<<< Literární doupě
Literární doupě

Ludvík Souček

PŘÍPAD BASKERVILLSKÉHO PSA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Případ baskervillského psa Případ ztraceného suchoplavce Případ Čerta č.4 - Souček Ludvík
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 239 Kč
Případ baskervillského psa Případ ztraceného suchoplavce Případ Čerta č.4 - Souček Ludvík
Vzpomínky na Ludvíka Součka - Koláček Luboš Y.
 
 
cena původní: 300 Kč
cena: 264 Kč
Vzpomínky na Ludvíka Součka - Koláček Luboš Y.
Otázníky nad hroby - Souček Ludvík
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 231 Kč
Otázníky nad hroby - Souček Ludvík

 

   1   >

 

 

I. DÍL
JITRO ČARODĚJŮ

 

Úvahy byly přesné a podrobné, ale dedukce, jak se zdálo, přitažené za vlasy a přepjaté.

ARTHUR CONAN DOYLE: STUDIE V ŠARLATOVÉ BARVĚ

HŮL ZVANÁ „SINGAPURKA“

Burácející rakety vzlétaly v oblacích plamenů, aby vynášely na oběžné dráhy kosmické koráby, družice a podle tvrzení zlých (avšak velmi dobře informovaných) jazyků i vodíkové bomby. Války vybuchovaly zcela očekávaně i zcela neočekávaně, spalovaly země a národy a po jejich spotřebování zase uhasínaly. Řada lidí žila s cizím srdcem v hrudi nebo se srdcem sice vlastním, ale podporovaným a řízeným maličkým elektronickým přístrojkem, jehož neúnavné tik tak tik tak prodlužovalo životy o měsíce a léta. Výtvarné výstavy byly plné obrazů a soch, nad nimiž se takřka do nepříčetnosti rozčilovaly obecenstvo a kritika, nesmířené skutečností, že je budou za deset let klidně, dokonce se zálibou přijímat a za dalších pár sezón slavnostně umísťovat do nejproslulejších obrazáren a národních galerií.

Svět zkrátka kráčel, jak s oblibou píší úvodníkáři, mílovými kroky kupředu, což ostatně činí už od dob pralidí a opolidí, takže je s podivem, že dávno neuběhl větší kus cesty. Jen malé městečko, kam utíkám na každou trpce vykoupenou a svrchovaně zaslouženou dovolenou, se ani za mák nezměnilo.

Pravda, pečlivý a hlavně dlouholetý pozorovatel by přece jen tu a tam nalezl něco nového. Benzínová pumpa v těsném sousedství barokního světce na hlavním (a jediném) náměstí se pyšnila novým nátěrem podivného tónu, vzniklého patrně smíšením zbytků nejrůznějších barev z plechovek šetrného, pana Tatíčka, místního drogisty, bylinkáře a přírodního lékaře. Barokní pískovcový světec v těsném sousedství benzínové pumpy naštěstí čerstvě natřený nebyl – jen trochu otřelejší a zjizvenější podzimními dešti. Už dávno jsem zjistil, že nejhezčí bývá v zimě, po pořádné chumelenici, která mu nasadí bílou beranici a pláštěnku, takže vypadá navzdory nepochybné svatosti jako fešný bílý rejtar.

Ani staříci, patřící k náměstí stejně pevně a neoddělitelně jako světec, pumpa a krám pana Tatíčka s rezavými tabulemi Koncesovaný prodej jedů, Radion pere sám a třetí, na níž jsou čitelné jen zbytky záhadného nápisu Ka… covka na… korka, se nezměnili. Možná že se zvolna střídali a nahrazovali. Za ta léta, co sem jezdím, by to vlastně bylo velice pravděpodobné, ale mně připadají stále titíž, se svými porcelánovými fajfkami nebo věčně zhasínajícími viržínky, s křivými holemi, podpírajícími třaslavé brady, s propadlými spánky, a hlavně s nadmíru určitými a vyhraněnými názory na kteroukoli otázku ve vesmíru. Od značně zachmuřeného obzoru mezinárodní politiky přes docela nesmyslnou sestavu národního fotbalového mužstva, kde chybí druhý Plánička a Pepi Bican, až ke drahotě, jaká za Rakouska jaktěživa nebyla.

Paní Kalousova se také léty nemění. Zůstává pořád stejně hezkou drobnou stařenkou s pečlivě učesaným a přitažlivým drdůlkem zářivě bílých vlasů, modrou zahradnickou zástěrou přes staromódní šaty a všelijakými nástroji a pomůckami vzorných sadařů po kapsách. Vyhlížela už – jako vždycky – z branky zahrádky, když jsem s nesmírnou opatrností, přesto však daleko hůře, než široká cesta připouštěla, přistál s červeným fiatkem u cíle a vypnul motor. Opatrnost byla zcela na místě. Fiatek totiž nepatří mně, ale Barbaře, jinak doktorce Medunové, která by mě navzdory naší vzájemné lásce roztrhla jako hada, kdybych zkřivil kterýkoliv z mnoha úplně zbytečných a pro jízdu nedůležitých kousků plechu. Řidičskou neobratnost mám asi vrozenou – Barbara o mně prohlašuje, že jsem hříčka přírody a že prý jenom neandrtálci a já se jaktěživi nenaučí současně kroutit volantem, cloumat řadicí pákou, šlapat na různé pedály, a k tomu všemu ještě dávat pozor, co se děje kolem dokola. Nevymlouvám jí to, ale myslím, že hra na varhany je proti řízení automobilu úplnou hračkou a podle toho také jezdím. Pomalu a špatně, zatím však – musím to zaklepat – bez nehod.

Ještě jsem ani ne vymanévroval z auta kufr, psací stroj a všelijaké neforemné balíčky s věcmi, které se zkrátka do kufru nevejdou, ani kdyby měl rozměry stěhovacího vozu nebo katedrály – a už mně paní Kalousova s důležitou a tajuplnou tváří zašeptala:

„Karlíčku, pan Anděl vám vzkazuje, abyste k němu zašel, hned jak se tu objevíte. Hned!“ zdůraznila rázným přikývnutím, až se jí drdůlek na hlavě zatřepal.

To nebylo nic mimořádného ani překvapujícího. Můj dobrý, dlouholetý přítel Martin Anděl, odkázaný vzhledem k úplnému ochrnutí nohou na dva pokojíčky a terasu v prvním patře domku paní Kalousové, na nesčetná akvária a na řešení nejbizarnějších kriminalistických a historických hádanek a zádrhelů, má zvláštní, originální způsoby. Musel jsem si na ně postupně a po mírných dávkách zvykat od takřka historického dne, kdy mně paní Kalousova s prstem vztyčeným k nebesům zvěstovala, že mě k sobě povolal anděl (netušil jsem tenkrát, že je to anděl s velkým A předala mi zlatě vytištěnou pozvánku na slavnostní ples spolku sklepnického, konaný před devadesáti lety. Člověk si zkrátka, když to musí být, zvykne na všechno.

Kromě toho jsem za ta léta pochopil, že i zdánlivě nejbláznivější a nejprotismyslnější Martinovy výroky a činy rozhodně stojí za pozornost a že se za nimi skrývá jednak mozek, vybroušený zvláštním způsobem života jak břitva, jednak neobyčejné, záviděníhodné vědomosti ze všech možných i nemožných oborů. Především ovšem z kriminalistiky.

Odvlékl jsem s hekáním kufr i další zavazadla do přízemního pokoje, který už na mne čekal (ani ten se nezměnil – snad jen jabloň před oknem trochu povyrostla a zkošatěla), opláchl si ruce a čelo, pokryté potem hrůzy, co zase na mne na silnici za příští zatáčkou vybafne, a eskortován cupitající paní Kalousovou jsem se odebral o patro výš k Martinovi.

Zabýval se zrovna svým překrásně nepraktickým samovarem. Pokojem táhla vůně Bílého volavčího peří s jasmínem, oblíbeného Martinova čaje, který mě málem odvrátil od rodné víry kafařské.

„Už to bude, váženosti…,“ mrkl po mně Martin. „Každá pořádná věc na světě chce práci a čas. Někdy je čas důležitější než práce, ale tohle do novin raději nepište!“

Podíval jsem se nechápavě na tři připravené šálky. Paní Kalousova už přece odešla pokračovat ve šlechtění své takřka dokonalé zahrádky, a kromě toho, pokud vím, čaj nepije! Martin zachytil můj pohled.

„Vaše půvabná skorochoť Barbara s vámi nepřijela? Slyšel jsem venku zastavovat její auto!“

„To ano – ale kočíroval jsem já,“ prohlásil jsem s ledabylou pýchou. „Barbara je teď někde tam –,“ mávl jsem rukou k akváriu s černými Black Molly, rejdícími mezi šípy kryptokorin a elegantními stvoly valisnerií jako shromáždění neposedných čertíků. Mělo to znamenat co do směru východ a co do místa Mongolsko. Barbara tam odletěla s československou archeologickou výpravou na průzkum starotureckých památníků a hrobů v okolí Ulánbátaru a Dalan Dzadgadu. „Vrátí se asi za čtrnáct dní nebo za tři neděle. Doufám, že do té doby se spokojíte s mou nudnou společností, Martine.“

„Asi budu muset,“ odpověděl zamyšleně a ne právě zdvořile Anděl. „Trošku to sice mění situaci. No – ale co dělat a komu požalovat!?“

„A co zase máte za lubem, Martine?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Celkem nic zvláštního. Tentokrát žádného ztraceného suchoplavce, ani čerty – vlastně s těmi čerty si nejsem tak docela jistý. Ale všechno hezky po pořádku. Napřed vypijeme čaj.. Čerti, jakožto bytosti nadpřirozené, a tudíž nesmrtelné, chvilku počkají.“

Mlčky a s posvátnou úctou, jak se na tak důstojný nápoj sluší, jsme absolvovali první koflík. Vychutnával jsem na patře lehoučkou chuť a vůni jasmínových plátků, které Martin do Bílého volavčího peří míchal. Naposledy jsme seděli nad čajem… propána, to to uteklo! Skoro před půl rokem, když jsem u paní Kalousové trávil pár dní dovolené.

Martin nalil druhý šálek, pohodlně se zvrátil do svého pojízdného křesla a začal si hrát se zabijáčky vypadající dýkou, sloužící k otevírání dopisů, což znamenalo, že je ochoten hovořit.

„Tak tedy – čím začneme, starý posle tajemství?“ zeptal jsem se Martina. „Co hrozného se v našem příjemném světě děje, že jsem si ani nesměl vybalit kufry? Paní Kalousova mě sem vedla jako ostře sledovaného delikventa.“

„To je také v pořádku, prosil jsem ji o to,“ pokývl Martin. Jednak jsem vám chtěl ušetřit případně zbytečnou práci s vybalováním zavazadel… Počkejte, nevyskakujte, všechno vám povím, redaktore! A potom – proč byste se měl po příjezdu rozčilit nad nálezem tří cihel v kufru? Dal je tam váš milý redakční kolega a náš společný přítel pan redaktor Vobr. Přinejmenším se k tomu chystal. Napsal mi, abyste je určitě zase přivezl zpátky, že prý jsou v redakčním inventáři.“

Teprve teď jsem pochopil, proč se do kufru takřka nic nevešlo a proč jsem si s ním málem vykloubil páteř a ramenní kloub. Franta Vobr má velmi osobité názory na humor, které s ním žádný slušný dospělý člověk určitě nesdílí. No počkej, mizero! Pomsta bude sladká!

„Pojďme konečně k věci! Podívejte se na tohle…,“ Martin trochu odsunul křeslo a zpod stolu vytáhl nebezpečně vypadající klacek, který se při bedlivějším ohledání ukázal být holí prapodivného tvaru. Na něco takového by měl být uzákoněn zbrojní pas.

„Co je to za zabiják, kristepane? Chystáte se na přátelskou konferenci s loupežníky, Martine?“

„Ani nápad,“ usmál se a zálibně si tu hroznou věc prohlížel. „Nejlepší ochranou před lupiči je nevlastnit nic, co by je zajímalo. Můj případ, váženosti! Mě by vyloupil ještě tak pan poštmistr Kapoun, kdyby se dozvěděl, že se mi podařilo vypiplat početné a krásné potomstvo neónek. On je totiž taky vášnivý akvarista, chápete? Tohle je, abych tak řekl, ryze literární záležitost.“

Načež mi tu literární záležitost obřadně podal.

Hůl byla kupodivu lehká, blíže bambule opatřená kovovým prstencem. Jinak jsem na ní nic zajímavého nenalezl.

„Tak tedy poslouchejte,“ otevřel Martin knihu, ležící před ním na stole: „Byl to pěkný, masivní kus dřeva s cibulovitou rukojetí, hůl onoho druhu, které se říká »singapurka«. Těsně pod rukojetí byla hůl obtočena stříbrným prstencem širokým skoro na dva prsty. »Jakubu Mortimerovi z K. K. CH. jeho přátelé z L. N. CH. C.« bylo na kroužku vyryto a letopočet »1884«. Byla to přesně taková hůl, jakou nosívali staromódní rodinní lékaři – důstojná, solidní a uklidňující.

Souhlasí, váženosti? Co vy na to?“

Znovu a s nevysvětlitelnou nechutí jsem vzal do ruky doličný klacek –jinak a vhodněji se ta věc opravdu nedala nazvat. Pěkný a masivní kus dřeva to ovšem byl, stříbrný prstenec popsané šířky dvou palců přímo bil do očí, ačkoli byl už značně zoxidovaný a zašlý. Pracně jsem rozluštil písmena, vyrytá do kovu: To Jack Mortimer, F. R. C. S. his Friends from L. H. Ch. C. Zato „důstojná, solidní a uklidňující“ hůl nebyla. Leda podle vkusu nějakého vandráka s útočnými sklony.

„Nápis je jiný…,“ podotkl jsem duchaplně.

„Bodejť ne! Četl jsem vám přece český překlad. A teď přichází řada na mne, abych vás, když dovolíte, oslovil: Ale povězte mi, co vám ta hůl našeho neznámého návštěvníka říká. Jelikož jsme měli smůlu a propásli ho a nemáme potuchy, co si přál, nabývá tato upomínka důležitosti. Řekněte mi, jak byste na základě pečlivé prohlídky hole rekonstruoval jejího majitele.“

„Nejsem jasnovidec, Martine! A kromě toho mám pocit, že jste se trochu moc dlouho vystavoval na terase sluníčku. Nechcete si odpočinout?“

„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není nežli čarodějné listí jarní jahodení, milý redaktore,“ prohlásil Martin slovy klasika. „Hanebně jste vypadl z role. Kdyby ve vás byl alespoň kus piety ke slavným dílům a k jejich obdivovatelům, odpověděl byste… počkejte, aha, tady: Myslím, že dr. Mortimer je zámožný postarší lékař, požívající značné vážnosti, jak soudím z toho, že mu jeho přátelé projevili uznání právě tímto darem. Tak je to, milý příteli. Načež já bych se zaradoval nad vaším neočekávaně projeveným důvtipem a pravil bych: Výborně! Znamenitě!, což ovšem teď při nejlepší vůli říci nemohu. Tím méně pak smím očekávati, že budete, jak předpisuje role, pokračovat ve svých vývodech. Sice naprosto mylných, to je pravda, ale přece jen daleko vtipnějších a zábavnějších než banální poznámka o nedostatku jasnovidného talentu a vzdělání. Tak například jste měl pronést domněnku, moment…,“ Martin opět nahlédl do otevřené knihy, „ano, tedy měl jste pronést domněnku, že majitelem hole je venkovský lékař, který chodí hodně pěšky a podle iniciál je členem lovecké společnosti, která mu za úspěšné vyléčení některého z členů na oplátku věnovala dárek. To všechno byste, milý příteli a příznivce, řekl, kdybyste měl smysl pro úctyhodná díla. A já bych nakonec, než bych vaše dedukce rozdrtil na prach a rozfoukal do všech čtyř světových stran, zahovořil protektorsky: Vskutku, Watsone, překonáváte sám sebe. Musím říci, že ve zprávách…“

„Tak dost!“ nenechal jsem Martina domluvit. „Už chvíli mi připadaly ty vaše citáty nějak známé, milý Sherlocku Holmesi! Vy si tu ze mne prostě děláte šprťouchlata a recitujete mi nějaký román od sira Arthura Conana Doyla, a to… a to…“

„A to zrovna ten nejslavnější, redaktore! Měl byste poznat proslulého Psa baskervillského třeba podle jedné jediné věty, nemluvě už ani o této slavné holi. To chcete předstírat, že jste literát, a k tomu ještě úspěšný detektiv?“

„Jaktěživ jsem nic takového nepředstíral a vy to moc dobře víte. Pokud jsem se vůbec dostal do styku s kriminalitou, tak jedině díky vašim výstředním přáním, Martine. A obvykle jsem to byl zase jenom já, kdo to odnesl. Tak raději mlčte, licoměrníku!“

„Jak je ta dnešní mládež nevděčná!“ povzdechl Martin směrem ke své oblíbené kudle, jako by byl alespoň o deset let starší než já, a potřásl starostlivě hlavou. „Od vyřešení případu ztraceného suchoplavce, pana Kalouse seniora, vás naše paní domácí obskakuje, pokud je to vůbec v lidských silách, ještě daleko usilovněji než dříve. A pokud jde o slávu…“

„Pokud jde o slávu, vysloužil jsem si díky vašim fantastickým a ve slušné společnosti prostě nepředstavitelným zájmům a zamotaným problémům pověst šikovného lháře a obratného mystifikátora nevinných čtenářů. S případem suchoplavce to ještě jakž takž šlo, máte pravdu. To jsem jenom tajně rozkopával hroby. Zato čert číslo čtyři mě málem přivedl na onen svět a na hledání jantarové komnaty nechci raději ani vzpomínat. Fujtajxl!“ ulevil jsem si.

„Jak myslíte – ale rozhodně to neříkejte před paní doktorkou Medu-novou. Pokud se pamatuji, uviděl jste ji poprvé zrovna v křesle, kde ráčíte teď sedět. Nebo se snad mýlím? A právě v souvislosti s případem jantarové komnaty.“

„Máte až moc dobrou paměť…,“ broukl jsem poněkud méně nakvašeně. Martin měl pravdu. Tady jsem totiž opravdu ode dveří pokoje poprvé zahlédl část (totiž-pravé ucho a pramen vlasů) doktorky Medunové, aniž jsem tušil, že jí budu už za pár týdnů říkat Barbara a za pár událostmi nabitých měsíců všelijakými jmény, o nichž vzhledem k dospělému věku a vážnému povolání redaktora zemědělské rubriky předního týdeníku raději pomlčím. Ostatně do nich nikomu nic není. S jantarovou, komnatou naše seznámení skutečně souviselo – tuším, že Barbara tenkrát k Martinovi přijela za kamennou destičkou se starotureckým písmem. Kdepak by si nechala něco takového ujít!

„Ale co –,“ mávl rukou Martin, „nechme toho, ano? Škoda že jste mi nevyhověl a nepodíval se na hůl zvanou singapurka trošku podrobněji. Nalezl byste na ní například i to, co nebožtík Sherlock Holmes blahé paměti. Stopy zubů psa, kterého bych zhruba popsal asi takto: je větší než foxteriér a menší než buldok. Opravdu se nechcete podívat?“

Celá záležitost začínala být tak očividně nesmyslnou, že se až stávala zajímavou. Vzal jsem klacek ukončený bambulí ještě jednou do ruky. Opravdu, přesně uprostřed byl jakoby okousán. Do laku bylo vytištěno mnoho důlků, jaké by asi zanechaly psí zuby. O rozměrech chrupu těchto masožravců jsem ovšem neměl ani tušení. Pokud našeho šéfredaktora posedla pošetilá touha mít v čísle nějaký odborný, například kynologický článek, podařilo se mi obvykle snadno sehnat nějakého dostatečně ctižádostivého a zároveň dostatečně potřebného odborníka, který těch pár stránek za dvě nebo tři stovky sesmolil.

„Abyste rozuměl, slovutnosti,“ poučoval mě Anděl s rozčilující shovívavou roztomilostí, „pes pana doktora Mortimera měl ve zvyku nosit tuto hůl za pánem. Jelikož je to těžká hůl, pes ji drží pevně za prostředek a stopy jeho zubů jsou velmi zřetelné. Velikost čelistí… a tak dále a tak dále. O psu mezi buldokem a foxteriérem jsem už, tuším, mluvil.“ Martin založil list dýkou. „Vzpomínáte si konečně? Doktor Mortimer, když se osobně objeví, se obrací na slavného Sherlocka Holmese s podivnou historkou o příšerném, obrovském psu, jenž podle pradávné pověsti rodu panstva z Baskervillu zadávil černou ovci rodiny, zpustlého lotrasa sira Huga. Což mu nelze vytýkat – totiž tomu psu. Neboť, jak nás informuje autor starého dokumentu, byl dotyčný Hugo muž kromobyčej divoký a bezbožný,… ano, a tady ještě: byl nadán letorou zběsilou a ukrutnou, takže jméno jeho učiněno jest pověstným po celém Západu. Tím ovšem není míněn Divoký západ, nýbrž západní část Anglie, kam sir Arthur C. Doyle panství Baskervillu umístil.“

„Ano, vzpomínám si,“ řekl jsem trošku dojat náhle živou vzpomínkou na knihu dávno přečtenou a odloženou, ačkoli kdysi velmi milovanou. „Jenže tatáž psí bestie, větší než kterýkoli pozemský pes a s plameny šlehajícími z tlamy, netrestala jenom, abych tak řekl, kádrově nevyhovující členy rodiny s pochybným morálním profilem, ale měla na svědomí i mimořádně ušlechtilou ratolest kmene Baskervillu, totiž… totiž…“

„Totiž sira Charlese Baskervilla,“ doplnil mě Martin. „Výborně! Pekelný černý velepes,pobíhající po nebezpečných blatech v okolí starého rodového sídla, jej jednoho večera zřejmě vyděsil tak, až z toho chudák, zemřel. A starý dobrý rodinný lékař doktor Mortimer – on vlastně nebyl opravdovým lékařem, jen chirurgem, což tenkrát platilo daleko méně než doktorát, a taky o stáří se u něho nedalo mluvit – nalezl v těsné blízkosti místa, kde sir Charles Baskerville po zběsilém útěku před příšerou naposledy vydechl, otisky nohou obrovského psa.

Není divu, že se obával o osud nového pána, dědice jména, majetku i sídla Baskervillů, sira Henryho Baskervilla, bývalého samostatně hospodařícího rolníka čili farmáře v Kanadě, jemuž spadlo do klína docela pěkné okrouhlé jměníčko. Tuším, že se v románě mluví o miliónu liber šterlinků.“

Rychle jsem si to přepočítával na koruny tuzexové i netuzexové. Obešly mě mrákoty.

„Ten sir Arthur Conan Doyle byl ale v peněžních záležitostech velkorysý, že, Martine?“

Anděl moudře přikyvoval jako posvátný pták marabu. „Tak, tak, milý redaktore! V románech určitě. Ale abychom to dokončili: všechno nakonec dobře dopadlo a Sherlock Holmes ve spolupráci s nepostradatelným, i když poněkud nedovtipným doktorem Watsonem v příšerném psu baskervillském, zhoubě a hrozbě rodu, odhalil – moment, tady,“ Martin rychle zalistoval v knize, „křížence pyrenejské a dánské dogy, zvíře vychrtlé, dravé a veliké jako menší lvice, s mordou namazanou svítící fosforovou mastí. Dopadl i zvrhlého sběratele motýlů Stapletona – to je úplná rarita, sběratelé bývají obvykle duše mírné a holubicí a vraždili by leda pro rozmnožení svých sbírek –, z něhož se vyklubal další nepovedený člen rodu se záluskem na baskervillské jmění. Zlosyn ovšem musel předem odstranit sira Henryho, který však naštěstí odnesl celou aféru pouze leknutím. Vychytralý Stapleton se nakonec šťastně utopil v Grimpenské bažině. Dalšími oběťmi byli jen nafosforovaný velepes barkervillský a chudák čoklík větší než foxteriér a menší než buldok, patřící lékaři Mortimerovi. Prvního zastřelil v hodině dvanácté sám Holmes, druhý skončil o něco dříve v žaludku prvního. Amen.“

„Konečně…,“ oddechl jsem si. „Teď už jenom zbývá, abyste se, Martine, přiznal, že na stará kolena sbíráte kuriozity a že jste kdovíkde vyštrachal hůl, vydávanou za oporu statečného doktora Mortimera. Tedy nepochybně románové figury, zrozené od A do Zet z fantazie Arthura Conana Doyla. Příště mi asi.ukážete Robinsonův slunečník, kord hraběte Monte Crista a fajfku kapitána Nemá. A já ještě nemám vybalený kufr a docela živě si představuji, jak v něm má garderoba minutu od minuty ztrácí elegantní tvary. Takže…“

„Zadržte, nešťastníce!“ vztáhl Martin důstojně paži ve stylu holmesiád.

„Všechno, ale úplně všechno si vykládáte špatně. A kromě toho lžete, protože celá vaše garderoba, určená pro ohromení našeho města, obnáší jedny, slovy jedny manšestrové kalhoty, svetr a dva páry tepláků, takže o zmačkání puků nemůže být ani řeči.“

Což byla naprostá pravda.

„Tak tedy především: hůl jsem nevyštrachal, ale dostal poštou, a to nedopatřením i s cenovou visačkou. Stojí dvě a půl libry, což za tak pěknou, a dokonce legendami opředenou věc není tak moc, nemyslíte?“

Pokrčil jsem rameny. Nejsem sběratelem a za takový ohyzdný klacek bych nedal ani korunu. Ani zadarmo bych ho asi nechtěl. „Proč nedopatřením?“ pátral jsem.

„Protože to měl být dar. Nebo záloha honoráře. Nebo projev snahy vzbudit můj zájem. Můžete si vybrat. Ostatně – všechno máte tak jako tak na svědomí vy. Pokud se pan Archibald Rowen – tak se totiž jmenuje laskavý dárce – nedozvěděl o mé existenci ze sborníku Scotland Yardu, kam jsem před několika měsíci poslal skromný příspěvek k té podivné záležitosti kolem zmizení člunu říční policie i s posádkou roku 1903 takřka uprostřed Londýna, musel zřejmě číst nějakou vaši knihu.“

„Pochybuji…,“ usoudil jsem skepticky. Nemám o rozšíření svých reportáží příliš valné mínění, ani pokud jde o Československo, a tím méně si ovšem dělám iluze o jejich popularitě v Anglii. „Co to je zač, ten váš pan Archibald Rowen?“

„Proč můj pan Archibald, slovutnosti? Ctihodný pan Rowen patří spíše tisícům nadšenců, zamilovaných ještě dnes do dobrodružství Sherlocka Holmese. Je totiž tajemníkem Klubu Sherlocka Holmese a zároveň vydavatelem klubového časopisu Baker Street Journal. Poslal mi pár čísel na ukázku –“ Martin nahmátl v hromádce na psacím stole několik sešitů s velice staromódními, a tudíž ryze anglickými obálkami. „Jistě vás taky budou zajímat. Klub má i vlastní prodejnu holmesovských suvenýrů na proslulém Baker Streetu, jenž měl, jak jistě víte, hostit vyzáblého a tabáku a houslové hře oddaného geniálního detektiva. Prodávají se tam Holmesovy dýmky, čepice, váčky a krabice na tabák, literatura o Holmesovi, zkrátka všechno možné i nemožné – a mezi tím nemožným taky hole doktora Mortimera s otisky psích zubů, vyrobenými patrně kleštěmi. Zkrátka sériový výrobek. Tahle věcička,“ Martin klepl štíhlým ukazovákem na hůl, „je jedním z mnoha exemplářů.“

„Jinými slovy ne vkus, spojený s trochou kšeftu a trochou podvodu, že?“ otázal jsem se rozmrzele. Nebylo mi právě vhod vidět a slyšet Martina Anděla, jak utrácí své mimořádné schopnosti v dětinskostech. Hůl pokousána kleštěmi, holmesovské čepice a kluby potřeštěnců, bádajících o životě postav, žijících jen a jedině v záviděníhodně fantazii sira Arthura

Conana Doyla! Dokázal ji, pokud vím, nejen ve spisech o Sherlocku Holmesovi, ale i v celé řadě dalších knih.

„Nesuďte, abyste nebyl souzen!“ napomenul mne moudrý marabu Anděl slovy bible. „A hlavně se, jinochu, netvařte jako přemoudřelý stařík. To všechno je přece jenom hra, docela roztomilá a vzrušující. Ustaraní otcové rodin si hrají na detektivy-amatéry, pěkně si jednou za týden popovídají – co proti tomu máte?“

„Nic – jenom si dovoluji zdvořile připomenout, že mi před časem, pokud se dobře pamatuji, jakýsi pan Martin Anděl vysvětlil svůj vztah k románovým detektivním postavám. Prý se od nich učí, co všechno ne-má a nesmí dělat, a počíná si při řešení svých případů docela opačně.“

„Tuše – zasažen!“ uklonil se Martin v křesle s úsměvem a zdvihl ruku jako dobře vychovaný šermíř. „Také si na náš malý rozhovor vzpomínám. Ale tak úplně zase pravdu nemáte a na celé čáře jste nevyhrál, milý redaktore! Mně totiž vůbec nejde ani o Sherlocka Holmese, ani o doktora Mortimera s jeho zálibou ve vycházkových hůlkách, ani o hříšné ratolesti rodu Baskervillů, kteří se ovšem ve skutečnosti jmenovali docela jinak.“

„Ve skutečnosti? Cožpak se Doylova kniha opírá o nějakou skutečnost? Přece mi nechcete namluvit, Martine,“ odporoval jsem, „že by se našel člověk, který by namazal ubohému psu mordu fosforem a posílal ho strašit šťastné dědice?“

„Ne, to opravdu nechci,“ řekl Anděl pomalu a zamyšleně, zatímco upřeně pozoroval čepel dýky. „Víte, redaktore, ačkoli je to, jak správně říkáte, strašlivě přitažené za vlasy, připadalo asi tohle vysvětlení siru Arthurovi Conanu Doylovi nejpřirozenějším a nejschůdnějším ze všech, která jeho bujná fantazie na objednávku zplodila. Kříženec dánské a pyrenejské dogy a vraždící sběratel motýlů se mu, dobrákovi, zdáli přijatelnější než docela prostá skutečnost. Na tu sir Doyle ani nepomyslel. Anebo jestli pomyslel, honem tu myšlenku vyhnal z hlavy.“

„A ta skutečnost…?“

„Ta skutečnost?“ zvrátil se Martin do křesla a zkoumavě se mi díval do tváře. „Ta skutečnost je poněkud překvapující: baskervillský pes totiž existuje a straší na Grimpenských blatech dodnes.“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist