<<< Literární doupě
Literární doupě

Eduard Štorch

VOLÁNÍ RODU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Volání rodu - Hanáková Petra, Heczková Libuše, Kalivodová Eva
 
 
cena původní: 220 Kč
cena: 180 Kč
Volání rodu - Hanáková Petra, Heczková Libuše, Kalivodová Eva
Minehava - Štorch Eduard
 
 
cena původní: 98 Kč
cena: 92 Kč
Minehava - Štorch Eduard
Dárek pro milovníky mluveného slova - Kipling Joseph Rudyard, Dumas Alexandre, Štorch Eduard, Suchánek Michal, . Václ..
 
 
cena původní: 212 Kč
cena: 188 Kč
Dárek pro milovníky mluveného slova - Kipling Joseph Rudyard, Dumas Alexandre, Štorch Eduard, Suchánek Michal, . Václ..

 

   1   >

 

 

Kapitola první
TAJEMNÝ DÝM

Mrazivý vítr sviští lesem, až se stromy ohýbají. Větve jsou obtíženy sněhem a jen málo se houpají. Někdy zapraští, třeskne dunivá rána - a zlomený kmen jako s bolestným výkřikem padá k zemi. Vítr zvedá sněhový prach a honí jej v obláčcích po krajině.

Jako veliké krtčí hromádky vykukují ze sněhu bílé stříšky zemních chat. V zemní chýši chromého Vratiše je teplo. Několik mužů sedí na tlustých polenech kolem ohniště. V koutě dosti prostorné chaty si na hromadě kožišin hrají děti s dvěma štěňaty. Vratiš sám obstarává oheň. Říká, že jiní neumějí topit, aby dým hned nenaplnil celou chýši. Když topí on, krouží dým pěkně vzhůru a vrcholem střechy odchází ven, takže nikoho oči nebolí. Krátké, jasné plaménky a hromádka žhavého uhlí osvětlují malé shromáždění. Je dobře vidět, jak všichni pozorně poslouchají vetchého Svatorada, jenž pamatuje mnoho zim. A pak bylo ticho. Jen štěně zakňučelo, vítr zaskučel a oheň zapraskal. Vratiš se podíval pátravě po svých hostech a řekl:

„Teď by zas Čmuk mohl něco vypravovat…“

„Ano, ano, Čmuk ať vypravuje!“ volali besedníci.

„Nevím, braši, o čem já bych vám…,“ zdráhá se mladý muž.

„Nu, třeba o tom, jak jeden lovec uviděl v lese divný pařez, naoko vážně začíná Vratiš, milovník veselé zábavy.

Někdo přidal hlasem už trochu štiplavým:

„A jak ten lovec dloubl oštěpem do pařezu…“

Jiní hned škádlivě vypravovali dále:

„A ten pařez byl medvěd“

„A jak lovec utíkal…“

Při slabém světle ohniště není vidět, jak se Čmuk začervenal.

Hned se brání posměváčkům:

„Vy byste se byli také ulekli! Nebál jsem se, ale to nenadálé překvapení…“

„Ale Čmuku, nic se ti nesmějeme, že jsi utíkal, vždyť medvěd chtěl jen vědět, zdali trefíš zčerstva domů!“

Všichni se smějí a kluk se po nich ošklíbá.

„Nechte kluka, sám budu povídat!“ nabídl se Vratiš.

Hned bylo ticho a poslouchají.

„Byl jeden lovec a ten měl doma sovu. Vyvalovala oči a na každého jimi mžourala. A ta sova měla zvláštní zvyk: jak někdo promluvil, roztáhla křídla…“

Vratiš se odmlčel a drbal se po zádech.

„No tak vypravuj!“ pobídl ho Bogul.

Roztáhla křídla…,“ řekl Vratiš a znova se drbe.

„To už víme, ale co potom?“

„Inu - roztáhla křídla,“ řekl zase Vratiš a dodal: „Ale teď to přijde“

„Co přijde?“ ozval se někdo.

„Sova roztáhla křídla… A buďte zticha, začnu znova. Byl jeden lovec a ten chytil ušatou sovu. Seděla mu na bidýlku…“

Vratiš se usilovně drbe.

„Vypravuj!“

„Roztáhla křídla! - Vždycky když někdo promluvil, roztáhla křídla…“ A už na Vratiše letěla vlčí kožišina, na níž dosud seděl Dub. Hned za ní druhá, třetí. A ve chvilce byl zdlouhavý vyprávěč zasypán kožešinami, že ho ani vidět nebylo.

Žalostné kňourání se ozvalo z kouta do smíchu besedujících mužů. Štěňata byla totiž zalezlá do kožišin a teď se nemohou dostat ven. Válející se děti div psíky neumačkají. Dva muži, jednooký Čeda a Bogul, veleslavný košíkář, vyskočili, protáhli se dveřmi chýše zastřenými kožišinou a šli pro novou zásobu dříví. Vrátili se s plnými náručemi a s tvářemi začervenalými.

Vratiš je odstrčil od ohniště.

„Vy byste mi chalupu zapálili! Topit umíte jako naši milí Kotojedi… Ti jsou náramně vychytralí, podpalují drobné třísky hrubými poleny, haha! Říkají: Když hoří silné poleno, to už od něho třísky snadno chytnou!“

Veselý smích hlaholí chatou Vratišova slova byla přijata jako lechtivé pošimrání a bujná nálada besedníků se ještě zvýšila.

Rádi si dobírali příslušníky rodu Kotojedů, jenž od nepaměti býval terčem posměšků všech ostatních praslovanských rodů. Zejména pak tehdy, když Kotojedi odmítli připojit se k veliké výpravě stařešiny Čecha a zůstali v staré vlasti. Silně jim asi znívá v uších, jak je tu často melou. Jednooký Čeda, jenž vždycky mluví velmi rychle a obyčejně řeč poplete, začal vyprávět:

„Vy nic nevíte, jak Kotojedi umějí topit! Slyšel jsem, že měli sedm let vyhaslé ohniště… Jeden Kotojed na ně padl a ohniště bylo vyhaslé, a ještě se popálil, jak tam padl a popálil se…“

„Není možné, Čedo. Lžeš-li, lži chytře“

„U prachu svého otce se vám zaklínám, volá Čeda, „že je pravda, co povídám! Ohniště bylo zarostlé kopřivami, padl do ohniště“

„Nu, to se arci popálil!“ smáli se posluchači.

Pohotový Čmuk se přihlásil známým popěvkem:

 

„Jsou Kotojedi chlapci předobří a rádi spí a rádi spí.
Jsou Kotojedi doma udatní, však rádi spí a pořád spí“

 

Konec posměšné písničky zpívali všichni a poslední verš několikrát opakovali, a to tišeji a tišeji, až nakonec napodobili usínající spáče. Potom se najednou hlasitě rozřehtali a bujně pohazovali rukama i nohama.

„Věru, jsou udatní naoko vážně řekl silný Dub „Plivneš mu do očí - a Kotojed řekne, že to je boží rosa!“

Už se zase všichni smějí a hned také každý přihodil polínko na společný oheň veselosti.

„Aby nemusili vstávat, mají vodu zavedenu až k ložím, že jim až do hrnků teče,“ vpadl opět jízlivý Čmuk a dodal:

„Ale jen za deště!“

Teď se zúčastnil i Bogul, obdivovaný umělec košíkář:

„Však oni se dobře vyznají! Nehaňte je pro děravé střechy!
Kotojedi přece dobře vědí, že se za deště chaty nepokrývají,
a za jasného dne jim do nich beztoho neteče“
„A pohostinní jsou! Nazvali si hostí, dali jim hrýzt kosti…“
„Nu, jen je tuze nepomlouvejte, není všecko pravda, co baby lžou!“
„Ale pravda je přece, že Kotojedi v noci košem hvězdy z vody lovili“
„A sníh nad ohněm sušili! Však se divili, že je pořád mokrý…!

„No, co se smějete, vždyť je to pravda… A mohl bych vám i povědět, proč ti vykutálení Kotojedi chtěli sníh sušit…“

„Nu, pověz nám to Boule pověz“

„Povím teda, ale ne abyste to na mne Kotojedům řekli!“

„Spolehni se, bratře.

„Kotojedi si chtěli nasušit zásobu sněhu, aby jej pak v létě mohli míchat do soli, když by si k nám přišli vyměňovat ji za naše pěkné kožišiny…“

I hleďme, hleďme, chytráky! Myslili, že se dáme napálit!

„Troufají si vždycky dost…“

„Pravda! Víme přece, že čtyři Kotojedi vyšli řeku zpátky obrátit. Řeku neobrátili, ale slávy v rodě nabyli“

„Ještě chytřejší byl jeden, jenž vytáhl z vrše velikou štiku. Nevěděl honem, jak ji usmrtit. I poradil mu druhý, aby vhodil rybu do vody a utopil ji“

Chromý Vratiš se smíchem rozkašlal, že až zmodral a oči se mu zalily. Přestaňte už!“ volal na veselé přátele.

Ale napomínal marně. Už opět si někdo něco vzpomněl:

„Radili jednou Kotojedům, aby nešli dva najednou přes chatrnou lávku. Kotojed vzal tedy druhého na záda a -“

Prásk! - Žbluňk! - Žbluňk!“ vpadli všichni do jeho vypravování hlasitými výkřiky.

„To jeden byl zase tak moudrý, že na jaře nezasel a chytrácky se smál, že mu v létě kroupy úrodu nepotlukou“

„V Kotojedech mají chytrou věštkni. Ta baba prorokovala že bude v noci velká tma a po dešti tuze mokro… I čáry uměla znamenité - z ječmene kroupy a z prosa jáhly dělala…“

„Hahaha!“

Všichni se dali do zpěvu:

 

„Jsou Kotojedi chlapci předobří
a rádi spí a rádi spí.
Jsou Kotojedi po činu chytřejší
a pak spí a jenom spí“

 

Už se chystali, že zase počnou rozjařeně pokřikovat, avšak najednou ztichli. Všichni strnuli. Tiše poslouchají, ani nedýchají.

Znova a znova zní poplašný roh rodové stráže.

Co se děje?

Ze všech zemních chatrčí Čechova rodu vylézají muži oblečení v kožišinách. Zbraně mají v rukou. Vichřice hází sněhem.

Před stařešinovou chatou se sběhl houfec, poplašený troubením strážní hlídky. Muži rozčileně mávají oštěpy s bronzovými hroty a ostře nabroušenými kamennými sekyrkami. Hlučně se ptají, zdali snad nepřítel neútočí na jejich pokojnou osadu, teprve v minulém létě tu založenou.

Strážní hlídači vedou houfec vyšlapanou stezkou opodál na vršek. Postrašené ženy vykukují ze zasněžených chat. Psi poskakují kolem ozbrojených mužů, domnívají se asi, že vycházejí na lov. Z návrší je vidět k poledni údolí Veliké řeky a za ní rozlehlou rovinu, z níž v mlhách vyrůstá osamocená hora jako hřib. K půlnoci se zvedá kopec za kopcem a konce jim není. Odtud lze obhlédnout velikou část země. Proto zde bývá vždycky hlídka na stráži. Tři zasněžené rovy naznačují, že tu jsou pochovány popelnice se spálenými kostmi tří statečných členů rodu. Padli v nepředložené srážce s domácím kmenem, když sem Čechův rod přitáhl, aby si zde vyhledal nový domov. Zdejší obyvatelstvo se potom smířilo a slavnou přísahou potvrdilo přátelství s rodem Čechovým i s ostatními, kteří s ním přišli podle Veliké řeky. Od oné půtky již nebyl mír porušen. Co tedy teď? Stráže ukazují na protější kopec za údolím tří pramenů. „Co je? Co je?“ stařešino náš, Čechu, hle - dým Z lesnatého hřebene vystupuje modravý dým. Je dosti silný, to asi z nějakého tábora, neboť žádná osada v těch místech není.

Stařešina Čech, muž mohutné postavy o půl hlavy vyšší nežli jiní muži jeho rodu, díval se chvíli na sloup dýmu. Pohrabal se ve vousech a starostlivě řekl:

„Vidím, vidím. Stráže máme bdělé, hned vše hlásily - nu, jděte prozkoumat, kdo tam je. Nenecháme se přepadnout!“

„Já půjdu, hospodáři!“ bez rozmyšlení se hlásí Dub.

„Já také, já také!“ přidávají se ostatní.

„Dobrá, moji milí, půjde vás deset,“ nařizuje Čech „Dub vás povede. Buď rozvážný, Dube, a do boje se nedávej, leč byste byli napadeni! Nu, šťastnou cestu! Vše vyzkoumejte a přineste nám dobré zprávy! Půjde se vám špatně ve sněhu, stmívá se a ostře profukuje. Obalte si ruce kožišinami!“

Deset ozbrojených mužů vykročilo proti porážejícímu vichru.

Jdou opatrně. Silný Dub prošlapuje napřed cestu sněhem. Za chvíli mizejí v zasněženém lese. Obyvatelé vesničky se vracejí k hřejícím ohništím. Avšak obezřetný stařešina přikázal, aby byli připraveni k obraně na prvé znamení.

Stráže byly rozmnoženy. Obcházejí osadu vyšlapanou stezkou.

Psi je doprovázejí.

Obloha se zachmuřila. Ani není vidět, kdy slunce zapadá. Dnes bude brzo tma. Stařešina vylezl z chýše a obhlíží okolí. Po vyslaných zvědech ani vidu ani slechu. Dává zapálit na hrobech připravenou hromadu dříví, aby byla zvědům znamením.

Rychle se stmívá. Začíná chumelit.

Poslové se nevracejí…

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist