Danielle Steelová
překlad: Milena Havlová

RANČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 16.

Když se Mary Stuart ráno po rodeu probudila, zaslechla před svou ložnicí nějaké hlasy. Rychle si oblékla župan a vešla do obývacího pokoje, kde zastihla Tanyu, už oblečenou a celou ustaranou.

„Co se děje?“ Ani si z ní nedělala legraci, že je vzhůru a má na sobě vysoké boty i džíny.

„Něco je se Zoe. Myslím, že probděla celou noc. Nechce mi říct, co jí je. Podle ní to je nějaká chřipka, ale Stu, vypadá fakt příšerně.“ Tisíce strašlivých možností jim blesklo hlavou od prasklého žaludečního vředu až po rakovinu. „Asi by měla jít do nemocnice, ale ona to odmítá.“

„Jdu se na ni podívat,“ řekla Mary Stuart klidně, ale když ji viděla, na okamžik v šoku zmlkla. Zoe byla velice bledá, téměř zelená a podřimovala. Mary Stuart zůstala stát a pak s Tanyou společně vyšly z ložnice.

„Panebože,“ vyhrkla Mary Stuart polekaně, „vypadá otřesně. Jestli nechce do nemocnice, musíme sem aspoň někoho zavolat, aby ji prohlédl,“ pronesla rozhodně a Tanya si oddechla, když to od ní slyšela.

Tanya zavolala manažera ranče a zeptala se, jestli je někde poblíž lékař, který by k nim mohl zajít. Zeptal se, co mají za problém, ale Tanya pouze odpověděla, že přítelkyně vážně onemocněla, že nevědí, co to je, ale mohlo by to být i slepé střevo nebo něco, co vyžaduje okamžitý zákrok.

Charlotta Collinsová, majitelka ranče, se jim hned nato ozvala a informovala je, že za půl hodiny dorazí doktor.

„Nemyslíš si, že je to něco vážnýho, že ne?“ zeptala se Tanya Mary Stuart, když čekaly na lékaře, a tajen zavrtěla hlavou.

„To kdybych věděla. Doufám, že ne. Jenže ona tak tvrdě pracuje. Doufejme, že to nic nebude.“

Charlotta Collinsová dodržela slovo a doktor John Kroner přišel přesně v půl deváté. Byl to mladý, sportovně vyhlížející hezký muž, vypadal, jako by na univerzitě hrával fotbal. A když vešel, bylo zřejmé, že ví, že jde k Tanye Thomasové. Snažil se tvářit lhostejně, ale nešlo to. Tanya se na něj vlídně usmála a snažila se mu popsat Zoeiny potíže.

„Celou dobu se mi zdála bledá a unavená, ale jinak byla do včerejška v pořádku. Tvrdí, že má chřipku, ale bylo jí taky zle od žaludku. V noci byla úplně zelená a celá se třásla. Byla vzhůru asi do dvou a dneska ráno vypadá daleko hůř a má horečku.“

„Má nějaké bolesti?“ zeptal se lékař.

„To neříkala.“ Jenže něco jí být musí, když je tak špatná.

„Zvrací? Má průjem?“

„Myslím, že ano.“ Tanya si připadala neskutečně hloupě. Lékař pak šel za Zoe, aby ji vyšetřil. Zavřel dveře a zdržel se tam velmi dlouho, až konečně vyšel ven. Jakmile vyslovila své jméno, ihned věděl, o koho jde. Četl všechno, co napsala. Setkání s ní znamenalo pro něho daleko větší čest než s Tanyou.

Řekl Zoe, že za pár dní se její stav určitě zlepší. Byla k němu upřímná a svěřila mu své tajemství. Doporučil jí, aby zůstala v naprostém klidu v posteli, pila pouze čiré tekutiny, snažila se zabránit dehydrataci a pokusila se obnovit síly. Byl si jistý, že v pondělí jí bude lépe. Byl však přesvědčený, že potřebuje ještě další týden odpočinku, a nepřál si, aby odjela v neděli. Byla z toho celá sklíčená, ani nevěděla, jestli má Sam volno, aby ji mohl i ten další týden zastupovat. V duchu si umínila, že ho musí zavolat. Toužila znovu spatřit dcerušku a vrátit se do práce a bála se, že nemoc naplno propukla, ale doktor Kroner doufal, že ještě ne. Občas se jí něco podobného přihodí, ale pokud si dá pozor a dobře to zvládne, nemusí to ještě znamenat celkový kolaps její obranyschopnosti.

„Poslyšte, vždyť o tom víte daleko víc než já. Čtu vás, abych pomohl svým pacientům. Úplně jste změnila lidi, s kterými pracuju. Zvláštní je, že jsem vám vždycky chtěl napsat.“

„Tak už nemusíte,“ řekla vlídně, ale stále se cítila slabá. Nabídl jí, že jí dá kapačku, ale nechtěla zbytečně plašit Mary Stuart a Tanyu. Kromě toho se domnívala, že téhož účinku dosáhne, když bude hodně pít.

„Pokud to nezvládnete, vrátím se a tu kapačku vám dám.“

„Tak dobře, pane doktore.“ Také ho napadlo, zda změna výšky nezhoršila její stav. Považovala to za pravděpodobné. Pokaždé, když se jí udělalo zle, se lekla, že to znamená výraznou změnu k horšímu, ale prozatím měla štěstí a vždy se rychle zotavila.

Když lékař vyšel ven, Tanya a Mary Stuart stály těsně za dveřmi a jeho dlouhá návštěva u Zoe je ještě víc rozrušila.

„Jak je jí?“

„Uzdraví se,“ uklidnil je. Zoe ho upozornila, že přítelkyně nic o jejím problému nevědí a ona jim to nehodlá říct. Nesouhlasil s ní, ale očividně to bylo její rozhodnutí. Byla jak pacientka, tak odbornice.

„Proč to trvalo tak dlouho?“ Tanya byla skutečně vyplašená.

Bylo už půl desáté, když vyšel ven. Hartley se u nich zastavil před hodinou a Mary Stuart mu oznámila, že dnes dopoledne nebudou jezdit na koních. Tanya ho požádala, aby to vyřídil Gordonovi. Hartley řekl, že bude jezdit s ním, a pokud se Zoe odpoledne trochu uleví, můžou se Mary Stuart a Tanya projet na koních s ním.

„Obávám se, že je to moje vina,“ omlouval se mladý lékař a vysvětloval svou dlouhou návštěvu u Zoe. „Jsem velký obdivovatel doktorky Phillipsové. Přečtu každý článek, který napíše.“ Bylo příjemné, že také někdo jiný má pro změnu své fanoušky, a Tanya se na něj pobaveně usmála. „Tak trochu jsem ji zpovídal a vyprávěl jí o některých svých pacientech.“ V této oblasti byl skutečně jediný lékař, celkem slušně obeznámený s problémy AIDS, a kladl jí miliony otázek.

„Měl jste vyjít ven a říct nám, že je v pořádku,“ vyjela Tanya, „měly jsme vážně strach.“

„Promiňte,“ řekl mírně a dodal, že se zítra zastaví. „Ať leží v posteli a hodně pije,“ zdůraznil na odchodu. Ale když vešly do ložnice, Tanya zjistila, že se s ní nebudou muset dohadovat.

Právě zpracovávala velikou láhev minerálky, vypadala však velmi špatně.

„Jak je?“ zeptala se Mary Stuart a Zoe pokrčila rameny.

„Nijak zvlášť. Prý mi bude zítra líp. Asi jsem tu něco hroznýho chytla.“

„To mě mrzí.“ Tanya se za to cítila zodpovědná a Mary Stuart se okamžitě začala chovat mateřsky, upravovala jí pokrývky, přinesla jí suchary a plechovku zázvorové limonády v případě, že jí bude chutnat víc než voda, a banány, jež jí měly dodat draslík, který kvůli průjmů ztratila.

„Holky, jste na mě tak hodný,“ vypravila ze sebe Zoe se slzami v očích. Byla rozcitlivělá a toužila vidět svou dcerušku.

„Vážně se musím vrátit,“ naléhala. Vzápětí propukla v pláč a sama na sebe se kvůli tomu zlobila. Nechtěla plakat. „Prý tady mám zůstat další týden,“ naříkala, jako by to byl rozsudek smrti a ne prodloužená dovolená. Také se vyrovnávala se vším, co jí doktor sdělil o jejím stavu. Vedli vážnou debatu o AZT a jejích T lymfocytech, což jí znovu připomnělo vážnost situace. Bohužel, Zoe o tom věděla daleko víc než on. A znala rovněž svou prognózu. Denně tomu musela čelit. Obě kamarádky se na ni užasle dívaly, ale Zoe nedokázala pláč zastavit. To, že k ní byly tak laskavé, způsobilo, že na ni všechno ještě víc dolehlo. Pořád si musela zvykat na realitu své budoucnosti.

„Zoe, netrápí tě něco?“ Mary Stuart se zatvářila ustaraně a sedla si na okraj postele. Zoe nebývala nikdy tak přecitlivělá a Mary Stuart to polekalo.

„Nic mi není,“ ujistila ji Zoe, znovu se vysmrkala a lokla si vody. Ale bylo to tak těžké. Nakonec zemře a nemá nikoho, komu by zanechala dcerku. Uplynulých pár dnů uvažovala o svých přítelkyních, ale Tanya nikdy neměla děti a Mary Stuart zřejmě po žádných už netouží. Obě ještě byly dost mladé a mohly mít vlastní dítě, takže to nepřipadalo v úvahu, a Zoe neměla odvahu se jich zeptat. Znamenalo by to prozradit jim, že má AIDS, a navzdory tomu, že jí doktor poradil, aby se jim svěřila, protože by od nich mohla čekat podporu, se jí do toho vůbec nechtělo. Jenže to, co jí říkal, bylo přesně totéž, co ona doporučovala svým pacientům. „Jen jsem moc pracovala,“ vysvětlila jim.

„Takže,“ začala Tanya a snažila se, aby to vyznělo klidněji, než jak to myslela. Dělala si o Zoe velké starosti. „Možná tě tohle poučilo. Až se vrátíš, asi budeš muset trochu zmírnit tempo nebo si najít společníka.“ Zoe to také napadlo, ale v úvahu připadal jedině Sam, který by to možná ani nepřijal.

Netoužil s nikým sdílet praxi, specializoval se pouze na zastupování kolegů.

„Nepoučuj mě,“ vyjela podrážděně na Tanyu a obě dvě tím překvapila. „Dřeš daleko víc než já.“

„Ne, to ne. A zpívání není tak stresující jako péče o umírající pacienty.“ Jakmile Tanya domluvila, Zoe se zase rozplakala a připadala si naprosto hloupě. Bylo jí neskutečně zle a mrzelo ji, že vůbec do Wyomingu jezdila. Nepřála si, aby ji viděly v takovém stavu, vyvádělo ji to z míry. „No tak, Zoe, prosím tě,“ chlácholila ji Tanya. „Je ti prostě mizerně, takže se ti všechno zdá daleko horší. Zůstaň dneska v posteli a pořádně se vyspi. Určitě ti pak bude líp.“

„Ne, nebude,“ odsekla umíněně, náhle rozzlobená na svůj osud a na to, co znamenal pro její budoucnost.

„Zůstanu doma,“ prohlásila energicky Mary Stuart. Přely se o to, kdo se o ni bude starat, a Zoe se přes slzy musela usmát.

„Jen si obě dvě jděte ven hrát. Lituju sama sebe. Zvládnu to…, vážně.“ Postupně se uklidňovala a Tanye se trochu ulevilo. „Kromě toho máte obě kluky,“ žertovala a znovu si vyčistila nos. Ač to znělo absurdně, jejich život byl daleko normálnější než ten její.

„Nepřeháněj,“ odporovala Mary Stuart s úsměvem. „Hartley by byl určitě nadšený, kdyby slyšel, že je „můj kluk“.“

„A Gordona by ranila mrtvice, kdyby jen tušil, že někdo ví, že ze sebe dostal víc než dvě slova,“ dodala Tanya.

„Vy dva jste si včera v noci pěkně dlouho povídali,“ poznamenala Zoe. Vypadala veseleji, ale unaveně a opřela si hlavu o polštář. „Jen buď opatrná,“ varovala ji znovu Zoe a Mary Stuart přikývla. Obě věděly, že Tanya je většinou rozumná, ale někdy se spíš řídila srdcem než instinktem.

„Tak se trochu prospi,“ řekla Mary Stuart laskavě a Zoe přikývla. Z nějakého zvláštního důvodu nechtěla, aby odešly. Přála si být s nimi. Skoro jako by byly její rodiče.

„Musím zavolat Sama,“ pronesla ospale. „Ani nevím, jestli mě bude moct další týden zastupovat. Pokud ne, budu se muset vrátit domů za každou cenu a prohlídnout alespoň pár svých pacientů.“

„To by byla pěkná blbost,“ ozvala se Tanya. „Vlastně,“ pokračovala a podívala se významně na Mary Stuart, „my tě nepustíme. Budeme tě držet jako naše rukojmí.“ Zoe se rozesmála a pak se jí oči znovu naplnily slzami. Mary Stuart se k ní sklonila a políbila ji.

Zoe byla stále ještě celá rozrušená, a když se jí Mary Stuart podívala do očí, připadalo jí, jako by byl uvnitř uvězněný někdo zoufale smutný a vyděšený. Musí to zkusit ještě jednou. Nechtěla na ni dotírat, ale chtěla jí pomoct. Když se k ní sklonila, naposledy se jí zeptala: „Jsi k nám upřímná? Nechceš nám něco říct?“ Nevěděla, proč se vlastně zeptala, jen vycítila, že je Zoe podrážděná a ráda by jim něco svěřila, ale bojí se. Nejdřív neodpovídala. Tanya stála ve dveřích, dívala se na ně a pak se přidala k Mary Stuart.

„Zoe, opravdu ne?“ Obě měly pocit, že před nimi něco skrývá, a tušily, že je to důležité. „Co je ti?“ Zčistajasna ji napadlo, že má Zoe rakovinu, ale ta se na ně se slzami v očích podívala, a když odpověděla, její hlas zněl velmi tiše.

„Mám AIDS, holky.“ V pokoji se rozhostilo ticho. Mary Stuart se k ní beze slova sklonila a objala ji. To už plakala také. Rakovina se alespoň dala léčit, AIDS však ne.

„Ach můj bože,“ vydechla Tanya, vrátila se do ložnice a posadila se na postel k Zoe. „Proboha, proč jsi nám to neřekla?!“

„Dozvěděla jsem se to teprve nedávno. Nechtěla jsem se s tím nikomu svěřovat. Jak bych se mohla starat o své pacienty, když se dozvědí, že jsem nemocná? Musím být silná kvůli nim i tolika jiným. Hodně jsem se o tom napřemýšlela, co to znamená pro můj život, práci… a pro mou holčičku. Ani nevím, co s ní bude, až umřu nebo opravdu onemocním.“ Se strachem se z jedné na druhou podívala. „Vezmete si ji?“ Jsou to ty nejlepší přítelkyně, které má, a uklidnilo by ji, kdyby Jade zůstala u nich.

„Já si ji vezmu,“ nabídla se Tanya okamžitě bez váhání. „Vážně moc ráda.“

„A jestli Tanya nebude třeba moct, vezmu si ji já,“ ubezpečila ji Mary Stuart pevně a rozhodně, ale Zoe si pořád ještě dělala starosti, přestože jim byla vděčná.

„Co když zůstaneš s Billem a on ji nebude chtít?“

„Stejně od něj odejdu,“ pronesla jasným, pevným hlasem a Zoe jí uvěřila. „A kdybych z nějakého důvodu neodešla, určitě bych mu utekla, kdyby mi to nedovolil.“ A myslela to vážně.

„A já nemám nikoho, kdo by mi poroučel, co mám dělat,“ prohlásila Tanya s laskavým úsměvem a vzala Zoe za ruku. Byla drobná, křehká a ledová. „Ale ty na sebe musíš dávat pozor. Můžeš žít ještě dlouho. Dlužíš to své dceři, nám i pacientům. Co ten doktor, kterej tě zastupuje? Řeklas mu to? Budeš potřebovat jeho pomoc, aby ses tolik nevyčerpávala.“ Přesně totéž jí ráno doporučil doktor Kroner. Ale stejně to Samovi nehodlala říct. Stačilo, že to věděly Tanya a Mary Stuart. A teď ji budou komandovat, strachovat se o ni a radit jí, co nemá dělat. Ale na druhé straně ji podrží a budou ji mít rády. Bylo to stejné dilema, jaké musela řešit u všech svých pacientů. Když se to tak vezme, nakonec byla ráda, že se Mary Stuart a Tanye svěřila. Teď už věděla, že dcerka půjde eventuálně k Tanye, a Zoe může zařídit potřebné dokumenty.

„Já mu to opravdu nechci říkat,“ trvala na svém Zoe. „Okamžitě by se to rozneslo a to právě nechci. Sníží to můj vliv na pacienty.“

„Naopak,“ odporovala Mary Stuart, „spíš ho to zvýší. Tak si aspoň budou jistí, že víš, o čem mluvíš.“ A pak ji něco napadlo, přestože jí bylo téměř trapně se na to zeptat. „Mimochodem, jak jsi to dostala?“

„Když jsem dávala injekci HIV pozitivní holčičce. Pořád sebou házela, byla to vlastně smůla. Tehdy mě to napadlo, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Málem jsem na to zapomněla a pak mně začalo být špatně. Nejdřív jsem si to nechtěla přiznat a pak jsem si dala udělat test. Přišla jsem na to těsně předtím, než jsem ti volala,“ řekla Tanye, která seděla na posteli, držela ji za ruku a plakala.

„To snad není možný,“ pronesla Tanya šokovaně.

„Dám se do pořádku. Zase se to zlepší, až mi přestanou ty střevní potíže,“ ujišťovala je Zoe. Obě ji tolik posílily a ji mrzelo, že je tak rozrušila. Vypadaly teď hůř než ona.

„Okamžitě jděte ven. Nechci, abyste tady celý den vysedávaly,“ vybídla je energicky. Pomalu se blížila hodina oběda.

„Půjdeme, jen když slíbíš, že si pořádně odpočineš,“ nedala se odbýt Tanya a Zoe přikývla.

„Budu spát celý den i noc. Doufejme, že se zas budu cítit jako člověk.“

„Do zítřejšího večera se musíš uzdravit,“ nařídila jí Mary Stuart, „abychom se mohly naučit twostep. To je teď nejpřednější.“

Všechny se skrze slzy usmály a dlouho se držely za ruce. Zoe v duchu děkovala šťastné náhodě, která ji přivedla do Wyomingu. To, že s nimi může být, je ta nejdůležitější věc, která se v poslední době stala a také vyřešila budoucnost její dcery. Smířila se s Mary Stuart, a dokonce se vyrovnala s tím, že má AIDS. Pomyšlení na to nenáviděla, ale podvědomě věděla, že pokud bude vše dodržovat, možná se jí podaří prodloužit svůj život a zlepšit jeho kvalitu. Je to to nejlepší, co teď může udělat.

Pak uzavřely dohodu a musely slíbit Zoe, že nikomu neprozradí, že má AIDS. Pokud by se někdo ptal, ať mu řeknou, že má žaludeční vřed nebo i rakovinu žaludku. Můžou si vymyslet cokoli s výjimkou toho, že má AIDS a umírá. Nechtěla čelit ani cizímu strachu, ani lítosti. Obě přítelkyně souhlasily, že ji v jejím podvodu podpoří.

Konečně je Zoe poslala na vzduch, a jakmile Tanya a Mary Stuart vyšly ven, obě se znovu rozplakaly, ale mlčely, dokud se nedostaly ze Zoeina doslechu.

„Ach bože, to je hrozný den,“ poznamenala Mary Stuart, když byly v půli cesty ke stájím. Ani pořádně nevěděly, kam jdou, jen šly, držely se kolem ramen a vzlykaly. „Nemůžu tomu uvěřit.“

„Víš, to je zvláštní. Pořád mi připadalo, že je tak bledá. Vždycky měla takovou průsvitnou pleť, která se hodí k těm jejím zrzavým vlasům, ale teď je bledší než kdy jindy,“ přemítala nahlas Tanya, „a snadno se unaví.“

„Takže tím se to vysvětluje.“ Mary Stuart to silně zasáhlo a byla ráda, že se usmířily. „Díkybohu, že se nám svěřila. Nést sama tak strašné břemeno. Doufám, že jí budeme schopné nějak pomoct.“

„Musí to říct tomu chlápkovi, co ji zastupuje. Samovi. Musí jí vážně pomoct nebo si Zoe bude muset najít někoho jinýho,“ poznamenala Tanya prakticky, když uvažovala o Zoeině budoucnosti.

„Zřejmě kvůli tomu taky s nikým nechodí,“ dodala Mary Stuart.

„Proč by nemohla, když bude opatrná,“ poznamenala Tanya zamyšleně. „Ostatní určitě taky někoho mají. Nesmí se úplně izolovat, to není normální. Panebože, nemůžu to pochopit,“ zamumlala Tanya a obě najednou začaly smrkat, právě když se naproti nim objevili Hartley a Gordon, kteří vedli své koně.

„Co se stalo?“ zeptal se Hartley. Dělal si velké starosti, když mu Mary Stuart oznámila, že dopoledne nebudou jezdit. A Gordon se bál, že se Tanya vzpamatovala a teď má strach se s ním setkat. Bylo však jasné, že se přihodilo něco mnohem horšího.

Nejdřív ani jedna neodpovídala.

„Není ti něco?“ opatrně se zeptal Gordon Tanyi. Vypadala, jako by jí zemřel někdo blízký. Zatím to až tak vážné nebylo, ale jednou by mohlo být. Tohle byl pouze začátek.

„Vůbec nic,“ zašeptala Tanya a přejela mu po ruce prsty. Měl pocit, jako by jím projel elektrický proud.

„Jak se daří vaší přítelkyni?“ Tanya neodpovídala a viděla, že Mary Stuart mluví s Hartleym a zase pláče. Věděla, že Mary Stuart je příliš diskrétní na to, aby porušila slib daný Zoe a prozradila mu, že Zoe má AIDS. Odhadovala, že mu zřejmě namluvila, že má rakovinu, na čemž se se Zoe dohodly. Tanya totéž pověděla Gordonovi. Zasáhlo jej to a teprve teď poznal, jak jsou si blízké. „Znám ji už od svých osmnácti. To je dvacet šest let,“ řekla sklíčeně. Gordon by ji nejradši objal, ale netroufl si. Teď byl v práci.

„Na to nevypadáš,“ prohodil a Tanya se usmála.

„Díky. Nejspíš jsem asi o deset let starší než ty,“ poznamenala. „Oficiálně mi je šestatřicet, pokud je to pro tebe důležitý. Ale jinak je mi čtyřicet čtyři.“

Zasmál se. „No, mně je doopravdy čtyřicet dva, fakt dělám honáka a jsem vážně z Texasu. A začínal jsem se trochu bát. Napadlo mě, že ses probudila, dostalas rozum a už se se mnou nebudeš chtít nikdy setkat.“ Celé dopoledne byl v hrozném stavu a sotva se dokázal věnovat Hartleymu. Naštěstí s nimi nikdo jiný dnes nejel.

„Od šesti jsem vzhůru, protože jsem se tě nemohla dočkat. Nemohla jsem spát, jak jsem byla rozrušená. Jako by byl člověk zase mladej a zamiloval se poprvé.“ Tanye to připomnělo, jak se ve třinácti zbláznila do Bobbyho Joea. „Celou noc jsem nemyslela na nic jinýho než na tebe… a ráno pak nastal ten zmatek. Zoe bylo strašně zle a já volala doktora. Dlouho u ní seděl a pak nám to prozradila.“

„Zlepší se to? Myslím teď. Neměla by jít do nemocnice?“

„Prozatím ne, pokud se to nezhorší. Ale chce se vrátit domů a jít rovnou do práce.“

„Je to obdivuhodná ženská,“ podotkl a podíval se na Tanyu.

Trápila se kvůli své přítelkyni už teď a vzpomněla si přitom na Ellie. Pro všechny tři to bylo zdrcující. A Zoe na tom bude mnohem hůř, až k tomu dojde. „Ale ty taky,“ dodal. „Nikoho takovýho jsem ještě nepoznal. Vůbec jsem nečekal, že budeš tak normální. Já myslel, že budeš nafoukaná fiflena, místo toho jsi ten nejlidštější, nejvšednější a nejobyčejnější člověk, jakýho znám.“ Nebyla to urážka, ale kompliment. „Myslíš, že se můžeš v neděli uvolnit?“

„Pokusím se. Podle toho, jak bude Zoe.“ Věděla však, že to bude jejich jediná šance, jak být spolu. Pracoval každý den a příští neděli, když měl mít zase volno, už odjížděly.

„Je tohle pravda, Tanny?“ zeptal se najednou. Přál si, aby to tak bylo, chtěl uvěřit, že je to tak, jak si to on představuje, ale zoufale se bál, že je jen nádherná filmová hvězda, která si přijede z Hollywoodu, trochu si pohraje a pak na něho zapomene.

Přesto na to nevypadala. Neodvážil se to ani vyslovit.

„Ano, je,“ zašeptala. „Nevím, jak se to stalo nebo kdy. Jen jsi mě v pondělí strašně štval, protože ses se mnou nebavil. Možná se to stalo už tenkrát. Ale ať je to jak chce, nikdy jsem nic takovýho nepoznala. Je to pravda, Gordone, věř mi.“

„Nemluvil jsem, protože jsem se bál. A pak se ukázalo, že jsi úplně jiná, a už jsem v tom lítal. Nejradši bych s tebou jezdil po těch kopcích věčně.“

„Co budeme dělat teď?“ Toužila být s ním, povídat si, všechno si tady prohlédnout, ale nechtěla, aby kvůli ní přišel o práci.

„Můžu za tebou zas večer přijít?“ zeptal se tiše, aby je nikdo neslyšel. Tanya přikývla, zvedla k němu oči a nepatrně se usmála.

„Zítra se projedeme. Dneska odpoledne asi zůstaneme u Zoe, pokud nebude spát. Po obědě se na ni musíme podívat. A co zítra večer? Přijdeš, abys mě naučil twostep? V té brožurce se píše, že nás to budou učit honáci, a já bych si přála tebe.“ I přes to hrozné dopoledne dokázala žertovat a Gordona to potěšilo. Stejně jako ona měl v očích plno lásky a vzrušení. Byla škoda, že ho nemohli uspokojit. Ale tohle mělo také své klady. Bylo to něžné a tajemné. „Naučíte mě to, pane Washbaughu?“

„Ano, madam, budu tam.“ Na této akci byla jeho přítomnost nutná a on toho hodlal plně využít. „A v sobotu budu jezdit zase na rodeu.“

„Přijedu tam,“ zašeptala.

„Budeš zase zpívat?“

„Možná.“ Usmála se. „Byla to legrace. Uvidíme, co tam bude za lidi.“

„Na tom palominovi jsi vypadala perfektně.“ Nejradši by se na něm projela s Gordonem. „A neděle je naše,“ dodal.

„To zní skvěle.“ Usmála se na něho. Pro oba to bylo něco nového a trochu se toho báli. Loudali se zpátky k Hartleymu a Mary Stuart. Gordon se při odchodu lehce otřel o Tanyinu ruku, až se jí z jeho blízkosti sevřel žaludek. Toužila ho políbit.

„Jaká byla vyjížďka?“ zeptala se Hartleyho, který se zatvářil soucitně.

„Určitě hezčí než vaše dopoledne. Mary Stuart mi zrovna vykládala o Zoe. Rakovina slinivky je strašná věc. Moje sestřenice z Bostonu na ni zemřela.“ Tanya přikývla, vděčná, že se dozvěděla, co si Mary Stuart vymyslela. „Je mi to moc líto.“

„Mně taky,“ řekla Tanya a vyměnila si pohled s Mary Stuart.

„Podle všeho to dost dlouho zvládala, ale můžou se vyskytnout všelijaký komplikace.“ Stačilo, že tak komplikovaně lžou, ale Hartley souhlasně přikyvoval.

„Přesně takhle to probíhalo u mé sestřenice. Člověk jí to může jedině ulehčit, nechat ji dělat, co chce, a být jí po ruce, když je potřeba.“ Při jeho slovech si Tanya uvědomila, že zapomněla říct Gordonovi o tom, že si k sobě vezme Zoeinu dcerku. Chtěla, aby to věděl z mnoha důvodů. A také chtěla vidět jeho reakci. Nedokázala uvěřit, že ho vlastně po třech dnech známosti testuje pro budoucnost, ale pokud existuje jen vzdálená možnost nějakého vztahu mezi nimi, musí vědět, jak zareaguje na různé věci, a jednou z nich bylo Zoeino dítě.

Hartley je doprovodil na oběd a všichni tři se donekonečna bavili o Zoe, jejím zdraví, o její práci, o klinice, o dcerušce, o budoucnosti, o tom, jak je Zoe chytrá a jak nesmírně se obětuje pro lidstvo. Mezitím objekt jejich obdivu a sympatií seděl v ložnici a přemýšlel. Zoe věděla, že musí zavolat Sama, ale pořád to oddalovala. Potřebovala se ho zeptat, jestli ji bude moct dalších pár dnů zastupovat, ale bála se, že v jejím hlase zaslechne něco navíc, a chtěla to před ním utajit. Ale zatímco seděla a dumala, co má dělat, jestli mu třeba má nechat vzkaz, zazvonil telefon. Jako z udělání to byl Sam, který volal, aby mu poradila ohledně pacientky. Potřebovala větší změnu v podávání léků a Sam se chtěl ujistit, že se rozhodl správně.

Vlastně ho překvapilo, že ji zastihl v chatě, původně měl v úmyslu nechat jí vzkaz.

„Jsem rád, že jsem tě chytil,“ začal vesele a požádal ji o radu.

Potěšilo ji, že se ptá, někteří lékaři to neměli ve zvyku.

„Udělals mi radost, žes zavolal,“ řekla. Právě kvůli tomu byla raději, že ji zastupuje on. Ostatní zastupující lékaři poškodili mnoho jejích pacientů, když byla pryč, a jí se to ani neobtěžovali sdělit.

„Díky za pochvalu,“ prohodil. Výjimečně si udělal polední přestávku. „Tady člověk neztloustne, to je tak všechno. Takhle jsem se nenadřel od studií.“ V minulosti ji zastupoval pouze večer nebo odpoledne, aby mohla jít na večeři, do divadla nebo si dát bez obav sklenku vína na nějaké společenské akci. Bylo to poprvé, co pro ni pracoval celý týden, a byl spokojený. „Rozjelas to tady skvěle,“ pronesl obdivně, „a tví pacienti tě zbožňují. Je dost těžké tě nahradit.“

„Patrně se po mně teď už ani neptají.“ Usmála se. „Budou chodit za doktorem Warnerem.“

„To bych měl štěstí.“ Když ji poslouchal, připadala mu trochu divná, jako by se zrovna probudila nebo jako by plakala. Zdálo se mu to zvláštní, takže se jí raději zeptal. Byl to jen instinkt a svou otázkou, zda je v pořádku nebo ji něco rozčililo, ji tak zaskočil, že na chvilku zmlkla, pak se znovu rozplakala a nemohla mluvit. V hlavě mu zazněl varovný poplach.

„Stalo se něco jedné z tvých kamarádek?“ zeptal se jí jemně.

„Nebo tobě?“ Jeho intuice ji děsily.

„Ne, ne, nic jim není,“ ujistila ho a pak jí došlo, že se ho musí zeptat na příští týden, dokud ho má na telefonu, a hned se o to pokusila. „Vlastně jsem ti chtěla stejně volat. Máme se tady tak skvěle, že mě napadlo, jestli…“ Zajíkla se a jedním dechem pokračovala v naději, že si toho nevšimne. „Jestli bys mě nemohl zastupovat ještě další týden nebo aspoň pár dní. Ale při nejhorším přiletím domů v neděli. Nebyla jsem si jistá, jestli máš volno nebo jestli ti to bude vyhovovat, tak jsem se tě chtěla zeptat.“

„Moc rád,“ souhlasil ochotně, ale pozorně naslouchal každému tónu jejího hlasu a byl přesvědčený, že pláče. „Jenže něco se děje a já chci vědět co, abych ti mohl pomoct.“

„Opravdu nic,“ pokračovala ve lži. „Takže můžeš mě zastoupit ten další týden?“

„Řekl jsem ti, že ano. Bez problémů. Ale o to tady nejde. Zoe, co se stalo? Pořád schováváš kousek skládačky, který mi nechceš ukázat. Proč to děláš? Co se děje, zlato… Slyším, že pláčeš…, prosím tě, neskrývej to přede mnou…, chci ti pomoct.“

Na druhém konci drátu se ozval vzlykot.

„Nemůžu, Same…, prosím tě, neptej se mě…“

„Proč? Co může být tak strašného, že to přede mnou tajíš a utápíš se v tom sama?“ A náhle, jakmile vyslovil tu otázku, mu to došlo. Bylo to totéž, s čím se Zoe denně setkávala a čeho teď byl svědkem Sam. Zkáza, proti níž neexistuje obrana, největší ostuda a nakonec utrpení. Má AIDS. Neřekla mu to, ale on to věděl. „Zoe?“ Z jeho hlasu poznala, že se něco změnilo. Neodpovídala. Vysvětlovalo to mnoho věcí, proč nechtěla navazovat žádný vztah, proč vypadala tehdy jako nemocná.

Doktorům, kteří léčili HIV pozitivní pacienty, se to občas stávalo. Člověk se snažil být tolik opatrný, ale přesto se to přihodilo. Stačil špatný pohyb, únava nebo nepozornost. „Zoe?“ zopakoval a jeho hlas zněl velmi jemně. Jen ho mrzelo, že s ní není v jedné místnosti, aby ji mohl obejmout. „Píchla ses? Chci to vědět…, prosím tě…“ Následovala dlouhá pauza a potom vzdech. Bylo velmi těžké se mu ubránit. Její tajemství se prozradilo.

„Ano…, vloni…, byla to holčička a moc neposedná.“

„Panebože…, já to tušil. Proč jsi mi to neřekla? Byl jsem tak hloupý, ale ty taky. Co to vyvádíš? Proč se přede mnou schováváš? Je ti teď špatně?“ Zmocnila se ho panika. Ona má AIDS a on nedělá nic, aby jí pomohl. Jen ji zastupuje. Srdce se mu rozbušilo a hlavou se mu honily myšlenky. „Je ti zle?“ zeptal se znovu naléhavě.

„Tak trochu. Nic vážného, ale doktor mi nařídil, abych byla pár dní v klidu. V pondělí mi bude už dobře. Že prý potřebuju ještě týden, abych se vyhnula sekundární infekci.“

„Poslouchej doktora. Co je to?“ Najednou promluvil jako lékař a Zoe se usmála. „Dýchací potíže?“ Ale to se mu nezdálo.

Až na vzlyky byl její hlas normální.

„Ne, obvyklá hrůza, která tuhle nemoc doprovází. Akutní diarea. V noci jsem myslela, že fakt umřu. Divím se, že se to nestalo.“

„Budeš tady ještě dlouho,“ prohodil věcně. „Nenechám tě umřít.“

„Už jsem to jednou zažila, Same,“ řekla Zoe smutně.

„S tímhle si nezačínej. Vzpomínáš, takhle jsem rozjela kliniku. Ten muž, co jsem s ním žila, to dostal vinou transfuze. Kvůli němu jsem otevřela svou praxi. Ale to nejtěžší bylo dívat se, jak umírá, a předtím jsem s ním prožila spoustu pěkných let. Tohle nemůžu nikomu udělat. Takhle začínat nechci. To znamená začínat na konci. To nedovolím.“

„Lituješ, žes to udělala? Mrzí tě to?“

„Ne,“ odpověděla důrazně. Milovala Adama až do konce. Ale nepřála si, aby Sam musel projít tím, čím ona.

„Co kdyby ti to zakázal? Co kdyby se tě snažil poslat pryč?“

„Udělal to několikrát. Ale já ho neposlechla. Neodešla jsem. Neopustila bych ho,“ dodala, ale pak se zarazila, „jenže to bylo něco jiného.“ Pak se zamyslela. „Cítila bych se ošizená, kdybych tam nebyla,“ pronesla vážně a uvažovala o Samovi. Připadalo jí, jako by ho znala odjakživa.

„Proč se snažíš ošidit mě?“ zeptal se bez obalu, protože nechtěl, aby ho odmítala, aby musel předstírat nebo skrývat svoje city. „Miluju tě. Myslím, že už dlouho. Možná dokonce od univerzity. Zřejmě jsem byl tehdy moc hloupý, abych to poznal. A když jsem to zjistil, nedalas mi šanci, abych ti to řekl. Ale teď ti nedovolím, abys mi v tom zabránila. Chci ti pomoct…, je mi jedno, co s tebou ta ohavná nemoc udělá… Je mi fuk, jestli dostaneš průjem, budeš mít boláky na tváři nebo zápal plic. Chci ti pomáhat, chci s tebou pracovat, Zoe… Záleží mi na tobě i na Jade…, prosím tě, dovol mi, abych tě miloval…, ve světě je tak málo lásky, a jestli jsme nějakou našli, musíme se o ni podělit. Nezbavuj se jí. To, že máš AIDS, na tom nic nemění, pořád tě miluju, jen to znamená, že to, co máme, je daleko vzácnější. Nedovolím ti, abys to zahodila. Pro mě to je důležité…“ Hlas měl zastřený a Zoe byla tak dojatá, že nebyla s to kvůli slzám promluvit. „Zoe, miluju tě…, kdybych tě tady nezastupoval, sednu na první letadlo a povím ti to osobně, ale asi bys mě zabila, kdybych to udělal a nikdo by se tady nepostaral o podnik.“ Rozesmál se a Zoe také.

„Ano, takže se neopovažuj opustit kliniku.“

„Neboj, stejně tam budu dneska v noci. Kromě toho mi chybíš. Už jsi pryč moc dlouho,“ stěžoval si.

„Same, jak můžeš být takový blázen? Jak si takhle můžeš škodit?“

„Protože v životě nemáš na vybranou, pokud jde o tyhle věci. Zamiluješ se do člověka, do kterého se zamiluješ. Smůla, jestli se to zrovna nehodí, smůla, jestli jsi nemocná. Zítra bych se mohl zamilovat do nějaké příšerné ženské a pak ji shodit pod vlak. Alespoň oba víme, jak to dopadne. Nějaký čas nám zbývá, možná hodně, možná málo. Jsem připravený vzít si tolik, kolik ho dostaneme. A co ty? Chceš hojen tak promarnit?“

„Budeš muset být tak opatrný.“ Stále se ho snažila odradit, ale neposlouchal ji. Naprosto přesně věděl, co po ní žádá.

„Být opatrný není zas tak vysoká cena, že? Stojí to za to. Bože, tolik mi chybíš, Zoe. Chci tě jen držet a udělat tě šťastnou.“

„Budeš se mnou pracovat? Na plný úvazek, nebo jen na částečný?“ To bylo pro ni zrovna tak důležité, možná ještě víc.

Zodpovídala za spoustu lidí, víc za ně než za sebe. Potřebovala Samovu pomoc. A on byl víc než ochotný.

„Budu s tebou dělat ve dne v noci, když budeš chtít,“ sliboval a pak to přehodnotil. „Vlastně já budu dělat ve dne v noci a ty o trochu míň, prosím. A nějaký čas si vyhradíme jen pro sebe. Už nechci, aby ses tak vyčerpávala. Postarám se o tebe. Rozumíš? Stejně jako to říkáme pacientům. A radím ti, abys mě poslouchala. Jsem totiž tvůj doktor.“

„Ano, pane.“ Usmála se a setřela si slzy. Bylo to pohnuté dopoledne. Svěřila se svým přítelkyním a Samovi, a nikdo z nich ji neodmítl, naopak všichni tři byli výjimečné lidské bytosti.

A pak ji Sam znovu překvapil.

„Vezměme se,“ navrhl a Zoe nemohla uvěřit tomu, co slyšela.

On skutečně zešílel, ale milovala ho za to.

„Jsi duševně vyšinutý. To ti nedovolím.“ Zhrozila se, ale zároveň ji hluboce dojalo, že jí to nabídl.

„Vzal bych si tě ať s AIDS nebo bez něj.“

„Ale já ho mám a nechci ti kazit život,“ namítla smutně.

„Co kdyby to byl nějaký tvůj pacient? Znám tě. Poradila bys mu, aby dělal to, co uzná za správné, hlavně když bude přitom šťastný.“

„Jak víš, že je tohle správné?“ zeptala se jemně.

„Protože tě miluju,“ trval na svém.

„Já tebe taky,“ pronesla obezřetně, „ale nesmíme to uspěchat, necháme tomu volný průběh.“ Líbilo se mu, co říkala, protože to znamenalo, že jí ještě zbývá nějaký čas na rozhodování, což byl důkaz, že se na to dívá optimisticky. To bylo důležité. Ale Sam si ji skutečně chtěl vzít. Bylo mu jasné, že ji snadněji přemluví osobně.

„Jsem strašně rád, že jsem ti dneska zavolal. Dalas mi radu ohledně pacientky, práci, pokud možno na plný úvazek, a snad i manželku. Byla to velmi plodná konverzace,“ uzavřel a Zoe se rozesmála.

„Nechápu, jak jsem mohla nechat takového šílence, aby se mi staral o kliniku.“

„Já taky ne. Ale tví pacienti mě zbožňují. Jen si pomysli, jakou jim udělá radost, až budeme doktor a doktorka Warnerovi.“

„To se mám jmenovat po tobě?“ Pobavil ji. Skutečně se do něho zamilovala. Tak dlouho ho měla ráda, ale nikdy svým citům k němu nedala volný průchod. Pořád se jen starala o pacienty a nepřipustila si, že by mohla být něco víc než jen lékařka a matka.

„Můžeš se jmenovat, jak chceš, když si mě vezmeš,“ nabídl jí Sam velkodušně. „Jsem velmi tolerantní.“

„Jsi cvok.“ Potom na okamžik zvážněla, přestože byli oba v dobré náladě. „Děkuju ti, Same…, jsi báječný,“ řekla upřímně, „a opravdu tě miluju,“ zašeptala. „Už předtím jsem se bála toho, jak moc tě mám ráda, ale umínila jsem si, že tě do takové šlamastyky nebudu zatahovat. A ty do ní vlezeš sám. Pořád ještě si to můžeš rozmyslet, jestli chceš.“

„Vždycky tady budu,“ pronesl klidně.

„Taky bych si to přála,“ řekla sklíčeně.

„Třeba budeš. Jestli se do toho vložím já, tak se ti to povede.“

„Alespoň moje práce zůstane… a klinika… a Jade… a ty… I mé přítelkyně…“

„Podle mě je toho dost, kvůli čemu by stálo za to ještě vydržet.“

„Udělám všechno, co budu moct, Same. Slibuju.“

„Výborně. Tak si tam pořádně odpočiň, vrať se v pořádku, a jestli tě ten průjem nepřejde, nech se vyšetřit v nemocnici.“

„Už přestává,“ ubezpečila ho a to ho uklidnilo.

„Musíš hodně pít.“

„Vím. Jsem doktorka. Neboj se. Dám se dohromady, přísahám.“

„Miluju tě,“ ujistil ji Sam. Když se Mary Stuart a Tanya vrátily z oběda a šly se podívat na Zoe, stále ještě se usmívala. „Co se s tebou děje?“ zeptala se Tanya podezřívavě. „Vypadáš jako kočka, která spolkla kanára.“

„Mluvila jsem se Samem. Bude pracovat na plný úvazek na klinice.“

„Páni, to je senzační,“ vyhrkla Mary Stuart nadšeně.

„Ne, ne, počkej…, ona lže,“ zarazila ji Tanya a přimhouřenýma očima se upřeně zadívala na jejich kamarádku. „Něco nám zamlčela.“

„Ne, to ne,“ odporovala Zoe se smíchem. Její ranní zoufalství vystřídala dobrá nálada.

„Tak co ještě říkal?“ vyzvídala Tanya. Zoe se usmívala od ucha k uchu a snažila se vyhnout odpovědi na Tanyinu otázku.

„Nic. Řekla jsem mu,“ zaváhala a najednou se zatvářila vážně, „že jsem pozitivní.“ Příčilo sejí to vyslovit. Pak pohlédla na své přítelkyně s udiveným výrazem v očích, protože stále ještě nemohla uvěřit tomu, co jí navrhl.

„Tak co ti povídal?“ zeptala se Mary Stuart jemně.

„Chce, abych si ho vzala. Věříte tomu?“ Oběma přítelkyním překvapením poklesla čelist a upřely na Zoe nevěřícný pohled.

Jako první promluvila Tanya.

„Musíš se honem uzdravit, aby ses k němu mohla rychle vrátit, než ti ho sbalí nějaká jiná. Asi je to bezvadnej chlap.“

„To taky je.“ Zoe ještě neměla ponětí, co bude dělat. Ale budou spolu, i v práci, a ona si vyzkouší všechno, co jí život nabízí, a pokud se s ní chce opravdu oženit, možná si ho vezme. Ale ať k tomu dojde nebo ne, věděla, že ho miluje a že to je to nejdůležitější.

„To mě teda podržte,“ podotkla Mary Stuart, na kterou doktor Sam Warner udělal vynikající dojem.

Ještě chvíli si o tom povídaly a pak Mary Stuart a Tanya odešly ven, protože Zoe na tom byla očividně lépe. Hartley a Mary Stuart se vydali na výlet. Bavili se o mnoha věcech, zvláště o Zoe a člověku, který je tak statečný, že si chce vzít ženu, kterou miluje, a přitom ví, že ona umírá. Oba to považovali za mimořádné gesto a obdivovali ho za to.

Tanya si vyjela na koni s Gordonem. Ten den měli štěstí.

Nikdo jiný z jejich skupiny dnes nepřišel. Hartley s Mary Stuart byli na túře a manželský pár lékařů z Chicaga šel to odpoledne na ryby, takže Tanya s Gordonem zůstali sami, aniž to plánovali. Gordon ji vzal do hor k vodopádu, kde na chvilku sesedli a lehli si do vysoké trávy mezi květiny. Objímal ji a líbal a stálo ho nadlidské úsilí, aby nezašel dál. Ale nechtěli nic uspěchat, i přes omezený čas, který jim zbýval. Stejně měli pocit, že už nastoupili do rychlíku. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v jejím životě, když ležel vedle ní a společně se dívali na hory. Chvilku se ruku v ruce procházeli, vedli s sebou koně, mluvili o dětství, také o Zoe a o Samově obdivuhodné lásce k ní. V dnešním krutém světě to byli stateční lidé.

A Tanya svým způsobem rovněž. V životě ušla dlouhou cestu a náhle se vedle ní objevil někdo solidní, laskavý a milý. Trochu ji lekalo, co z toho udělá tisk, a snažila se ho varovat před škodou i bolestí, které můžou způsobit, ale zdálo se, že je mu to lhostejné. Vybídl Tanyu, aby se kolem sebe rozhlédla.

„Dokud máme tohle, proč se tím vším zabývat? To není vůbec důležité. Záleží jedině na nás a na tom, co pro sebe znamenáme. „A co když to pak ztratíme?“ zeptala se, když se kolem sebe dívala a přemýšlela o návratu do Kalifornie.

„Neztratíme,“ řekl tiše, „neboj se. Dokud tady něco budeme mít, nějaké místo, kam se budeme vracet, abychom se vzpamatovali, možná že nám to šílenství nebude tolik vadit.“ Byla to zajímavá myšlenka a zamlouvala se jí. Možná má pravdu a ona by si měla koupit něco ve Wyomingu. Rozhodně si to může dovolit. Dokonce by mohla prodat dům v Malibu. Je obrovský a ona tam téměř nejezdí.

„Mám pocit, jako bych stála na začátku úplně novýho života,“ pronesla Tanya, když se zastavili nad strmým srázem a shlíželi dolů do údolí. Viděli bizona, jelena wapiti, pasoucí se dobytek a koně. Byl to nádherný pohled a Tanya pochopila, proč to tady Gordon miluje.

„Ty stojíš na začátku novýho života,“ ujistil ji vážně, pak ji k sobě otočil, objal ji a políbil.