<<< Literární doupě
Literární doupě

Danielle Steelová

DVOJNÍK

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Dvojník - Steel Danielle
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Dvojník - Steel Danielle
Sµub - Steel Danielle
 
 
cena původní: 201 Kč
cena: 201 Kč
Sµub - Steel Danielle
Tajomstvá - Steel Danielle
 
 
cena původní: 375 Kč
cena: 375 Kč
Tajomstvá - Steel Danielle

 

   1   

 

 

1.

Moje první, a prozatím jediné manželství skončilo přesně dva dny před dnem Díkůvzdání. Ten okamžik si vybavuji naprosto dokonale.

Ležela jsem zrovna na podlaze naší ložnice a zpola zalezlá pod postel jsem lovila pantofel. Na sobě jsem měla svou oblíbenou opranou flanelovou košili se stojáčkem. Právě v tu chvíli vešel do ložnice můj manžel v šedých flanelových kalhotech a saku. Jako vždy vypadal úhledně, bez jediné poskvrnky. Zaslechla jsem ho říkat něco nezřetelného zrovna ve chvíli, kdy jsem objevila brýle, co jsem ztratila už před dvěma lety, svítící umělohmotný náramek, o jehož ztrátě jsem neměla ani tušení, a červenou botičku, která musela patřit mému synkovi Samovi, když byl ještě batole. V době nálezu červeného capáčku bylo Samovi šest let. Tak tohle vypovídalo o generálních úklidech v našem domě ažaž. Zřejmě ani jedna z toho procesí uklízeček, které prošly naším domem, v životě pod postel ani nenakoukla.

Když jsem se opět vynořila na světlo, Roger se na mě podíval a já si zdvořile upravila noční košili. Tvářil se trapně upjatě, zatímco mně po mé průzkumné výpravy pod postel ještě trčely vlasy kolmo vzhůru.

„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se s úsměvem, protože jsem netušila, že jedna z borůvek na koláčku, který jsem smlsla před hodinou, se vybraně uhnízdila v mezírce u mého špičáku. Zjistila jsem to až o půl hodiny později, když už jsem měla nos zčervenalý pláčem a náhodou jsem se zahlédla v zrcadle. Ovšem v tomto bodě vyprávění jsem se stále ještě usmívala a v nejmenším netušila, co bude následovat.

„Požádal jsem tě, aby sis sedla,“ pravil Roger a se zájmem si prohlížel můj úbor, můj účes, můj úsměv. Odjakživa mi dělalo potíže inteligentně diskutovat s člověkem, který je oblečený do obleku, zatímco já si hovím v jedné ze svých milovaných nočních košil. Vlasy jsem měla sice umyté, ale zatím jsem od včerejšího večera neměla čas do nich hrábnout hřebenem, nehty jsem měla upravené a čisté, ale už dávno jsem se vzdala laku, bez kterého jsem na studiích nedala ani ránu. Usoudila jsem, že bez něj vypadám víc intelektuálsky. Kromě toho byla s lakováním úděsná práce! Koneckonců, byla jsem už vdaná. V daném okamžiku jsem pořád ještě zastávala klamný názor, že vdaná ženská se už nemusí tolik snažit. Očividně jsem se krutě mýlila, což jsem se měla dozvědět jen o pár minut později.

Posadili jsme se naproti sobě na dvě atlasem potažená křesla, jež stála u nohou naší manželské postele, a já si už potisící v duchu řekla, že je blbost mít je zrovna tam. Vždycky se mi zdálo, že se od nás čeká, že se na ně posadíme a povedeme diplomatické rozhovory o tom, zda a kdy si půjdem lehnout. Roger však tvrdil, že ta křesla se mu takhle zamlouvají, prý mu připomínají jeho matku. Nikdy jsem v tohle tvrzení nehledala hlubší význam, což mohlo zčásti představovat jádro problému. Roger o své matce mluvil hodně a často.

Tvářil se, jako by mi chtěl sdělit něco důležitého, a já si zatím pečlivě zapínala košili až ke krku a v litovala jsem, že jsem se už nestačila převléknout do trička a džínsů, jež po většinu doby tvořily moji uniformu. Moje vlastní sexuální přitažlivost mi na srdci rozhodně příliš neležela. Daleko víc starostí jsem si dělala se svými povinnostmi, s dětmi, s rolí strážkyně Rogerova rodinného hnízda. Sex byl něco, s čím jsme si občas pohráli, i když jen zřídka. A poslední dobou už vůbec ne.

„Jak je ti?“ zeptal se a já se zazubila, pravda, kapku nervozně.

Ta proklatá borůvka na něho zlomyslně zamrkala, ale o tom jsem samozřejmě neměla potuchy.

„Jak mi je? Řekla bych, že prima. Proč? Jak vypadám?“ Napadlo mě, že mi Roger chce třeba naznačit, že mu připadám nemocná nebo tak něco, ale už po chvilce mi došlo, co ta otázka měla znamenat.

Seděla jsem tedy a čekala, že se mi svěří, že ho povýšili, že ho vyrazili nebo že mě vezme na dovolenou do Evropy, jak se několikrát skutečně stalo, když měl dost času. Občas mě vzal na výlet jen jako překvapení, byl to jeho způsob, jak mi prozradit, že dostal padáka. Tentokrát mu však v očích ten typicky číhavý pohled neseděl. Nešlo ani o jeho zaměstnání, ani o dovolenou.

Bylo to úplně nové a nečekané překvapení.

Na pozadí toho atlasového křesla vypadala má noční košile dost otřepaně. Zapomněla jsem, jak je ten potah kluzký, a teď jsem se po něm zvolna sunula dopředu do nesmírně nepohodlně polohy. Na tom prastarém a cudném flanelu se temnělo pár cákanců. Protože mi v noci bývala zima, nosívala jsem pod košilí ještě otřepané triko. Můj vzhled mě osobně docela uspokojoval, koneckonců, byla jsem vdaná třináct let! Šťastná třinácka, či aspoň do té chvíle šťastnou bývala. Pohled na Rogera mi připadal stejně důvěrně známý jako pohled na moji flanelovou noční košili. Měla jsem pocit, že jsem za něho provdaná už od nepaměti, a samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že za něho zůstanu provdaná až do skonání věků. Vyrůstali jsme spolu, znala jsem ho od dětství a dlouhá léta byl mým nejlepším kamarádem, jedinou lidskou bytostí, které jsem na tomhle světě upřímně důvěřovala. Věděla jsem, že i kdyby měl sto chyb -- a přitom jich měl pramálo -- nikdy v životě by mi neublížil. Tu a tam se choval kapku mrzoutsky, jako většina mužských, a dělalo mu potíže udržet si práci, ale nikdy mi vážně neublížil a nikdy se ke mně nezachoval podle.

Pokud jde o kariéru, Roger nikdy nedosáhl ohromujícího úspěchu.

Když jsme se vzali, koketoval trochu s reklamou a potom vystřídal řadu míst v oblasti marketinku. Byla to spíš nevýhodná než výhodná zaměstnání, ale mně na tom nikdy moc nesešlo. Byl milý a ke mně se choval báječně. Manželství s ním mi vyhovovalo. A díky mému dědečkovi, který pro mě před smrtí založil svěřenecký fond, jsme měli dost peněz nejenom k přežítí, ale dokonce jsme si mohli dopřávat i mírný přepych. Dědečkův fond zabezpečil mně, Rogera i děti, a umožnil mi stavět se k Rogerovým finančním omylům značně shovívavě. Přiznejme si, a já se s tím smířila už před lety, že pokud jde o vydělávání peněz a udržení si dobrého místa, neměl na to Roger zkrátka vhodné buňky. Zato měl spoustu jiných dobrých vlastností. Uměl to skvěle s dětmi, v televizi se rád díval na stejné pořady jako já, oba jsme s oblibou trávili léto na Cape, oba jsme zbožňovali náš newyorský byt, Roger nechával na mě výběr filmu, na který půjdeme při naší každotýdenní návštěvě kina, i kdyby to měl být sebevětší doják, a měl senzační nohy. A když jsme spolu spávali na koleji, věřila jsem, že v posteli vedle něho vybledá i Casanova. Přišla jsem s ním o panenství. Oba jsme měli stejný hudební vkus a při tanci mi Roger broukal do ouška.

Byl báječný tanečník, prvotřídní otec a můj nejlepší kamarád. A že si nedokázal udržet místo, no a co? Tenhle problém za mě vyřešil dědeček. V životě by mě nenapadlo, že bych mohla nebo měla chtít víc. Roger mi ke štěstí stačil vrchovatě.

„Tak copak je?“ zeptala jsem se ho zvesela a přehodila si jednu nahou nohu přes druhou. Neholila jsem si nohy už celé týdny, ale co, beztak byl listopad a jí věděla, že Rogerovi na tom zase tak moc nezáleží. Neprocházela jsem se přece po pláži, jen jsem mluvila s Rogerem a seděla přitom u nohou naší postele na jedné z těch pitomých klouzavých atlasových židlí a čekala, s jakým překvapením se vytasí.

„Chtěl bych ti něco říct,“ začal a zkoumavě si mě prohlížel, jako by v hloubi duše věděl, že jsem připoutaná k načasované bombě a že se každou chvíli můžu rozprsknout na tisíc kousků. Ale kromě toho strniště na nohou a borůvky v zubech jsem byla poměrně neškodná, jako ostatně odjakživa. Jsem poměrně pohodová osoba, většinou je se mnou prima zábava a nikdy jsem na Rogera neměla velké nároky. Vycházeli jsme spolu mnohem líp než většina kamarádů, aspoň jsem si to namlouvala a byla jsem za to vděčná osudu. Pevně jsem věřila, že nám je souzeno zůstat jeden s druhým. Zastávala jsem názor, že padesát let života strávených po Rogerově boku není tak špatná vyhlídka. Rozhodně ne pro něho, a pro mě jakbysmet.

„Copak se děje?“ otázala jsem se tedy láskyplně. V duchu jsem se ptala, jestli ho zase nevyrazili. Pokud ano, nebyla by to pro žádného z nás zvláštní novinka. Už jsme si tím prošli několikrát, třebaže poslední dobou se ohledně této záležitosti choval dost nedůtklivě a jeho zaměstnání trvala stále kratší a kratší dobu.

Měl pocit, že šéf si na něho zasedl, že nikdo nedoceňuje jeho talent, a že „nemá zapotřebí nechat si v práci kálet na hlavu“.

Soudila jsem, že nás čeká opět jedno z těchhle období, protože v posledních šesti měsících byl popudlivější než obvykle.

Ustavičně omílal, že nevidí důvod, proč vůbec pracovat, a mluvil o tom, že se mnou a dětmi stráví rok v Evropě nebo že se pokusí napsat filmový scénář či knihu. O něčem podobném se nikdy předtím ani nezmínil a já si říkala, že na něho dolehla jistá krize středního věku, protože jinak by těžko uvažoval o výměně každodenní úřednické otročiny za „umění“. Ale i kdyby to chtěl realizovat, dědečkův svěřenecký fond by nás podržel i v tomhle.

V každém případě jsem ho nechtěla uvádět do rozpaků a ani slůvkem jsem se nezmínila o jeho častých selháních v nekonečné řadě zaměstnání či o skutečnosti, že můj zemřelý dědeček už roky podporuje celou naši rodinu. Chtěla jsem mu být dokonalou manželkou, a i když nebyl zrovna mágem světa vysokých financí, taky mi to nikdy nesliboval. Nepřestávala jsem ho považovat za senzačního mládence.

„Tak do toho, miláčku!“ vybídla jsem ho a natáhla k němu ruku.

Musím mu připsat ke cti, že mě za ni neuchopil. Tvářil se, jako by měl jít do vězení za sexuální obtěžování či za obnažování se v některém ze svých společenských klubů, a teď se k tomu přede mnou stydí přiznat. A pak to přišlo. Rogerovo slavnostní vyhlášení.

„Myslím, že tě nemiluju.“ Díval se mi přímo do očí, jako by v nich hledal nepřítele a mluvil s ním, ne se mnou v té roztrhané noční košili a se zatoulanou borůvkou.

„Cože?“ To slovo ze mě vystřelilo jako raketa.

„Řekl jsem ti, že tě nemiluju.“ Tvářil se, jako by to myslel vážně.

„Ne, tos neřekl.“ Přimhouřenýma očima jsem mu ten upřený pohled oplácela. Naprosto bezdůvodně si vzpomínám, že zrovna v té chvíli jsem si všimla, že Roger má kravatu, kterou ode mě dostal k Vánocům. Proč si prokristapána vybral právě tu, když mi chce oznámit, že mě nemiluje? „Řekl jsi, že myslíš, že mě nemiluješ, ne že mě nemiluješ. A v tom je rozdíl.“ Vždycky jsme hádali kvůli podobným malichernostem, jako třeba kdo vypil všechno mléko nebo kdo zapomněl zhasnout. Nikdy jsme se nehádali o tak důležitých věcech, jako je výchova dětí nebo kterou školu pro ně vybrat.

Ostatně, v tomhle směru nebylo proč se hádat, všechno jsem to vždycky zařídila já. Roger byl příliš vytížený hraním golfu nebo tenisu, rybařením s kamarády či hýčkáním té nejhorší rýmy v dějinách lidstva, než aby se se mnou dohadoval kvůli dětem.

Považoval to za moji doménu. Byl prvotřídní tanečník a občas i úžasně vtipný společník, ale zodpovědnost mezi jeho silné stránky nepatřila. Roger se staral víc o sebe než o mě, ale během toho třináctiletého manželství se mi kdovíjak dařilo nebrat to na vědomí. Během naší známosti jsem netoužila po ničem jiném, než se vdát a mít děti. Díky Rogerovi se mé sny uskutečnily. A nedalo se popřít, že máme bezvadné děti. Až do tohoto okamžiku mi však ušlo, jak málo toho on dělá pro mě.

„Co se stalo?“ vyhrkla se a bojovala jsem s návalem paniky, vyvolané jeho sdělením. Můj manžel „myslel, že mě nemiluje“. Jak tohle sdělení proboha zapadá do celkové mozaiky našeho soužití?

„Nevím,“ odpověděl Roger s rozpačitým výrazem. „Prostě jsem se kolem sebe rozhlédl a najednou jsem pochopil, že sem nepatřím.“

Tak tohle bylo mnohem horší, než kdyby dostal vyhazov. Měla jsem dojem, jako by on dával vyhazov mně. A všechno nasvědčovalo tomu, že si nedělá legraci.

„Proč bys sem proboha nepatřil? O čem to mluvíš?“ naléhala jsem a svezla se po atlasovém čalounění ještě níž. Náhle jsem si ve své noční košili připadala neuvěřitelně šeredná. Uvědomila jsem si, že někdy v průběhu minulých deseti let jsem si měla vyšetřit chvilku, abych si koupila nové košile. „Bydlíš tady. Máme se navzájem rádi. Máme dvě děti, prokristapána! Rogere… Nejsi opilý? Nebereš drogy?“ A tu jsem usoudila: „Možná bys měl. Prozac a další antidepresiva. Tak něco. Cítíš se hodně bídně?“ Snažila jsem se jeho sdělení co nejvíc zpochybnit, protože jsem ho nechápala. S takovou šíleností se zatím ještě nikdy nevytasil.

Bylo to horší než jeho chvástání, že napíše knihu nebo filmový scénář. Nevěřím, že by za těch třináct let našeho manželství napsal třeba jen jediný dopis.

„Je mi prima.“ Civěl na mě nezvykle prázdně, jako by mě už nepoznával, jako bych se mžiknutím oka proměnila na cizího člověka. Opět jsem se natáhla, zkusila jsem ho vzít za ruku, ale nedovolil to.

„Steph, myslím to vážně.“

„Ne, nemůžeš to myslet vážně,“ bránila jsem se a dřív, než jsem tomu dokázala zabránit, mi z očí vyskočily slzy a stekly mi po tvářích až na bradu. Bezmyšlenkovitě jsem si k obličeji pozvedla lem košile a zjistila jsem, že celý zčernal, protože se mi po tvářích a košili rozmazala včerejší řasenka. Moc hezký obrázek.

Velmi přesvědčivý. „Milujeme jeden druhého, plácáš šílenosti…“

Nejradši bych se na Rogera rozvřeštěla. „Přece mi tohle nemůžeš udělat, jsi můj nejlepší kamarád!“ Ale stačil mi jediný pohled, aby mi bylo jasné, že jím už není. Naráz se změnil v neznámého člověka.

„Jaképak šílenosti.“ Oči měl podivně prázdné. Už mě stačil opustit a já to okamžitě poznala. Věděla jsem to. Měla jsem pocit, jako by mi do srdce narazilo beranidlo, které ho roztříštilo na kousky a proklálo mě skrznaskrz.

„Kdy jsi k tomu závěru došel?“

„Loni v létě,“ oznámil mi klidně. „Čtvrtého července,“ dodal se stoprocentní upřesností. Co jsem toho čtvrtého července provedla?

Nevyspala jsem se s žádným z jeho kamarádů, neztratila jsem žádné z našich dvou dětí, můj svěřenecký fond nebyl ještě vyčerpaný na dno a nebude až do naší smrti. Tak kde kčertu vězí jeho problém?

Bez dědečkova svěřeneckého fondu a mého chápavého přístupu k jeho ustavičným vyhazovům by Roger přece umřel hlady!

„Proč zrovna čtvrtého července?“

„Prostě jsem se na tebe podíval a bylo jasné, že je konec,“ sdělil mi chladně.

„Proč? Je tu někdo jiný?“ Ta otázka mi nechtěla přes rty a sama jsem se za ni hluboce styděla.

„Samozřejmě že ne.“ Samozřejmě že ne. Můj manžel mi po třináctiletém manželství sděluje, že už mě nemiluje, a já nemám mít aspoň podezření, že se objevila sokyně s obrovitými ňadry, která si nezapomíná holit nohy častěji, nežli se střídají roční období. Ale ne, nesmíte si to vyložit nesprávně, nejsem úplně odporná ani porostlá srstí, dokonce nemám ani knírek. Teď ale při zpětném pohledu k té bolestné chvíli připouštím, že jsem se maličko zanedbávala. Nikdo nezvracel hnusem, když jsem ho míjela na ulici, muži na koktejlových večírcích mě stále ještě považovali za přitažlivou. Ale s Rogerem… možná… jsem nebyla dost pozorná. Ne, neztloustla jsem, nic takového. Prostě jsem se doma dvakrát nestrojila a do postele jsem nosila dost svérázné oděvy. Tak mě dej za ten zločin k soudu, no! Udělal to.

„Takže ty ode mě odejdeš?“ zeptala jsem se zoufalým tónem.

Připadalo mi k nevíře, že taková hrůza se děje zrovna mně. Po celý svůj dospělý a manželský život jsem ohrnovala nos nad ženami, které přišly o manžela, přesněji řečeno, s nimiž se manžel rozvedl. Věřila jsem, že tohle by se mi nikdy nemohlo stát a že se mi to taky nestane. Měla jsem se však přesvědčit, že stane, že se mi to zrovna děje, právě v téhle chvíli, když jsem nepřestávala klouzat po tom zatraceném atlasovém potahu pořád níž, zatímco Roger na mě civěl, jako by mě viděl poprvé v životě, jako by se mnou neprožil třináct let v manželství. Zíral na mě jako na vetřelce z jiné planety.

„Nejspíš ano,“ přisvědčil na mou otázku, jestli od nás odejde.

„Ale proč?“ Začala jsem vzlykat. Byla jsem přesvědčená, že mě zabil, či že se o to aspoň pokouší. V životě jsem ještě nepociťovala takové zděšení. Moje postavení a můj manžel, jenž zosobňoval mou identitu, moje bezpečí, smysl mé existence, se měly rozplynout. A co se pak ze mě stane? Nikdo. Nula.

„Musím odejít. Potřebuju to. Tady nemůžu dýchat.“ Zatím jsem si ještě nikdy nevšimla, že by měl Roger dýchací potíže. Podle mého názoru se mu dýchalo docela dobře. Jen v noci chrápal jako Eskymák v iglů, ale mně se to docela líbilo, připomínalo mi to předení obrovské kočky. Honem jsem si však připomněla, že to nejsem já, kdo odchází, ale Roger. „Děti mě dohánějí k šílenství,“ stěžoval si. „Deptá mě ten neustálý rámus… nepřetržitá zodpovědnost… Je toho na mě zkrátka moc… A když se kouknu na tebe, tak vidím úplně cizí ženskou.“

„Ve mně?“ zeptala jsem se užasle. Copak by se mu cizí ženská producírovala po domě neučesaná, s nevyholenýma nohama a v potrhané flanelové košili? Cizí ženské bez výjimky nosí skoro neviditelné minisukně, jehlové podpatky a přiléhavé svetříky na silikonových ňadrech. Tohle mu zřejmě zatím nikdo neprozradil.

„Známe se spolu devatenáct let, Rogere, jen těžko si můžeme být cizí. Jsi můj nejlepší kamarád.“ Ne, teď už ne. „A kdy chceš odejít?“ Málem jsem se tou otázkou zalkla a přitom jsem si nepřestávala rozmazávat rozpuštěnou černou maskaru po noční košili. Moc vábný obrázek jsem neskýtala. Slovo dojemný by to ani zdaleka nevystihovalo. Šeredný by bylo mnohem výstižnější.

V každém případě jsem musela působit dost odpudivým dojmem a zbytek případné romantičnosti smazal můj usmrkaný nos.

„Myslím, že tu zůstanu ještě přes svátky,“ slíbil Roger velkodušně. Možná to od něho bylo hezké, ale na druhou stranu to znamenalo, že jsem měla k dispozici přibližně měsíc, abych se s tou situací buď smířila, nebo mu odchod vymluvila. Možná že dovolená v Mexiku… na Havaji… Tahiti… na Galapágách by znamenala ten pravý lék. Místo, kde je hodně horko a sexy. V tu chvíli jsem si však byla stoprocentně jistá, že si mě Roger dovede bez problémů představit na pláži v tričku a flanelové košili. „Přestěhuju se do pokoje pro hosty.“ Tón jeho hlasu a výraz jeho obličeje svědčil o tom, že svoje rozhodnutí myslí vážně. Toho jsem se děsila nejvíc. Můj manžel mě opouští, právě mi oznámil, že už mě nemiluje. Podařilo se mi pověsit se mu na krk a rozmazat zbytek své maskary po jeho dokonale čisté košili.

Moje slzy, na které neviděl, se mu vpíjely do saka, z nosu mi teklo na jeho kravatu a on mě přitom držel tak ostražitě, jako bych byla šílený únosce letadla s dynamitovými patronami přivázanými k tělu. Pochopila jsem z toho jediné, a sice že o mou blízkost ani v nejmenším nestojí.

Když tu scénu zpětně hodnotím, asi mu to nemůžu mít za zlé. A zrovna tak si teprve s odstupem uvědomuju, jak málo kontaktů tou dobou mezi námi existovalo. Tehdy jsme se milovali nejvýš jednou za dva tři měsíce, někdy třeba až po půl roce, a vždycky až poté, co jsem si stěžovala už příliš otravně a Roger cítil, že prostě musí splnit svou povinnost. Zvláštní, jak člověk tyhle zásadní věci přehlédne nebo jak je sám sobě zdůvodňuje. Já si prostě namlouvala, že Roger je ve stresu ze svého zaměstnání či naopak ze shánění nového místa, to podle aktuální situace. Jindy nám zase v posteli spaly děti nebo pes nebo se do toho připletlo něco, cokoliv jiného. Ale v tom ten problém zřejmě nebyl. Možná jsem ho docela obyčejně nudila. Ale když jsem se toho rána dívala na Rogera, sex byl to poslední, nač jsem dokázala myslet. Můj život byl ohrožený v samých základech a já bojovala o pouhé přežití.

Konečně se mu podařilo odmotat si mé paže od krku a já utekla do své koupelny, kde jsem předlouho vzlykala do ručníku a pak jsem se na sebe pořádně podívala do zrcadla. Spatřila jsem nejen to vrabčí hnízdo, které se mi udělalo na hlavě po osmi hodinách strávených hlavou na polštáři, ale i zbytky borůvkového koláčku mezi zuby. Sotva jsem si uvědomila, že takhle mě předtím viděl Roger, rozvzlykala jsem se ještě srdceryvněji. Neměla jsem tušení, co podniknout, abych ho nalákala zpátky, a co bylo ještě horší, možná to už ani nešlo. Teď si dokážu přiznat, že jsem dokonce chvíli doufala, zda Rogera u mě neudrží dědečkův svěřenecký fond. Možná jsem si slibovala, že jeho přirozená nesamostatnost ho bude navždy nutit, aby zůstal na mě závislý.

Ale podle všeho selhal i tenhle trik. Bláhově jsem si slibovala, že když z něho sejmu břemene veškeré zodpovědnosti a budu brát všechny naše potíže s nadhledem, bude mě milovat o to víc. Místo toho jsem náhle měla dojem, že Roger mě nenávidí.

Vzpomínám si, že jsem proplakala celý den. Večer se Roger odstěhoval do pokoje pro hosty. Dětem napovídal, že potřebuje v klidu dodělat nějakou práci. Prokodrcali jsme se přes Den díkůvzdání nešikovně a trapně jako náklaďák s píchlými pneumatikami. U oběda se sešli moji i Rogerovi rodiče a jeho sestra Angela s dětmi. Loni ji opustil manžel kvůli sekretářce.

Náhle jsem si představila, že v dohledné budoucnosti na tom budu navlas stejně jako ona. Z ryzího studu jsem se nikomu nesvěřila, jen Rogerova sestra poznamenala, že vypadám maličko zdrchaně.

Jistě, jako vypadala zdrchaně ona, když od ní odešel Norman. Šest měsíců se potácela v bezbřehém zoufalství a podle všechno ji v součastosti zachraňoval pouze fakt, že se nedávno zapletla se svým psychiatrem.

Vánoce byly toho roku jedním slovem nesnesitelné. I když jsme všichni pečlivě zavěsili punčochy vedle komína, prolévala jsem slzy každou vteřinu, kdy se nikdo nedíval. A co hůř, pořád ještě jsem tomu nevěřila a udělala jsem první poslední, abych Rogerovi jeho odchod vymluvila, ovšem tak daleko jsem nezašla, abych si koupila nové noční košile. Ty svoje věrné kamarádky jsem potřebovala ještě víc než kdy jindy. Nosila jsem je teď s Rogerovými ponožkami, které už nešly do páru. Ale Roger mezitím začal chodit na psychoanalýzu a byl ještě více než na začátku přesvědčený, že se rozhodl pro správný krok. Tentokrát neměl dokonce ani potíže v zaměstnání a přestal vést řeči o tom, jak napíše román.

Dětem jsme to pověděli až na Nový rok. Samovi bylo tehdy šest a Charlotte jedenáct. Tak nepředstavitelně brečely, až jsem si myslela, že ten pohled nepřežiju. Jedna moje známá řekla o podobné situaci, že to byl nejhorší den jejího života, a já jí to ochotně věřila. Když jsme to dětem konečně řekli, vyzvracela jsem se a zalezla si do postele. Roger zavolal svému psychologovi a vyšel si se známým na večeři. Začínala jsem ho nenávidět.

Vypadal tak zdravě, zatímco já byla uvnitř nadobro mrtvá. Zabil mě a zabil všechno, v co jsem kdy věřila. Nejhorší na tom však byla skutečnost, že místo abych nenáviděla jeho, nenáviděla jsem sama sebe.

Čtrnáct dní nato se odstěhoval. Zkusím vás ušetřit nudných detailů a zmíním se jen o důležitých bodech. Podle Rogera všechno stříbro, porcelán, lepší kousky nábytku, stereo, počítač a sportovní vybavení patřily jemu, protože on při jejich nákupu podepisoval šeky, třebaže na jeho šekovou knížku plynuly peníze z mého svěřeneckého fondu. Mně připadlo všechno povlečení, kusy nábytky, jež jsme oba nesnášeli ode dne jejich pořízení, a všechno v kuchyni, ať rozbité či nerozbité. Už se stačil spojit s právníkem, ale teprve když se odstěhoval, zjistila jsem, že se se mnou soudí o odstupné a výživné na děti v té výši, jakou ho podle jeho soudu stály pokaždé, když si je na chvíli vzal k sobě, a to včetně ceny zubní pasty a poplatku v půjčovně videokazet. A měl přítelkyni. Toho dne, kdy jsem se to dozvěděla, jsem rovněž pochopila, že mezi námi je definitivní konec.

Poprvé jsem ji spatřila, když jsem na den svatého Valentýna vezla autem děti k Rogerovi, a ona ho doprovázela. Byla dokonalá.

Líbezná, plavovlasá, sexy, sukýnku tak krátkou, že jí zpod ní vykukovaly kalhotky. Vypadala jako čtrnáctiletá a já doufala, že IQ má jako sedmiletá. Roger měl na sobě lyžařskou bundu a džíny, což bylo oblečení, které předtím vždycky striktně odmítal, a zubil se tak vilně, že bych mu nejradši jednu vrazila. Ta kočka byla pohádková a mně se z ní zvedal žaludek.

Nemělo cenu něco si nalhávat. Proklatě dobře jsem věděla, proč odešel. Nešlo jen o to, aby si něco dokázal, jak mi opakovaně zkoušel namluvit, a aby na mě přestal být závislý (Dělal si legraci? Kdo ho bude vydržovat, když ne já?), kteréžto důvody by v člověku málem vzbudily obdiv, kdybych se neocitla té dívce tváří v tvář a nespatřila pravdu. Byla krásná a já (i kdyby mi z krásy něco zbývalo, jako že jistě zbývalo) byla zanedbaná.

Nečesaná, v jednom kuse jsem zapomínala na kadeřníka, přestala jsem se líčit, na vysoké podpatky jsem se už dávno vykašlala a oblékala jsem se co nejpohodlněji, protože jsem v jednom kuse vozila děti do školy a do kroužků (pohodlí pro mě znamenala moje nejstarší opraná trička, Rogerovy vyřazené tenisové šortky a sandály s prošlapanou podrážkou), neholila jsem si nohy (zaplaťbůh, že jsem si ještě nepřestala vyholovat podpaží, protože jinak by nejspíš prásknul do bot už před léty).

K zanedbání jistě patřilo i to milování, které se nám vytratilo z manželství stejně jako společně strávené chvíle. Všechno jsem to chápala, všechno jsem to uznávala. Současně mi však došlo ještě něco jiného, ne tak zjevného. Starat se o muže tak důkladně a bezvýhradně, jako jsem to dělala já, nepůsobí sexy. Mužský, který vás nechá za sebe všechno udělat, protože je líný postarat se sám o sebe či o vás, vás po čase zákonitě přestane vzrušovat.

Rogera jsem možná milovala, ale nejspíš už roky mi neprotúroval motor. Copak to šlo? Vždyť jsem mu dělala zeď, snažila jsem se, aby dobře vypadal a dobře se cítil navzdory všemu, co nebyl a co nedělal. Ale co já? Začínala jsem si říkat, že dědeček mi možná zvlášť velkou laskavost neprokázal. Chudáček, bůhví, že to nemyslel špatně, ale já se pro Rogera stala dojnou krávou, prodlouženou rukou jeho vlastní matky, která o něho bezvýhradně pečovala až do okamžiku, kdy jsem žezlo od ní převzala já. Zvládl vynést odpadky, pozhasínat večer světla, zavézt děti na tenis, když jsem zrovna měla něco neodkladného na práci… Ale co kdy udělal pro mě? Ať se propadnu, jestli to vím.

Právě toho dne jsem vyhodila své flanelové košile. Všechny. No dobře, všechny až na jednu. Tu jsem zachránila pro případ, že by mi někdy bylo skutečně zle nebo kdyby někdo umřel. Věděla jsem, že v ní bych našla útěchu. Ty ostatní zmizely v popelnici. Hned druhý den jsem si nechala udělat manikúru a dala se ostříhat. Byl to začátek dlouhého bolestného procesu, kdy jsem si pečlivě vyholovala nohy, v zimě v létě si dvakrát týdně šla zaběhat do Central Parku, důkladně jsem pročítala celé noviny, ne pouze jednotlivé titulky, líčila jsem se dokonce na to, abych vyzvedla děti ze školy, upravila jsem si délku sukní -- zkrátila jsem je -- nakoupila si nové spodní prádlo a přijímala každičké pozvání, které o mě zavadilo. Ne snad, že by jich bylo tolik.

Chodila jsem na všechny možné akce a domů jsem se vracívala bez výjimky v hluboké depresi. Neměla jsem žádnou protiváhu Rogerově přítelkyni, kterou Sam a Charlie označovali jako Couřička a jejíž tvář, vlasy, oblečení a nohy mě nepřestávaly strašit. Potíž byla v tom, že jsem sice toužila vypadat jako ona, ale dál zůstat sama sebou.

Dovršení celého toho procesu mi zabralo přibližně sedm měsíců po Rogerově odchodu. To už jsem mu poslušně platila odstupné i úhradu nákladů na děti, dokoupila jsem do domácnosti stříbro a porcelán, pár kousků nábytku a nebudila jsem se každé ráno se zarputilým odhodláním vykoumat plán, jak získat Rogera nazpátek, případně jak ho zabít. Zavolala jsem svému dávnému psychologovi doktoru Steinfeldovi a „propracovávala“ jsem se různými problémy.

Víceméně jsem pochopila, proč ode mě Roger odešel, ovšem nenáviděla jsem ho za jeho nedostatek velkodušnosti. Když jsem se já musela smířit s jeho nulovou pracovní kariérou, proč by se on nemohl proboha smířit s tím, jak vypadám? Byla jsem zanedbaná jako loď, kterou už nikdo nemá rád. Na dně jsem měla přichycenou vrstvu škeblí, plachty otřepené a z boků se mi loupala barva.

Přes to všechno jsem však pořád byla proklatě dobrá loď a Roger mě měl natolik milovat, aby mě z toho stavu dostal. Krutou pravdou však zůstával fakt, že nejenom že to neudělal, ale že to ani udělat nechtěl. Pokud jsem nepočítala ty dvě senzační děti, bylo to třináct promarněných let. Zbytečných. Zabitých. Na nic.

Jako Roger. Vytratil se mi z života beze stopy, pokud se nepočítají naše věčné hádky kvůli dětem, které jsem si podle jeho představ měla nechat pokaždé, kdykoliv on zatoužil podniknout se svou Couřičkou něco lepšího než je starost o děti. A co hůř, ukázalo se, že Couřička má nejenom pohádkové nohy, ale k nim i svěřenecký fond větší než ten můj, čímž se mi vysvětlilo všechno.

Couřička očividně doslova zbožňovala představu nepracujícího Rogera a zastávala názor, že by skutečně měl napsat ten scénář, byl přece tak talentovaný, že by byla věčná škoda, aby své nadání rozmělnil v jakémkoliv zaměstnání. Aspoň taková hlášení mi podávaly děti. Navíc muselo být jasné, že si Roger může pohodlně žít z odstupného, které jsem mu musela vyplácet, no, aspoň po těch nejbližších pět let. Tímhle ho totiž odměnil soudce za tu třináctiletou trýzeň po mém boku. Po pět let tučné odstupné a příspěvek na péči o děti. Potom se bude muset živit sám. A jakpak to udělá? Ožení se s Couřičkou? Nebo se konečně pokusí vydělat si na sebe vlastními silami? Možná mu to bylo absolutně jedno.

Hrdost v jeho životním názoru nikdy nehrála roli, ale každopádně mě tenhle fakt donutil posoudit začátky naší známosti realističtějším a možná i zatrpklým pohledem.

Když jsem dostudovala vysokou školu, sestěhovali jsme se do společného bytu. Pracovala jsem tehdy jako pomocná redaktorka v jednom časopise. Platili mi pár šupů, ale tu práci jsem milovala. A Roger vydělával stejných pár šupů coby účetní v malé reklamní kanceláři. Mluvili jsme o manželství a oba jsme s jistotou věděli, že v něm jednou zakotvíme. Roger však trval na tom, že se nechce ženit dřív, dokud nebude schopen uživit mě i naše budoucí děti. Kdovíjak uběhlo celých šest let, Roger mezitím čtyřikrát změnil zaměstnání a já zůstávala pořád v tom jednom místě. A pak, když se mi přehouply osmadvacáté narozeniny, mi umřel dědeček a odkázal mi svěřenecký fond, který mě měl doživotně zabezpečit. Tím se naráz vyřešily všechny naše problémy. Musím však přiznat, že svatba byl můj nápad. Nebylo už proč dál čekat, a to bez ohledu na to, jak nízké platy jsme měli, ačkoliv Roger se bránil, že se přece nedá mnou vydržovat. Ale já ho ujistila, že tak to nebude, dál můžeme žít pouze z našich platů a svěřenecký fond nám vypomůže, až se narodí děti. Umluvila jsem ho, či jsem si aspoň představovala, že jsem ho umluvila.

O šest měsíců později jsme se vzali, co nevidět jsem přišla do jiného stavu a dala jsem výpověď ze zaměstnání. Nato vypukly v reklamní sféře krize a čistky a Roger tvrdil, že vyhazov tam dostal naprosto každý. Ještě než se maličké narodilo, byla jsem dědečkovi za ty peníze úžasně vděčná. Copak Roger mohl za to, že zůstal skoto rok bez práce? Dokonce přišel s tím, že by klidně dělal i taxíkáře, ale vzhledem k našemu příjmu z dědečkova fondu mi to připadalo naprosto zbytečné. Maminka mě už tehdy zlověstným tónem varovala, že Roger nebere svou zodpovědnost vážně, ale já ho vášnivě hájila a její sýčkování jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Koupili jsme si byt v East Side, Roger konečně našel slušné místo a já si vychutnávala, že můžu zůstat doma s miminkem a hrát si na manželku. Tenhle život mě bavil. Milovala jsem odpolední posezení v parku s kočárkem, kde jsem mohla klábosit s dalšími maminami.

Milovala jsem ten pocit bezpečí, jaký nám zajistil dědečkův fond.

Umožnil nám, aby Roger dělal jen tu práci, která se mu zamlouvala, a aby mohl odmítnout každou, jež mu šla proti srsti.

Měla jsem dojem, že se těšíme spoustě svobody. Ale té se těšil výhradně Roger. Teď. Osvobodil se úplně ode mě a po většinu času i od dětí. Od zodpovědnosti, jako obvykle. Měl všechno, po čem zatoužil, včetně Couřičky, která mu nepřestávala vtloukat do hlavy, jaký je senzační a jak ho bývalá rodina vykořisťovala.

Neměl na starosti nic jiného než se na ni koukat a v pohodě si připomínat, jaká se mnou byla nuda. Ale proč kčertu z toho všeho vyvázl s takovou klikou? Z úhlu mého pohledu začínal úplně znovu.

Nový život. Po boku krásnou dívku, její svěřenecký fond místo mého. Ráda bych věděla, jestli ten rozdíl byl skutečně tak veliký a jestli mě vůbec někdy miloval. Třeba jsem byla pouze pohodlná.

Šťastná trefa, že jsem přišla v pravou chvíli a usnadnila mu život. Takhle zpětně se dalo jen stěží posoudit, co měl původně v srdci a co v hlavě.

A jakmile se mi mozkem začaly honit tyhle myšlenky, změnila jsem se v chodící poraněnou ješitnost. To mě perfektně připravilo na zahájení nového vztahu. Na novou kapitolu v mém životě. Na novou éru. A já se v duchu rozhodla, že jsem na ni připravená.

Rozvod nabyl právní moci v září. Roger se s Couřičkou oženil hned v listopadu, skoro na den přesně rok poté, co mi oznámil, že mě už nemiluje. Přesvědčovala jsem sama sebe, že mi vlastně prokázal laskavost, i když jsem tomu ve skutečnosti nevěřila. Postrádala jsem své staré iluze, pohodlí statutu vdané ženy, teplé tělo v posteli, k němuž jsem se mohla přitulit, společníka na popovídání, pomoc při ohlídání dětí, když jsem dostala chřipku.

Je k nevíře, kolik věcí člověku schází, když je už nemá. Roger mi chyběl v mnoha směrech, ale přežila jsem to. A Helena, jak se Couřička jmenovala oficiálně, teď byla vdaná paní a těšila se ze všeho, co já postrádala. Měla smůlu jen v tom, že se z toho těšila v Rogerově společnosti. Mezitím jsem se naučila být k sobě poctivější, takže jsem přesně věděla, kdy a v čem jsem během manželství zavírala oči a co všechno jsem až příliš často nechtěla vidět ani slyšet. Tak fajn, byl prima tanečník a bezvadně zpíval, no a co? Kdopak se o Couřičku postará, až na ni trhnou problémy? Copak se stane, až konečně zjistí, že Roger nejenom neumí napsat scénář, ale ani udržet si stálé místo? Nebo jí to bude jedno? Možná že takové věci nepovažuje za důležité.

Ale ať už to pro ni hraje roli nebo ne, ať už je Roger sebeneschopnější, přesto to býval můj manžel. Jenže teď patřil jí a v dané chvíli mi podle mého názoru nezbylo vůbec nic.

Bylo mi jednačtyřicet, konečně jsem se naučila kartáčovat si pravidelně vlasy, navštěvovala jsem psychologa, který nepřestával trvat na tom, že jsem sexy a inteligentní a krásná. Měla jsem dvě děti, za které bych upsala čertu duši, a koupila jsem si čtrnáct neuvěřitelně drahých atlasových nočních košilek. Byla jsem připravená. Na co, to jsem ještě nevěděla. Pokud jsem mohla soudit, zatím kolem mě nikdo nekroužil, s výjimkou manželů mých kamarádek, a těch bych se nedotkla ani třímetrovou holí, ačkoliv někteří se mě pokoušeli přinutit ke změně názoru dost razantně.

Všichni mi však připadali ještě nudnější než Roger. Ovšem pro případ, že by se čirou náhodou objevil Pohádkový princ a vjel mi na bělouši do života, byla jsem připravená. Nohy jsem měla vyholené, nehty nalakované, zhubla jsem pět kilo a děti mi tvrdily, že s tím novým účesem připomínám Claudii Schifferovou.

To je důkaz, co dokáže s dětským zrakem oddanost vůči rodičům. Do Vánoc, třináct měsíců po tom osudném dni, kdy se Roger posadil na atlasovou židli v nohách naší postele a praštil mě pěstí mezi oči, jsem dokonce přestala i plakat. Mezitím vybledly vzpomínky i na ten borůvkový koláček a, po pravdě, i na Rogera. Dalo se říct, že jsem se v každém směru zotavila. A nato vypuklo chození na schůzky. A s nimi souvisel celý ten nový život, na který jsem byla stoprocentně nepřipravená.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist