<<< Literární doupě
Literární doupě

Ludvík Souček

BLÁZNI Z HEPTERIDY

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Blázni z Hepteridy Zájem galaxie - Souček Ludvík
 
 
cena původní: 289 Kč
cena: 257 Kč
Blázni z Hepteridy Zájem galaxie - Souček Ludvík
Vzpomínky na Ludvíka Součka - Koláček Luboš Y.
 
 
cena původní: 300 Kč
cena: 267 Kč
Vzpomínky na Ludvíka Součka - Koláček Luboš Y.
Případ baskervillského psa Případ ztraceného suchoplavce Případ Čerta č.4 - Souček Ludvík
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 239 Kč
Případ baskervillského psa Případ ztraceného suchoplavce Případ Čerta č.4 - Souček Ludvík

 

   1   >

 

 

1. KAPITOLA

 

Jakpak si mohu ověřit všechny tyto pochybnosti, když se tam nahoru nikdy nepodívám? A proč bych nemohl? Vždyť přece Prométheus kdysi v nebi byl, když tam ukradl oheň. Jsem snad já méně smělý než on? A mám snad důvody, proč si od toho slibovat méně zdaru?

Cyrano z Bergeraku, Cesta na Měsíc

 

„Dost, už dost!" zakvílel srdceryvně režisér hlasem Františka z Assisi nebo předsedy klubu přátel zvířat, donucených přihlížet odbornému opékání živé kočky.

Všechno, ale úplně všechno šlo toho dne dokonale v souladu se škodolibým zákonem schválnosti, uplatňujícím se sice co, chvíli i při každém pádu namazaného krajíce (pochopitelně vždy máslem na podlahu), vydávajícím však květy přímo tropické nádhery všude, kde se filmuje. Všichni profesionálové to ochotně potvrdí. A čtyři pozemšťané filmovali, lépe řečeno pokoušeli se filmovat, už od časného hepteridského rána, zalitého interesantně zelenými paprsky místního slunce, lámajícími se v křišťálově jasném vzduchu, takže poněkud připomínalo dort s pistáciovou polevou. Slovo „pokoušet se" plně vystihuje situaci - tentokrát se totiž nepodařilo dodržet ani uspokojivý minimalistický systém JZD, čili Jeden Záběr Denně.

Kameraman Tobiáš byl dnes stíhán osudem nejvíce. Ukládal s obličejem preventivně nasupeným do útočné grimasy mučedníka ze záliby kameru do kufříku a s takřka bolestnou touhou vzpomínal na blahé doby dávné minulosti, kdy jeho úhlavním přirozeným nepřátelům, divákům, postačil k zábavě pásek filmu, získaný spolehlivým proháněním celuloidové pentle prostinkou kamerou, v krajním případě dokonce - jak fantasticky jednoduché a zároveň důmyslné! - poháněné ručním točením klikou. Barevná, plastická, cineramatická a pocity indukující polyvize ovšem vyžadovala přístroje podstatně složitější, což v praxi znamenalo tisíce a tisíce elektronických obvodů, mikrominiaturizovaných bloků (nebo jak se ty zatracené pecičky, co se pořád pálí, jmenují) a dalších hejblat, odcházejících s tragickou důsledností v klíčových okamžicích pečlivě připravované scény polyvizní hry, stojící a padající s hlavní osobou a miláčkem mnoha planet Galaxie, Karou Karnovou.

Zmíněná slečna právě svěsila pečlivě naučeným pohybem smrtelnou únavou vyčerpané labutě ramena a odsunula do týla duhově lesklou bublinu přílby výstředního skafandříku, zrozeného v polyvizní rekvizitárně asi na podkladě snu šíleného cukráře o kosmonautice. Byl zde ovšem zhola zbytečný, atmosféra Hepteridy byla sice poněkud řidší než pozemská, ale docela dobře dýchatelná a ke všemu intenzívně provoněná drobnými kvítky místní luční vegetace jako krám s kořením. Zprvu to bylo nezvyklé, a někomu snad i trochu nepříjemné, po čase však způsobovalo vdechování hepteridského vzduchu vzácné a vybrané potěšení, které by lékaři určitě dopřáli mnoha pozemským i provinciálním astmatikům a bronchitikům, nebýt smutné skutečnosti, že nejpohostinnější planeta Zeleného slunce byla pro hromadné výpravy trochu z ruky.

Všemocná polyvize byla ovšem schopna organizovat tříetapový let mimoprostorem i pro méně důležité, a zejména méně slibné cíle, než jakým nesporně byl další díl nekonečného kosmického seriálu Kara z hvězd. Vznikl i tentokráte za nevědomé spolupráce jakéhosi (jak scénárista doufal) dávno zapomenutého spisovatele sklonku novověku, který v pochopitelné naivitě a buranství své doby poslal do vesmíru dva muže, což ovšem pro polyvizi vůbec nepřicházelo v úvahu. Bylo jisté, že by přesně podle původní předlohy vzniklo cosi, o čem pak diváci shodně tvrdí, že dnes večer - zase v té pitomé polyvizi NIC, ale VŮBEC NIC nebylo. Východiskem byl miláček miliard - Kara.

Kara z hvězd vypadala v tomto okamžiku poněkud jinak, než jak ji znaly zástupy oddaných ctitelů. Vidina pobytu na Hepteridě, postrádající - vonné koření sem, vonné koření tam - všech nezbytných životních potřeb polyvizních hvězd, ji děsila. Navzdory osvědčené nyvé něžnosti, s jakou proplouvala telestěnami několika set planetárních systémů, obšťastňovaných večer co večer polyvizi, měla sto chutí Tobiáše nakopnout. Vyplnění této touhy bránila její znalost zákeřných sprostot, jichž jsou kameramani schopni. I nejkrásnější žena Galaxie (za niž se Kara pochopitelně považovala, ačkoli to zaujaté poroty soutěží krásy dosud oficiálně neuznaly) má jisté fyzické nedostatky, jež při dostatečně rafinovaném úhlu záběru a osvětlení na telestěně vyniknou tak, že jsou schopny otřást dokonce i oddanými a nekritickými dušemi příznivců, vytvářejícími nezbytné živné podhoubí popularity.

„Chudáčku Tobiáši," řekla nakonec sladce, „máte prostě dneska smůlu. Myslíte, že to vůbec  někdy   spravíte?"

Jako vhodnou kompenzaci a psychiatry všeobecně doporučované vybití afektu dříve, než adrenalin natropí nenapravitelné škody, nakopla nevinného data, stoupajícího pomalu jako dětský balónek z trávy, takže se rozpadl do hejna třepetavých pseudomotýlků, panicky prchajících na všechny strany. Chudáček Tobiáš se zuřivě zašklebil a se syknutím, neboť si přiskřípl palec, přirazil víko pouzdra.

Režisér Petr Pritt, obecně nazývaný navzdory svým šedivějícím vlasům spolupracovníky téže a vyšší úrovně Péťou, se rychle vyrovnal se sérií otřesů, které mu uchystal dnešní ztracený den, a po krátkém rozmýšlení se zahalil do své oblíbené role roztržitého intelektuála, žijícího jinde než okolí, kazící jeho geniální koncepce.

Bystrý psycholog by mohl z až příliš dokonalého podání poznat hru. Péťa totiž v podstatě vůbec nebyl roztržitý, právě naopak, a jaktěživ nežil nikde jinde než tam, kde právě byl a pracoval - nebo to předstíral - honorářová účtárna polyvize měla v této věci naprosto jasnou a vyhraněnou představu. Nebyl dokonce ani intelektuálem v onom žádoucím slova smyslu, jejž se snažil vsugerovat každé neprozřetelně se blížící mladé ženě s patřičnými fyzickými vlastnostmi. Občas přetřásaná tvrzení, že by byl schopen tvořit daleko významnější a hlubší díla než venkoncem dokonale stupidní seriály, byla zdvořilostí nebo omylem. Nebyl by schopen. Odstřelování jednoho dílu za druhým v přijatelné kvalitě a na slušné profesionální úrovni bylo jeho nejsilnější a - což u Péti obvykle rozhodovalo - nejsnáze vytěžitelnou stránkou. Jen jednou v životě se bláhově pokusil o nekonvenční polyvizní ztvárnění Cholmovy Duhové symfonie, dal si s tím hrůzu práce, honorář byl směšně nízký a nakonec materiál, na nějž dodnes dramaturgie Hlavní hudební redakce galaktické polyvize vzpomíná s hrůzou, nikdy nespatřil telestěny. Od té doby se již nikdy nezpronevěřil svému životnímu poslání okrádat miliardy nevinných tvorů o čas, promrhaný před telestěnami, kam usedali naprosto přesvědčeni, že to bude určitě zase pěkná pitomost, a nemýlili se. Ale usedali - a rada bohů polyvize to naštěstí pro Péťu věděla a oceňovala.

Roztržitý intelektuál Péťa už dávno seděl ve čtyřmístném terénním vznášedle, které dovlekli na Hepteridu přes protesty spořivé produkce především s ohledem na Karu, obdařenou výraznou nechutí ke každému pohybu. Transport sice znamenal četné komplikace, ty však dohromady nevyvážily úděsné možnosti obtíží se statečnou hrdinkou Karou, kdyby se octla v přímém styku s některou z méně příjemných - i když vesměs neškodných - ukázek hepteridské fauny, jejíž pečlivé odstranění z prostoru filmování bylo vedle mnoha dalších činností úkolem čtvrtého a posledního člena štábu, děvčete pro všechno a redaktora Marta Stama.

Jako pouhý redaktor tu vlastně neměl co dělat a cesta na Hepteridu mu byla produkčním oddělením povolena pouze pod podmínkou, že bez reptání zastane funkci skriptky, rekvizitáře a podle potřeby osvětlovače, garderobiéra, kuchaře, šoféra, mechanika, maskéra a komorníka. A samozřejmě i redaktora pořadu, ukáže-li se nutnost navzdory očekávání trochu přičesat scénář podle místních podmínek. Mart věděl dost dobře, co ho čeká, Dávno znal železný a staletími posvěcený zákon polyvize neudělat za nikoho nic, i kdyby ševci padali a i kdyby měl například kabel aparatury zvukaře, uneseného vesmírnými bytostmi, zarůst trním a hložím uprostřed zvířecky se nudících osvětlovačů. Věděl to, a přece letěl, protože, jak každému na potkání vysvětloval, tohle byl jeho první dálný let, dokonce se třemi skoky mimoprostorem a až do okrajových částí Galaxie. Někdo se tak daleko nedostane po celý život, a tak Mart nadšeně popadl příležitost a nepustil ji.

Upravování scénáře byl zatím ušetřen. Díky Péťově rutině šlo až do dnešní kalamity všechno jako na drátku. Právě teď byl zaměstnán funkcí rekvizitáře - snažil se totiž různými kopanci přimět hepteridského tura, aby laskavě popolezl o kousek dál a aby do zítřka nezničil pečlivě vybraný a (Martem, to se rozumí) upravený prostor příštího záběru.

Hepteridský tur se ovšem jmenoval v kosmozoologické systematice docela jinak a případněji, jenomže nikdo ze štábu nevěděl jak a už vůbec se o to nezajímal. Jen Mart, jehož koníčkem byla stará a zvětšelá literatura z přelomu novověku a kosmověku, tyto neforemné obludy miloval pro fantastickou shodu jejich neuvěřitelné existence s předpovědí H. G. Wellse z románu První lidé na Měsíci, tiše a anonymně stojícího u kolébky scénáře: „...Nejsilněji na mne působily turovy nesmírné rozměry; v pase měřil nějakých osmdesát stop, dlouhý byl snad dvě stě. Boky se mu zvedaly a klesaly namáhavým dýcháním. Všiml jsem si, že to obrovité, ochablé tělo leží na zemi a že kůži má svraštělou a bílou, ale podél páteře se mu rozlévalo černé grošování. Nohy jsme neviděli. Myslím, že jsme tehdy rovněž spatřili alespoň profil hlavy téměř bez mozku, s šíjí zarostlou tukem, se slintající všežravou tlamou a s pevně zavřenýma očima. Letmo jsme zahlédli rozlehlou rudou jámu, jak ta stvůra otevřela tlamu k novému bekotu a řevu; dýchlo to na nás a pak se netvor převalil na bok; vlekl se kupředu po zemi, přičemž poskládal celou svou tuhou kůži do záhybů, opět se překulil, a tak se kolem nás sunul a drtil si křovím cestičku, až ho v brzku skryla našim zrakům hustá spleť..."

Mart si tuto pasáž znovu přečetl před odletem ze Země a opakoval si ji s lehkým pocitem mrazení nejméně desetkrát za hepteridský den. Tady byl Wellsův měsíční tur, přemístěný ovšem o nějakou tu tisícovku světelných let od chudáka Měsíce, hemžícího se spíše výletníky a astronomy než zajímavými zvířaty. Tady byl, obludný a svrchovaně neestetický - ovšem jen podle obecných pojmů krásy. Před odletem na Hepteridu byli všichni členové štábu pro jistotu v tomto ohledu podrobeni cílenému hypnotickému zásahu, takže jim svrasklé bílé tělo, podobné vraku menší vzducholodi, připadalo stejně pozoruhodné, zajímavé, nebo (v případě Tobiáše, zachmuřeně vzdorujícího kouzlům a čarám kosmopsychologů) alespoň lhostejné. Jinak by totiž mohly při natáčení nastat obtíže. Tur byl vedle čarokrásné Kary druhým hlavním představitelem epizody, což Kara okamžitě schválila a uvítala nejen díky hypnotické seanci, ale i jako krajní a zajímavé uskutečnění odvěkého a pro krasavice velice příznivého zvyku dát se doprovázet co nejošklivější přítelkyní. Bylo obtížné představit si dokonce i v galaktických dimenzích cokoli, co by poskytovalo k platinovým kadeřím a sladkým ústům Kary Karnové uspokojivější kontrast.

Chudák tur, jehož vlastnosti pan Wells takřka zázračně předpověděl i co do naprosté neškodnosti a dobromyslnosti, pokud si člověk dával trochu pozor, aby nebyl nešťastnou náhodou rozdrcen stovkami tun rosolovitého masa, se ovšem díky tvůrčí činnosti scenáristy stal záporným hrdinou příběhu, lstivým a krvežíznivým, což Péťa hravě a takřka levou rukou zvládl. Samozřejmě se nevylučovalo ani použití daleko agresivnějších a hrozivějších potvor, objevených na jiných planetách. K dispozici by pro všemocnou polyvizi byly třeba i obrovské pancéřované pseudosépie z Fredegary, odolávající atomovým bombám menší ráže, jenže proč si komplikovat život a proč riskovat?

Vždyť šlo jen o jeden z nesčetných dílů jednoho z nesčetných seriálů...

A tak kopal Mart do bělavého měkkého masa, kam se špička boty nořila jak do huspeniny, s energií znásobenou zřejmou netrpělivostí božské Kary i roztržitě nepřítomným Péťovým pohledem, signalizujícím naprosto zřejmou nevýznamnost, ba téměř neexistenci redaktora zdržujícího svou neobratností odjezd.

Tur se konečně s uraženým bekotem, odpovídajícím očekávanému hlasovému projevu tvora nejméně stokrát menšího, odvalil do bezpečné vzdálenosti, kde jej zítra docela určitě naleznou uprostřed spaseného kruhu vegetace a odkud bude možné dokopat jej zase bez nesnází zpět na scénu. Mart si otřel z čela krůpěje potu a vyhoupl se za doprovodu významného Kařina povzdechnutí, jak nekonečně dlouho trval tak prostý a primitivní výkon, za řízení vznášedla. Motor s tichým bzučením naskočil. Opět jeden zničený filmovací den odešel k předkům.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist