<<< Literární doupě
Literární doupě

Rex Stout
překlad: Otakar Lanc

POJDI JAKO PES

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Psi, které člověk použil - Hasil Tomáš, Hochmanová Irena, Kroulík Jiří, Říha Martin
 
 
cena původní: 250 Kč
cena: 210 Kč
Psi, které člověk použil - Hasil Tomáš, Hochmanová Irena, Kroulík Jiří, Říha Martin
Křečkosaurus rex - O'Donnell Tom
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 212 Kč
Křečkosaurus rex - O'Donnell Tom
T. REX - REX T.
 
 
cena původní: 824 Kč
cena: 692 Kč
T. REX - REX T.

 

   1   

 

 

1.

Někdy se rád procházím v dešti, třebaže dávám přednost dnům plným slunce, kdy nefouká vítr a nezvedá prach. Oné středy jsem však měl k procházce v dešti zvláštní pohnutku: přál jsem si, aby ten jeho plášť do deště byl opravdu kvalitní a v okamžiku, až mu ho budu předávat, aby byl mokrý.

Přehodil jsem si ho tedy přes ramena, na hlavu jsem si narazil plstěný klobouk, vyšel jsem z našeho domu a namířil si to do Arbor Street, asi tak dvě míle jižněji v oblasti Greenwich Vil age. V půli cesty přestalo pršet. Krevní oběh mi vydatně pracoval a začalo mi být horko. Plášť jsem tedy sundal, mokrou stranou ho složil dovnitř, přehodil si ho přes ruku a pokračoval v cestě. Úzkou a jen tři bloky dlouhou Arbor Street po obou stranách tvořily staré cihlové domy, většinou třípatrové, které se ani neleskly jako ze škatulky, ani nebyly moc výstavné. Číslo 29 mělo být někde uprostřed třetího bloku. Dorazil jsem k němu, ale do domu jsem nevstoupil. Uprostřed bloku se něco dělo.

Před vchodem do jednoho domu vedle dříve zaparkovaných vozů stálo policejní auto, na chodníku hlídkoval uniformovaný policajt v póze úřední autority a čelil skupince několika občanů, kteří na něj doráželi. Když jsem k nim docházel, uslyšel jsem, jak se ptá: "Čí je to pes?", a týkalo se to zcela zřejmě zvířete s mokrým černým kožichem, které stálo za ním. Neslyšel jsem, že by se k psovi někdo přihlásil, ale stejně bych to přeslechl, protože moje pozornost byla upřena jinam. Dorazilo totiž další policejní auto, zastavilo za tím prvním, vystoupil z něj muž, prodral se okolo stojících lidí na chodník, mlčky se pokynem hlavy pozdravil s policajtem, který ho nezastavil, a vešel do vchodu, nad nímž bylo umístěno číslo 29. Potíž byla v tom, že toho muže zákona znám, i když mluvit o potížích by bylo přehnané. Když vidím seržanta Purleyho Stebbinse z oddělení vražd západního Manhattanu, kolena se mi určitě neroztřesou. Tahle poznámka o našich vztazích je však taky přehnaná. Podstatné je, že jeho přítomnost a způsob vystupování znamenaly, že v domě je určitě mrtvola. Pokud bych se dožadoval vstupu s odůvodněním, že si potřebuji vyměnit plášť do deště s chlápkem, který odešel v tom mém, bylo předem jasné, jak by to dopadlo. To, že jsem se tak rychle objevil na místě vraždy, by na základě mnoha našich vzájemných předešlých zkušeností rozpoutalo v Purleym všechny jeho nejhorší pudy a já bych se nemusel včas dostat domů na večeři, jejímž vyvrcholením měla být grilovaná holoubata s hnědou omáčkou, kterou Fritz nazývá Vénitienne a je to rozhodně jeden z jeho parádních kulinářských kousků. Purley zmizel uvnitř domu, aniž by moji přítomnost zaznamenal. S policajtem, co stál venku na úzkém chodníku, jsem se dosud ještě nikdy nesetkal. Když jsem ho pomalu obcházel, změřil si mne pohledem a důrazně se mne zeptal: "To je váš pes?" Pes mi očuchával koleno, a tak jsem se k němu sklonil a pohladil ho po mokré černé hlavě. Policajtovi jsem na jeho dotaz sdělil, že pes můj není, a pokračoval jsem v chůzi. Na rohu ulice jsem zabočil doprava a namířil jsem si to k severu. Několik prvních bloků ulic jsem se rozhlížel po taxíku, když ale žádný nepřijížděl, rozhodl jsem se jít až domů pěšky. Začal pofukovat západní vítr, ale všude bylo pořád ještě mokro po předešlém dešti. Kráčel jsem po chodníku a cesta mi pěkně ubíhala. Na semaforech křižovatky Dvacáté osmé ulice a Deváté Avenue jsem se zastavil a v té chvíli jsem pocítil něco u kolena. Byl to ten pes. Ruka mi reflexivně vyrazila, že ho pohladím, ale ovládl jsem se. Uvědomil jsem si, že jsem v bryndě. Zřejmě si mne vybral za kamaráda, a když budu pokračovat v cestě, půjde za mnou a na Deváté Avenue nemůžete přece od sebe odhánět psa tak, že po něm budete házet kameny. Uniknout bych mu mohl tak, že bych si na zbytek cesty vzal taxi, to by však bylo ode mne dost hrubé, když na druhé straně jsem oceňoval, že ve mně to zvíře nalezlo zalíbení. Na krku měl řemínek se známkou, takže byl identifikovatelný, útulek pro zvířata je jenom pár bloků od této křižovatky, a tak jako nej ednodušší a nejlacinější se jevilo dopravit ho tam. Zašel jsem k okraji chodníku, abych se podíval, jestli přece jenom nejede nějaké taxi, v té chvíli však zavál od rohu prudký vítr, sebral mi klobouk a hnal ho doprostřed avenue. Sám jsem se do automobilového provozu za ním ne vrhl, ale měli jste vidět toho psa. Přehoupl se přes kapotu velkého náklaďáku, přitom mu ocasem utřel levý přední blatník, při dopadu na vozovku se zastavil a nechal projet auto, znovu skočil a vletěl pod další vůz - nebo jsem si to myslel a pak jsem ho spatřil na protilehlém chodníku. Vzal do tlamy klobouk, na který zrovna mířila noha došlapujícího chodce, obrátil se na pětníku a vyrazil zpátky. Tentokrát jeho cesta přes vozovku nebyla tak efektní, ale ani chvíli neotálel. Dorazil ke mně, postavil se, zvedl hlavu a zavrtěl ocasem. Vzal jsem si klobouk. Od nečekané procházky byl klobouk pěkně nasáklý vodou, napadlo mne však, že když si ho hned nedám na hlavu, můj nový kamarád bude zklamaný, a tak jsem to udělal. Tím to bylo zpečetěné. Zamával jsem na taxikáře, nasedl i se psem do auta a řidiči jsem udal adresu Wolfova domu. Měl jsem v úmyslu toho zachránce mého klobouku vzít nahoru do svého pokoje, něčím ho nakrmit a zatelefonovat do Americké společnosti pro ochranu zvířat, aby si pro něj někoho poslali.

Za žádnou cenu jsem nechtěl dopustit, aby začal na Nero Wolfa vrčet, a tak jsem po vstupu do domu odložil v hale klobouk a plášť do deště a zamířil nejprve ke dveřím jeho kanceláře. "Kde jste, kčertu, byl?" zabručel Wolfe nevrle. "V šest hodin jsme měli projít nějaké seznamy a už je tři čtvtě na sedm." Seděl ve svém prostorném křesle za psacím stolem, v ruce držel nějakou knihu a od jejích stránek vůbec neodtrhl oči, aby se na mne aspoň letmo podíval. "Byl jsem s tím zatraceným pláštěm," vysvětloval jsem. "Jen se mi ho nepodařilo předat, protože..."

"A co je tohle?" vybuchl. Oči upíral na mého průvodce. "Pes."

"To vidím."

"Je to ohař cvičený na hlídání klobouků."

"Nemám náladu na nějaké srandičky. Už ať je odsud pryč."

"Ano, pane, brzy ho odvedu. Mezitím ho většinu času budu mít u sebe v pokoji. Musím ho však sem tam vyvenčit, a tak s ním budu muset procházet halou. Měl bych ale přece jenom něco zmínit. Slyší na oslovení Nero, což, jak jistě víte, znamená ,černý', a tak mu budu muset začít říkat jinak. Nejspíš by odpovídalo Eben, ale třeba taky Inky, něco jako černý inkoust, mohl bych mu však taky říkat Jet, protože umí běhat tryskem anebo..."

"Nemažte mi med kolem huby!"

"To bych nerad, pane. Ale cítím se tu někdy hodně osamělý, zvlášť během čtyř hodin, které pravidelně trávíte nahoře ve sklenících. Vy máte své orchideje, Fritz má želvy, Theodore andulky a proč já bych nemohl mít psa? Připouštím, že mu budu muset změnit jméno, přestože je registrovaný jako Champion Nero Charcoal of Bantyscoot.

Navrhl jsem..." Mluvil jsem a mluvil a čekal, že se setkám s obrovským výbuchem hněvu nebo dokonce dojde k něčemu tak neobvyklému, že Wolfe opustí křeslo a osobně vyžene to zvíře z domu. Pes zatím upíral oči na Wolfa a měl takový výraz, jaký jsem u něj zatím neviděl. Takhle si dosud za mé přítomnosti nikoho nepřehlížel, ani mne. Nepřestával jsem mluvit, abych Wolfa přesvědčil. Ten mi skočil do řeči. "To není žádný ohař. Je to labradorský retriever." Nevyvedlo mne to z konceptu. Nikdy nejsem překvapený šíří vědomostí Nero Wolfa, vždyť přečte tolik knih. "Ano, pane," souhlasil jsem. "Řekl jsem ohař, protože by bylo přirozené, kdyby soukromý detektiv měl ohaře."

"Labradorský retriever má širší lebku, a tím i větší prostor pro mozek, než kterýkoli jiný pes. Jako kluk jsem v Montenegro měl taky psa. Nic čistokrevného, takového malého hnědého oříška. Ten měl lebku dost úzkou, ale vůbec jsem to nepovažoval za nějaký nedostatek.

Nevzpomínám si, že by mi na tom psovi něco vadilo. Dnes bych asi byl kritičtější. Když už jste sem to stvoření propašoval, bral jste při tom v úvahu, jak rušivě to zapůsobí v naší domácnosti?" Špatně jsem ho odhadl a právě jsem se o tom velkém tlustém géniovi dověděl něco nového: docela by se mu líbilo, kdyby se tu nějaký pes motal, a to za předpokladu, že mne za to bude moci činit zodpovědným a bude mít možnost remcat na mne, kdykoli se mu zachce. Já sám jsem si chtěl psa jednou obstarat, možná i dva, ale až po odchodu do důchodu, až budu někde na venkově, ne však ve městě. Zařadil jsem zpátečku. "Zdá se mi, že ne," přiznal jsem se, "měl jsem jen na chvíli pocit, že bych potřeboval nějakého domácího mazlíčka, ale nic, zkusím radši kanárka nebo chameleóna.

Fajn, co nejdřív se ho zbavím. Konec konců je to váš dům."

"Nechci být činěn zodpovědným za nějaké vaše citové strádání," řekl odměřeně. Asi bych se spíš vyrovnal s přítomností psa, než s vašimi výčitkami."

"Zapomeňte na to." Mávl jsem rukou. "Já na to taky zapomenu. Slibuji, že už se tím nebudu dál zabývat."

"Je tu ještě další věc," trval dál na svém Wolfe. "Nechci zasáhnout do závazků, které jste na sebe převzal."

"K ničemu jsem se nazavázal."

"A jak jste tedy k němu přišel?"

"To vám řeknu." Šel jsem ke svému stolu, sedl si a vyprávěl. Nero, ten čtyřnohý, přišel a lehl si u mých nohou, nosem se téměř dotýkal špiček mých polobotek. Celé jsem to převyprávěl, se všemi detaily, jako kdybych podával zprávu o životně důležité akci ve velkém případu. Když jsem skončil, Wolfe si byl samozřejmě vědomý toho, že prezentace Nera jako stálého doplňku personálu jeho detektivní kanceláře je prostě trik. Za normálních okolností by mi jasně dal najevo, co si myslí o mém hereckém výkonu, tentokrát však to blahosklonně přešel a bylo naprosto jasné, proč to udělal. Chytil se myšlenky mít psa, kdykoli mít možnost mne za to vypeskovat a na té myšlence začal lpět. Když jsem skončil, chvíli nastalo ticho a potom řekl: "Jet, to by bylo přijatelné jméno."

"To jo." Natáhl jsem se po sluchátku telefonu. "Zavolám ochráncům zvířat, aby si pro něj přišli."

"Ne," vyjel na mne rozhodně. "Proč ne?"

"Protože existuje lepší alternativa. Zavolejte někomu, koho znáte na policejním ředitelství - komukoli. Oznamte mu číslo psí známky a požádejte ho, aby se podíval po jeho majiteli. Toho potom můžete informovat přímo." Hrál o čas. Mohlo se stát, že majitel je mrtvý nebo je ve vězení nebo už psa nechce, a pak by bylo po jeho. Chtěl mne však vmanévrovat do role viníka, co přitáhl psa v taxíku domů, a tudíž bylo nehumánní ho jen tak odložit. Nechtěl jsem se s ním hádat, a tak jsem zavolal na policejní okrsek jednomu seržantovi, který byl ochoten pro mne sem tam něco udělat. Poznamenal si Nerovo číslo a řekl mi, že v této denní době to bude nějakou chvíli trvat, ale že mi zavolá. Zavěsil jsem právě ve chvíli, kdy vešel Fritz, aby oznámil, že je večeře připravena. Holoubata s omáčkou Vénitienne byla báječná jako vždycky, to, co v několika příštích hodinách následovalo, však už tak báječné nebylo. Rozhovor u stolu v jídelně se většinou točil kolem psů. Wolfe ho udržoval na vysoké úrovni a bez sentimentu. Tvrdil, že "neštěkavý pes" basenži je nejstarším psím plemenem na zemi, že pochází ze střední Afriky a jeho kořeny sahají do doby kolem roku 5 000 před naším letopočtem, zatímco afghánský chrt se neobjevil dřív než kolem roku 4 000 před Kristem. Jeho řeči mne utvrzovaly v tom, že četl nějakou knihu, kterou jsem u něj nikdy neviděl. Nero žral v kuchyni a bodoval i u Fritze. Wolfe Fritzovi sdělil, že bude psovi říkat Jet.

Když Fritz přinesl do jídelny salát, oznámil, že Jet má vybrané chování a je ohromně chytrý. "Přesto všechno, nebudete ho jako spolubydlícího považovat za nesnesitelnou přítěž?" zeptal se Wolfe.

"Naopak," prohlásil Fritz, "bude srdečně vítán." Po večeři, protože jsem cítil, že naše nově vytvořená Společnost svatořečení psů si potřebuje oddechnout od chvalozpěvů na psy, vzal jsem Nera poprvé ven na krátkou procházku, a když jsem se vrátil, doprovodil jsem ho z haly o dvě patra výš do svého pokoje a nechal jsem ho tam. Musím přiznat, že byl opravdu dobře vychovaný.

Kdybych si chtěl pořídit psa ve městě, musel by být jako on. Řekl jsem mu, aby si lehl, a on to udělal. Když jsem šel ke dveřím, protože jsem potřeboval jít ven, z jeho karamelových očí se dalo zřetelně vyčíst, že by chtěl jít se mnou, ale zůstal ležet. Dole v kanceláři jsme se s Wolfem dali do studia zmíněných seznamů. Byly to speciální nabídky od šlechtitelů a sběratelů orchidejí z celého světa a opravdu to byla velká práce projít tisíce nabídek a vybrat z nich několik, o jejichž pěstování by se Wolfe pokusil. Seděl jsem u jeho stolu naproti němu, před námi byly hromady kartiček s našimi záznamy, když tu se, asi tak kolem půl jedenácté, ozval zvonek u vchodu do domu. Vyšel jsem do haly, rozsvítil světlo nad vstupním schodištěm a kukátkem ve dveřích jsem spatřil známou postavu inspektora Cramera z oddělení vražd. Pootevřel jsem dveře na bezpečnostní řetízek a vlídně se ho zeptal: "Co se děje?"

"Chci vidět Wolfa."

"Už je dost pozdě. O co jde?"

"O psa." Rozumí se samo sebou, že žádná návštěva, zvláště pak policejní, není uvedena do kanceláře, dokud se to Wolfovi předem neoznámí. Tentokrát to však vypadalo na to, že dojde k výjimce. Wolfe je pověstný tím, že nejednou odmítl setkání s lidmi, kteří jsou i ve vyšším postavení než je inspektor.

A když mu řeknu, že za ním Cramer přišel, jak jsem předpokládal, kvůli psovi, nemohu vůbec odhadnout, jak se v situaci, která se u nás kolem toho psa vytvořila, zachová. Tohle všechno mi prolétlo hlavou asi ve dvou vteřinách, pak jsem otevřel dveře a srdečně ho zval dovnitř: "Pojdte dál."

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist