Eduard Štorch

V ŠERU DÁVNÝCH VĚKŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Osada na Vlachovce

Od pradávných dob přicházeli lidé k řece Vltavě a usazovali se na jejích březích.

Na místě dnešní Prahy a v jejím nejbližším okolí nebylo ještě před třemi čtyřmi tisíci a ještě více lety kamenného zděného města, ale několik osad stálo tu přece.

Nebylo silnic ani ujetých cest. Kraj měl vzezření divočiny. Jen kolem osad prosvětlovaly husté tmavé lesy, vykácené a vypálené mýtiny a po kopcích se táhly pastviny.

V době, o které budeme vypravovat – asi dvanáct set let před naším letopočtem –, žil zde zchudlý národ. Nevíme ani, jak se jmenoval, ale zdá se, že jeho příslušníci byli potomky starého slavného lidu, který již několik set let přebýval v českých krajích.

 

Polední mračno

„Hó–liá–ááá–!“

„Hó –lalalalalá!“

Z Bílé skály za chvilku zazněla odpověď.

„A mávají větví!“ vykřikl Šípek, kterého nazvali Šípkem snad proto, že jeho tváře jen hořely červení.

„Pojďme!“

Děti rychle seběhly z Vlachovky po stráni dolů k jezírku a kolem studánky zase nahoru, k protější vysoké Bílé skále.

„Snad už jedou!“ povídali si chlapci cestou.

Na Bílé skále vzplál vysoký oheň – slavnostní znamení.

Hoši vyběhli úprkem po svahu a celí udýchaní stanuli na vrcholu skály, u ohně. Strážný Ostříž jim ukazuje dolů.

Rozlehlá, křovinami porostlá maninská rovina splývá v dálce se zalesněnými kopci a hřebeny. Na jihu se zdvíhá hradba hory žižkovské. Hluboko pod ní protéká krásnou kotlinou stříbřitý pás Vltavy. Omývá příkré křemencové stěny, jako by se lísal k mohutné Bílé skále, která zahrazuje řece další tok k severu a nutí ji, aby se obrátila na západ.

„Už je vidím!“

„Já také!“

„Halóóóó–liá–ááá!“

V širokém vltavském rameni objevily se dvě lodice, které zatím byly zakryty košatými stromy na zelených libeňských ostrovech. Po chvilce se ukázal i vor obtížený nákladem.

„Všichni se vracejí!“

„Sláva!“

Chlapci křičí ze skály dolů plavcům vstříc, třebaže tito jsou ještě daleko a nemohou je zaslechnout. Zatím tedy skákají kolem ohně a výskají.

Ostříž přikázal děvčatům, aby rychle natrhala zelenou trávu a svěží ratolesti. Pomáhají i chlapci. Vědí, k čemu to je. Ostříž hodil náruč zeleně na oheň. Vyvalil se hustý, štiplavý dým, který se jako vysoký sloup šířil k obloze.

Všichni teď upřeně hledí přes údolí k Vlachovce, kde jsou na výšině rozsázeny ubohé malé chaty zchudlého kobyliského rodu.

Na Vlachovce odpovídají také sloupem hustého dýmu a za několik okamžiků je vidět, jak tlupa mužů pospíchá dolů, k vltavskému pobřeží. Spěchají vstříc bratrům dlouho vzdáleným.

Děti zatím již nečekaly dál na Bílé skále, ale řítily se příkrou strání k Vltavě, aby první pozdravily šťastně se vracející bojovníky. Šípek si nechtěl zacházet a seskočil ze skalního výstupku. Dole se překulil a zranil o kameny, ale zato byl na břehu první. Ostatní hoši a děvčata se opozdili.

Chlapec běžel po příkrém břehu proti vodě a v ohybu řeky konečně stihl lodice. Shodil kus pytle, kterým byl oděn – však jej některý druh zvedne a přinese –, a skočil do vody. Sotva kousek uplaval, uslyšel šplouchnutí. Ohlédl se a viděl, že něco níž po proudu skočila do řeky i Žabka a že také míří k lodicím. Napjal všechny síly, aby byl u cíle dřív než tato divoká holčice, která zápasila s každým chlapcem jako rovný s rovným a měla největší radost, když se mohla některému chlapci vysmát.

U přístaviště se zatím shromáždil houfec lidu. Plavci na lodích již přestali veslovat a pozdravovali se s přáteli na břehu. Jen kormidelníci řídili směr vratkých pramic a obtíženého prámu.

Šípek a Žabka se zachytili první lodice skoro současně. Snažili se vylézt nahoru, ale loď z vyhloubeného topolu se nahnula, až téměř nabírala vodu. Žabka chtěla do lodice vylézt první a odtahovala od ní chlapce za nohy. Hoch ji však kousl do ruky, Žabka se bolestí pustila a ponořila se pod vodu. Šípek se obrátil, hledal zmizelou kamarádku, ale ta zatím podplavala loďku a vylezla na ni z druhé strany. Překvapený chlapec se rychle vzpamatoval, zachytil se dojíždějící druhé lodi, obratně se na ni vyšvihl a udýchaně se postavil na její příď. Žabka na něj z prvního člunu vyplázla jazyk.

Lodice zajely do přístaviště, které nebylo pod olšovými stromy téměř vidět, ačkoliv tam mohlo dobře přistát i několik lodí.

Kotlinou pod Bílou skálou se rozléhal radostný pokřik. Šedivý vlk objímá statného syna, shrbená Osika hladí štíhlého Skokana.

Všichni se zdrávi vrátili!

Všichni!

Již i prám doplul a je přivázán. Mnoho zboží na něm. Kdekdo pomáhá vynášet náklad na břeh. Jednoruký Jezevec, jemuž předloni divoký medvěd roztrhal levou ruku, vynáší kožený pytel s drahým pokladem několika vzácných bronzových věcí, uschovaných ve vyhloubeném dřevěném špalíku. Jednooký Sysel, kterému zase kdysi v půtce vyrazili kamenem oko, táhne veliký měch soli.

Skokan se vrátil na prám, vzal za ruku černookou dívčinu, dosud zakrytou v stanu na voru, a vyvedl ji na břeh.

Zástup hned zvědavě obklopil neznámou cizinku.

„Kohos to přivedl, Skokane?“

„Hej, dívčino, jaký tvůj totem, jaké heslo, jaký tvůj rod?“

Skokan ani cizí dívka neodpovídají.

Mladík rozvázal obvaz, který měla dívka pod krkem a pod levou paží. Objevila se rána na levé straně prsou.

„Ej, to je rána!“ ozývají se okolostojící.

„To je od šípu!“ znalecky tvrdí starý bojovník.

Skokan zatím namočil šátek ve vodě, vyždímal jej a znovu přiložil dívce na ránu. Pak vedl dívku vzhůru k osadě.

Přivádí si domů ženu…

Všecko zboží jest již na břehu. Jen největší a nejtěžší kus je doposud na prámu – veliký žulový balvan, okrouhlý a plochý. Jeden muž ho ani nepozvedne, ale spojeným silám se přece podařilo vyvalit balvan na břeh. Pak připravili pevná nosítka z mladých doubků a čtyři muži na nich odnesli balvan kousek cesty. Jiní je pak vystřídali. Do kopce se špatně nese.

Večer je všechen náklad nahoře v osadě před knězovou chatrčí. Jen veliký žulový balvan zanechali znavení muži na cestě, neboť nejsou s to vynést jej hned až nahoru.

Ženy strojí hojnou večeři: sušené ryby, kaši z rozličných zelenin s medem a pečenou srnčí na rožni.

Slunko již zapadlo. Modré vrchy v dálce splývají s obláčky.

Kněz čaroděj zahajuje slavnostní večeři. Bere ode všeho jídla na misku a děkuje duchům, že ostříhali výpravu na daleké cestě a šťastně zase účastníky přivedli domů. Pak naházeli obětní kousky do ohně.

Po tomto obřadu započaly společné hody.

Všichni účastníci vypravují před knězem příhody z cesty na jih, proti proudu Veliké řeky. Každý se chce pochlubit svou statečností a chytrostí. Ženy ječí a vřískají pochvalu, některé chlubiče zase zahanbují posměšky. Hoši přivlekli plné náruče chrastí. Plameny šlehají teď bujně a svítí na celé shromáždění. Kněz čaroděj neboli šaman vážně pojídá nejlepší kousky jídla a zbytky odhazuje svým psům.

Dlouhými vousy zarostlý Štír vypravuje, jak sjednali výměnný obchod na jakémsi tržišti nad Vltavou, jak dobře prodali kožešiny i vosk i tkaniny a jak za to přivezli lahodnou sůl a krásné bronzy jižní výroby.

Kněz pokynul, rukou si otřel mastná ústa a postavil před sebe kožený měch. Štír umlkl a sedl si opět do kruhu svých druhů. Celé shromáždění hledí žádostivě na měch tající v sobě tak toužené poklady.

„Nežli rozdělím mezi vás,“ mluví kněz, „tyto poklady, které duchové přivedli do našich rukou, aby se staly chloubou statečného, třebas malého našeho rodu, nechť hbitý Skokan přivede sem cizí dívku a poví nám o ní, jak se dostala do jeho moci.“

„Ano, ano, ať Skokan vypravuje!“ ozývá se zvědavé množství.

Stará Osika už přivádí bledou cizinku. Skokan jim vyběhl naproti a sám uvádí dívku do kruhu k ohni.

„Najo, sedni si!“ řekl Skokan dívce. „Jsi ještě slabá…“

A víc posuňky než slovy vyložil cizince, aby se nebála, že jí nikdo neublíží.

Všichni si prohlížejí v záři ohně hezkou dívčinu. Má na sobě jen krátkou červenou suknici. Tmavé vlasy, řemínkem svázané, splývají jí volně po zádech. Bledá dívka hledí plaše na zástup a v rozpacích si prstem hladí odřenou nohu.

Skokan vypravuje:

„Díky tobě, šamane náš mocný, že kouzly a modlitbami svými vyprosils nám přízeň duchů. Nebyli bychom se jinak zdrávi vrátili. Veliké věci se dějí na straně polední, veliká soužení se strojí na všecky rody této země. Dobře že jsme se vrátili šťastně, abychom vám mohli vypravovat o zlověstných mračnech, která vylézají po naší Veliké řece. Co teď budu vyprávět, budiž vám včasnou výstrahou!“

Statečný mladík se na okamžik odmlčel. Přehlédl celé shromáždění a viděl, že jeho řeč všechny upoutala. Jak by také ne, když přináší chmurné, znepokojující zvěsti.

Oči všech mužů lpí na Skokanových ústech.

„Jak jsme před odjezdem slíbili, vydali jsme se na zpáteční cestu hned, jakmile se na obloze ukázal měsíční srpek. Ani nás nenapadlo déle se zdržovat, neboť na kupeckém ostrohu nebylo bezpečno. Stráže byly rozestaveny na okolních vrších, strážné lodice pojížděly řekou. Kupci se obávali přepadení. Zle se jim nyní obchoduje. Cizí zástupy jako podrážděné vosy se rojí z hlubokých poledních a západních lesů, jejich bojovníci mají ostré meče a nabroušené oštěpy. Kupci na hradišti se jim nepoddali výkupem, a proto je válka mezi nimi a cizím národem.

Celý ten národ prý zdaleka přitáhl přes vysoké hory a nekonečné lesy a bezpočtu jest jeho bojovníků, kterým po smrti nasypává z hlíny a kamení vysoké mohyly…“

Zvěst o cizím národě ohromila Skokanovy posluchače. Blíží se nebezpečí! Snad zde budou pohubeni cizí přesilou nebo zahnáni ze své osady, aby pak v nuzotě hledali někde pochybné pohostinné přístřeší na území jiných rodů…

Skokan dále vypravoval, jak kupci zajali kdesi v lese jednoho z nepřátelských vůdců, Šerého vlka, a mladého bojovníka, syna Lesního hada. Za to se početná nepřátelská tlupa vypravila proti kupcům, vysvobodit zajaté a vyvrátit hradiště. Útočníci byli dobře ozbrojeni a valili se s hlukem a křikem lesem. Když přišli blízko k hradišti, co by prakem dohodil, zastavili se. Starší z nich se radili, kterak se zmocnit pevného hradiště, mladší zapálili ohně a skákali kolem nich. Skokan a jeho druzi stáli po boku kupců na vršku, za ochranným plotem.

Druhého dne se nejstatečnější z nepřátel přiblížili po kopci až k samému hradišti, ukrývajíce se dovedně za kameny a křovinami a v dolících. Kupci na ně zavolali:

„Přicházíte k nám u ohně pojísti? Máme být přáteli?“

Útočníci odpovídali:

„Ne, ne, ne!“ a hrozebně mávali zbraněmi.

„Neučiníme smír, aby byl osvobozen Šerý vlk?“

„Ne, ne!“

„My ho zabijeme!“ křičeli kupci.

„Zabte, on je nám nic! My máme již nového sachema!“

„Neučiníte mír, aby byl osvobozen syn Lesního hada?“

„Ne, ne! Lesní had má mnoho synů; my nechceme nic než bojovat! Kdybyste nebyli zalezli jako kavky na skalní hradiště, byli bychom vás honili po všech lesích.“

„Zastavte nepřátelství, budete litovat!“

„Hú, jen pojďte, skočte mezi nás! Hú, hú! Jsme pohotově. Hú, hú.“

Útočníci skákají po svahu, vybíhají nahoru, dupají, křičí a chlubí se silou, bušíce do stromů palicemi a sekyrami. Přibíhá jich více a více. I méně stateční přibíhají až blízko k příkopu a volají posměšky. Nicméně k bitvě nedochází. Útočníci se neodvažují na pevné hradiště.

Kupci se obávali dlouhého obležení. Zavolali proto opět:

„Proč proti nám bojujete?“

„Vydejte nám hradiště! Myslíme s vámi dobře!“

„Jako vlk s ovcí! Cizinci jste!“

„Vyhladíme vás, nebo byste nás pořád sužovali! Zde na tomto území založíme své osady.“

„Nebudeme vás sužovat, chceme s vámi žít jako s bratry.“

„Proč tedy držíte Šerého vlka a syna Lesního hada?“

„Nedržíme! Pohleďte, už jdou k vám!“

Vskutku, otvírá se skulina v hradebním plotě a Šerý vlk vychází s mladým bojovníkem na svobodu.

Tábor útočníků propuká ve vítězný jásot. Vítají propuštěné zajatce do svého středu a uchylují se pak všichni nazpět do hloubi lesů.

Kupci si oddechli. Avšak nebezpečí, že útok bude opakován, trvá dále.

Této přestávky v boji použili vyslanci z osady na Vlachovce, aby vyklouzli z hradiště. Měchy s nakoupeným zbožím složili do lodic a na prám a bystrým proudem se vraceli nazpět k pražskému domovu.

Zpáteční cestu líčil výmluvný Skokan takto:

„Jeli jsme prvý den po řece. Náš prám byl obtížen a my na lodicích jsme pro něj hledali v řece cestu, aby nenarazil na skryté balvany, vyvrácené kmeny a mělčiny. Slunce stálo nejvýše, když jsme uslyšeli za sebou křik. Z pobřeží k nám doléhalo volání, houkání a výkřiky.

Lekli jsme se, že nás snad cizí bojovníci zpozorovali a že nás pronásledují. Připravili jsme se k odporu. To víte, že bojovník z našeho rodu se nedá jen tak lehce přemoci.

Za chvíli jsme spatřili hrozný výjev. Po břehu prchají kupci, jak kdo mohl, některý se zbraní, jiný beze zbraně, některý se šperky v náručí, jiný s ženami a dětmi. Za nimi pak jako psi za zajícem se ženou cizí bojovníci po obou březích. I nahoře na vrších je bylo vidět.

Kus cesty za námi skočil někdo z prchajících kupců do vody a pla­val přes řeku. Doplaval skutečně až na druhou stranu, ale jak chtěl vystoupit na břeh, skácel se najednou zpět do vody a byl unášen proudem k nám. V tom okamžiku narazil náš vor na skaliska ve vodě, uvázl na nich a začal se otáčet – nedávali jsme totiž právě pozor na cestu. Skočil jsem tuhle s mladým Vlkem do vody a tlačili jsme vor na hlubší vodu. Uvázneme-li tu nadobro, jsme ztraceni. Cizí bojovníci nás neušetří. Všemi silami jsme prám odstrkávali, aby se hnul, a podařilo se nám to. V tu chvíli k nám proud přinesl také nešťastníka, jenž se prve skácel do vody. Několik rozmáchnutí a byl jsem u něho. Rychle jsem jej přitáhl za nohu k prámu a tam mi Vlk pomohl nahoru. Teď teprv jsem viděl, že jsme vylovili mladou dívku raněnou šípem do prsou.“

„Ej – áh!“ podivovali se posluchači.

„Ale již tu byli na blízkém břehu cizí bojovníci a chystali se s výhružným křikem na nás. Dva šípy se zabodly do voru. Nevím, jak bychom se byli ubránili, kdyby byli naši nepřátelé mohli po břehu sledovat naši plavbu. Skalnaté pobřeží je však donutilo přelézt vysokou překážku a zatím jsme se dostali značně kupředu. Ale opět nás doháněli. Napjali jsme síly a odstrkávali jsme se zuřivě, div nám tyče nepraskly. Těžký vor se však nedal mnoho popohnat a jen obtížně se dal řídit mezi skalisky vyčnívajícími z vody. Povídali jsme si:

‚Skočme do loděk a zachraňme se sami!‘

Já jsem pohlédl na zboží naložené na prámu a řekl jsem svým druhům:

‚Jděte sami, Skokan se s hanbou nevrátí!‘

Vlk, Skalník, Zajíc, Běhoun i Štír mě přemlouvali, ale když jsem znovu odmítl prchnout před stíhači, sedli do obou lehkých lodic, odvázali je od voru a rychle veslovali pryč. Zůstal jsem na prámu sám s raněnou dívkou. Chtěl jsem shodit těžký žulový balvan do vody, ale už se zase přiblížili stíhači a já raději obrátil všechno úsilí k řízení prámu, abych se s ním dostal doprostřed řeky. Nešlo mi to. Proud mě zanášel kolem tiché zátočiny k mohutnému skalnímu výběžku, jenž zahrazoval půl řeky.

Druzi byli již daleko, už jsem je za skaliskem ani neviděl. Moji stíhači s jásotem běželi teď po nízkém břehu napřed. Viděl jsem, že mi chtějí nadběhnout a zachytit u skaliska prám. Smekl jsem se a uhodil se do hlavy o klády, až se mi zatmělo v očích. Rychle jsem vyskočil a znovu jsem řídil prám do většího proudu. Už zbýval jen malý kousek k nebezpečné skále. Ale moji stíhatelé byli také blízko. Musili se však prodírat trním a tím se trochu opozdili.

Sláva, už jsem byl u skaliska!

Nepřátelé se hnali po dolním výběžku ke mně.

Teď byl rozhodný okamžik.

Duchové, pomozte!

A hle! Duchové mi pomohli. Prám se rozjížděl rychleji a rychleji, mžiknutím objel skalní výběžek, na jehož konec nepřátelé hned potom doběhli a udiveně za mnou hleděli. Jeli jsme velice rychle. Proud hučel mezi skalinami, vlny šplouchaly až na mne, ale – jelo se rychle. Kdežpak zůstali pozadu moji pronásledovatelé! Ujel jsem jim daleko napřed.

Vesele jsem teď řídil prám. Nepociťoval jsem ani strach, že se prám v divoké plavbě rozbije o skály postříkané pěnou. Ještě jsem vyhazoval kusem dřeva za sebou vodu do výše, aby nepřátelé viděli, jestliže to mohli ještě zahlédnout, že jimi opovrhuji.

Rachot tříštícího se proudu, šumění vln a hučení peřejí vzmáhaly se více a více, ale i prám letěl rychleji a rychleji. Radost mi vstoupila do srdce a necítil jsem bázeň v nebezpečné plavbě.“

„Duchové vedli tvůj vor nebezpečnými místy!“ vážně podotkl kněz.

„Šťastně jsem projel dravými proudy, ale ještě jsem nebyl v bezpečí. Za chvíli se objevily druhé peřeje, ještě dravější. Tu by se byl prám málem rozbil o skalisko, ale podařilo se mi zahnout jeho směr tyčí tak, že se stočil do tišiny, tam však uvázl mezi skalinami a já jsem nemohl pohnout prámem ani sem, ani tam.

Vyskočil jsem na skalisko a mělkou vodou jsem se dostal na břeh. Z výšiny pak jsem se rozhlížel, uvidím-li ještě své pronásledovatele. Ale nikde po nich nebylo ani památky. Zato jsem uslyšel známé hlasy. Soudruzi, nedaleko skrytí, volali na mne rodovým heslem.

Běžel jsem k nim a oni mi vypravovali, že pátrali právě po osudu mém i prámu, aby mohli donést zvěst domů.

Pomohli mi vyprostit prám ze skalní soutěsky na volný proud a jeli jsme pak zase všichni až do večera bez nehody. Zase jsme projeli všemi proudy, přistáli jsme u břehu a odpočinuli jsme si. Stíhatelů jsme se již nebáli. Nedohoní nás a v noci nás ani nemohou pronásledovat po tak nebezpečně skalnatém břehu. Druhého dne i dneska jsme nezažili již žádnou příhodu, ačkoliv byla plavba ještě místy značně nebezpečná – však je znáte, ošemetné prahy! Když si moje Naja odpočinula a něco pojedla, pověděla nám, jak se jmenuje, ale její řeči mnoho nerozumím. Jen tolik jsem poznal, že její rod je z onoho nepřátelského národa na poledni a že byla jednou v lese vyčíhána lupičem, omráčena a zavlečena do křoví. Jakmile se tam zotavila a mohla následovat lupiče na vlastních nohou, byla odvedena daleko a dostala se až na kupecké hradiště. Když teď nepřátelé dobyli kupeckého sídla a hnali kupce podle Vltavy, chtěla uprchnout k svým na druhém břehu řeky. Ale ti ji nepoznali, a těžce ji zranili šípem.

Krásná moje Naja trpí velikou bolestí. Žádám tě, mocný šamane náš, vypros jí u duchů brzké pozdravení a kouzelnými léky jí ránu zahoj. Dám tobě všechen svůj podíl z naší bohaté výpravy. Najo, pohleď na mne! Hle, jsi ode dneška mou ženou!“

Pochvalné mručení zástupu schvalovalo řeč Skokanovu; bylť statečný mladík v rodě oblíben.

„Staň se podle přání tvého!“ řekl kněz. „Poprosím duchy a vyléčím tvou Naju. Milerád přijímám tvůj podíl, neboť duchové tě za to zdarem odmění. Ale přinášíš nám bouřlivé zvěsti. Bude třeba připravit se na nebezpečí. Polední mračno strojí blesky a přívaly a naše slabá ruka příval ten nezastaví. Běda, dáme-li se překvapit!“

Oheň dohořívá. Vysoká hromada popela slabě kouří. Několik nedohořelých dřev svítí v šeru.

Shromážděný zástup rodu kobyliského se rozešel, když kněz rozdělil bronzové jehlice, kroužky a náramky, každému podle jeho přičinění a zásluh.

Děvčata přijímala nadšeně bronzové šperky a honosivě se jimi chlubila družkám, které takové ozdoby získaly dříve. Dívky, na něž se ani dnes nedostalo, projevovaly pláčem žalost; marně je starší ženy utěšovaly nadějí napodruhé. Ale rod je chudý, má málo dobytka, málo úlovku, málo tkanin – i nemůže dát svým členům dostatek vzácného kovu. Jen jednou do roka kupují bronz od kolemjdoucích kupců. Tentokrát bylo nutno opatřit i sůl; proto byla výprava vyslána vzhůru proti vodě, až ke kupeckému tržišti…

Psi vyjí na měsíc. Kráva v ohradě zabučela a zas jen hvězdy tiše svítí.

„Přilož!“ křikl starý Vlk a Šípek hned přinesl novou náruč chrastí. U ohně zbylo ještě několik mužů a hochů. Leží na zemi, dívají se na hvězdy a poslouchají nové zajímavé podrobnosti z výpravy.

„A nad mrtvým nasypávají velikou hromadu kamení a hlíny – jak směšné!“

„Jako když mraveniště rozhrneš, tolik se jich hemží po lesích tam na poledni. Jednoho zabiješ, noví dva se postaví na jeho místo…“

„Oči vyvalují, že zkameníš, když se na tebe kouknou, ani bránit se nemůžeš…“

„A jedí malé děti – proto jsou tak silní.“

„A duchové jim pomáhají v boji a přinášejí jim břitké meče…“

Tak vypravovali účastníci výpravy podle toho, co sami cestou zaslechli o cizím, nepřátelském národě na jihu Čech.

„A rád bych věděl, kde se jich tolik vezme? Odkud přicházejí?“ divil se jednooký Sysel, podle jehož přesvědčení byly střední Čechy jedinou zemí na světě.

„Já vím, jak se tu vzali!“ rozumoval Zajíc. „Veliký duch měl je zavřeny v měchu, z něhož čas od času vypouští cizí tlupy do našich lesů. Ale jednou si opatřili zavření nepřátelé bronzový meč, prosekali do měchu díru a vyběhli do lesa…“

„V bězích je tvá síla, Zajíci, ne v hlavě!“ vpadl do výkladu Štír.

„Nemysli, že jsem vráně z ocasu vypadl!“ hájil se Zajíc.

„Aniž já strace!“ odsekl Štír. „Ty také všemu věříš, co ti stará Osika nakváká…“

„Ne Osika – šaman sám mi to pověděl!“ odpíral Zajíc.

„Plivni mu do tváře! Lže jako všichni – čarovat umí, ale pravdu povědět, to ne!“ rozhorloval se rouhavě Štír, jemuž šaman nedávno vzal ženu. „Dobře kněží pravdu vědí, ale nám ji nepovědí; náš jako ten na druhé straně, za vodou, všichni jsou stejní! Kdo jaktěživ slyšel, aby Veliký duch choval zástup lidí v měchu jako sušené kořínky? Já ti povím, kde je měl – ve veliké jeskyni, zavalené kamenem, a odtamtud mu teď utekli!“

„Ale v jeskyni má Veliký duch spoutané větry!“ dovolil si vykřiknout malý Šípek, ale už prchá za houští, neboť rozezlený Štír popadl ohořelý klacek a mrštil jím po něm. I ostatní zle hubují na hocha, jenž se bez dovolení opovažuje vmísit do rozhovoru dospělých mužů.

„Proč jen Veliký duch stvořil cizí národ? Vždyť my sami bychom mu dostačili?“ rozumuje Sysel.

„Věř, milý Sysle,“ pravil starý Vlk, „že je ani Veliký duch nestvořil. Nejsou to ani lidé jako my, jsou to potomci lesní zvěře.“

A vypravoval o tom, jak dvanáct rodů jejich kmene se rozešlo, když již pastviny nestačily pro stáda všech, a jejich rod se usadil zde nad Velikou řekou.

„Náš rod měl četná stáda, rozsáhlé pastviny až za Ládví a mužů silných pětkrát mé prsty obou rukou a ještě víc. Teď ovšem Veliký duch na rod sesílá zlé nemoci a mnoho statečných lovců pohynulo. Šamanovi se jistě podaří zastavit zlobu nemoci a usmíří Velikého ducha. Rod bude zase mocný…“

Šípek zatím potichu vylezl na blízký strom, a sedě nepozorován na větvi, pozorně naslouchal vyprávění. Nikdo ani nehlesl. Netopýři poletovali zcela blízko, i kolem hlav jednotlivých posluchačů. Svítivá hvězda přeletěla kus oblohy. Dobytek v ohradě dupe – snad obcházejí vlci…

„Jistě je to tak,“ přerušil Sysel vážné ticho. „Cizí vetřelci poledních lesů jsou zplozenci zlých duchů a zvěře…“

„Jestli je Veliký duch zvlášť ze svých slin nestvořil…“

Pronikavé štěkání psů se rozlehlo tišinou.

Šípek sjel ze stromu a s pokřikem: „Medvěd, medvěd!“ utíká k dobytčí ohradě.

Všichni muži rázem vyskočili a s klacky a kamením běží k blízké ohradě.

Ztratili se ve tmě. Jen jejich volání se daleko rozléhá.