Danielle Steelová

ÚNOS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6.

Nazítří se Taylor vrátil a stále neměl žádné zprávy o Teddym.

Únosci se neozvali, nezatelefonovali ani neposlali žádný dopis a nikde se neobjevila žádost o výkupné. Tisk si ovšem přišel na své. Všechny noviny otiskly staré fotografie Malcolma a Marielle. Jejich řidič Patrick poskytl interview, ve kterém naznačil, že Marielle má pletky s nějakým mužem. Vedle článku byla fotografie, na které pózoval s Edith oblečenou do Marielliných bílých šatů od Madame de Grés z Paříže. Snímek byl pořízen tu noc, co byl Teddy unesen a oni se veselili na irské vánoční taneční zábavě v Bronxu. Oba se tvářili náramně důležitě. Ve večerních novinách předešlého dne se objevila Mariellina fotografie, na které vypadala vyděšeně a dezorientovaně. Snímek byl pořízen ve chvíli, kdy novináři vtrhli do domu. Na druhém ji vyfotografovali v noční košili skrz okna knihovny. Přesto se navzdory Patrickově narážce o muži v jejím životě nikde neobjevila ani zmínka o Charlesu Delauneyovi.

„Moc zábavné čtení,“ poznamenal Malcolm kysele u snídaně den po svém návratu. „Náramně se mi líbí, když čtu, jak se moje manželka schází s jinými muži.“ Neviděli se od chvíle, kdy ji předešlého dne zanechal samotnou s migrénou. Ještě teď byla unavená a bledá, ale tvrdila, že se cítí lépe.

„Řekla jsem ti, jak to bylo.“ Tvářila se zničeně.

„Možná jsi to měla vysvětlit Patrickovi.“

Podrážděně se na něj podívala a usilovně se snažila ovládat.

Málem to vyvolalo bolest hlavy. „Možná by ti tvoji zvědové měli nosit přesnější zprávy, Malcolme.“

„Co to má znamenat?“ změřil si ji chladně.

„Přesně to, co říkám. Žádný z tvých sloužících se ke mně nechoval slušně, už od chvíle, kdy jsem přišla do tohohle domu, a ty to dobře víš.“

„Asi s nimi neumíš zacházet, Marielle. Nebo možná vědí něco, co já nevím.“

„Jak se opovažuješ!“ Byla tak věrná, tak loajální a ochotná.

A teď na ni hází vinu za všechno kvůli Charlesovi. Přes noc se úplně změnil. Bylo to tak nespravedlivé, že odešla z jídelny se slzami v očích. Po cestě se srazila s Johnem Taylorem.

„Dobré ráno, paní Pattersonová.“ Podíval se jí do obličeje a hned viděl, že napětí posledních dnů si vybralo svou daň.

Zašel znovu za Delauneyem a varoval ho, aby neodjížděl z města, ale stále proti němu neměli důkazy a alibi měl solidní. Dosud se nenašly žádné stopy vedoucí ke komplicům, které mohl najmout, aby unesli Teddyho. Přesto se FBI horečně snažila případ vyřešit, přičemž brala v úvahu i to, že Teddy mohl být převezen do sousedního státu New Jersey.

Charles Delauney byl stále hlavní podezřelý. Neznámí lidé, kteří Patrickovi zaplatili sto dolarů, aby v osudný večer nebyl doma, zmizeli beze stopy. A ani Betty, ani slečna Griffinová nic neviděly a neslyšely, takže jim nemohly pomoci. „Je vám dneska líp?“ zeptal se klidně.

Kývla. Jak se může cítit lépe, když Teddyho dosud nenašli?

„Něco nového, pane Taylore?“

„Zatím ne. Ale pracujeme na tom a čekáme. Dřív nebo později někdo zavolá a bude chtít výkupné a potom se budeme moct pohnout z místa. Chtěl bych si dneska znovu promluvit s některými lidmi z personálu, abych zjistil, jestli si někdo nevzpomene na něco, co včera třeba v rozčilení zapomněl.“

Marielle souhlasně přikývla. Znělo to rozumně. Taylor chtěl mluvit také s Malcolmem.

Šla do dětského pokoje a překvapilo ji, že tam potkala manžela. Stál tam a jakoby omráčeně se dotýkal synových hraček a přejížděl rukou po jeho polštáři. Při pohledu na něj Marielle znovu vstoupily do očí slzy. Cítila se provinile, že mezi nimi v jídelně padla ostrá slova. Oba prožívali hrozné duševní vypětí. Rozhlédla se po pokoji a málem jí puklo srdce. Vzpomínala, jak Teddyho hladila po tvářičce, když ležel v posteli v červeném pyžámku od slečny Griffinové, jež mu na límec vyšila modrou nití pečlivými stehy kolem dokola malé vláčky.

„Člověku se nechce věřit, že dítě může prostě zmizet beze stopy, viď?“ oslovil ji Malcolm smutně a Marielle přikývla.

Díval se na ni se žalostným výrazem a jeho hlas zněl mnohem smířlivěji než před hodinou. V tomto pokoji mohli být smutní, ale nemohli se hněvat. Pomalu se posadil do houpací židle u postele a díval se na místo, kde jeho syn naposledy spal, než ho unesli. „Pořád myslím na ten vlak dole, co na něj čeká.“ V očích měl slzy a Marielle se odvrátila, aby ji neviděl plakat. Po chvíli se Malcolm dotkl její ruky. „Mrzí mě, co jsem řekl dnes ráno. Byl jsem z toho vynervovaný. A včera taky…, je to všechno jako noční můra, Marielle. Co budeme dělat?“

Bylo to poprvé, co ho viděla bezradného, a najednou jí ho bylo líto. Vypadal tak zničeně.

„Budeme se modlit, aby se brzy vrátil domů.“ Snažila se to vyslovit klidně a přitom mu stiskla ruku. Za několik minut se objevil Haverford, aby Malcolmovi oznámil, že v pracovně na něj čeká Brigitte. Malcolm se snažil zvládnout všechnu práci jako za normálních okolností a Brigitte mu nejen ohromně pomáhala, ale také s ním hluboce cítila. Když se doslechla, co se stalo, několik hodin plakala a pořád tomu nemohla uvěřit.

Po Malcolmově odchodu se Marielle vrátila do svého pokoje. Alespoň že se zase usmířili. Po cestě si s Brigitte vyměnily pár slov. Obě ženy plakaly a Brigitte, chvíli neschopná řeči, ji vřele objala. Potom šla za Malcolmem, aby se dali do práce. Marielle věděla, že sekretářka Teddyho zbožňovala.

John Taylor skončil nové vyslýchání služebnictva až pozdě odpoledne a potom požádal o rozhovor Malcolma. Nepřekvapilo ho, co se dozvěděl, protože Marielle ho předem varovala, ale stejně se mu to nelíbilo. Skoro všichni načrtli portrét ženy, která se zcela lišila od té, již viděl onu osudnou noc, kdy jí unesli dítě. Byl to obraz slabošské ženy, která má neustále z něčeho strach a před něčím se schovává. Slečna Griffinová prohlásila, že paní Pattersonová je příliš úzkostlivá, což není pro chlapce zdravé. Prý je někdy dokonce tak nervózní, že ho ani nechce vidět, a ze začátku jí dlouho trvalo, než si na něj zvykla. Skoro vůbec o něj nejevila zájem, jako by si nebyla jistá, jestli ho vůbec chtěla. Až v poslední době s ním začíná trávit víc času, pokud ji zrovna nebolí hlava.

Když Taylor zpovídal Edith, nazvala Marielle rozmazleným spratkem, přičemž naznačila, že mohla použít ještě silnější slova. Prý moc utrácí za šaty, takže je div, že svého manžela nezruinovala. Řekla, že pořád jen spí nebo odpočívá a vůbec se nevěnuje řízení domácnosti, což je nakonec dobře, protože nikdo by ji stejně neposlouchal. Dala jasně najevo, že všichni pracují pro pana Pattersona a byli jeho zaměstnanci už v době, než přišla „ona“. Dokonce i nyní vinila ze ztráty svého zaměstnání v domě Marielle, a ne Malcolma.

Hospodyně skoro nic neřekla. Tvrdila, že o zvycích paní Pattersonové toho ví jen velmi málo. Dala však stejně jasně najevo, že samotná paní domu ji nezajímá. Záleželo jí jen na panu Pattersonovi.

Pouze Betty o ní řekla špetku dobrého a zdálo se, že Haverford cítí k Marielle lítost, i když nevysvětlil proč a odmítl se Taylorovi s čímkoli svěřit. Když nakonec vyslýchal Patricka, ten samozřejmě dál rozvíjel pohádku o Mariellině „příteli“.

Taylor navrhl, aby si to raději nechal pro sebe, protože by se mohl lehce stát důležitým svědkem u soudu, což řidiče dostatečně vylekalo, takže aspoň na chvíli držel jazyk za zuby.

Nicméně konečný obrázek znázorňoval ženu, kterou neměl nikdo rád z důvodů, jež Taylor nechápal. Byla vyděděncem ve vlastním domě, jak se sama označila, a jenom velmi málo lidí, kteří pro ni zdánlivě pracovali, ji znalo nebo k ní měli dobrý vztah. Z rozhovorů získal pocit, že se od všech odtahuje, a správně usoudil, že se musí cítit velice osamělá. Lámal si tím hlavu i ve chvíli, kdy vstoupil do knihovny, aby si promluvil s Malcolmem.

Zmínil se o tom, jakmile jim Haverford přinesl kávu.

„Proč ji tolik sloužících nemá rádo?“ Nasypal si do šálku lžičku cukru a vzhlédl k Malcolmovi. Všiml si, že Haverford ho pozoruje, ale starý majordomus mu nic neprozradil.

Malcolm dlouze vzdychl a zahleděl se z okna. „Víte, ona není moc silný člověk…, je slaboch, dost se bojí a oni to možná vycítili. Měla nějaké…,“ na chvilku zaváhal, „ehm… duševní problémy řekněme,… v minulosti… a pořád ji trápí hrozné bolesti hlavy.“

„To není důvod ji nenávidět.“ Taylor měl dojem, že všichni mají pro Marielle tak málo respektu, jako kdyby nic neznamenala, jako kdyby neexistovala, jako kdyby chtěli, aby každý věděl, že pracují pro pana Pattersona, a ne pro ni. A nedokázal se ubránit myšlence, jestli to tak Malcolm úmyslně nezařídil, aby byla ve svém domě bezmocná. Vypadalo to, že Marielle nemá vliv absolutně na nikoho, ani na vlastní dítě, na svůj personál, a zejména ne na svého manžela. Dokonce i slečna Griffinová přiznala, že se jejími příkazy nikdy neřídí. Sdělila mu, že přijímá instrukce od chlapcova otce. Když se jí zeptal proč, nedovedla to vysvětlit, pouze tvrdila, že paní Pattersonová je nevyrovnaná a neví, co dělá. To mu však nešlo na rozum. Když s Marielle hovořil, vůbec mu jako slaboch nepřipadala. Mluvila srozumitelně, byla inteligentní a zdvořilá. Jen proto, že trpí bolestmi hlavy, ještě nemusí být blázen. Teď však měl pocit, že ji všichni považují za trochu vyšinutou, jako kdyby se jejímu úsudku nedalo věřit. Vrtalo mu hlavou, co je k tomu názoru přivedlo.

„Neříkám, že ji tady někdo nenávidí. To je hrozná věc, co říkáte.“ Malcolm se vlídně usmál, ale vzápětí se zatvářil téměř smutně. „Není to silná žena a měla hrozné problémy. Kdo ví, jestli se z takového šoku vůbec někdy vzpamatuje? Třeba je tohle poslední kapka. Už tak je dost otřesená.“

„Myslíte?“ Taylor tušil, že je něčemu na stopě, ale nevěděl čemu. Potřeboval zjistit i jiné věci, ale to si schovával na později. „Chcete tím říct, že je blázen?“ naléhal na Malcolma.

„Samozřejmě že ne.“ Malcolm vypadal dotčený takovou urážkou své ženy. „Říkám vám jen, že je křehká.“

„Není to totéž? Nechcete mi naznačit, že by se mohla zhroutit, protože Teddyho unesli? Není to v tomhle domě všeobecná domněnka, že je 'křehká', jak jste to formuloval, a proto by ji nikdo neměl brát vážně? Řekl jste jim to, anebo je to napadlo samotné?“

„Řekl jsem jim, že by měli jednat se mnou a neobtěžovat ji.“

Vypadal otráveně. „To ale nemá žádnou souvislost s únosem mého syna,“ vyjel na Taylora.

„Někdy je velmi důležité dát si dohromady celý obrázek.“

„Celý obrázek je ten, že je to citlivá žena s hroznou minulostí, jak sám víte a jak jsem se zrovna dozvěděl. Dva roky v nemocnici na psychiatrii a devět let takzvaných migrén.“ Jeho hlas zněl nelítostně. Taylorovi se to moc nezamlouvalo. Jako by ji chtěl znevážit jako člověka a nějakým způsobem se mu podařilo tento postoj naočkovat každému, kdo pracoval v její blízkosti. Taylor měl podezření, že jedině Haverford má o Marielle jiné mínění.

„Tvrdíte, že její bolesti hlavy jsou smyšlené?“

„Říkám, že je neurotická.“ Zašel dál, než měl v úmyslu, a nyní měl na Taylora zlost.

„Dost neurotická na to, aby se spolčila s Charlesem Delauneyem a unesla vlastní dítě?“

Malcolm se zatvářil šokovaně a dlouho neodpovídal. „To mě nikdy nenapadlo. Ale asi je to možné. Třeba je všechno možné. Nevím. Ptal jste se jí na to?“

„Ptám se vás. Myslíte si, že by byla schopna udělat takovou věc? Myslíte, že ho pořád miluje?“ Taylora zajímalo, jak dalece Malcolm odsoudí vlastní manželku, a odpověď se mu vůbec nelíbila.

„Nemám zdání, pane inspektore. To budete muset zjistit sám.“

John Taylor kývl. „A vy, pane Pattersone, jaký máte vztah k slečně Brigitte Sandersové?“ Byla to otázka, kterou si schovával v záloze a na kterou chtěl odpověď. Když ji vyslovil, výraz Malcolmova obličeje mu udělal neobyčejně dobře.

„Prosím?“ Malcolm se zdál být pobouřený. „Slečna Sandersová je má sekretářka už šest let, jak jistě víte, a já nemám ve zvyku si něco začínat se svými sekretářkami.“

Taylor se zatvářil pobaveně. „Pokud vím, s tou poslední jste se oženil.“

Malcolm zrudl a na rozdíl od Taylora vůbec pobaveně novypadal. „Slečna Sandersová má naprosto bezúhonnou pověst.“

„To je jistě velmi působivé.“ Taylor se nedal vyvést z míry.

Ve skutečnosti se dobře bavil. „Ale vy dva spolu hodně cestujete, dokonce i do Evropy. A všiml jsem si, že na lodi máte kajuty vždycky vedle sebe.“ Taylor pečlivě prozkoumal lodní plány.

„To je úplně normální, když pro mě pracuje. Pokyd máte všechno tak dobře zjištěné, určitě víte, že s sebou často beru taky svou druhou sekretářku, paní Higginsovou. Je jí hodně přes padesát, takže vaše narážky by jí jistě hodně zalichotily.“

Johna však nezajímala starší žena, ale Brigitte. Také věděl, že paní Higginsová s Malcolmem nikam nejela už víc než dva roky, ale to Malcolmovi neřekl.

„Omlouvám se, pane, jestli mé otázky zní neomaleně. Ale stejně jako jsme museli sáhnout do minulosti vaší ženy, je důležité, abychom znali i vaši. Rozezlení milenci a milenky dokážou dělat hodně ošklivé věci.“

„Můžu vás ujistit, že slečna Sandersová není ani rozezlená, ani není moje milenka.“ Malcolm byl v obličeji stále rudý.

Chvíli ještě probírali jeho styky s Německem, obchodní záležitosti ve Státech a možnost, že někoho poškodil či rozhněval.

Ale nic z toho celkem nestálo za řeč. Jediné, k čemu Taylor na konci rozhovoru došel, bylo, že Teddyho unesli buď pro peníze, nebo z pomsty. Pokud to bylo pro peníze, brzy se o ně někdo přihlásí. Pokud to bylo ze msty, musel to udělat Charles - Taylor se modlil, aby chlapci neublížil.

Znovu mluvili o Delauneyovi a Taylor opakoval, že proti němu zatím nemají žádné důkazy, nic, co by ho spojovalo s dítětem nebo se zločinem, kromě pošetilých hrozeb adresovaných Marielle. Nemohou zavřít člověka za to, že je nezralý.

Měl alibi, nebyly proti němu důkazy, a i kdyby měl motiv, případ nestál na dostatečně pevných základech.

„Stejně si pořád myslím, že to je náš člověk,“ prohlásil Malcolm vážně, když vyprovázel Taylora ven.

„Já bohužel taky,“ kývl inspektor. „A jestli ano, musíme doufat, že ho dostaneme.“

Malcolm se s ním rozloučil u domovních dveří a Taylor se protlačil zástupem novinářů. Když za další dvě hodiny usedli Malcolm s Marielle k večeři, konečně přišel dlouho očekávaný telefonát.

Dva policisté předstírali, že patří ke služebnictvu, mezitím se spustilo nahrávací zařízení, a než se ozval zdánlivě nevinný Malcolmův hlas, všechno bylo připravené.

Volající se ujistil, že je to on, a měl přízvuk typický pro jižní Bronx nebo východní Jersey. „Ano, tady je Malcolm Patterson.“ Čtyři policisté a Marielle poslouchali z dalších telefonních aparátů. „Kdo volá?“

„Mám tady kamaráda…, malýho kluka v červeným pyžamu.“ O Marielle se pokoušely mdloby. Zakryla mluvítko dlaní.

Od Teddyho únosu uplynulo přesně šestačtyřicet hodin. Ruka se sluchátkem se jí třásla a neslyšně plakala.

„Jak mu je?“ Malcolm zavřel oči.

„Je v pořádku. Řek bych, že je mu kapku zima. Potřebujem prachy, abysme mu mohli koupit ňákou deku.“

„Můžu s ním mluvit?“ požádal Malcolm klidně, ale policista, který ho pozoroval, si všiml, že se mu také třese ruka.

„Né… teďka spí. Nejdřív si promluvíme vo těch prachách.“

„Kolik potřebujete?“

„Nó… řek bych, že za dvě stě tisíc dolarů bysme mu mohli koupit docela pěknou deku.“ Bylo to čtyřikrát víc, než kolik zaplatili Lindberghovi, ale stálo to za to. „Nevoznačený bankovky, pane Mazanej. Dejte to do skříňky na nádraží Grand Central a nechte to tam. Žádný fízlové. Žádný voznačený bankovky. Žádný podfuky. Nechte to tam tak dlouho, dokud si to nevyzvednem. A až to budem mít, dostanete vašeho kluka zpátky.“

„Jak mám vědět, že je v pořádku?“

„To se nedovíte.“ Hlas zněl tvrdě. „Ale jestli mě podrazíte, udáte mě fízlům nebo něco takovýho…, zabijem ho.“ S Marielle se celá místnost točila, a když Malcom zavěsil, po tvářích se mu lil pot. Zapsal si všechny instrukce, i když celý hovor byl stejně nahraný.

John Taylor přijel za necelou půlhodinu. Malcolm byl v obličeji dosud popelavý a Marielle se celá třásla. Nemohli s dítětem promluvit, a tak jim Taylor raději připomněl, že není možné prokázat, zda hovořili se skutečnými únosci nebo s nějakým bláznem či někým, kdo chtěl snadno přijít k penězům. Lidé bývají nezřídka krutí a těží z neštěstí druhých. Ale aspoň tu byla určitá naděje, něco, čeho se mohli chytit. Když Taylor odešel z místnosti, Malcolm si schoval obličej do dlaní a vzlykl. Byla to jejich jediná naděje, že Teddyho ještě uvidí.

Do půlnoci byly peníze k dispozici. Výzvědná služba Ministerstva financí uložila den předtím na Malcolmův účet půl milionu dolarů v označených bankovkách a Taylor zavolal řediteli banky a požádal ho, aby z něho uvolnil dvě stě tisíc.

Obnos byl vložen do malé černé tašky z aligátoří kůže a ve dvě hodiny ráno už ležel ve skříňce na Grand Central Station.

Únosci je požádali, aby uveřejnili inzerát v Daily Mirrorce, až budou peníze na místě. Příští ráno inzerát vyšel a nádraží se hemžilo stovkami policistů v civilních šatech, kteří chodili sem a tam, spali na lavičkách, jedli párky v rohlíku, četli časopisy, zkrátka vypadali jako každý jiný a čekali, až si někdo vyzvedne výkupné. Ale za tři dny bylo jasné, že si pro ně nikdo nepřijde.

Telefonát byl jen krutý žert. Jejich naděje postupně vyprchávala a Marielle se nedokázala přinutit ani vstát z postele.

V sobotu už byla bílá jako křída. Malcolm vypadal ještě hůř.

Napětí je oba vyčerpávalo a všechno ještě zhoršoval fakt, že do Vánoc zbývalo pouhých šest dnů. Vyhlídka na vánoční stromeček bez syna jim působila ještě větší utrpení. Malcolm hleděl na Marielle u večeře, které se oba ani nedotkli.

„Proč? Proč si pro to nepřišli?“ Marielle děsila výhrůžka, že hocha zabijí, když něco neklapne. Co když zpanikařili a opravdu ho zabili?

„Víš, že Taylor říká, že si z nás jen někdo vystřelil.“ Malcolmova vlídnost se opět vytratila. I na něj však doléhala nervozita. „Pořád si myslím, že to byl Delauney.“

„Tak proč kruci něco nenajdou? Proč proboha nedokážou zjistit, kdo to udělal?“ Šla nahoru do svého pokoje, protože nedokázala dál sedět v jídelně. Dokonce ani Taylorova přítomnost jí už neposkytovala útěchu. Příští den na něj Malcolm naléhal, aby znovu prohledali Delauneyův dům, a Taylor mu to přislíbil.

V neděli odpoledne, skoro přesně týden po únosu, to objevili, schované v suterénu domu Delauneyových, ve vinném sklípku, za nějakými starými bednami. Jeden z policistů našel cosi, co zprvu považoval za kus hadru, ale když odsunul bednu, zvedl to s užaslým výrazem a hned věděl, že drží přesně to, pro co přišli. Bylo to červené dětské pyžamo s drobnými modrými výšivkami na límci. Běžel s tím nahoru, jak nejrychleji dovedl, vyhledal inspektora Taylora a ukázal mu svůj nález. Taylor dlouho stál, díval se na něj a potom horečně přemýšlel, co mohl Delauney s dítětem udělat. Bylo třeba zjistit hodně věcí. Vrátil se k Charlesovi a oznámil mu, co našli. Ten svěsil hlavu do dlaní a přísahal, že to neudělal.

„Můj vlastní syn před lety zemřel.“ Zkoumavě k Taylorovi vzhlédl. „Vím, jaký to je…, proč bych to dělal někomu jinýmu?“ Nedávalo to smysl a John v skrytu duše doufal, že to Charles neudělal.

Nasadil mu pouta a za několik okamžiků byli ve městě, s červeným pyžamem v pečlivě zalepené obálce, již Taylor držel v ruce.

Charles Delauney byl zadržen pro únos.

John zavolal Malcolmovi a Marielle. Když uslyšela, že našli Teddyho pyžamo, rozplakala se.

„Ale kde je?“ Na tom jediném záleželo.

„Ještě nevíme. Budeme teď vyslýchat Delauneyho. Dal jsem ho převézt do města, protože tady ho můžeme víc zmáčknout.“ Oba věděli, že Taylor to míní vážně. „Zavolám vám, jakmile budu něco vědět.“ Už bylo jasné, proč se nikdo neozval se žádostí o výkupné. Charles to udělal, aby se pomstil, ze vzteku, nebo aby dostal Marielle. Rozhodně od nich nepotřeboval žádné peníze. Teď má totiž to jediné, co chtěl: chlapce. Otázkou však je, co s ním udělal? Kde je Teddy nyní? A co je nejhorší…, je ještě naživu?

Když Taylor zavěsil, Marielle byla zničená. Napadlo ji, co si asi myslí Malcolm. Neřekl jí jediné slovo. Jednoduše šel nahoru a tiše za sebou zavřel dveře své ložnice.