1936, už v hodnosti velitele pluku, byl poslán jako vojenský poradce do Číny. Zřejmě nebyl nijak spjat s vyššími vojenskými a stranickými kruhy, a proto se přirozeně octl v onom stalinském „druhém sledu“, který nahradil vyvražděné velitele armád, divizí a brigád. V roce 1938 dostal divizi a v roce 1940 při prvním udílení „nových“ (čili starých) vojenských hodností se stal generálmajorem.

Z dalšího lze usoudit, že v oné nové generálské směně, v níž bylo mnoho naprosto omezených a nezkušených důstojníků, patřil Vlasov k nejschopnějším. Jeho 99.střelecká divize, kterou cvičil a připravoval od léta 1940, nebyla hitlerovským útokem nikterak překvapena, naopak: za všeobecného našeho ústupu na východ pronikla jeho divize na západ, dobyla Přemyšl a držela jej šest dnů. Vlasov přeskočil funkci velitele sboru a jako generálporučík velel už v roce 1941 u Kyjeva 37. armádě. Probil se z obrovského kyjevského kotle a v prosinci 1941 velel u Moskvy 20. armádě, jejíž úspěšný protiútok na obranu hlavního města (dobytí Solněčnogorska) je zaznamenán v denním hlášení Sovinformbyra ze dne 12. prosince 1941 (generálové jsou tam jmenováni v tomto pořadí: Žukov, Leljušenko, Kuzněcov, Vlasov, Rokossovskij, Govorov).

S rychlostí, příznačnou pro ony měsíce, stačil ještě v prosinci se stát zástupcem velitele volchovského frontu (Mereckova) a převzít velení a úderné armády, v jejímž čele zahájil 7.ledna 1942 pokus o prolomení leningradské blokády ofenzívou severozápadním směrem přes řeku Volchov. Měla to být kombinovaná operace z několika stran i od Leningradu, a v koordinovaných termínech se jí měly účastnit také 54., 4. a 52. armáda. Avšak tyto tři armády se buď vůbec nehnuly z místa, neboť ve stanovenou dobu nebyly ještě připravené, nebo se rychle zastavily (u nás tehdy ještě neuměli takové složité operace plánovat a hlavně zásobovat). Jen 2. úderná armáda zaútočila úspěšně a v únoru 1942 pronikla za německá postavení do hloubky 75 kilometrů! A od tohoto okamžiku nemělo ani pro tuto armádu Stalinovo vrchní hazardérské velitelství ani posily ani munici. (S takovými rezervami zahájilo ofenzívu!) Tak zůstal i Leningrad dále o hladu v blokádě, aniž se dozvěděl něco bližšího o novgorodských událostech. V březnu se ještě držely zimní cesty, ale v dubnu rozbředl celý ten bahnitý terén, v němž se pohybovala 2.úderná armáda, a tak neměla žádné zásobovací cesty ani pomoc ze vzduchu. Jeho armáda zůstala BEZ PROVIANTU — a přitom Vlasovovi ODMÍTLI DÁT POVOLENÍ K ÚSTUPU! Po dvouměsíčním hladovění a vymírání (vojáci, kteří to přežili, mi pak v butyrských celách vyprávěli, že ostrouhávali kopyta zdechlých hnijících koní, vařili to a jedli) začal 14. května soustředěný německý útok proti obklíčené armádě (a ve vzduchu byla samozřejmě jen německá letadla!). A teprve tehdy (jako na výsměch) dostal Vlasov povolení k ústupu za řeku Volchov... Beznadějné pokusy probít se zpět trvaly do začátku července. Tak — jako by opakovala osud ruské Samsonovovy 2. armády, která byla za první světové války stejně šíleně vržena do jistého obklíčení — zanikla Vlasovova ž.úderná armáda.

Samozřejmě že to byla vlastizrada! Samozřejmě že to byla surová egoistická zrada! Byla to však zrada Stalinova! Zrada neznamená nutně prodejnost. Když nejvyšší velitel projeví neschopnost a nedbalost při přípravách k válce, bezhlavost a zbabělost na jejím počátku, když nesmyslně obětuje armády a sbory jen pro záchranu vlastní maršálské uniformy — může se snad dopustit větší zrady?

Na rozdíl od Samsonova nespáchal Vlasov sebevraždu. Po zániku armády bloudil ještě v lesích a bažinách a dne 6.července se v okolí Siverské vzdal Němcům. Ti ho odvezli do hlavního stanu u města Lötzen ve Východním Prusku, kde už bylo shromážděno několik zajatých generálů a brigádní komisař G. N. Žilenkov (dříve úspěšný stranický pracovník, tajemník jednoho z moskevských obvodních výborů strany). Ti všichni už projevili svůj nesouhlas s politikou Stalinovy vlády. Chyběla však skutečná vedoucí osobnost. A tou se stal Vlasov.

Podle jeho fotografie bylo nemožné věřit, že by to byl vynikající muž nebo že by se už dávno a hluboce trápil osudem Ruska. A letáky, oznamující ustavení ROA — „Ruské osvobozenecké armády“, byly napsány nejen špatnou ruštinou, ale i v cizím, zjevně německém duchu, dokonce bez zájmu o věc, zato s tím větší chvástavostí o hojném jídle a o veselé náladě jejích vojáků. Nechtělo se věřit, že tato armáda existuje, a jestliže skutečně existovala — jakápak tam může být veselá nálada ?... Takhle lhát mohl jen Němec.

A také skutečně téměř až do samého konce války žádná ROA neexistovala. Její název i znak na rukávech si vymyslel jeden Němec ruského původu, kapitán StrikStrikfeldt z Ostpropaganda-Abteilung. (Měl sice bezvýznamnou funkci, ale značný vliv, a snažil se přesvědčit hitlerovské špičky o nutnosti německo-ruského spojenectví a získat Rusy pro spolupráci s Německem. Byla to oboustranně marná námaha! Obě strany se jen hleděly vzájemně využít a oklamat. Němci však přitom stáli nahoře, měli moc, kdežto vlasovským důstojníkům zbývalo jen fantazírování na dně propasti.) Žádná taková armáda neexistovala, ale protisovětské jednotky sestavené z nedávných sovětských občanů začaly vznikat v prvých měsících války. Jako první podpořili Němce Litevci (za jediný rok sovětské vlády jsme jim asi dali co proto!), pak byla z ukrajinských dobrovolníků vytvořena SS divize „Galizien“, pak přišly estonské oddíly, na podzim i 1941 se v Bělorusku objevily strážní roty a na Krymu tatarský prapor. (A tohle všechno jsme sami zaseli!

Například na Krymu — stupidním dvacetiletým pronásledováním náboženství, zavíráním a bouráním mešit, zatímco prozíravá dobyvatelka carevna Kateřina dávala na stavbu a rozšiřování krymských mešit státní peníze. Také hitlerovci, když přišli na Krym, měli dost rozumu, aby je vzali pod svou ochranu.) Později se na německé straně objevily kavkazské jednotky a kozácká vojska (víc než jízdní sbor).

Hned v první válečné zimě se začaly formovat z ruských dobrovolníků čety a roty, ale německé velení chovalo k ruským jednotkám silnou nedůvěru, a proto jako šikovatele a poručíky stavělo Němce (Rusové mohli být jen poddůstojníky) a zavedlo také německé povely („Achtung!“, „Halt!“ atd.). Významnější a úplně ruské byly tyto jednotky: brigáda v Loktu v Brjanské oblasti od listopadu 1941 (místní profesor strojírenství K. P. Voskobojnikov vyhlásil „Nacionální ruskou stranu práce“, vydal manifest občanům země a zavedl prapor se sv. Jiřím), útvar ve vsi Osintorf u Orši, sestavený počátkem roku 1942 pod vedením ruských emigrantů (jen malá skupina ruských emigrantů se připojila k tomuto hnutí, a ani ti se netajili svým protiněmeckým postojem, nechali vojáky a dokonce celý prapor přeběhnout na sovětskou stranu, načež Němci emigranty odvolali) a konečně Gilovy jednotky u Lublinu od léta 1942 (V. V. Gil, člen VKS(b) a údajně dokonce žid, nejenže zůstal v zajetí naživu, ale ještě s pomocí dalších zajatců se stal táborovým starším v Suvalkách a navrhl Němcům ustavit „Bojový svaz ruských nacionalistů“). Všechny ‚tyto jednotky ale neměly nic společného s nějakou „Ruskou osvobozeneckou armádou“ a ani s Vlasovem. Roty s německým velením byly na zkoušku poslány na ruskou frontu a ruské svazy byly nasazeny proti brjanským, oršovským a polským partyzánům.

Že proti nám opravdu stojí Rusové a že bojují zarputileji než všichni esesáci, to jsme brzy poznali. Například v červenci 1943 u Orlu hájila četa Rusů v německých uniformách ves Sobakinskije Vyselki. Bojovali tak zoufale, jako by byli tu ves sami postavili. Jednoho zahnali naši do sklepa, házeli tam za ním ruční granáty, a on vždy zmlkl; sotva se však naši připlížili, aby tam vlezli — znova vypálil dávku ze samopalu. Teprve když za ním hodili protitankový granát, přišli na to, že měl ve sklepě ještě jámu, kde se schovával před výbuchy protipěchotních granátů. Je nutno si představit, v jakém stupni ohlušení, omráčení a beznaděje pokračoval v boji.

Oni také bránili nedobytné předmostí na Dněpru jižně od Turska, kde se dva týdny bezúspěšně bojovalo o pár set metrů; boje byly kruté a mrazy rovněž (prosinec i943). V tomto protivném mnohadenním zimním boji jsme byli my i oni v maskovacích pláštích, které zakrývaly vojenské pláště i čepice, a tehdy se udál, jak mi vyprávěli, u Malých Kozlovičů tento případ: Při přebíhání mezi borovicemi se dva spletli, lehli si vedle sebe a stříleli, aniž už věděli kam a na koho. Oba měli sovětské samopaly. Dělili se o náboje, chválili jeden druhého a sprostě nadávali na zamrzající olej v samopalech. Nakonec jim to vůbec přestalo střílet, řekli si, že si zakouří, shodili s hlav bílé kapuce — a tu viděli, že jeden má na čepici orla a druhý hvězdičku. Vyskočili, popadli samopaly — ale ty nestřílely! Začali se tedy jimi mlátit jako klacky a honit se: tady už nešlo o politiku ani o matku vlast, ale o prostou nedůvěru jeskynních lidí: Já se nad ním slituji, a on mě zabije.

Ve Východním Prusku vedli pár kroků ode mne po okraji silnice tři zajaté vlasovce, když kolem právě zarachotil T-34. Jeden ze zajatců se najednou odtrhl, skočil a vrhl se šipkou pod tank. Tank hned uhnul, ale přesto ho zachytil okrajem pásu. Přejetý se svíjel, červená pěna mu šla z úst. A člověk ho chápal! Dal přednost vojácké smrti před oprátkou v mučírně.

Neměli jinou volbu. Nemohli se bít jinak. Neměli jiné východisko, aby bojovali nějak s větším ohledem na sebe. Jestliže se pouhé „čisté“ zajeti u nás hodnotilo jako neodpustitelná vlastizrada, co teprve čekalo ty, kteří vzali do rukou nepřátelské zbraně ? Jejich jednání se u nás s propagandistickou topornosti vysvětlovalo za prvé zradou (biologickou? v krvi?) a za druhé zbabělosti. Tedy zbabělost to určitě nebyla! Zbabělec hledá úlevy a shovívavost. Do „vlasovských“ oddílů wehrmachtu mohla tyto lidi přivést jen nejvyšší nouze, jen bezmezné zoufalství, jen neutuchající nenávist k sovětskému režimu, jen pohrdání vlastním životem. Oni totiž věděli, že jim nezasvitne žádný paprsek milosti! V našem zajetí je stříleli, jakmile zaslechli první zřetelné ruské slovo z jejich úst. V ruském zajetí se stejně jako v německém nejhůř ze všech vedlo Rusům.

Tato válka nám vůbec odhalila, že nejhorší ze všeho na zemi je být Rus.

S hanbou si vzpomínám, jak jsem při likvidaci (to znamená plundrování) bobrujského kotle šel po silnici mezi rozbitými a převrácenými německými auty, mezi rozházenou přepychovou kořistí, a z doliny, kde uvázly povozy a auta, kde bez cíle bloudili němečtí tažní koně a kde kouřily hromady spalované kořisti, jsem najednou zaslechl zoufalé volání o pomoc: „Pane kapitáne! Pane kapitáne!“ To se čistou ruštinou dožadoval ode mne ochrany nějaký muž v německých kalhotách, do pasu nahý a celý zakrvácený — v obličeji, na prsou, na ramenou a na zádech — a seržant kontrarozvědčík na koni jej popoháněl bičem před sebou a najížděl na něho koněm. Mrskal ho bičem po nahém těle, nedovoloval mu se otočit ani volat o pomoc, hnal ho a bil a vysekával mu na kůži nové a nové krvavé pruhy.

A to nebyla žádná punská nebo řecko-perská válka! Kterýkoliv pravomocí vybavený důstojník kterékoliv armády na světě by byl povinen učinit konec tomuto svévolnému týrání. Ano, kterékoliv armády — ale naší ?... Při tom jak nelítostně a absolutně dělíme lidstvo? (Kdo není s námi, je proti nám atd. — a je tedy hoden jen pohrdání a zničení.) A tak jsem NENAŠEL ODVAHU ochránit vlasovce před kontrarozvědčíkem, NIC JSEM NEŘEKL A NIC JSEM NEUDĚLAL, PROŠEL JSEM KOLEM, JAKO BYCH NESLYŠEL — aby se tento všemi uznávaný mor nepřenesl na mne (co když je ten vlasovec nějaký obzvláštní zlosyn ?... co když si ten kontra-rozvědčík o mně něco pomyslí ?... co když... ?). Mnohem snazší pochopit to bylo pro toho, kdo znal tehdejší situací v armádě — copak by ten kontrarozvědčík vůbec poslechl obyčejného kapitána armády?

A kontrarozvědčík s krutou tváří mrskal a hnal dál bezbranného člověka jako kus dobytka.

Tento obraz nikdy nezapomenu. Vždyť je to téměř symbol Souostroví Gulag, lze ho použít na obálku této knihy.

Oni to všechno tušili a předvídali — a přesto si našívali na levý rukáv německé uniformy znak s bílomodročerveným lemem, s bílým ondřejským polem a s písmeny ROA.

Tato písmena byla čím dál tím známější, i když žádná taková armáda stále ještě neexistovala. Ruské jednotky byly rozptýlené, podřízené různým velitelstvím, a vlasovští generálové hráli preferans v Berlíně-Dahlemu. Voskobojnikovova brigáda, které po jeho smrti velel Kaminskij, měla v polovině roku 1942 pět pěších pluků po 2,5 až 3 tisících mužů s připojenými dělostřeleckými mužstvy, tankový prapor s dvěma tucty sovětských tanků a dělostřelecký oddíl s třiceti děly. (Velitelský sbor se skládal ze zajatých důstojníků a mužstvo ve značné míře z místních brjanských dobrovolníků.) A této brigádě byl dán rozkaz, aby zabezpečila oblast před partyzány...

Se stejným úkolem byla v létě 1942 přeložena brigáda Gila-Blaževiče z Polska (kde se vyznamenala krutostí vůči Polákům a židům) k Mogilevu. Začátkem roku 1943 odmítli její velitelé se podřídit Vlasovovi, jemuž vytýkali, že v jeho uveřejněném programu není obsažen „boj proti světovému židovstvu a židomilským komisařům“; a ti pak, právě tato brigáda („rodionovci“, neboť Gil si změnil jméno na Rodinov), když se v srpnu 1943 začala rýsovat Hitlerova porážka, vyměnili svůj černý prapor se stříbrnou umrlčí lebkou za rudý a vyhlásili na rozlehlém území v severovýchodním cípu Běloruska „partyzánský kraj“ pod sovětskou vládou. (O tomto partyzánském kraji se tehdy začalo psát v novinách, aniž se vysvětlilo, kde se najednou vzal. Později byli Všichni zbylí rodionovci zavřeni.) A kohopak vrhli Němci proti „rodionovcům“? No přece Kaminského brigádu! (V květnu 1944 nasadili ještě 13 svých divizí, aby celý „partyzánský kraj“ likvidovali.) Tak chápali Němci všechny ty tříbarevné kokardy, svatojiřský kříž a ondřejský znak s bílým polem. Ruský a německý jazyk si byly navzájem nepřeložitelné, nesrozumitelné. A co horšího: v říjnu 1944 nasadili Němci Kaminského brigádu (spolu s mohamedánskými jednotkami) k potlačení Varšavského povstání.

Zatímco jedni Rusové zrádně podřimovali za Vislou a pozorovali zánik Varšavy dalekohledy, druzí Rusové povstání potlačovali. Zakusili snad Poláci od Rusů málo zla v i 9. století — že bylo nutno do nich vrazit křivé nože ještě ve dvacátém? (A je to už všechno? Je to už naposled?) — Přímější byla, jak se zdá, existence osintorfského praporu, přeloženého k Pskovu. Skládal se asi ze 6oo vojáků a 200 důstojníků v ruských uniformách, s bílomodročerveným praporem a pod velením emigrantů (I. K. Sacharov, Lamsdorf). Prapor byl doplněn na stav pluku a podroben výsadkářskému výcviku, neboť měl být shozen nad skupinou lágrů na linii VologdaArchangelsk. Po celý rok se dařilo Igoru Sacharovovi jej uchránit před nasazením proti partyzánům. Proto ho tehdy sesadili, prapor odzbrojili, zavřeli do lágru a později jej poslali na západní frontu. Němá opustili a zapomněli svůj počáteční záměr a na podzim 1943 se rozhodli poslat ruskou potravu pro děla... na atlantický val a proti francouzskému a italskému hnutí odporu. Ti z vlasovců, kteří měli dosud na mysli nějaký politický cíl nebo aspoň naději — ti je ztratili.

Obyvatelé okupovaných území pohrdali vlasová jako německými žoldáky, a Němá zas pro jejich ruskou krev. Jejich ubohé tiskoviny obsahovaly po opracování německou cenzurní sekyrou jen dvě věcí: Velkoněmecko a Vůdce. A tak zbývalo vlasovcům jen bojovat na život a na smrt, a ve volném čase vodka a zase vodka. ODSOUZENOST K ZÁNIKU — to byl pocit, s nímž žili po všechna ta léta války a ciziny, a žádné východisko neměli.

Hitler a jeho okolí nemohli ani v předvečer zániku, kdy už všude ustupovali, překonat svou stálou nedůvěru k samostatným ruským útvarům a rozhodnout se pro čistě ruské divize, pro stín nezávislého, jim nepodřízeného Ruska. Teprve když se vše řítilo k neodvratnému koná, bylo v listopadu 1944 povoleno uspořádat (v Praze) opožděné divadlo: byl svolán „Výbor pro osvobození národů Ruska“, který zahrnoval všechny národnostní skupiny, a vydán manifest (stejně polovičatý jako všechny předešlé, neboť ani v něm nebylo dovoleno si představit Rusko bez Německa a bez nacismu). Předsedou výboru se stal Vlasov. Teprve od podzimu 1944 se začaly formovat vlastní vlasovské čistě ruské divize‘.

Moudří němečtí politikové se pravděpodobně domnívali, že se teď ruští „ostarbajtři“ budou hrnout pro zbraně. To už Rudá armáda stála u Visly a u Dunaje... A jako na výsměch, jako by vlasovci chtěli potvrdit prozíravost nejneprozíravějších Němců, prvním a zároveň posledním samostatným činem těchto vlasovských divizí byl úder... proti Němcům!

Za všeobecného rozkladu a bez dohody s německým oberkommandem soustředil Vlasov koncem dubna 1945 své dvě a půl divize u Prahy. Tu se rozšířila zpráva, že se esesácký generál Schörner chystá zničit hlavní město Československa, dříve než je přenechá nepříteli. Vlasov dal rozkaz svým divizím, aby se přidaly k povstalým Cechům. A všechnu křivdu, trpkost a zlost, jež se za tato tři krutá a nesmyslná léta nahromadily vůči Němcům v porobených ruských duších, si teď vlasovci vylili v útoku na Němce: napadli je z nečekané strany a vyhnali z Prahy. (Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město? U nás jsou dějiny překrouceny a říká se, že Prahu zachránila sovětská vojska, ačkoliv to ve skutečnosti ani nemohla stihnout.)

Pak začali vlasovci ustupovat směrem k Američanům, do Bavorska: jedinou jejich nadějí byli spojenci — že se budou spojencům nějak hodit, čímž jejich dlouholeté houpání v německé smyčce získá konečně nějaký smysl. Avšak Američané proti nim postavili ozbrojenou zeď a donutili je, aby ‚ se vzdali do rukou sovětů, jak bylo dohodnuto na jaltské konferencí. Ve stejném měsíci květnu 1945 učinil v Rakousku i Churchil tentýž loajální spojenecký krok (o němž se u nás s obvyklou skromností pomlčelo): Předal sovětskému velitelství kozácký sbor o devadesáti tisících mužů i s celým trénem — se Starci, dětmi a ženami, kteří se nechtěli vrátit k rodným kozáckým řekám. (Veliký muž, jehož pomníky budou později zdobit celou Anglii, nařídil také je vydat na smrt.)

Samo toto předání se odehrálo zákeřným způsobem v duchu tradiční anglické diplomacie. Kozáci totiž byli odhodláni bojovat na život a na smrt nebo odjet za oceán, třeba do Paraguaye nebo do Indočíny, jen se nevzdat živí. Proto je Angličané nejdřív vyzvali, aby odevzdali zbraně — pod záminkou ujednocení jejich výzbroje. Potom pozvali důstojníky odděleně od vojáků na údajnou poradu o budoucím osudu jejich armády do Judenburgu v britském okupačním pásmu — ale v noci před tím postoupili Angličané tajně toto město sovětským vojskům. Čtyřicet autobusů s důstojníky, od velitelů rot až po generála Krasnova, přejelo po vysokém viaduktu a vjelo přímo do polokruhu vězeňských vozů, vedle nichž už stál ozbrojený doprovod se seznamy v rukou. Cestu zpět zatarasily sovětské tanky. A důstojníci neměli, čím by se mohli zastřelit nebo probodnout - všechny zbraně jim byly odebrány. Vrhali se s viaduktu dolů na dlažbu. Potom Angličané stejně podvodně předali i řadové vojáky - ve vlacích (údajně je poslali k jejich velitelům převzít zbraně).

Roosevelt a Churchill jsou ve svých zemích považováni za vzor státnické moudrosti. Nám však, v našich ruských. vězeňských diskusích, byla jasně a očividně zřejmá jejich soustavná krátkozrakost, ba dokonce hloupost. Jak si mohli od roku 1941 do 1945 nezajistit vůbec žádné záruky pro nezávislost východní Evropy? Jak mohli za směšnou hračku čtyřsektorového Berlína (jenž se později stal jejich Achillovou patou) postoupit rozsáhlá území Saska a Duryňska? A jaký vojenský a politický smysl pro ně mělo vydat do Stalinových rukou na smrt několik set tisíc ozbrojených sovětských občanů, kteří se rozhodně nechtěli vzdát ? Říká se, že tím zaplatili za Stalinovu účast ve válce proti Japonsku. Ačkoliv už měli v rukou atomovou pumu, zaplatili Stalinovi za to, aby snad neodmítl obsadit Mandžusko a upevnit v Číně postavení Mao Ce-tunga a v polovině Koreje Kim Ir Sena!... Cožpak to není ubohá politická kalkulace? Když pak byl vyhnán Mikolajczyk, když nastal konec Beneše a Masaryka, když došlo k blokádě Berlína, když vzplála a utichla Budapešť, když hořela Korea. a když britští konzervativci prchali od Suezu — což si ani tehdy ti s nejlepší pamětí nevzpomněli alespoň na epizodu s kozáky?

Vedle narychlo formovaných vlasovských divizí trčelo nemálo ruských pododdílů i nadále v hloubi německých vojsk, od nichž se ve svých německých uniformách nijak neodlišovaly. Tyto pododdíly končily válku na různých úsecích a různým způsobem.

Několik dnů před svým zatčením jsem se také já dostal do palby vlasovců. Byli i ve východopruském kotli, který jsme obklíčili. Jedné nocí koncem ledna nastoupil jejich oddíl mlčky a bez dělostřelecké přípravy k průlomu naším postavením na západ. Nebyla tu žádná souvislá fronta, proto rychle pronikli do hloubky a vzali do kleští mou předsunutou průzkumnou baterii, takže jsem ji sotva stačil vyvést poslední volnou cestou. Potom jsem se však vrátil pro zasažený vůz a viděl jsem, jak se před úsvitem soustředili v maskovacích pláštích na sněhu, pak najednou vyskočili, vrhli se s voláním „Hurá!“ na palebné postavení dělostřeleckého oddílu stodvaapadesátek u Adlig-Schwenkitten a zasypali granáty dvanáct těžkých děl, ani je nenechali vystřelit. Pod jejich světelnými střelami běžel poslední houf našich tři kilometry po netknuté sněhové pláni až k mostu přes říčku Passarge. Tam se zastavili.

Brzy nato jsem byl zatčen, a teď před vítěznou přehlídkou jsme všichni společně seděli na butyrských pryčnách, dokul. řoval jsem po nich a oni po mně a ve dvou jsem s některým z nich vynášel plechové vědro na šest kýblů.

Mnozí vlasovci stejně jako dočasní „špióni“ byli mladí lidé, narození tak mezi 1915 až 1922, ono „neznámé mladé pokolení“, které si přispíšil jménem Puškinovým uvítat starostlivý Lunačarskij. Většina z nich se dostala do vojenských jednotek stejně nahodile, jako se jejich kamarádi v sousedním lágru dostali mezi špióny — záleželo to jen na tom, jaký verbíř k nim přijel. Verbíři jim zlomyslně vykládali — zlomyslně, kdyby to nebyla bývala pravda! — „Stalin se vás zřekl !“, „Stalin na vás kašle!“. Sovětský zákon je postavil mimo zákon ještě dřív, než se oni sami postavili mimo sovětský zákon. A tak se tedy hlásili... Jedni jen proto, aby unikli z tábora smrti. Druzí s úmyslem přeběhnout k partyzánům (a také přebíhali! a bojovali pak s partyzány! — ale podle stalinských měřítek to nijak nezmírňovalo jejich rozsudek). Avšak u někoho se také ozvala bolest nad ostudným jedenačtyřicátým rokem, nad ohromujícími porážkami po mnohaletém vychloubání, a jiný zas přišel k závěru, že největší vinu na těchto nelidských táborech nese Stalin. Ti se také šli hlásit, aby projevili svůj názor, svou strašnou zkušenost: že jsou také částečkou Ruska a chtějí ovlivnit jeho budoucnost a nebýt už hračkou cizích chyb.

Osud se jim však vysmál ještě trpčeji, a oni se stali ještě ubožejšími figurkami ve hře. Němci jim s tupou povrchností a samolibostí dovolovali jen umírat za jejich říši, ale nedovolovali jim uvažovat o samostatném osudu Ruska.

Ke spojencům však to bylo dva tisíce verst — a kdo ví, jací ti spojenci vůbec jsou ?...

Slovo „vlasovec“ u nás zní podobně jako slovo „hnůj“, zdá se nám, že sám tento zvuk poskvrňuje naše rty, a proto se nikdo neopovažuje vyslovit pár vět s podmětem „vlasovec“.

Takto se však dějiny nepíšou. Dnes, o čtvrt století později, kdy většina z nich už zahynula v lágrech a zbylí dožívají na dalekém severu, chtěl bych těmito stránkami připomenout, že je to ve světových dějinách dost neobvyklý jev, aby několik set tisíc mladých lidí 12 ve věku od dvaceti do třiceti let pozvedlo zbraně proti své vlasti po boku jejího největšího nepřítele. Že je snad třeba se zamyslet nad tím, kdo má větší vinu — tato mládež, nebo šedovlasá Vlast? Že se to nedá vysvětlit biologickou zradou, nýbrž tu musí být společenské příčiny.

Protože — jak říká staré přísloví — od dobrého krmení se koně nesplaší.

Jen si to představte: pole — a na něm splašeně pobíhají zanedbaní, vychrtlí, zdivočelí koně.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist