<<< Literární doupě
Literární doupě

Danielle Steelová
překlad: Josef Hegner

LÁSKU, VÁLKU NE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Lásku, ne válku - Steel Danielle
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 88 Kč
Lásku, ne válku - Steel Danielle
Palomino - Steel Danielle
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 88 Kč
Palomino - Steel Danielle
Country - Steel Danielle
 
 
cena původní: 200 Kč
cena: 160 Kč
Country - Steel Danielle

 

   1   >

 

 

ČÁST PRVNÍ..

 

SPOJENÉ STÁTY.

Savannah.

Berkeley.

Listopad 1963 až červen 1968.

 

KAPITOLA 1.

Na Savannu dolehl lezavý podmračený den se studenými poryvy větru od oceánu. Forsythský park byl posetý spadaným listím, několik dvojic se tam toulalo ruku v ruce a skupinka žen v něm dokuřovala své cigarety před odchodem do práce. V savannské střední škole zely ještě chodby prázdnotou. Teprve v jednu hodinu se rozezněl školní zvonek a studenti se vrátili do tříd. Jen z jedné se ozýval potlačovaný smích, v ostatních zavládlo ticho. Skřípění křídy bylo doprovázeno úzkostlivým výrazem na tvářích studentů nevalně připravených na neočekávaný test z občanské nauky. V nejvyšším ročníku mají prokázat schopnost obstát při přijímacích pohovorech na vysokou školu. Proběhnou příští týden, těsně před Dnem díkůvzdání. Ve stejné době, kdy studenti soustředěně skláněli hlavy, daleko od nich, v Dallasu, zazněly výstřely. V koloně aut byl náhle vymrštěn člověk do náručí ženy a hlava se mu hrozivě zvrátila. Žádný ze studentů v Savanně dosud netuší, co se stalo. Pilně sledují jenom hlas, informující o přijímacích zkouškách. V malátném ovzduší se Paxton Andrewsová snaží přemoci vlny ospalosti. Alespoň na chviličku zavřít oči.

V půl druhé milosrdně zazvoní školní zvonek, všechny dveře se rozletí a vlny studentů se rozlijí po chodbách s pocitem osvobození od testů, francouzské literatury a egyptských faraónů. Kdekdo se proplétá do vedlejší místnosti, případně zaskočí ke své skříňce, aby si vyměnil učebnici, vyslechne vtip nebo se přidá k výbuchu smíchu.

Pak náhle osamělý výkřik. Dlouhý, bolestný vzlyk, který prořízne vzduch jak šíp. Kavalkáda kroků, všichni spěchají do rohové místnosti, sborovny profesorů, kde zrovna začíná naskakovat televizní obraz. Stovky vystrašených mladých tváří se tísní mezi dveřmi a je slyšet hlasy: „Ne, ne…,“ volání, výkřiky a vzrušení. Nikdo zprvu nevnímá hlas z televizní obrazovky, až teprve když prosebné hlasy utišují vřavu.

„Držte už konečně klapačky, není slyšet, co říká!“

„Je zraněný?… Je?…“ Nikdo se neodvažuje to slovo vyslovit. Znovu a znovu kolují v davu stejné otázky: „Co se stalo?… Co se děje?… Stříleli na prezidenta Kennedyho… prezident… nevím… v Dallasu… prezident Kennedy… ale není…“ Nikdo tomu nevěří. Každý by to rád považoval za nejapný žert. „Slyšels, že stříleli na prezidenta?“ -, Jasně! A jak je ten fór dál?“ Nemá pokračování. Jen strohá zpráva, nekonečné otázky a žádné odpovědi.

Televizní obrazovka je přeplněna zmatenými zprávami.

Na opakovaných záběrech mizejí motorová vozidla. Teď se objevil Walter Cronkite s popelavou tváří. „Prezident byl vážně zraněn.“ V davu to tiše zašumí. Jsou zde všichni.

Celá střední škola, studenti i pedagogové, natlačeni v malé místnosti a v přilehlé chodbě.

„Co říkal?… Cože se stalo?“ padají otázky ze zadních řad.

„Oznámil, že prezident je vážně zraněn,“ ozývá se svědectví zepředu. Paxton si všimla, že tři dívky, které právě přišly, začaly vzlykat. Krčí se v rohu místnosti, kolem se tlačí ostatní. Na všechny jakoby padla ohromná tíseň. Nikdo se nechce pohnout, každý se bojí porušit křehký okamžik. Jako by sebemenší pohyb mohl ukončit běh jeho života… Paxton cítí, jak se jí do vědomí pozvolna prolíná jiný den, den před šesti lety, kdy jí bylo pouhých jedenáct… S tátou je zle, Pax…, přišel jí oznámit její bratr George. Matka zůstala s otcem v nemocnici. Táta rád řídil vlastní letadlo. Kdykoliv se potřeboval ve státě s někým sejít, zaletěl za ním. Jenomže tenkrát v Atlantě propukla nenadálá bouřka.

„Bude v pořádku? Uzdraví se?“

„Víš…“ V bratrově hlase se ozval zvláštní tón a jeho pohled ji vyděsil. Chtěla utéct a schovat se. Tehdy jí bylo jedenáct a Georgeovi dvacet pět. Čtrnáctiletý rozdíl jí připadal jako celý lidský život.

Paxton se narodila jaksi „omylem“. Alespoň to matka často šeptala svým přítelkyním. Omyl, za který byl Carlton Andrews nekonečně vděčný, ale se kterým se Paxtonina matka nikdy nedokázala zcela vyrovnat. Beatrici Andrewsové bylo dvacet sedm, když se narodil George. Tehdy trvalo pět let, než se jí podařilo otěhotnět, a doba před porodem se pro ni stala noční můrou. Po celých devět měsíců trpěla a narození dítěte byl pro ni tak otřesný zážitek, že si ho zapamatovala na celý život. Po dvaačtyřiceti hodinách bolestí byl George vyproštěn z matčina lůna císařským řezem. Nic nezměnila skutečnost, že byl hezké, zdravé, velké dítě. Beatrice Andrewsová se zařekla, že tuto zkušenost nikdy nebude opakovat. Dávala si dobrý pozor, aby se to nestalo. V tomto směru byl Carlton ohleduplný. Až bláznivě se soustředil na malého syna. George byl ten typ dítěte, které by si každý otec zamiloval. Klidný, poslušný a tělesně zdatný. Později se projevily i jeho studijní vlohy, což potěšilo zvláště matku. Jejich život probíhal šťastně a klidně. Carlton byl úspěšný ve své advokátní praxi a Beatrice žila pro své důležité funkce v Historické společnosti, v Lize mládeže i ve Spolku dcer občanské války. Svůj denní program doplňovala ještě úterní partií bridže a bylo to právě u karetního stolku, kdy se projevily první známky nového těhotenství, kdy pocítila, že se jí zvedá žaludek. Přisoudila to nevhodné snídani, kterou měla v Lize mladých, a šla si domů lehnout. Za tři týdny to již věděla jistě. Byla těhotná ve svých jednačtyřiceti letech, se čtrnáctiletým synem, chystajícím se na gymnázium, a s manželem, který nebyl dost opatrný, aby jeho vášně nevstoupily ve známost na veřejnosti. Ačkoliv ono období pro ni teď bylo snadnější než kdysi, vůbec nebyla nadšená. Měla naopak pocit veřejného zostuzení a ponížení, dokonce zahanbení nad svým jiným stavem v době, kdy se jiné ženy jejího věku radovaly z vnoučat. Nepřála si další dítě a nepomohlo ani manželovo utěšování. Ani ta malinká, dokonale andělsky vyhlížející holčička, kterou jí vložili do náruče, když se probrala, ji nepřesvědčila.

V dalších měsících pak zdůrazňovala, jak mizerně se cítí, a to že je důvod, proč dítě ponechává v náručí černošské chůvy. Jmenovala se Elizabeth McQueenová, ale každý ji oslovoval Queenie. Queenie nebyla profesí dětská opatrovnice, dala však život jedenácti potomkům, z nichž zůstalo naživu pouze sedm. Byla vzácným jevem, na Jihu z nejvzácnějších, milující černošskou maminou. Lásky v ní bylo dost pro každého, především pro děti a nemluvňata, a Paxton milovala hlubokým a vřelým citem, jako kdyby byla jejím vlastním dítětem. Nic takového Beatrice Andrewsová k Pax necítila. Neuměla ani vysvětlit, proč se v přítomnosti děvčátka cítí celá nesvá, proč si od něj udržuje odstup. Snad se jí vždy zdálo, že má děťátko ulepené ručičky či že se jí přehrabuje mezi flakony s drahými parfémy, které má vystavené na toaletce. Pokaždé jako by mezi nimi zavládla přemíra nervozity. A musela to být Queenie, která malou ukonejšila, když se rozplakala, její náruč, kde se skryla, když ji něco vylekalo, Queenie, která ji ani na okamžik nespustila z očí.

Pro Queenie neexistovaly dny volna, nezatoužila někam si zajít. Její děti si už žily samostatně a ona by si snad ani neuměla představit okamžik bez Paxton. Na rozdíl od matky otec s Paxie trávil každou volnou chvilku.

Jak Paxton vyrůstala, neshody mezi ní a matkou se prohlubovaly, a když bylo Paxton asi deset let, uhnízdilo se v ní přesvědčení, že si s matkou nerozumí. Pochybovala i o tom, že jsou vůbec v příbuzenském vztahu. Pro matku byly nejdůležitější její kluby, přítelkyně, dobročinné akce, bridžové večery a oddanost Dcerám občanské války.

Smyslem jejího života byly přítelkyně a jejich názory. Večerní příchody manžela téměř nevnímala. Ani rozmluvy u večeře nebudily její zájem a manželovy názory ji nudily.

Carltonové pozornosti to samozřejmě neušlo, ale nikomu by nikdy nepřiznal, že mu vadí její chladný nezájem, kterýjiž po léta tolik ubližuje Paxton. Nedá se tvrdit, že by Beatrice Andrewsová neměla smysl pro povinnosti, pro rodinnou pospolitost nebo pro vedení domácnosti, které si uměla dobře zorganizovat. Měla dokonalé vychování, jenom vřelejší cit ke komukoliv nikdy nepocítila. Jako by jí to kdosi zapomněl dát do vínku. Na rozdíl od Carltona, když Queenie nenašla v Beatrici nic hřejivě lidského, prohlásila veřejně před svými dětmi, že má srdce malé a studené jako pecku z broskve v zimě. Nejlépe vycházela Beatrice s Georgem. Rozuměla si s ním mnohem lépe než s Paxton. Obdivovala ho, dokonce i respektovala, a svým chladným, až klinickým pohledem na svět ho zřejmě také přivedla k zájmu o medicínu. Jeho kariéra jí dělala náramně dobře a vždy nadšeně zdůrazňovala, že má syna doktora. Potají říkávala svým přítelkyním, že George je dokonce nadanější než jeho otec, že jí v mnohém připomíná vlastního otce, toho z Nejvyššího soudu státu Georgia, a že předvídá jeho velké činy v budoucnosti. Ale co jen, proboha, bude s Paxton? Chodit do školy, odmaturovat, vdát se a mít děti… Ačkoliv to přesně kopírovalo její život, zdálo se to Beatrici žalostně málo. Sama kdysi na otcovo naléhání pokračovala ve studiu na Sweet Briar, ovšem dva měsíce po maturitě si vzala Carltona. Žen si nikdy příliš nevážila, ačkoliv je ráda vyhledávala a pohybovala se v jejich společnosti. Uznávala výhradně muže, zvláště ty, kteří něco pozoruhodného dokázali. A k velkým činům se sotva zrodilo to hezké blonďaté dítě, které při každé příležitosti něco upatlalo.

Hlas Waltera Cronkita nesrozumitelnými slovy podmalovával televizní obraz a Paxton s ostatními tiše přihlížela.

Ti, co nedokázali zavřít pusu, jen šeptali. Po několika minutách se Cronkite vždy obracel na reportéry, kteří se dostali do haly nemocnice Parkland Memoriál v Dallasu, kam byl prezident dopraven.

„Ještě stále pro vás nemám podrobné zprávy,“ pronesl obličej na obrazovce, „víme pouze, že prezidentův stav je kritický, ale do této chvíle nebyla poskytnuta žádná oficiální informace.“ Po těchto slovech přepnula profesorova ruka na jiný kanál, kde Chet Huntley jen potvrdil, co již věděli. Studenti se dívali jeden na druhého. Z každé tváře se dalo vyčíst napětí a strach. Paxton to znovu připomnělo bratra, jeho výraz, když pro ni přišel do školy, aby jí řekl o tátovi. Letecká havárie, při doletu… Georgeova tvář byla strhaná. Zrovna dokončil lékařskou fakultu a čekal na místo v nemocnici Grady Memoriál v Atlantě. Vymohl si, že bude celá studia zde na Jihu, i když jeho otec kdysi absolvoval Harvard a uvítal by, kdyby také on odešel na Sever. Zasáhla však Beatrice. Zdůrazňovala, jak je důležité místo, kde vrostly do půdy rodinné kořeny, a jak je nezbytné podporovat právě jižanské instituce, což připomínala pravidelně.

Byly již dvě hodiny a Paxton stále ještě bez dechu stála v rohu místnosti a snažila se uvěřit, že vše dobře dopadne. Usilovně potlačovala pláč. Ani nedokázala rozeznat, zda to je pláč nad osudem prezidenta, či otce. Den po letecké havárii otec zemřel. Jeho zranění byla příliš vážná.

Manželka a syn byli u něho, zatímco Paxton a Queenie čekaly doma. Vůbec už nenabyl vědomí. To se však Paxton dozvěděla až později, tehdy si dospělí nepřáli, aby chodila do nemocnice, protože byla ještě moc malá. Jeho smrtí byla ochuzena o lásku a už nemohla obdivovat jeho znalosti světa, jeho krásný vztah k lidem a historii, ke všem věcem tak odlišným od života v Savanně. Otec byl jižanský džentlmen. Výchovou staré školy a postojem k životu se vymykal průměrnosti, ve které byl nucen žít. To na něm Paxton milovala především. Jak ji uměl obejmout, když k němu přiběhla, jak uměl vyprávět, když spolu chodili na dlouhé vycházky a rozmlouvali o roztodivných věcech, o válce nebo o Evropě nebo o tom, jaké to bylo na studiích v Harvardu! Obdivovala jeho způsob vyjadřování, vůni jeho vody po holení, která zanechávala čerstvý závan v pokojích, kterými prošel, přimhouření očí, když se usmíval, i slova, kterými dával na jevo svou pýchu nad jejími úspěchy… Při jeho pohřbu cítila, že s písní na rozloučenou umírá s ním. Seděla tehdy mezi matkou a Georgem a slyšela ze zadních řad potlačované vzlyky Queenie.

Od otcovy smrti se pro ni už nikdy život nevrátil do starých kolejí. Jako by někdo odloupl kus z ní samé, kus vonící divokými květy, vzpomínkou na jeho kancelář, kam chodívali o sobotních dopoledních a kde dostávala odpovědi na své otázky. Měl zvláštní dar rozumět lidem. Jednou na něm vyzvídala, proč ji má matka tak málo ráda.

Nechtěla pofoukat bolístku, měla přece Queenie a jeho, pouze ji to zajímalo.

„Myslím… Třeba potřebuje spíš někoho, jako je George… Neznervózňuje ji…, mluví vždycky jen o věcech, které zajímají i ji. Nemyslíš, táto, že on je vlastně zrovna jako ona? Protože když já řeknu, že mám něco ráda, je to, jako bych ji vystrašila.“

Byla velice vnímavá a ani si to neuvědomovala. Carlton však věděl, jak je jeho dcera citlivá.

„Matka na sobě nedává své pocity znát jako třeba ty nebo já,“ snažil se o upřímnost a začal se houpat na staré rozvrzané židli, až hrozilo, že se převrátí. „To ale neznamená, že by byla bezcílná.“ Vždy se své ženy zastával.

I proti Paxton, ačkoliv si v duchu přiznával, že dcerka má pravdu. Někdy byla Beatrice studená jako led. Pořádná, věrná a „dobrá manželka“, těžko se proti ní dalo něco namítat. Udržovala hezký domov, byla vždy zdvořilá a pozorná, nikdy by ho nepodvedla a nikdy na něj nebyla zlá nebo protivná. Byla „dámou par excelence“, ale on stejně jako Paxie pochyboval, že by kdy někdo v jejím životě něco víc znamenal, vyjma George. Často však si i od něj zachovávala neosobní odstup. Nezdálo se, že by to moc vnímal, jejich povahy byly téměř totožné. Carlton a Paxie byli jiní. Oba očekávali od vztahů více, i když oba věděli, že marně. „Svým způsobem tě má ráda, Pax.“ Přesto se Paxton zdálo, že je to falešné. Dosud nerozeznávala ty jemné odstíny, které život přináší, čeho je anebo není žena schopna. Carlton je znal.

„Tebe, táto, miluju.“ Rozpřáhla paže a zeširoka ho objala. Před ním nikdy nic neskrývala. Teď ho rozesmála, protože ho málem srazila z obstarožní židle.

„Zadrž…, podlahu dobře znám.“ Snil o tom, že ji jednoho dne dá studovat na Radcliffe, a jak ji k sobě tiskl, představoval si, jak vyroste do krásy a stane se pýchou jeho života. Byla mu vším, o čem v životě snil, krásou, pro kterou stálo za to žít. Vychovával ji ke svému obrazu, i když si to plně neuvědomoval.

Pak náhle odešel a Paxton zůstala sama. Zbyla jí pouze Queenie. Vrhla se na studium a hodně četla. Představovala si, že je otec na cestách, a psala mu dopisy -, a kdyby to šlo, posílala by mu je. Někdy je schovávala, jindy roztrhala. Psaní jí pomáhalo. Mohla „hovořit s ním“, když už to nešlo s „těmi druhými“. Matku popuzovalo prakticky všechno, co řekla, nesouhlasila s ničím, co dcera navrhla, a někdy měla Paxton dojem, že pochází z jiné planety. Na rozdíl od George se dcera matce vůbec nepodobala.

George se snažil přimět Paxton, aby „se chovala slušně“, aby nahlížela na věci matčinýma očima, aby byla „rozumná“ a uvědomovala si, kdo je, což ji jen ještě více mátlo.

Kdo je? Dcera svého otce, nebo odchovanec jich dvou?

Kdo má pravdu? V srdci pochyby necítila. Věřila, že se dá žít jen v nesobecké lásce k celému světu. V době, kdy George končil praxi v Grady Memoriál a ona dosáhla šestnácti let, jí už nikdo nemohl vymluvit úmysl odejít z Jihu a vstoupit na univerzitu Radcliffe. Matka by uvítala, kdyby pokračovala ve studiích na Agnes Scott, Mary Baldwin nebo Sweet Briar, kterou navštěvovala sama. Brala by dokonce i Bryn Hawr. Rozhodnout se pro Radcliffe však považovala za směšné.

„Nemáš zapotřebí poznávat školy na Severu. Všecko, co je k něčemu dobré, máš tady. Podívej na svého bratra. Měl všechny předpoklady uplatnit se kdekoliv v této zemi, a zůstává kde? V Georgii.“ To právě Paxton děsilo. Musela pryč od té názorové omezenosti, od matčiných přítelkyň, od všech těch věcí, které ji dusily.

Ze všeho nejvíc ji na škole zaujala občanská práva. Často o nich rozmlouvala s kamarády nebo potichu s Queenie v kuchyni. Nebylo snadné vyvracet Queenie přežité názory, přesvědčení, že barevní mají své místo a že to zdaleka není místo, které náleží bílým. Myšlenka vzájemného soužití Queenie děsila.

Její děti bohudík cítily jako Paxton. Řada nesrovnalostí Paxton popouzela a nebála se o nich mluvit nebo je popsat ve své školní práci. Věřila, že by s tím otec souhlasil, a to jí dodávalo kuráž. Byla si i vědoma i toho, že od bratra povzbuzení čekat nemůže. Na podzim si podala přihlášku na několik univerzit na Severu a také na dvě v Kalifornii. Na Vassar, na Wellesley, na Radcliffe i na Smith a na West. Do Kalifornie pak na Stanford a UC Berkeley.

Vůbec se jí nezamlouvalo, že by měla navštěvovat výhradně dívčí školu, ale Radcliffe byla jediná, o kterou opravdu stála. Na západní univerzity se přihlásila na doporučení studijního poradce, a nakonec přidala Sweet Briar, aby se zavděčila matce. Jako by to bylo dávno rozhodnuto, matčiny přítelkyně ji o překot ujišťovaly, že si nemohla vybrat lépe než Sweet Briar.

Teď na to nedokázala myslet. Nemohla odtrhnout oči od hodin. Teprve dvě! Před půlhodinou byl prezident zasažen, před deseti minutami sledovali televizní zprávy.

Velmi pravděpodobně se celý národ modlí. Jak asi prožívá jeho rodina to, s čím se ona setkala kdysi dávno?

Minutu po druhé hodině se objevil na obrazovce před kamerou Walter Cronkite. V jeho tváři byla vepsána porážka. Oznámil americkému lidu, že prezident zemřel.

V malé místnosti na gymnáziu v Savanně se zvedla vlna bolestných vzdechů a vzlyků. Lidé plakali, studenti se objímali s profesory a zmateně si navzájem kladli otázku, jak se to jen mohlo stát. Walter Cronkite navázal rozmluvou s chirurgy a Paxton cítila, že je jakoby strhávána pod hladinu, že všechno kolem ní zpomalilo svůj běh a ocitlo se nesmírně daleko. Neviděla, protože jí v tom bránily slzy.

Cítila je stékat po tvářích a najednou se začala dusit, jako tenkrát, když marně zápasila o dech. Odněkud se jí vracelo, že ho ztrácí znovu a znovu. Jejímu otci bylo padesát sedm, když zemřel. Kennedymu čtyřicet šest. V obou umíraly jiskřivé myšlenky, vzrušení nad zázrakem života, oba měli rodiny, děti, které je milovaly. Kennedyho oplakává celý národ. Carltona Andrewse oplakali jen ti, co ho znali. Pro Paxton v tom nebyl rozdíl. Uměla se vcítit do žalu prezidentových dětí, do strašného zármutku nad krutou ztrátou. Bylo to tak hrozné, tak surové -, jak to mohl někdo udělat? Poslepu prošla školní dvoranou a bez jediného slova opustila školu. Doma se za ní s třeskotem zavřely dveře, když v slzách proběhla halou. Rychle odložila aktovku a spěchala do kuchyně za Queenie.

Ta si bezstarostně prozpěvovala. Svou kuchyň milovala nade vše. Nad hlavou jí svítily vyleštěné kotlíky a ve vzduchu se vznášela vábná vůně, vycházející z trouby sporáku.

Obrátila se a s úžasem zjistila, že za ní stojí uplakaná a zoufalá Paxie, která jako by symbolizovala celý národ.

„Co se stalo, děťátko?“ vylekala se Queenie.

„Já…“ Pax najednou nenapadala slova. Jak vyjádřit, co cítí? „Nedívala ses teď na televizi?“ Dopoledne dávali seriály, které měla Queenie v oblibě, ale ta jen zavrtěla hlavou a dál zvědavě zírala na Paxton.

„Tvá matka přece dala ten kuchyňský krám včera do opravy. Já nikdy nekoukám na velkou televizi v obýváku.“

Jako by se jí ten dotaz dotkl. „Co se stalo?“ Že by něco strašného ve městě? V Savanně? Co když pan doktor George… nebo paní Andrewsová… Některé z jejích dětí?… Možná jedna z těch hrozných demonstrací za lidská práva… Rozhodně nebyla připravena na větu: „Prezident Kennedy byl zastřelen.“

„Můj ty bože, to ne…“ Queenie těžce dosedla na nejbližší židli, na tváři bázlivý úděs. Pak na Paxton upřela oči s nevyřčenou otázkou.

„Je mrtvý.“ Paxie začala znovu slzet. Pak před Queenie poklekla a objala ji. Znovu ten pocit ztráty, zoufalství, bolesti a smutku. A Queenie ji držela a obě plakaly nad mužem, kterého osobně neznaly, ale který přece neměl důvod umírat! Proč? Jak může být někdo tak zlý? Komu může jeho smrt posloužit? Proč zrovna člověk se dvěma dětmi a mladou manželkou? Člověk tak plný života, nadějí a elánu, který dokázal přenášet na jiné? Stará černá žena Paxton zvolna kolíbala, jako to dělávala, když byla ještě maličká, a sama plakala pro člověka, kterého sotva znala, ale o němž věřila, že chtěl pro lidi dobro.

„Bože, dítě… Nemůžu tomu uvěřit. Proč by někdo chtěl něco takového? Ví se, kdo to udělal?“

„Zatím asi ne.“ Když ale zašly vedle do pokoje a zapnuly televizi, uslyšely v aktuálním zpravodajství jméno Lee Oswald. Zastřelil dallaského policistu, který ho chtěl vyslechnout, jeho stopa vedla do knihkupeckého skladu, odkud v půl druhé vyšly osudné výstřely proti projíždějící koloně. Byl označen za vraha prezidenta Kennedyho a zatčen.

Policista a prezident Kennedy byli mrtví, jeden agent tajné služby též, texaský guvernér John Connally byl těžce zraněn, je však naděje, že přežije, a prezidentovo tělo je na palubě Air Force One. V letadle mířícím do Washingtonu je přítomna i jeho manželka zároveň s viceprezidentem Johnsonem, což vyvrátilo pověst, že také on byl lehce zraněn.

Paxton a Queenie dokázaly jen nehybně stát a tiše přihlížet.

Po několika minutách vstoupila Paxtonina matka. Každé páteční odpoledne chodívala ke kadeřníkovi a právě se odtamtud vracela. O událostech byla již informována, a když se k nim připojila, neskrývala své podráždění.

Několik žen odešlo domů s mokrou hlavou a většina kadeřnic si troufla odejít od rozdělané práce. Beatrici Andrewsové zrovna vysoušeli vlasy, když se k nim zpráva donesla. Jí to ovšem nezabránilo trvat na dokončení účesu a jednu dívku musela dokonce donutit, aby jí udělala manikúru. Nepřežila by, kdyby měla v následujících dnech oželet svůj pocit upravenosti. V týdnu před Dnem díkůvzdání měla přece řadu závazků a její bridžový klub pořádal slavnostní večírek. Vůbec jí nedošlo, že nikdo nebude mít náladu něco pořádat, že oslavy budou možná odvolány, že se lidé nehnou od obrazovek, jednotní ve svém smutku. Vrátila se domů s pocitem násilí na vlastní osobě, téměř na pokraji hysterie. Měla dojem, že se mnohé ženy nechaly událostí příliš unést. Asi nepoznaly, co to Je pravé hoře, třeba při ztrátě manžela. Nač tolik povyku?

Vždyť toho člověka sotva znaly, osobně vůbec ne, jakýpak k němu mohou mít vztah? Nepochopila, že tento muž byl pro každého prorokem nových nadějí, že jeho mládí slibovalo vyřešit letité potíže, že sliboval svět, o jakém snili.

Vedle své dcery a ženy, která ji vychovávala, se náhle Beatrice Andrewsová cítila osamocena. Posadila se a začala sledovat Lyndona Johnsona, stvrzujícího přísahou v letadle Air Force svůj úřad. Nevyzvala Queenie, aby přisedla. Kamery zabíraly Sarah Hughese, který přísahu Lyndona Johnsona přijímal, vedle něho stála Jacqueline Kennedyová a všichni přihlížející si náhle uvědomili, že má stále ještě na sobě ten růžový kostým, kostým, který měla, když byl zabit, kostým, potřísněný jeho krví. Paxton pomalu klesla do židle vedle matky. Hleděla nevěřícně na obrazovku, neschopna vstřebat, čeho je svědkem.

„Jak někdo mohl udělat něco takového?“ zavzlykala.

Queenie pohodila hlavou a odešla do kuchyně.

„Co já vím, Paxton! Kolují nějaké řeči o spiknutí, ale bůh suď, kdo o tom ví víc. Lituju paní Kennedyovou a její děti. Musí to být pro ně hrozné.“

Paxton opět všechno připomínalo otce. Ačkoliv nebyl zavražděn, jen neočekávaně zemřel, jeho nepřítomnost stále bolela. Nezvykne si. Prezidentovy děti na tom budou asi stejně.

„Teď je ve světě tolik nepokojů,“ pokračovala matka, „všechny ty rasové problémy…, všechny ty změny, na kterých měl podíl… Možná že za to nakonec musel zaplatit…“ Beatrice Andrewsová se zvedla od televizoru a byla podivuhodně vyrovnaná. Paxton na ni hleděla v úžasu.

„Ty si vážně myslíš, že by důvodem mohla být občanská práva? Že to mohlo někomu tolik vadit?“ Paxton cítila, že se musí mírnit. Je možné, aby matka takhle uvažovala?

Považuje za nedotknutelné to, na čem leží prach minulosti! Proč musí ona, Paxton, žít zrovna tady na Jihu? Proč se narodila v Savanně?

„Netvrdím, že to byl ten pravý důvod, uvažuje o možnostech. Nelze jen tak přes noc změnit myšlení celého národa, popřít tradice které vyhovovaly po staletí, a nezaplatit za to nějakou cenu. Samozřejmě, v tak hrozné podobě ta cena nebyla přiměřená.“

Většina argumentů nebyla pro Paxton nová, ale připadalo jí nehorázné předkládat je v těchto souvislostech.

„Mami, jak můžeš tvrdit, že lidem vyhovovala segregace? Jak to vůbec můžeš vyslovit? Podle tebe otroctví také vyhovovalo?“

„Mnohým z těch barevných jistě. Měli mnohem snadnější život, když náleželi rozumným pánům.“

„Ach, panebože.“ Ona tomu věří! Paxton o tom nemůže pochybovat. „Koukni se, mami, jak žijou černoši ještě dnes. Neumějí číst, psát, jsou segregovaní, dřou jako koně, znásilňujou je, nemají vůbec práva jako ty nebo já, maminko, chápej to.“ Že ji nazvala maminkou, bylo zcela výjimečné. Stávalo se jí to ve stavech beznaděje nebo vzrušení, jaké právě prožívala, ale Beatrice Andrewsová to přešla bez povšimnutí.

„Možná že ani nebudou vědět, co si se všemi těmi právy počít. Jsem toho názoru, že svět bez nějakých hrozných následků nepředěláš.“

Paxton to nakonec vzdala. Odešla do svého pokoje, lehla si na postel a plakala až do večeře. Když přijel její bratr, jako pravidelně každý pátek, sešla dolů, bledá a s napuchlýma očima. Měl na poslední události názor téměř totožný s matčiným. Jako argument proti stanovisku své sestry volil většinou útrpný úsměv, případně prohlášení, že své názory změní, až dospěje. Ani příliš netoužila ho poslouchat, a tak po většinu času mlčela. Jakákoliv filozofická či politická diskuse by jí jenom pocuchala nervy. Ponechá si své názory pro přátele ve škole nebo liberálnější profesory. Taky jí mohou posloužit jako náměty pro školní debaty. A pak je tady ještě Queenie, s ní si může pohovořit vždycky. Letitá moudrost jí bohatě nahradila nedostatečné vzdělání. Pro Paxton byla navíc duší, které se se vším svěřovala -, třeba i s tím, na jaké školy zaslala své přihlášky. Queenie sice rozesmutňovalo, že chce Paxton odejít, ovšem chápala, že to je pro její dobro, v tom měla blízko k názorům Paxtonina otce.

„Řekl bych, že jde o spiknutí řízené z Kuby,“ prohlásil George nad večeří. „Vsadil bych se, že ještě najdou takové souvislosti, až to mnohé překvapí.“ Paxton o jeho pravdách nebyla nijak přesvědčena. Inteligence se mu rozhodně nedala upřít, ale jako by mu k ní chyběla jakákoli jiskra. Většinu času trávil pohroužen do medicíny a mimo ni nejevil o nic dalšího zájem. Měl na každou věc svůj vlastní, neměnný názor a vzrušit ho dokázal jen mimořádný objev, třeba léčení cukrovky u dospělých pacientů, což pro Paxton bylo za hranicí nudy. Bylo mu jednatřicet a před rokem se skoro zasnoubil, jenže z nějakých Paxton neznámých důvodů z toho sešlo. Přestože dívka byla z rodiny, se kterou matka udržovala společenské styky, Beatrice si oddychla. Byla totiž toho názoru, že George je na ženění ještě příliš mladý. Nejdříve musí získat postavení a pak se teprve usadit s manželkou a dětmi. Dívky, se kterými si dával schůzky, nebyly po chuti ani Paxton. Byly sice na pohled hezké, ale hloupé a povrchní. Chyběla jim osobnost a nedalo se s nimi vážněji pohovořit. Ta poslední, kterou si přivedl na večírek -, matka ho pro něj zorganizovala -, byla ve svých dvaadvaceti letech trapná svým neustálým pochichtáváním. Přesvědčovala přítomné, že nezanechala studia pro špatný prospěch, nýbrž proto, že toužila pracovat pro Ligu mladých. Bude v tomto týdnu spolupracovat na jejich módní přehlídce a už se nemůže dočkat… Ke konci večera měla Paxton silné nutkání ji zaškrtit. Byla tak provokativně hloupá, že bylo s podivem, jak ji může bratr snést. Ani její případná plachost nebo přítulnost nemohly vyvážit utrpení z jejího věčného hihňání. Ještě že s Georgem odjeli na večerní sportovní utkání! Paxton se s mrazením v zádech smiřovala s tím, že nenávidí dívku, se kterou se bratr možná ožení. Vezme si ten typ sladké, prosté, skromné ženy bez vlastního úsudku, bez velkých ambicí, prostě ten jižanský typ, co se tu tak nosí. I v Paxton byla jižanská krev. Pojímala to ale spíš zeměpisně, než aby se na to vymlouvala. Spousta dívek si však s oblibou hrála na „southern bene“ z čisté hlouposti nebo aby zakryly svou omezenost. Jak to šlo Paxton na nervy!

Bratra ale „jižanské krásky“ zřejmě přitahovaly.

Po celou noc nemohla Paxton usnout a jako posedlá sledovala televizní zpravodajství. Neustále k němu vstávala, a nakonec se ve tři hodiny ráno před televizor usadila definitivně. Ve 4:34 uviděla, jak do Bílého domu vnášejí rakev a jak paní Kennedyová zvolna kráčí vedle ní. Ani v dalších třech dnech se Paxton od televizoru téměř nehnula. V sobotu pozorovala členy rodiny i zástupce vlády, kteří se shromáždili, aby vzdali poslední poctu člověku, kterého milovali a kterého si vážili. V neděli byla rakev odvezena koňským spřežením do Kapitolu. Pak sledovala klečící Kennedyho dcerku Caroline, jak nepozorovaně sune ruku pod vlajku, která zakrývala rakev. Pak se stala svědkem toho, jak Jack Ruby střílí na Lee Oswalda při převozu do jiné věznice. Nechtěla připustit, že je možné, aby na ten nekonečný řetěz hrůz navázala další osoba.

V pondělí se uskutečnil pohřeb. Temné dunění bubnů jí opět vhánělo slzy do očí. Jako by ten smutek neměl mít konec. Znovu si připomněla otce, z neznámých důvodů v okamžiku, kdy byl v televizi záběr na důstojně kráčejícího koně. V pondělí večer se zdálo, že i její matka zažívá menší psychický otřes, a během večeře spolu neprohodily jediné slovo. Když pak Paxton zašla do kuchyně za Queenie, našla ji, jak sedí uplakaná na židli a bezmyšlenkovitě rovná nádobí do dřezu. Matka odešla nahoru zavolat nějaké přítelkyni, která by ji povzbudila lépe než její dcera.

„Nevím proč… Stále mě pronásleduje stejná tíseň, jako když umřel táta…, jako bych čekala něco nenadálého. Třeba že se někdo objeví, řekne, že to nebyla pravda, že šlo o žert…, nebo že Walter Cronkite ve zprávách oznámí, že to bylo pouhé testování reakce veřejnosti, prezident tráví týden na Palm Beach s dětmi a je mu je nesmírně líto, jestli nás vystrašil… A zatím je to pravda k zbláznění.“

Queenie svěsila šedou hlavu. Vycítila, jak hluboce to Paxton prožívá. „Víš, dítě, tak nějak je to vždycky, když někdo umře. Člověk sedí a doufá, že mu řeknou, že to není pravda. Zrovna to byl můj pocit, když jsem přicházela o děti. Dlouho trvá, než to přejde.“ Těžko se soustřeďovaly na fakt, že se blíží Den díkůvzdání, těžko se vyrovnávaly se surovým světem, který jim bral lidi, dříve než na to byly připraveny. Jak myslet na svátek a zapomenout na rodinu Kennedyů? Jacquelině se jistě život změnil v tíživou noční můru. Byla obdivuhodná, jak zvládla vše potřebné, od pohřebního obřadu až po písemné poděkování na papíře s hlavičkou Bílého domu, kam vlastní rukou vepsala:

„Drahý Bože, prosím, postarej se o svého služebníka Johna Fitzgeralda Kenedyho,“ a připojila několik vět z jeho inauguračního projevu. Jedna epocha skončila…, uzavřela se ve zlomku času…, času, který se naplnil…, vábivý, vzletný a konečný. Pochodeň byla předána nové generaci, leč bez jistoty, kudy s ní kráčet dál.

Pak Queenie v kuchyni zhasla, políbila Paxton na dobrou noc, chvilku spolu ještě postály, stáří s mládím, bílá a černá, ve společném smutku, a rozešly se. Queenie dolů a Paxton nahoru do svého pokoje.

Paxton si lehla na postel s pocitem dluhu vůči svému otci. Přece nezemřel nadarmo? Musí dosáhnout něčeho, na čem by mu záleželo. Ale co to má být? Marně hledala odpověď.

Připadalo jí, že oba muži měli společné sny i cíle, i když myšlenky toho druhého mohla jen odhadovat. Najednou pocítila touhu žít jinak…, vyrovnat se s přítomností… naplnit a uskutečnit sen o studiu na Harvardu, škole, kterou oni oba navštěvovali. Zavřela oči a oběma slibovala, že udělá vše, aby z ní bylo něco řádného, někdo, na koho by mohli být pyšní. Už aby tady bylo jaro… a vyslyšená modlitba o jejím přijetí na Radcliffe.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist