Fráňa Šrámek

STŘÍBRNÝ VÍTR
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V deset hodin šly děti ze školy.

Ratkin s Malkusem šli spolu, ale nemluvili; jen tak občas pozorovali se postranními pohledy.

Obloha nebyla už tak čistá jako ráno, oblohou napříč pospíchaly veliké, stříbrné oblaky a vítr dul jak trubač na bílém koni.

Ratkin se náhle zastavil a uchopil Malkusa za ruku.

"Pojď!"

"Kam?"

"Na luka!"

Oběma se náhle rozsvítilo v očích. Cosi široce rozlehlého a šťavnatého zamávalo jim vstříc a rozšířilo zpěvně prsa. Podívali se na sebe a museli propuknouti v smích, jak bláznivě jim svítily oči.

"Ty ... osle!" povídá najednou Ratkin a plácl Malkusa po zádech.

"Ty ... ty ... opice!" odpovídá tento i štulec vrací.

A oba se rozřehotali, přímo proti větru, vítr do nich vletěl jak do otevřených oken.

Pak byli v lukách, byli jimi jakoby uchopeni a neseni, jakýsi zelený chlap tě chytil a hodil druhému, druhý třetímu a vítr zvonil v zubech. Pěšinky je pozdravovaly a nastavovaly stopy, vyryté jejich šťastným a mladým útěkem vstříc slunečnému větru, aby je osušil.

Konečně se zastavili. Byli až k zalknutí udýcháni.

Stříbrné mraky stále pospíchaly napříč oblohou, slunce se rozsvěcovalo a opět vyhasínalo, stín a světlo běžely vždy postupně od jednoho konce luk ke druhému, jako když nějaká veliká ruka zlatým hřebenem louky pročesává.

A vítr dul jak trubač na bílém koni.

Stáli a rozevřeli široce oči, ústa, aby všechna ta krása mohla do nich horem i dolem.

Tady na nich ležel nyní stín, louky se zazmítaly v chladném nepokojném šeru. Ale nahoře před nimi na návrších náhle všecko zasvítilo, domečky jakési bílé i kalužinky zbylé po sněhu, všechno se tam vzňalo bílým plápolem, vítr prudčeji zadul, a onen jas nyní letěl sem k nim, zapuzuje stín ...

Pili tuto hru světla celým obličejem, v hrdle bylo jak tlačenice v úzkých dveřích.

"Slyšíš ... ?" ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.

"Co ... ?"

"Stříbrný vítr ..."

"Stříbrný vítr?" A Malkus má užaslé oči, veliká kola navrch hlavy.

"Pst ... teď! Slyšíš?"

Konečně, zdá se, že i Malkus slyší stříbrný vítr.

Jede to kolem, trubač nahoře, vzali se za ruce, tisknou, tisknou a naslouchají.

Náhle oba najednou.

"Ty, to je krásné ...!"

Ratkin se vyrušil, dívá se okamžik na Malkusa a najednou dá se do smíchu. Co že je krásné, ptá se Malkusa.

Malkus ocitne se na rozpacích.

"Co ... Vždyť víš ..."

"Nevím ..." A Ratkin se tváří docela nechápavě.

"No ... všechno je krásné ..."

"Hm, všechno je krásné ..."

Ratkin se stává náhle velice vážným a upřeně pozoruje druha.

"A přec tě dneska bili, co? Řekneš, že všechno je krásné ...!"

Malkus na okamžik se zapřemítal, i obličej odvrátil, by zakryl rozpaky.

"No bili ...," povídá po chvilce, "ale ..."

Nedořekl, jen prsa jaksi vypjal a do dálky se zadíval.

"Až budu silný, nebudou mě bít ...," řekl až potom.

"Dobře, dobře, dobře ...," vykřikl nuceně silným hlasem Ratkin, na rameno mu uhodil a propukl v smích.

Ale Malkus by byl rád ještě cosi vysvětlil, s něčím rád se svěřil.

"No tak, přestaň se smát ... no tak ..."

Ratkin však smál se ještě více. Náhle vyskočil, strčil prudce do Malkusa, ten upadl, strhl jej však k zemi s sebou; a nyní váleli se v trávě, nepouštějíce se, a vrhali do větru supění mladé krve a svůj mladý smích ...