<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

John Steinbeck

HROZNY HNĚVU
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Hrozny hněvu - Steinbeck John
 
 
cena původní: 329 Kč
cena: 293 Kč
Hrozny hněvu - Steinbeck John
Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení a blízcí - Kopecký Petr
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 237 Kč
Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení a blízcí - Kopecký Petr
PER   Level 6: East of Eden - Steinbeck John
 
 
cena původní: 231 Kč
cena: 231 Kč
PER Level 6: East of Eden - Steinbeck John

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1   >

 

Ve chvíli, kdy proud strhl hráz, Al se otočil a rozběhl. Pletí však sotva nohama. Jak dobíhal k autu, měl již vodu do polou lýtek. Shodil plachtu s kapoty a vskočil do řidičské budky. Šlápl na spouštěč. Ten se několikrát otočil, ale neozvalo se nic - motor nezahučel. Al šlapal na spouštěč znovu a znovu. Baterie otáčela nyní promáčeným motorem stále pomaleji a pomaleji, ale marně - motor se neozýval. Kolem dokola a stále pomaleji - ještě pomaleji. Al tedy dal předzápal. Sáhl pod sedadlo, našel roztáčecí kliku a vyskočil. Voda byla již nad stupačkou. Al běžel k předku vozu. Kliková skříň byla nyní již pod vodou. Al zoufale nasadil kliku na hfídel a točil jí dokola a dokola, a jeho ruka, svírající křečovitě kliku, šplouchala při'každém otočení v pomalu tekoucí vodě. Nakonec jeho zuřivost opadla. Nyní již byl jistě motor pln vody, baterie znečištěna. Tam, kde byla písčina trochu vyšší, startovaly vozy a rozžíhaly světla. Rozjely se kymácivě, prodíraly se těžce bahnem, až se konečně kola hluboko zařízla a řidiči vypjali motory a zůstali sedět - seděli mlčky a nehybně a dívali se strnule před sebe do světelného kužele svých reflektorů. A déšť prošlehoval světlem v stříbrných pruzích. Al obešel pomalu vůz, sáhl dovnitř a vypjal zapalování.

Když došel táta k plaňce, viděl, že dolní konec plave ve vodě. Sešlápl jej do bahna, pod vodu. „Myslíš, že můžeš vylízt nahoru?" ptal se strýce Jana.

„I ba. Jen jdi!"

Táta se vyšplhal opatrně po plaňce a protáhl se úzkou štěrbinou. Obě lampy byly staženy a hořely jen tlumeně. Máma seděla na žíněnce u Růže Sáronské a ovívala jí klidnou tvář kusem lepenky. Paní Wainwrightová strkala do kamen suché dříví, a vlhký čmoud unikal štěrbinami okolo poklopů na plotně a plnil vůz zápachem páleného tkaniva. Máma se podívala na tátu, když vstoupil, a sklopila rychle oči.

„Jak - jak je ji?" ptal se táta.

Máma se naň nedívala. „Myslím, že dobře. Spí."

Vzduch byl dusný a smrdutý porodními výpary. Strýc Jan se vpotácel a opřel se zády o stěnu. Paní Wainwrightová nechala práce a popošla k tátovi. Vzala ho za loket a odvedla ho do kouta. Vyzdvihla svítilnu a podržela ji nad bedničkou jablek, která tam stála. Na novinovém papíru leželo malé modré svraštělé tělíčko.

„Vůbec nedejchalo," řekla paní Wainwrightová tiše. „Nebylo nikdá živý."

Strýc Jan se obrátil a šoural se unaveně do tmy vzadu ve voze. Déšť nyní šuměl tiše na střeše - tak tiše, že bylo ze tmy slyšet unavené pofrkování strýce Jana. Táta vzhlédl k paní Wainwrightové. Vzal jí svítilnu z ruky a postavil ji opět na podlahu. Rulička a Winfield spali na svých žíněnkách a drželi si paže před očima, aby jim do nich nešlo světlo.

Táta šel pomalu k Růži Sáronské. Chtěl si k ní sednout na bobek, ale měl nohy příliš unavené. Místo toho si klekl. Máma mávala kusem lepenky sem a tam.

Podívala se letmo na tátu; její oči byly doširoka otevřené a vytřeštěné - jako oči náměsíčníka.

Táta řekl: „Uďáli - uďáli jsme - co jsme mohli."

„Já vím."

„Pracovali jsme celou noc. A strom rozbil hráz."

„Já vím."

„Můžeš slyšet, že je voda pod vozem."

„Já vím. Slyším to."

„Myslíš, že ji bude zasejc dobře?"

„Nevím."

„Což - nemohli - nemohli jsme nic dělat?"

Máminy rty byly bílé a strnulé. „Ne. Bylo možný jenom jedno - a to jsme uďáli."

„Pracovali jsme, až jsme padli, a potom nám strom - - teď už tolik neprší."

Máma se podívala ke stropu a pak opět sklopila oči. Táta pokračoval, neboť to byl nucen říci. „Nevím, jak vysoko voda vystoupne. Zaplaví třeba i vůz."

„Já vím."

„Ty víš všecko."

Mlčela; lepenka se pomalu pohybovala sem a tam - sem a tam.

„Udali jsme ňákou chybu?" ptal se úpěnlivě. „Mohli jsme ještě něco dělat?"

Máma se naň podívala cize. Její bílé rty se usmály v zamyšleném soucitu. „Nedávej si žádnou vinu! Tiše! Všecko bude zaseje dobře. Jsou změny - všade jsou změny."

„Možná že ta voda - možná že budem muset vodsaď."

„Až bude čas, abysme šli - pudem. Uděláme, co musíme udělat. Teď tiše. Moh bys ji probudit."

Paní Wainwrightová lámala větvičky a strkala je do čoudícího ohně.

Zvenčí se ozval zlostný hlas. „Já tam pudu a promluvím si s tím čubčím synem sám."

A potom těsně přede dveřmi Alův hlas: „Kam se to hrnete, člověče ?"

„Jdu si promluvit s tím parchantem Joadem."

„Ne, tam vás nepustím. Co vás to čert bere ?"

„Dyby von nebyl míval bláznívej nápad s hrázej, byli bysme už dávno vodsaď. Teďkon je naše kára na hromadě."

„A myslíte snad, že si to naše drandí po silnici ?"

„Já chci dounitř."

Alův hlas byl chladný. „Tak se vo to teda poperem."

Táta pomalu vstal a šel ke dveřím. „Už je dobře. Ale! Já půjdu sám ven. Už je to v pořádku. Ale!" Táta sklouzl dolů po plaňce. Máma ho slyšela říci: „Máme tam nemocnou. Pojďte vo kus dál!"

Déšť nyní pleskal na střechu; nově povstalý větřík jej hnal před sebou v závanech. Paní Wainwrightová vstala od kamen a šla se podívat na Růži Sáronskou. „Už se bude brzo rozednívat. Proč si, paní, na chvíli nelehnete? Já u ní vostanu za vás."

„Ne," řekla máma. „Já nejsem unavená."

„Ale jděte!" řekla paní Wainwrightová. „Jen si lehněte!"

Máma přivívala lepenkou pomalu vzduch. „Byla jste moc laskavá," řekla. „My vám děkujem."

Tlustá žena se usmála. „To nestojí za řeč. Jsme všecky na jedny lodi. Dejme tomu, že by se to stalo nám. Taky byste nám pomohli."

"Toť," řekla máma, „toť, jistěže bysme vám pomohli."

„Nebo každej druhej."

„Nebo každej druhej. Dřív bej vála jenom rodina. Teďkon už je to jinač. Teďkon už je to každej druhej. Čím jsme na tom hůř, tím víc máme co dělat."

„To děťátko jsme nemohly zachránit."

„Já vím," řekla máma.

Rulička si hluboce vzdychla a sňala paži s očí. Dívala se chvíli oslepena od lampy a potom otočila hlavu a pohleděla na mámu. „Už se narodilo?" ptala se.

„Už je děťátko venku?"

Pani Wainwrightová sebrala s podlahy pytel a prostřela jej na bedničku v koutě.

„Kde je děťátko?" ptala se dále Rutička.

Máma si olízla suché rty. „Nejni tu žádný děťátko. A nikdá žádný děťátko nebylo. My jsme se mejlili."

„Kruci!" Rulička zívla. „Byla bych ráda, dyby bylo bejvalo děťátko."

Paní Wainwrightová si sedla vedle mámy, vzala jí z ruky lepenku a jala se přivívat vzduch. Máma sepjala ruce v klíně a její unavené oči se ani na chvíli nespustily z obličeje Růže Sáronské, která spala tvrdě z vyčerpání. „Jen si lehněte!" řekla jí pani Wainwrightová. „Budete zrouna vedle ní. No, dyť byste se probudila, i dyby si vona jenom vzdychla."

„Tak dobře, lehnu si." Máma se natáhla na žíněnku vedle spícího děvčete. A paní Wainwrightová seděla na podlaze a hlídala.

Táta, Al a strýc Jan seděli ve dveřích a dívali se, jak se blíží rozbřesk, šedý jako ocel. Přestalo již pršet, ale obloha byla plná hlubokých a masivních mračen. A jak přišlo světlo, zrcadlilo se ve vodě. Muži viděli, jak se proud valí rychle kupředu, jak unáší černé větve stromů, bedny, prkna. Na písčině, kde stály vozy, se tvořily víry. Po hrázi již nebylo ani památky. Hlavní proud tekl mimo písčinu. Okraje záplavy byly lemovány žlutou pěnou. Táta se vyklonil ze dveří a položil na plaňku větvičku - právě nad vodou. Muži se dívali, jak se voda k ní pozvolna šplhá, jak ji jemně pozdvihuje a odplavuje. Táta položil jinou větvičku kousek výše a usadil se pohodlněji, aby ji pozoroval.

„Myslíš, že zatopí i vozy ?" tázal se Al.

„To nemůžu říct. Z těch hor může přijít vody ještě sakramentská síla. Nemůžu nic říct. A taky může ještě pršet."

Al řekl: „Já jsem vo tom přemejšlel. Jestli přijde voda dounitř, bude všecko promáčený."

„Prauda."

„Ale vona nevystoupí ve vagónu vejš než asi na metr, protože se přeleje přes silnici a bude se napřed rozlejvat po polích tam na druhý straně."

„Jak to víš?"

„Protože jsem se na to podíval se střechy vozu." Ukázal rukou. „Stoupne asi takle vysoko."

„No dobře," řekl táta, „a co s tím? My tady už nebudem."

„Musíme tady bejt. Naše kára je tady. Bude trvat po povodni ještě tejden, než z ní vyleju všecku tu vodu, co do ní zatekla."

„Tak jakej je ten tvůj nápad ?"

„Mužem vytrhat postranice z valníku a udělat takovou plošinu, na kterou si dáme věci, a budem na ní sedět."

„Myslíš? A jak budem vařit? A jíst?"

„Budem mět aspoň věci suchý."

Světlo nyní venku vzrostlo - šedé, kovové světlo. Druhá větvička odplavala s plaňky. Táta tam položil jinou, ještě výše. „Leze to nahoru, pořád to leze," řekl. „Trvám, že to budem muset tak udělat."

Máma se ve spaní neklidně obracela. Oči měla široce rozevřené. Vykřikla varovně: „Tome! Pozor, Tome! Och - Tome!"

Paní Wainwrightová vstala a šla ke dveřím. „Hej!" zavolala tiše. „My se vodsaď tak brzo nedostanem." Ukázala do kouta, kde stála bednička od jablek. „To nejni dobrý, že to tu tak leží. Jenom to přináší žalost a mrzutostě. Nemohli byste to vy, mužský, vynýst a - a tak říkajíc - pochovat ?"

Muži mlčeli. Konečně řekl táta. „Máte praudu. To jen přináší žalost. Jenomže pochovat to - to je proti zákonu."

„Je moc věcí, který jsou proti zákonu, a přeci si nemůžem pomoct a musíme je dělat."

„Prauda."

Al řekl: „Měli bysme vodtrhat ty postranice, dřív než voda moc vystoupí."

Táta se obrátil k strýci Janovi. „Honzo, nechtěl bys to vzít a zahrabat? Já zatím pudu s Alem trhat ty prkna."

Strýc Jan řekl nevrle: „Proč to mám dělat já? Proč ne některej z vás? Mně to nejni nijak příjemný." A potom znenadání: „Toť se ví, že to udělám. Toť se ví - tak mi to honem dejte - dejte mi to!" Jeho hlas začínal stoupat. „Tak mi to dejte - honem mi to dejte!"

„Nebuďte je!" napomenula ho paní Wainwrightová. Přinesla bedničku ke dveřím a zabalila ji úhledně do pytle.

„Lopata stojí za tebou," řekl táta.

Strýc Jan vzal do ruky lopatu a sklouzl ze dveří do pomalu tekoucí vody; když dosáhl dna, sahala mu až k pasu. Obrátil se a vzal si bedničku pod paži druhé ruky.

Táta řekl: „Tak pojď. Ale! Přinesem ty prkna."

V šedém světíc rozbřesku se strýc Jan brodil vodou, obešel vagón, prošel kolem Joadova auta a vyšplhal se po kluzkém svahu na silnici. Kráčel po silnici podél písčiny, až došel k místu, kde vířící proud tekl blízko u silnice, kde rostly vrby u samého silničního náspu. Položil lopatu a sestupoval křovím, drže bedničku před sebou, až stál na kraji dravého toku. Chvíli tu stál a díval se, jak proud víří, jak zanechává žlutou pěnu mezi vrbovými kmeny. Bedničku tiskl k prsům. A potom se naklonil a položil bedničku opatrně do vody a podržel ji rukou. A promluvil divoce: „Tak plav a pověz jim to! Připlav do ulice, hnij tam a pověz jim to takle! To je jedinej způsob, jak můžeš mluvit. Ani nevím, jestlis byl hoch nebo děuče. A ani se nepodívám. Plav po proudu a připluj do ulice! Možná že to potom budou vědět." Řídil bedničku rukou jemně po proudu a pak ji pustil. Bednička zapadla hluboko do vody, naklonila se na stranu, otočila se kolem dokola a zvolna se překotila. Pytel uplaval a bednička, stržena nyní proudem, plula rychle a zmizela brzy za keřem. Strýc Jan se chopil lopaty a vracel se rychle k vozům. Vbrouzdal se do vody a brodil se k autu, na němž pracovali táta a Al, snímajíce prkna.

Táta se naň ohlédl. „Už je to?"

„Toť."

„Tak heleď!" řekl táta. „Jestli tady pomůžeš Alovi, já zatím pudu do krámu a koupím něco k jídlu."

„Kup taky slaninu!" řekl Al. „Potřebuju do sebe hodit ňáký maso."

„Dobře, koupím," řekl táta. Seskočil z vozu a strýc Jan zaujal jeho místo.

Když strkali prkna do dveří vagónu, probudila se máma a sedla si. „Co to děláte?"

„Uděláme tu takovou plošinu, aby tady bylo sucho."

„Proč ? Dyť tady je sucho."

„Ale nebude. Voda stoupá."

Máma se těžce zdvihla a šla ke dveřím. „Musíme vodsaď."

„Nemůžem," řekl Al. „Všecky naše věci jsou tady. Auto je tady. Všecko, co máme."

„Kde je táta?"

„Šel koupit něco k snídani."

Máma se podívala na vodu. Nyní byla již jen patnáct centimetrů pod podlahou vagónu. Vrátila se k žíněnce a dívala se na Růži Sáronskou. Děvče na ni hledělo upřeně.

„Jak se cejtíš ?" ptala se máma.

„Jsem utahaná. Hrozně utahaná."

„Musíš něco sníst."

„Nemám hlad."

Paní Wanwrightová přišla k mámě. „Ta holka vypadá docela pěkně. Moc dobře to přečkala."

Oči Růže Sáronské se vyptávaly mámy, ale máma se snažila vyhnout se otázce. Paní Wainwrightová šla ke kamnům.

„Mámo!"

„Co chceš?"

„Jak je - jak je - s ním -"

Máma se vzdala. Klekla si na žíněnku k dceři. „Můžeš mít jiný," řekla ji. „Udaly jsme všecko, co jsme věděly."

Růže Sáronská přemohla na okamžik svou slabost a vztyčila se na lokti. „Mámo!"

„Nemohlas za to."

Děvče skleslo na žíněnku a zakrylo si oči pažemi. Rulička se připlížila blíže a dívala se na ni v bojácné úctě. Šeptala drsně: „Vona je nemocná, viď, mámo? Vona nám umře ?"

„Ale kdepak! Vona bude zaseje zdravá. Docela zdravá."

Rutička šla k Winfieldovi a sdělovala mu důležitě: „Růža neumře. Máma to řekla."

A Winfield, šťouraje se třískou v zubech, zcela po způsobu dospělých, prohodil nedbale: „Já to věděl po celou dobu."

„Jaks to moh vědět?"

„Heč! To ti nikdá neřeknu," odpověděl Winňeid a vyplivl kus třísky.

Máma rozdělala oheň posledními větvičkami, osmažila slaninu, zadělala omáčku. Táta přinesl bochník chleba v celofánovém obalu. Máma se zamračila. „Máme ještě peníze ?"

„Nemáme," odpověděl táta. „Ale měli jsme hroznej hlad."

„A tys koupil krámskej chleba," řekla máma hlasem, který byl obviněním.

„Povídám ti - měli jsme hroznej hlad. Pracovali jsme po celou noc."

Máma si vzdychla: „Co budem dělat?"

Co jedli, stoupala voda dál. Al zhltal svou porci a stavěl potom s tátou plošinu. Pět stop široká, šest stop dlouhá, čtyři stopy nad podlahou vagónu. A voda se doplížila k okraji dveří a dlouho se zdálo, že váhá, ale potom začala pomalu vnikat dovnitř. A venku opět začalo pršet, stejně jako prve. Napřed velké, těžké kapky pleskající do vody, bubnující dutě na střeše.

Al řekl: „Tak pojďte, dáme ty žíněnky nahoru. A taky přikrývky, aby se nepromáčely." Navršili svůj majetek na plošinu a voda se přelila přes podlahu. Táta a máma, Al a strýc Jan, každý u jednoho rohu, vzali žíněnku, na níž ležela Růže Sáronská, a položili ji nahoru na hromadu věcí.

A děvče odporovalo: „Mně je docela dobře, můžu chodit sama." A voda se přelévala přes podlahu - tenká vrstva. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha a máma strčila ruku pod pokrývku, ohmatala jí prsa a přikývla.

Na druhé straně vozu stloukali Wainwrightovi plošinu pro sebe. Déšť zhoustl a potom ustal. Máma se podívala pod nohy. Voda byla nyní na podlaze na centimetr vysoko. „Ruličko! Winfielde!" zvolala roztržitě. „Vylezte si nahoru, nebo se nachladnete." Pomohla jim vyšplhat se na plošinu, kde pak seděli nepohodlně vedle Růže Sáronské. A potom znenadání řekla: „Musíme vodsaď."

„Nemůžem," řekl táta. „Jak to říká Al - všecky naše věci jsou tady". Vytrhneme dveře vagónu a uděláme víc místa na sezení."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist