<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Stendhal

ČERVENÝ A ČERNÝ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1    

 

Když Julián druhého dne v devět hodin vyšel z vězení, aby se odebral do hlavní síně soudní budovy, podařilo se četníkům jen s velkou námahou udržet nesmírný dav tísnící se v nádvoří. Julián se dobře vyspal. Byl klidný a neměl jiný pocit než pocit filosofické lítosti, který v něm budil pohled na ten dav závistivců, kteří přestože nebyli ukrutní, jistě vyslechnou s uspokojením ortel smrti. Když byl asi na dvacet minut zadržen uprostřed davu, pozoroval k svému překvapení, že budí v kolemstojících něžnou soustrast. Nezaslechl ani jedno nepříjemné slovo. "Ti venkované nejsou tak zlí, jak jsem myslil," řekl si.

Při vstupu do soudní síně překvapila ho elegance stavby. Byla to čistá gotika se spoustou krásných, velmi pečlivě z kamene vytesaných sloupků. Zdálo se mu, že je v Anglii.

Ale brzo upoutalo jeho pozornost dvanáct nebo patnáct hezkých dam, které obsadily balkóny nad soudci a porotci naproti lavici obžalovaného. Když se obrátil k obecenstvu, viděl, že kruhovitá galerie nad soudní síní je plna žen. Většinou byly mladé, a jak se mu zdálo, velmi hezké. Oči jim zářily soustrastí. V zadní části síně se tísnil nesmírný dav. Lidé se u dveří bili. Stráže si nemohly vynutit ticho.

Všechny zraky se obrátily na Juliána. Když usedal na poněkud vyvýšené místo, vyhrazené obžalovanému, byl uvítán šepotem obdivu a něžného zájmu.

Toho dne by bylo možno tvrdit, že mu ještě není dvacet let. Byl oblečen velmi prostě, ale s dokonalým vkusem. Měl okouzlující čelo a vlasy. Matylda dohlížela sama na jeho toaletu. Byl neobyčejně bledý. Sotvaže usedl na lavici, slyšel ze všech stran:

"Bože, jak je mladý! Ale vždyť je to dítě... Je mnohem hezčí než na podobizně."

"Obžalovaný," řekl mu četník sedící vpravo od něho, "vidíte těch šest dam, které sedí tam na balkóně?" Četník ukázal na malý balkón nad místy soudců. "Je tam paní prefektová," pokračoval četník, "vedle ní paní markýza de M..., ta vás má velice ráda. Slyšel jsem ji mluvit s vyšetřujícím soudcem. Za ní je paní Dervillová..."

"Paní Dervillová!" zvolal Julián a celý se zarděl. "Po přelíčení" pomyslil si, "hned napíše své přítelkyni." Netušil, že paní de R nal také přijela do Besançonu.

Svědci byli velmi rychle vyslechnuti. Při prvních slovech obžaloby, jež pronesl státní návladní, se dvě dámy, sedící na malém balkónu naproti Juliánovi, rozplakaly. "Paní Dervillová není tak dojata," pomyslil si Julián. Ale všiml si, že je celá červená.

Státní návladní mluvil pateticky špatnou francouzštinou o surovosti spáchaného zločinu. Julián si všiml, že sousedky paní Dervillové projevují živý nesouhlas. Někteří porotci, kteří ty dámy patrně znali, mluvili s nimi a snažili se je uklidnit. "To je jenom dobré znamení," pomyslil si Julián.

Až dosud cítil ke všem přítomným jen opovržení. Mělká výmluvnost státního návladního pocit pohrdání ještě zvýšila. Ale ponenáhlu Juliánova netečnost zmizela před zřejmými známkami účasti.

Byl spokojen klidným chováním svého obhájce. "Jen žádné fráze," pošeptal mu, než začal mluvit.

"Všechna ta řečnická nabubřelost státního návladního, ukradená Bossuetovi, vám jen prospěla," řekl obhájce. Vskutku, sotva obhájce mluvil pět minut, měly skoro všechny ženy v rukou kapesníky. Tím povzbuzen, dorážel energicky na porotce. Julián se chvěl. Stěží zadržoval slzy. "Pane Bože, co řeknou moji nepřátelé?"

Byl by málem svému pohnutí podlehl, když tu naštěstí postřehl drzý pohled pana barona de Valenod.

"Tomu hrubci se oči jen lesknou," řekl si. "Jak jeho nízká duše triumfuje! kdyby byl můj zločin způsobil jenom toto, musil bych jej proklínat. Bůh ví, co poví o mně paní de R nal!"

Tato myšlenka potlačila všechno ostatní. Brzy poté byla Juliánova pozornost připoutána známkami souhlasu, jež projevovalo obecenstvo. Obhájce právě skončil svou řeč. Julián si vzpomněl, že bývá zvykem stisknout obhájci ruku. Čas rychle míjel.

Obhájci i obžalovanému přinesli občerstvení. Teprve teď si Julián všiml, že ani jedna žena neopustila soudní síň a nešla domů k obědu.

"Na mou věru, umírám hladem," řekl obhájce, "a vy?"

"Já také," odpověděl Julián.

"Hleďte, paní prefektová také dostala večeři," řekl mu advokát a ukázal na malý balkón. "Jen se nebojte, všechno jde dobře."

Přelíčení pokračovalo. Když předseda přednášel svůj závěr, odbíjela půlnoc. Musil svou řeč přerušit. Úzkostným tichem, jež se rozhostilo v síni, se nesly truchlivé zvuky zvonu.

"Můj poslední den začíná," pomyslil si Julián. Tu jím prochvělo palčivé pomyšlení na jeho povinnost. Až dosud své pohnutí ovládal a zachovával své rozhodnutí, že nepromluví. Ale když se ho předseda poroty zeptal, chce-li něco dodat, povstal. Viděl před sebou oči paní Dervillové. Zdálo se mu, že se proti světlu velmi lesknou. "Pláče snad?" pomyslil si.

"Páni porotci, přání, abych neupadl v opovržení, jemuž, jak jsem se domníval, bych mohl vzdorovat i v okamžiku smrti, mě nutí, abych se ujal slova. Pánové, nemám čest náležeti k vaší společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu.

Nežádám o milost," pokračoval Julián pevnějším hlasem. "Nedělám si naděje. Čeká mne smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vší úcty, vší vážnosti. Paní de R nal mi byla takřka matkou. Můj zločin je ohavný a spáchal jsem jej po předchozím uvážení. Zasluhuji tedy smrt, páni porotci. Ale i kdybych byl méně vinen, vidím zde lidi, kteří nebudou dbát na to, že by s mým mládím mohli mít slitování. Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a nyní jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči samolibě nazývají dobrou společností.

To je můj zločin, pánové, a bude potrestán tím přísněji, že nejsem souzen sobě rovnými. Nevidím na lavicích porotců ani jednoho zbohatlého sedláka, nýbrž jenom rozhorlené měšťáky..."

Dvacet minut mluvil Julián takovým tónem. Řekl všechno, co měl na srdci. Státní návladní, který se ucházel o přízeň šlechty, poskakoval na křesle. Přes abstraktní sloh, jehož Julián úmyslně používal, všechny ženy plakaly. I paní Dervillová měla na očích šátek. Ke konci řeči se Julián vrátil k tvrzení, že zločin spáchal po předchozím uvážení, a znovu se zmínil o své lítosti, o úctě a o nevýslovném chlapeckém zbožňování, jež ve šťastnějších dobách cítil pro paní de R nal... Paní Dervillová vykřikla a omdlela.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist