Fráňa Šrámek

STŘÍBRNÝ VÍTR
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

Stříbrný vítr je příběh o chlapci, který se už od útlého dětství střetává s nepochopením lidí, s jejich krutostí, lhostejností. Zároveň tak i poznává život - jeho krásy, vůně, radost, ale i bolest a zradu. Netouží po ničem jiném než po lásce, štěstí a plném životu. Vyzařuje z něj touha po kráse a životu - je plný elánu. Ten je ale otupován mnoha zklamáními. Ale takový je život, člověk by měl po každém pádu vstát a bojovat dál.

Jeník se s životem vypořádával svým způsobem - bylo-li mu činěno nějaké bezpráví, neváhal se bránit. Dovedl se ale bránit se ctí. Nikoho nepokořoval ani se nikomu nesnažil ublížit. Stačilo vyslovit svůj názor na danou věc a nasadit usměvavý (často i posměšný) výraz obličeje. Jeho vrstevníci tento způsob nevolili. Jeník se tímto prosazováním mnohdy vystavoval (především doma) výprasku. Ale na výprasky byl Jeník zvyklý. Velmi požehnaně se mu jich dostalo za mlada od otce, který jej bil kvůli maličkostem. Zřejmě si pan soudce ani neuvědomoval, že si Jeníka těmito projevy lásky znepřátelil. Trochu mi to připomnělo vztah Davida Copperfielda a pana Murdstonea od Charlese Dickense s tím rozdílem, že David nebyl tak rázný jako Jeník.

Jeník stojí obrácen k otci jaksi bokem, oči se mu lesknou posměchem i hrůznou a prstem ukazuje na otce, jako by někomu, kdo stojí mezi dveřmi, na otce ukazoval. Ale mezi dveřmi nestojí nikdo, začišelo z toho jaksi strašidelně, a otec odvrací se rychle a odchází do vedlejšího pokoje.

Jeník byl už jako malý kluk velmi vnímavý. Silně na něj například zapůsobilo babiččino vyprávění o válce a postřeleném vojákovi. Velmi silný vliv na něj měl i jeho strýc, který se však zastřelil.

Ratkin se zastával i utlačovaných, například Malkuse, který se častokrát stával terčem posměchu všech, dokonce i učitelů. Kamarádství s Malkusem patřilo mezi Jeníkova první přátelství.

Vítr prudčeji zadul, a onen jas nyní letěl sem k nim, zapuzuje stín...

"Slyšíš...?" ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.

"Co...?"

"Stříbrný vítr..."

"Stříbrný vítr?" A Malkus má užaslé oči, veliká kola navrch hlavy.

"Pst...teď! Slyšíš?"

Konečně, zdá se, že i Malkus slyší stříbrný vítr.

"Ty, to je krásné...!"

Netrvá to dlouho a Jeník má jít do města na gymnázium. O prázdninách však stačil navázat přátelství s jednou místní dívenkou, Lidkou. A už teď si stanoví budoucí cíle: bude malířem, namaluje důstojníka s postřelenou nohou a Lidku.

Stalo se zcela náhodou při jedné hře na schovávanou u učitelů na dvoře, že v témž úkrytu za několika bednami ocitli se Jeník Ratkinů a Lidka učitelových. První, co pocítili, bylo asi nepříjemné překvapení, neboť úkryt byl malý, a tak jej přebírali jeden na útraty druhého; nadto ještě nemohl Jeník "žab" vystáti, to věděla celá dívčí obec, bylo to jistě i Lidce známo a mohlo to nyní špatně skončiti. Ale nebylo času nazbyt, dech bylo nutno utajit a hodně se k sobě přitisknout. Seděli oba na bobku, jejich dech se mísil a Lidčiny vlasy lechtaly Jeníka na tváři, ale nabylo mu to nijak nepříjemné, měl na onom místě pocit neobyčejné hebkosti, vonného vánku nebo čeho, že by byl až rozkoší zasykl. Ani pohnouti se nechtěl a vzhlédnouti nemohl. Snad že Lidka vytušila jakési nové nebezpečí, učinila nyní pohyb, jako by se chtěla od Jeníka odsunouti. Teď teprve Jeník vzhlédl. Hleděli okamžik na sebe, pak pohledy se zlomily, odklonily a dech se jim pomátl. Náhle Lidka pohlédla kamsi ke svým nohám, až po uši přitom krví zahořela a stáhla sukýnku hluboko přes kolena. Jeník viděl tento zvláštní pohyb, toto hnutí probuzeného ženského studu, a také celičký se krví zalil. Oba najednou vstali a vyběhli z úkrytu.

Po prázdninách přichází studium na gymnáziu, Ratkin poznává nové přátele a nová příkoří. Jedním z jeho prvním kamarádů v prvních měsících studia byl Staněk. Ale jakmile Jeník zjistil, jaký doopravdy jeho přítel je, odmítal se s ním dále přátelit.

Venku padal sníh, když Jeník od Staňka vyšel; vysoké, bílé sloupy vířily ve vzduchu. Chumelenice houstla, bílé sloupy se skácely, vše zmizelo v bílé tmě. Jeník zůstal náhle státi v ohromení náhlé hrůzy. Tisíce ledových ruk vzpínalo se z bílé tmy po jeho hrdle. Ach ne, ach ne, nebylo asi tak lehké žíti!

Několik zlých dnů měl potom Jeník. Svět jej obkličoval nenávistným kruhem úkladů a lží. Láska nechodila světem s pomněnkovýma očima, nýbrž s hadem za ňadry. Řekneš s hadem, a ani tím nic nepovíš. Snad ještě hůře je, vše na tobě bude jednou pokáleno, už si sám jaksi z útroby páchneš, nečistá věc do tebe již sestoupila. A za nocí bývalo nejhůře, nemožno usnout z těžkosti myšlenek, kamže se tedy poděješ, k bohu se se svou mukou uchýlíš. Jeník se modlil jako ještě nikdy předtím. Své malé, živé srdce nastavoval bohu v sepjatých rukách, jak dítě nastavuje poraněný prst matce, by mu jej pofoukala. Marně. Bezohledné, přísné oči shlížely dolů. Bůh ho již nechtěl, pozdě, nečistá věc již do něho sestoupila. Pozdě, nedal jsem se před tebou, hříšná myšlenko, na útěk, když jsi se mi schýlila k uchu a šeptala svádějíc. Nezaclonil jsem si očí, podíval jsem se jednou a to nestačilo, podíval jsem se i podruhé. Bůh vztýčil hrozebně prst, ale já se podíval ještě potřetí. Pozdě. Bůh ho již nechtěl. Opět se vášnivě rozmodlil. Pokrývka páchla slzami. Marně.

A léta ubíhají, Jeník naváže přátelství s rodinou herců, kteří se přistěhovali do stejného domu, kde bydlel on. Hraje si s jejich čtyřletou dcerou Kamilou a pomalu zesiluje svůj vzdor vůči okolí.

Poté, co rodina odjela, Jeníkovi se dopřálo milostného zážitku s jednou vdovou, která žila ve stejném domě jako on na studiích, na který dlouho vzpomínal a který se stal i motivem jedné jeho básně.

V mezaninu se otevřely dvéře a vdova naň zakývala. Měla prst na ústech, oči nastražené slídivě do všech koutů.

"Tak jen jdou, mladý pane..."

Když po hodině vyšel, jeho oči nadrženě bloudily.

Jeníkův vzdorný postoj vůči okolí si převelice pochvaloval Karel Valenta, s kterým se Ratkin začal přátelit. Zanedlouho Jeníka seznámil také se Zachem. Jeník a Zach se později stali velmi dobrými přáteli.

Když se Ratkin vrátil o prázdninách domů, jeho matka byla těžce nemocna.

Hle, na tvé matce vzal jsem odplatu v týž den, kdy jsi se mi rouhal! Jeníkovi rozduly se strašlivě oči a klesal k matčině posteli; pláč mu vyletěl z hrdla, jako utržené srdce, několik hrozných zvuků bez slz...

A zatímco byl doma, měl možnost více přemýšlet o životě, který žije, a o životě vůbec.

Jedna podrobnost po druhé oživovala mu v paměti. A jak tu tak ležel a na všechno se rozpomínal, podivná myšlénka mu přišla, a jako by si ji byl ani sám nevymyslil, nýbrž někdo jiný mu ji vložil do hlavy. Tak tu trčela jasná náhle a hotová: Umře. Musí umříti. Udělá něco, aby už nebyl. Ještě dnes to snad udělá nebo zítra, ale provede to, to je jisté. Neboť nechce dále žíti na tomhle světě, kde jej nespravedlivý, krutý, mstivý bůh vhání do osidel hříchu, jen aby mohl s posměchem trestati.

Měl také příležitost vše vylíčit Gustu Majerovi, jeho příteli, který chtěl být knězem.

"A jaký je bůh, co si myslíš? Spravedlivý, dobrý, viď?"

"Přestaň," řekl tiše Majer.

"V Písmu stojí: spravedlivý, dobrý... Tedy je, co? Počkej...!" Napadlo mu cosi, zaujalo jej to zřejmě, bylo slyšeti ve tmě jeho zrychlený dech.

...

"Je to tak... tak... zrovna tak! Což jestli se má matka trápí a umře pro můj hřích?"

"Jaký hřích?" zamumlal Majer.

"Můj hřích. Můj! Ne - tvůj! Tys nespáchal. Ty nikdy nespášeš. A proč nespášeš? Proč já spáchal - a ty nespášeš? Což já jsem si hříšné myšlénky jen tak z ničeho vymyslil? Nevymyslil. Počkej... řeknu ti... Kdyby tě ženská k sobě do pokoje zavolala a: tady mne máš, dělej se mnou, co dělají mužští s ženskými, - co bys ty udělal? Dal bys ses do křiku a utek bys. Nebo snad i padl před ní na kolena a s pláčem ji prosil, aby přestala. Myslím, že bys takového něco jistě udělal. A, hleď, já neudělal. Proč? Protože... protože... to je právě to, co nevím... Pokušení odolat mám, to vím, ale jak mám odolat, to nevím. Na boha v tom okamžiku si vzpomenout, ano - ale, proč jsem si nevzpomněl? Vidíš, bůh věděl, že jsem takový, že neodolám, - a přece nastražil mi pokušení, že jsem neodolal - -"

"Bůh není dobrý, není spravedlivý..."

Ve tmě bylo možno zpozorovati prudký, odmítavý pohyb Majerovy ruky.

"To je hřích...," zaznělo odtamtud poděšeně.

"Ať - trestá! Ať - se mstí! Ať mne - zašlápne!"

Zavrtěl hlavou.

"Ne! To ne! Ať mne teď slyší, co říkám: Nevěřím, - že je bůh!"

Jeník není ale spokojen ani s lidmi:

Ne, nic mu není po lidech! Lžou! Klamou! Hrajou komedii! Bloudit ho nechali, do všeho vrážet hlavou! Je hotov s lidmi! A bůh si hrál vždycky na schovávanou! I s bohem je hotov! Se vším hotov!

V dalších letech Ratkinem opět prostupuje láska. Sní o zámecké paní, která se stane jednoho dne předmětem sporu mezi Ratkinem a jeho přítelem Vikou a také motivem jeho básně. Ve vzpomínkách se opět navrací za svou dětskou láskou Lidkou. Sílí Ratkinovo a Zachovo přátelství a v den Ratkinových osmnáctých narozenin jej Zach přivádí do podniku, kde se Jeník nechává svést kurtizánou Lorou. Také se dostává do střetu s Majerovou sestřenicí z Prahy, Emou, která ve své povýšenosti nemyslí na nic jiného než na sebe a celý okolní svět, zvláště potom Ratkin, jí je směšný. Do křížku se však dostali i se svým otcem kvůli stížnostem na Jeníka od bytné a kvůli jeho "kacířské" knížce od Drapera, kde se věda zabývá církví.

Napsal také psaní. Kniha že není jeho, nýbrž jeho přítele, a nemůže být tedy řeči o tom, že by zůstala doma. Ostatně není to ani špatná, ani hříšná kniha, je to znamenitý vědecký spis. Nemůže také uvésti nikoho do mravní zkázy a jeho četba je pro každého jistě jen s prospěchem. Proto ať si jen otec knížku přečte a pak ihned pošle. Kromě toho sděluje, že se bude stěhovat z dosavadního bytu. Nemůže bydleti u lidí, kteří slídí za každým jeho krokem. Z toho že mu hrozí mravní zkáza, a ne z četby vědeckých spisů - -

Šrámek také popisuje vztah Jeníka k profesorům na gymnáziu. Jediný vyučující, který měl Jeníkovy sympatie byl profesor Ramler. Život Ramlera však nebyl takový, jaký by učitel chtěl. Miloval kdysi jednu ženu - Olga se jmenovala - a chtěl s ní prožít život plný lásky. Ona to ale viděla trochu jinak. Chtěla si s ním jen "užít", pak od něj odešla. A po letech Ramler opět zatoužil navštívit Olgu. Potkal ji v Praze a se smutkem v očích zjistil, že je stále stejná, neboť pořád zůstává pro potěšení mužům.

Ramler měl dobré srdce. Když vedení školy zjistilo, že Zach chodí do pochybných podniků a stýká se tam s pochybnými lidmi, a chtělo vyslýchat Zachovy přátele (mezi něž patřil především Jeník), Ramler Jeníka o tom včas informoval. Ratkin mu musel slíbit, že bude ve všem lhát: že nikdy do takových podniků se Zachem nechodil a ani mu o nich nic Zach neříkal. Zachránil si tím tak studium na gymnáziu. Zach byl ale ze školy vyloučen.

(Ramler:)

Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr -

"Stříbrný vítr?"

Ratkin se náhle udivil, hleděl si na cosi vzpomenout --- stříbrný vítr --- stříbrný vítr --

Profesor Ramler se usmíval.

"Nevím, rozumíte-li mi, a nevím také, jak bych vám to jinak řekl, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak... říci se to nedá -- Já - už stříbrný vítr neslyším."

A potom nastaly prázdniny. Na cestě domu Ratkin poznal ve vlaku Aničku. Oba se do sebe zamilovali, ale jakmile ji druhý den po "jejich milostném splynutí" zapomněl dopoledne navštívit, ze vztahu sešlo.

Co se týkalo Jeníkových rodinných poměrů, bylo to lepší. Otec začal brát Jeníka za dospělého člověka a matka byla ráda, že je Jeník doma. Ale co s těmi nešťastnými láskami...? Jeník byl z nepovedeného vztahu k Aničce tak rozrušen, že jej napadlo vše vyřešit skokem ze skály. Namísto toho ale do propasti hodil pouze jedlovou větvičku - a tak se svým způsobem rozloučil s mládím, a to vše se slovy: "Na tvůj hrob, Jene Ratkine včerejší a pošetilý!"

"Spi tam, Jene Ratkine včerejší a pošetilý. Ty, který jsi toužil po štěstí a po bolesti - a přece jsi chtěl jenom štěstí. Ty, který jsi volal krásu - a před krásou jsi zastřel oči. Ty, který jsi volal život - a při první jeho písni potrhal jsi struny. Ty, který jsi myslil, že přijde brzy hodina, že staneš a najíš se dosyta! Blouznivý, nezkušený plavčíku v lodním koši, volající: Země, země! - brzy ti zamrzl tento výkřik na rtech. A přece teď, kdy kotvy opět vytaženy, zní zase jen ona píseň: Život! Život! - Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním - vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte...!"