<<< Literární doupě
Literární doupě

Eduard Štorch

U VELIKÉ ŘEKY
Dobrodružství dávných lovců na Vltavě

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Veliké kouzlo - Tomáš Eduard
 
 
cena původní: 180 Kč
cena: 160 Kč
Veliké kouzlo - Tomáš Eduard
A Torch Againt the Night - Tahirová Sabaa
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 381 Kč
A Torch Againt the Night - Tahirová Sabaa
Pohádky 2 - Petiška Eduard, Tichá Marie
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 83 Kč
Pohádky 2 - Petiška Eduard, Tichá Marie

 

   1   >

 

 

PŘED PĚTI TISÍCI LETY

Na vyšehradskou skálu usedl orel. Kolkolem bylo ticho. Dole zakukala kukačka. Lesy zašuměly - a zase bylo ticho.

Slunce prudce pálí a zlatí vltavskou hladinu.

Orel roztáhl křídla, popošel na skalisku a volně se rozletěl nad pražskou kotlinu. Naproti ostrovu se válí několik kusů černé zvěře v močále. Dále na písčitém břehu u vyvráceného dubu si hraje vlčice s dvěma mláďaty. Datlíci klepají do stromů, veverky si hrají na schovávanou. Orel jako by si ničeho nevšímal. Zatočil se k žižkovskému vrchu, odkud vyletělo několik divokých holubů, ale pak namířil rovnou přes Vltavu na Maniny. Tam, proti Libni, tvoří Vltava několik ostrovů. Pobočná říční ramena jsou v hořejších částech vyschlá. V rákosí hnízdí kachny a čejky. Z maninských pobřežních houštin se vynořili dva nazí hoši. V rukou mají listnaté větvičky. Na břehu se přikrčili a tiše vstoupili do řeky. Ani nezašplouchali. Ve vodě se ponořili až po bradu; hlavy si zakryli větvicemi, takže se podobali plujícím keříkům.

Na vodní hladině se sem a tam projíždějí kachny. Netuší nebezpečí a nevšímají si keříků, které se k nim tiše přibližují.

Zvědavá kachnička si dokonce chtěla uškubnout z keříku lístek, ale sotva natáhla zobák, třepla křídly, zmizela pod vodou a již se neukázala. Zároveň se jeden listnatý ostrůvek vrací k břehu. Kachny samy rády skotačí a potápějí se, proto se hejno nepoplašilo.

I druhý hoch se chystá uchopit kačera, avšak kachny rázem uhodily křídly do vody a s křikem ubíhají po vodě do rákosí.

Vzhůru se vznáší orel s kachnou v drápech. Zapadá někam za Bílou skálu. Chlapec, který ulovil kachnu, pozdvihuje udušenou kořist do výše a chlubně ji ukazuje soudruhovi. Ten, rozhněván nezdarem, vrací se vodou na písčité pobřeží a hubuje na orla. Mladí lovci si lehli na břeh. Čekají, až se kachny znovu objeví na vodě. Nad trávou poletují konipasi a pod keříčkem mateřídoušky neúnavně hraje cvrček a vyvaluje oči. Kachny se ani neozývají. Jsou jistě ještě polekané.

Hoši se dívají za řeku na Bílou skálu, kam orel zaletěl, a na libeňské vrchy, porostlé skupinami stromů.

Na Černé skále se něco děje.

Oba chlapci se lekli. Uviděli na Černé skále několik neznámých mužů. Ještě nikdy se v povltavských lesích nesetkali s človíčkem. Podbabská malá tlupa byla tehdy jediným obyvatelstvem v pražském okolí.

Rozhodli se, že se na cizí muže podívají zblízka. Však se neprozradí, a kdyby, dovedou utíkat jako zajíci! Z vodních rostlin si ještě ukroutili provaz; starší hoch Há-užč se jím opásal a dozadu si přivázal ulovenou kachnu. Pak oba přeplavali dvě říční ramena, přeběhli největší ostrov, a skrývajíce hlavy v hrsti listnatých větví, plovali přes hlavní proud.

Opatrně vylezli na břeh a jako kuny se plíží mezi křovisky a po černé skále nahoru. Bosé nohy se zarývají do skalních skulin a zachycují se nejmenších výstupků tvrdého křemene. Ruce hledají kdejaký kořen a keřík trnkový nebo hlohový.

Na skále odpočívá několik mužů. Paže i nohy jim krvácejí; jejich kožešiny jsou potrhané. Je vidět, že konali dalekou cestu houštinami a neschůdnými lesy. Ale jejich oči jsou veselé:

„Radujme se, došli jsme k Veliké řece!“

„Brzo-li přijdou naši bratři? Pojďme jim naproti!“

Dva muži se zvedli a šli z vrchu dolů k říčce Roky tce. Ostatní si hoví na zemi. Oba hoši jsou skryti v houštině. Zděšeně se na vše dívají. Budou o tom doma, v podbabském sídlišti, vypravovat. Jak je náčelník pochválí, až přinesou zprávu o cizích lidech! Há-užč opatrně popolezl výš, Egy-užč se jako had prosoukal pod skloněnými větvemi šípkových keřů a vtiskl se do trávy v prostranném, mělkém dolíku. Sotva se však rozhlédli, stěží zadrželi výkřik --opodál na zemi uviděli ležet Ostrý vítr, muže z jejich podbabské tlupy! Chudák je všecek zkrvácen, ani se nehýbá. Hoši se chvěli hrůzou. Jací to lidé přišli sem, do loviště jejich tlupy?

Zdáli podél Rokytky postupuje četný proud lidu.

Hustý porost mu ztěžuje cestu. Mnoho padlých stromů a spleť houštin, zvláště neproniknutelné ostružiny, hájí nedotknutelnost půdy. Ale lidé si pomáhají kamennými sekerami a razí si úzkou stezku. Mnozí se raději brodí Rokytkou. Ženy nesou břemena, rance svázané v kožešinách, vlekou nemluvňata i náčiní. Muži jsou volní, aby v každém okamžiku mohli bojovat, jen cestu klestí a opatřují zvěř a ryby.

Došli již k nynějším Vysočanům. Tam se s výpravou setkali dva muži, kteří šli prve z Černé skály poutníkům naproti. Byli to vyzvědači, vyslaní napřed hledat cesty. Nyní se připojili k proudu a vedou výpravu. Již se všichni chystali projít úžlabinou pod vrchem Hájkem do otvírající se kotliny libeňské, když se ozval pokřik.

Naproti Hájku, na pravém břehu Rokytky, zvedá se kopcovitý svah. V jednom údolíčku vyběhl tam na děti veliký medvěd. Postavil se na zadní nohy a bručel. Děti křičely a utíkaly zpátky. Jedno děcko se v ustrašeném běhu překotilo až do Rokytky, ale kytičku zralých jahod udrželo vzhůru nad vodou.

„Děti, děti! Proč lezete do lesa? Držte se při nás!“ volaly ženy. Několik mužů se rozběhlo zamedvědem, ale ten nečekal, ztratil se v lese.

Rokytka obtéká rozlehlé úpatí Hájku a obloukem se zatáčí k Vltavě. V nížině je mnoho bažin a trnitého porostu, proto dali vyzvědači výpravě znamení, že již nebudou dále sledovat Rokytku, ale že se dají vzhůru do vrchu.

„Už blízko je Veliká řeka!“ volají vyzvědači.

Zemdlení poutníci opět nabyli sil, a těšíce se na blízký odpočinek, stoupají do vrchu, který je od Vltavy ještě odděluje.

Slunce se naklání k západu. Výprava dorazila na Černou skálu, kde rozložitý kopec spadá strmou skálou k Vltavě.

Příchozí jásavými výkřiky vítají Velikou řeku, cíl své dlouhé cesty. Z Černé skály je pěkně vidět podkovovitý oblouk Vltavy. Široký pás lesklé hladiny se vine od ztemnělého Petřína, a dotýkaje se několika vrchů, ztrácí se v soutěsce podbabské. Podél celého toku je Vltava provázena hustým, většinou listnatým pralesem.

„Bude ryb!“

„Bude zvěře!“

„Vítej, nový domove!“

Ženy zatím už rozdělaly oheň.

Náčelník sedí na skalisku a naslouchá vyprávění výzvědačům, jak tu nedaleko chytili podivného člověka orlího nosu, s kterým se nemohli dorozumět, jak jim chtěl utéci, jak ho pronásledovali a pak chyceného pevně svázali.

Tam leží!

Vyzvědači na rozkaz náčelníka došli pro zajatce a přivlekli jej k ohni. Všichni zvědavě okukují ležícího lovce.

„Takových se tu nebudeme bát!“

„Kdyby na mne šli tři takoví, nebál bych se!“

„ - - a než do toho křoví zaběhl, skočil jsem mu na krk. Mně neuteče nikdo!“

„A co s ním teď?“

Ale náčelník už vyhlásil všemu shromáždění:

„Veliký duch buď pochválen! Zesílí naše paže odpočinkem a únavu shodíme z beder svých. Zítrabudeme stavět chýše a zalovíme si po lese. Dnes ještě, než se na noc zabalíme do kožešin, vzdáme oběť předkům. Provázeli nás strastiplnými cestami a přivedli nás až k Veliké řece, o níž jsme slyšeli vypravovat mnohé zvěsti. Duchové sami v ruce naše vydali oběť, která jim bude nade vše milá. Zde leží člověk! Aj, obětujme ho předkům svým za nás za všechny, za muže, za ženy, za dítky i za celý rod !“

Na souhlas s těmito slovy se ozval radostný jásot zástupu.

„Obětujme duchům člověka, obětujme ho! Ať je posvěcen tento náš první oheň v novém domově!“

Z plápolajícího ohniště vytáhl náčelník velikou hořící větev a několikrát s ní obešel ležícího zajatce, odsouzeného právě k smrti. Pokaždé když vstoupil na vyvýšený kopeček, postavil se proti zapadajícímu slunci a uklonil se mu.

Hoši byli v křoví dobře ukryti a vyjevenýma očima vše pozorovali. Nic jim neušlo. I to viděli, že na Ostrý vítr spadl úlomek z hořícího dřeva, jak nad ním náčelník mával větví. Ubohý zajatec sebou prudce škubl, když mu žhavý uhlík padl na bok. Ale nevykřikl!

Očekávali, že se statečný Ostrý vítr převalí, aby se vzdálil od palčivého oharku, ležícího na zemi. Nestalo se tak. Svázaný lovec se jen nad uhlíkem přikrčil, jako by se na něm chtěl ohřát. Za okamžik zatahal Há-užč druha za ruku a významně naň pohlédl.

Ostrý vítr potají něco kutil. Há-užč to bystře uhádl. Ukazuje druhovi posunkem, že si Ostrý vítr přepaluje pouta na rukou o žhavý uhlík.

Chlapci se zachvěli rozčilením. Ostrý vítr se chce vysvobodit ! Kéž by se mu to povedlo!

Zajatý lovec leží skrčen na zemi a nikdo z cizí tlupy nevidí, že řemeny na jeho rukou jsou napolo přepáleny. Avšak i ruce lovcovy jsou přiškvařeny a Ostrý vítr bolestí křiví ústa. Ale nevychází z nich ani nejmenší zaúpění. Mladý muž dovede statečně snášet i krutou tělesnou bolest. Oba hoši vzhlížejí k němu s obdivem. Usilovně přemýšlejí, jak by mu mohli být nápomocni. Há-užč zasípal tichým ptačím hvízdnutím.

Ležící lovec trhl hlavou.

Poznal tajné znamení tlupy. Oznámilo mu, že někdo z jeho lovecké družiny je nablízku. Není sám, není tu opuštěn. Holá! Může se pokusit o útěk.

Ostrý vítr leží pořád zdánlivě nehybně. Nicméně napíná oči i uši, aby mu nic neušlo. Zdola přibylo několik nových mužů, žen i dětí. Usadili se opodál ohně. Nikdo si nevšiml, že k zajatci přiletěl odkudsi kamínek.

Ostrý vítr zasvítil očima a pokradmu se zmocnil kamenné štěpiny, kterou mu Há-užč hodil z křoví. Chytrý hoch ji předtím vytáhl z kostěné rukojeti, aby nevzbudila pozornost. Byl to úlomek tvrdého pazourku, jehož ostrá hrana řeže jako nůž. To může ubohý zajatec potřebovat!

Ostrý vítr se převalil tak, že byl odvrácen od ohně. Ruce i nohy měl ve stínu. Ale již přikročuje náčelník cizího lidu k zajatci. Odhazuje dohořívající větev do plamenů a bere do ruky mohutnou kamennou palici. Zajatec bude obětován. Poslední chvíle jeho života přichází. Náčelník Vlků zvedá paži a napřahuje palici nad zajatce...

Há-užč v křoví zděšeně vykřikl. A k němu se připojil i Egy-užč hlasitým zaječením. Hoši nemohli snést pohled na smrt statečného Ostrého větru.

V shromážděném zástupu zavládlo veliké vzrušení.

Kdo to vykřikl?

Je tu někdo cizí?

Náčelník zadržel ruku ve výši a překvapeně pohlíží do křovin.

Vtom se skrčený zajatec vzepjal jako rys a s volnýma rukama i nohama se vrhá na strnulého náčelníka. Popadne ho za vykročenou nohu, prudce ji podtrhne - náčelník padá bezmocně k zemi!

Celé shromáždění úžasem vzkřiklo. Vše se hrne na pomoc náčelníkovi. Ostrý vítr popadl náčelníkovu kamennou palici, pevně přivázanou k topůrku, a mávaje jí kolem sebe, nedovoluje nikomu přistoupit.

Há-užč a Egy-užč volají na Ostrý vítr jako poplašené vrány:

„K nám! K nám!“

A rozlícený lovec, uhodiv dotírajícího psa, vskočil do blízké křoviny k oběma hochům. Všichni tři prchají jako štvaná zvěř.

Rozhněvaný zástup Vlků je zuřivě pronásleduje. Psi vyskočili od svých pánů a ženou se napřed. Jim neuteče nikdo.

Prchající skupina se řítí kupředu přes všechny překážky. Ale už je jim zle. K Vltavě tu spadá strmá skála a na ostatních stranách jsou pronásledující Vlci.

Není vyhnutí --proto o zlomkrk po skále k vodě!

Vyrazili z houštin jako podrážděný kanec s mláďaty. Mihli se přes okrajní balvany a sjeli po skalní stěně jako zmije. Kámen nekámen, a už byli dole! Krev jim prýští z odřenin. Za nimi diví psi. Než Vlci sestoupili oklikou ze skály, psi už doráželi na uprchlíky na břehu řeky. Ostrý vítr se bránil palicí, oba hoši kamením. Když přibíhali Vlci, mávajíce sekerami a oštěpy, vskočili chlapci odhodlaně do řeky a všemi silami plovali. Ostrý vítr ještě chvilku odrážel psy a pak se vrhl do proudu a ploval za hochy.

Psi stojí předníma nohama ve vodě a zuřivě štěkají. Dva z nich trhají kachnu. Pod Černou skálou je právě silný proud, ale když se pronásledovatelé sběhli, byli již uprchlíci přece jen kus od břehu.

Výhružné výkřiky Vlků se rozléhají nad Vltavou. Do vody za prchajícími se nikomu nechce. Kdoví nejsou-li na druhém břehu schováni cizí lovci? Vlci jsou dlouhým putováním unaveni a nestojí o boj s nějakou zdejší tlupou. Spokojují se tím, že házejí kamením po plovoucích ve vodě. Ostrý vítr je dobrý plavec a již se blíží k protějšímu břehu. Kývá tělem ze strany na stranu, jak prudce vodu pažemi rozhrnuje. Nenadálé vysvobození před smrtí jižjiž hrozící naplňuje ho živelnou touhou po svobodě. Zapomíná na všecko ostatní a jen se žene kupředu do bezpečí. Na oba hochy se ani neohlédne. Nechce ztratit ani okamžik času - kameny stále žbluňkají blízko něho. Ještě několik zoufale mocných rozmáchnutí pažemi, že se mu až voda přes hlavu přelévá, a je z dosahu padajících kamenů.

Zachráněn!

Přichytil se břehu a prudce oddychuje.

Teprve teď se obrací a pátrá, co je s oběma hochy. Musí je v tlupě pochválit. Byl to znamenitý nápad, že mu hodili ten pazourkový nožík!

„Co děláte, hoši? Nějak pomalu plavete, pospěšte!“

Oba hoši se drží sice pořád blízko sebe, ale jsou teprve uprostřed řeky. Kameny se kolem nich jen sypou. Postupují pomalu. Krátkými pažemi melou ve vodě velmi rychle, ale neumějí dost dobře hospodařit dechem. Polykají vodu, prskají, vlasy odhrnují s obličeje a vytírají si oči. Há-užč chvílemi šlape vodu a čeká na slabšího druha, který těžce lapá dech.

Krev se mu valí z hlavy a zalévá mu oči. A již se opět ponořil. Jen rukama nad hlavou mává. Há-užč dvěma rázy připlaval k němu a bez meškání uchopil raněného druha. Vyzdvihl jej ve vodě, aby měl ústa nad hladinou. Namáhá se nyní za dva. Kupředu to nejde, proto se Há-užč nechává i se svým břemenem unášet po proudu. Jen nohama se odstrkuje, aby přece jen zvětšil vzdálenost od pravého břehu, kde pořád ještě pobíhají rozlícení Vlci.

Náčelník rodu Vlků nemůže v sobě utajit velké rozladění. Hanbí se, že spoutaný zajatec uprchl před jejich očima, a že mu ještě ke všemu vzal palici. Hněvivě proklíná unikající uprchlíky:

„Veliký duchu, stáhni je do vody! Utop je jako slepá štěňata! Nedej, aby tobě obětovaný ušelsmrti! Zahub je, Duchu všemocný!“

Zdá se, že kletby mají účinek. Avšak zatím jen u hochů. Oba chlapce, uchvácené proudem, je už jen málo vidět nad vodou.

Tu jedna, tu druhá hlava se ještě objeví nad hladinou a v nejbližší době se nejspíš potopí úplně. Vlkům by však více záleželo na uprchlém zajatci. A jsou velmi zklamáni. Ostrý vítr šťastně přeplul Velikou řeku a teď, stoje na břehu, vysmívá se svým pronásledovatelům hanebnými posunky. Pak zmizel mezi pobřežními vrbami a olšemi.

Zklamaní Vlci se vraceli na Černou skálu. Hádali se mezi sebou, kdo je vinen, že zajatec unikl. Všichni pohlíželi stranou, aby se vyhnuli káravému pohledu náčelníka. Styděli se. Jaká hanba pro Vlky, že dopustili, aby zajatec unikl z jejich středu!

Nahoře při táborovém ohni se hleděli ospravedlnit. Chvástali se před náčelníkem, že z tohoto kraje vyženou jako zajíce všecky domácí tlupy, které tu snad ještě obývají. Krásná tu země, zvěří i rybami bohatá!

Bude teď jejich - jen jejich!

Na podbabském vrchu je shromážděna neveliká tlupa mužů, žen a dětí. Jsou to snad potomci někdejších toulavých lovců, kteří po dlouhá tisíciletí lovívali v našich zemích soby, mamuty a divoké koně. V jejich chudých zkazkách se vypravují pohádky o obrovských huňatých zvířatech s dlouhými choboty a mocnými kly. Ale to jsou jen pohádky, a tito šárečtí lovci je vypravují usínajícím dětem při plápolu večerního ohně! Žádná taková zvířata přece již na světě nejsou, a nikdo je ani nepamatuje. Muži pátravě hledí k východu přes povltavskou kotlinu a vymýšlejí nové a nové výklady podivného zjevu na kopci za vodou. Nikdy tu ještě nebyl spatřen cizí oheň... Co se to jen děje?

V dálce plane veliký oheň po celý večer. Kdo jej zažehl? Vtrhla sem nějaká nepřátelská tlupa?

Bude boj o honitbu? Nebo to ohněm výstražně hrozí duchové?

Šedivý soumrak se snáší na zem. Zahaluje rozlehlé bukové lesy a mlha stoupá z maninské nížiny. Záhadný oheň v dálce plane nehybně. Lehounký vítr hladí šárecké vrchy. Zdola se ozývá vytí vlků a houkání sov.

Je pozdní večer a Ostrý vítr se dosud nevrátil z lovu.

Snad mu medvěd rozmáčkl statečná prsa! A co dva hoši, kteří si spolu vyšli na lov kachen, že ti se ještě nevrátili? Ohryzuje vlk někde jejich kosti?

Duchové dobří, stůjte při nich! Nechť se všichni zdrávi vrátí k táborovému ohni! ... Zapraskaly větve. Hle --tuje náš Ostrý vítr! Šťastně se vrátil!

Unavený lovec usedá vedle ohně. Celá tlupa naň zvědavě pohlíží, čekají na jeho slova. Náčelník, sedící na vyvráceném kmeni, mu pokynul, aby vypravoval.

Ostrý vítr se spokojeným úsměvem se rozhlíží po tlupě, skromně ozářené malým ohýnkem. Vidí, kterak jsou všichni zvědaví na jeho zprávy. I ústa mají otevřená. Polichocen vzbuzeným zájmem, povstal a začal povídat. Hrál vlastně divadlo. Krčil se, natahoval, poskakoval a rukama všecko názorně představoval. Posluchači mu dobře porozuměli, ačkoli mluvil těžce, maje jen skromnou zásobu slov. Hojně užíval skřeků, jeků, hvizdů a rozmanitého kňourání a bručení, čímž velmi názorně vyjadřoval úzkost, strach nebo úspěch a vítězství. Vylíčil, kterak byl na lovu přepaden cizím lidem a jak podlehl veliké přesile. Chtěli jej obětovat, ale zachránil se odvážným útěkem za pomoci obou chlapců...

„A co je s nimi? Kde jsou?“

Otázky se hrnuly z úst vzrušených lovců. Ztráta dvou nadějných hochů by byla pro tlupu velice citelná. Velmi potřebuje statečný dorost.

Ostrý vítr se zašklebil. Odvrátil se od ohně a svěsil hlavu:

„Há-užč nebude už roztloukat morkové kosti pro náčelníka... Egy-užč nebude už vejce kachnámvybírat...! Veliká řeka je pohltila...“

Hlasité kvílení se rozlehlo večerní tišinou.

Náčelník se na svém sedátku zhroutil. Ženy lomily rukama, děti se rozplakaly. Dlouho do noci naříkala tlupa ve své sklíčenosti. Zpráva Ostrého větru o vpádu četného cizího lidu do této krajiny naplnila všecky obavou. Mají podstoupit zoufalý zápas o zdejší dobré loviště?

Náčelník si namáhá hlavu nezvyklým přemýšlením, kterak se může cizí lid udržet v tak velikém houfu pohromadě. Jak se uživí?

Marně se pokouší záhadu rozluštit. Ví přece, že lovecké tlupy nikdy nemohou být veliké, neboť si musí zachovat snadnou pohyblivost k pronásledování zvěře i větší naději na kořist. Čím více lovců, tím méně zvěře v jejich území a tím menší podíly na ulovené kořisti.

To je mu jasné. Krušný lovecký život naučil jej této moudrosti. Ještě neumí chovat dobytek a pěstovat jedlé rostliny, které umožňují lidem žít pohromadě ve značnějším počtu. Marně se tedy trápí přemýšlením.

Bylo asi před půlnocí, když zamlklý náčelník vyslal mladého lovce na obhlídku kolem ležení. Zdálo se mu, že zaslechl nějaké sténavé volání v dolejších houštinách.

Vyslaný mladík opatrně zkoumá okolí tábora. Zanedlouho vykřikl.

Tři muži vyskočili a se zbraněmi v rukou zmizeli v temnotě. Náčelník rozfoukal oheň a přiložil náruč chrastí.

Zdola zazněly radostné výkřiky. Tlupa se naráz zburcovala. I ospalé děti vstávají. Plameny vyšlehly do výše a ozářily celé ležení.

V křovinách zarachotilo a na osvětlený pažit vstoupili čtyři lovci. Nesou dva chlapce.

„Naši hoši se vrátili!“

Celý tábor ožil. Muži položili oba hochy na kožešiny u ohniště. Sotva se hýbají. Jsou zřejmě na smrt vysílení. Egy-užč má na hlavě krvavou ránu. Há-užč otevřel oči a usmál se. Je zase v tlupě mezi svými!

Jeho matka sedí u něho a podpírá mu hlavu. Poznala, že má žízeň. Něco zavolala a mladá holka jí přinesla neveliký kožený měch, zpola naplněný vodou. Hoch pil nenasytně a pak zhluboka vydychl. Už je mu lépe.

Hned vypravuje.

Nemůže své příběhy doprovázet posunky tak, jak mohl předtím Ostrý vítr, proto mu lovci hned dobře nerozumějí a doptávají se hojnými otázkami. Pochvalným mručením povzbuzují znaveného hocha, aby jim dopověděl své dobrodružství. Hoří zvědavostí, neboť Ostrý vítr jejich dychtivost úplně neuspokojil.

Há-užč vypravuje namáhavě a líčí, jak už v řece pozbýval sil a jak si maně sáhl na kouzelný amulet, zavěšený na hrdle. A v tu chvíli ucítil pod nohama mělčinu. Táhl pak Egy-užče ještě dlouho po hladině za sebou, až konečně přece dosáhli břehu. Tam oba leželi na písku skoro až do večera. Nemohli se postavit na nohy.

Když se přece trochu zotavili a Egy-užčovi rána na hlavě zaschla, že nekrvácela, vydali se na vysilující cestu do ležení. Egy-užč šel moc špatně. Chvílemi ho Há-užč nesl a chvílemi hojen podpíral. Šli pomaloučku, ležení bylo daleko...

Setmělo se a oni se báli vlků, kteří se za přibývajícího šera víc a více v lese ozývají. Tu, pod kopcem, Egy-užč nemohl dále a Há-užč ho již neunesl; sám se sotva držel na nohou. Vlekl ho tedy po zemi jako zabitého jelena. Volal, houkal o pomoc, ale brzo padl vysílením. Jak se dostal sem k ohništi, ani neví.

Matka mu podala veverku, kterou mu rychle opekla na proutku. Hoch se s chutí zahryzl do křehké pečínky.

Temná noc zastírala krajinu. Jen v dálce plane ještě mohutný oheň... Kolkolem černé ticho. Netopýři přeletují bez šustu z Šáreckého údolí do povltavské kotliny. Ani Vltava nezašumí. Neklidný spánek tlupy byl té noci přerušován i nejlehčím zavanutím větru, zašuměním větví, zavytím vlků.

Za prvního ranního rozbřesku probudil náčelník svou tlupu. Na nosítka z větví kladou raněného hocha. Každý shledává, co jeho jest, buď nástroj kamenný, nebo oštěp dubový, v ohni utvrzený, a kráčí pak volně za vůdcem.

Ženy nesou malé děti, které doposud ani očka neotevřely. Zabalily děcka do kožešin a přivázaly si je na záda.

Beze slova, ale s bolestným smutkem v očích tiše mizí řada lidí v lesním šeru. Jdou hledat nové loviště...

Někdo ulomil suchou větev, která překážela v cestě. Raněný hoch v horečce vykřikl. Pak už bylo ticho.

Šáreckým údolím se valí chladná mlha. Nežli noví příchozí na Černé skále rozfoukali ranní ohně, byli samojedinými pány pražské kotliny.

Na východě se jasní. Zlaté paprsky se zatřpytily na obloze. Skřivani vítají nové jitro...

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist