<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Miloslav Švandrlík

NEMRAVNÁ DÍVKA NA VDÁVÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Nemravná dívka na vdávání - Švandrlík Miloslav
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 175 Kč
Nemravná dívka na vdávání - Švandrlík Miloslav
Zrovna teď musíš čůrat - Švandrlík Miloslav
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Zrovna teď musíš čůrat - Švandrlík Miloslav
Tajemství ohnivých koulí - Švandrlík Miloslav
 
 
cena původní: 159 Kč
cena: 134 Kč
Tajemství ohnivých koulí - Švandrlík Miloslav

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

1. NEATRAKTIVNÍ ŽENICH

„Válka je krásná, vznešená věc, ale člověk při ní snadno nastydne,“ pravil zadumaně markrabě francký Ota Bílý. „Mně se to stává častěji než při lovu kachen. Přitom rýma a kašel jsou choroby vhodné leda pro sedláky. Nebudeš tomu, příteli, věřit, ale záněty horních cest dýchacích mi obvykle pokazí opravdovou radost z vojenského vítězství. Vážná poranění dovede chrabrý vojevůdce utajit. Když jsme pronásledovali prchajícího nepřítele v dunajské kotlině, zlomil si můj kůň při prudkém cvalu nohu. Spadl jsem a nešťastnou náhodou prudce dosedl na kolík vyčnívající ze země. Utrpěl jsem tehdy velice nepříjemné zranění, ale při návratu do rodného města, které mě nadšeně vítalo, jsem se dovedl opanovat. Silou vůle jsem potlačil příšernou bolest. Ačkoliv mi bylo v sedle bujného oře, jako bych seděl na rozžhaveném roštu, usmíval jsem se a otcovsky kynul jásajícím davům. Triumfální příjezd nebyl ničím pokažen, snad jen tím, že má sestra měla opět nového milence a biskup jí předpovídal muka pekelná toho nejtěžšího kalibru. Ne že bych jí je snad nepřál, ale přece jen si myslím, že takové banální problémy, jako je morální profil vznešené Jitky, by nemusely být připomínány při obzvláště důstojných a především státotvorných oslavách. Velmož se z vítězné bitvy nevrací každý den, a není tudíž nutné ani potřebné ztrpčovat mu chvíle zasloužené slávy nějakými bezvýznamnými rodinnými skandály! Ale jak už jsem podotkl, rýma a kašel jsou daleko horšími nepřáteli vznešenosti než cokoli jiného. Chrabrý vladař pokoří barbarského nepřítele a nastydne! Místo ušlechtile řezaného nosu má najednou šerednou červenou bambuli, která ho v jednom kuse nutí do kýchání, smrkání a podobných nepříjemností. Pokořil samotného ďábla, svou nohu slavně položil na šíji pohanovu, a přitom chrchlá jako kocour na kře. S tím se v žádném případě nedovedu smířit!“

Arnold Ucho pozorně naslouchal a jen zcela nepatrně se usmíval. Byl to úsměv chápavý, laskavý i přátelský, ale zároveň i přiměřeně uctivý. Úsměv, kterým si Ucho dovedl získat důvěru nejen markraběte. Však také vliv a úspěchy společníka Oty Bílého byly podmíněny především jeho uměním působit na mocné tohoto světa mimořádně sympatickým dojmem.

Arnold Ucho byl prý dvorským levobočkem a vlastně tedy Otovým bratrem. Šuškalo se to o něm, ale on sám takové domněnky nikdy ani v náznaku nepotvrdil. Jeho mládí bylo zastřeno rouškou tajemství. Vědělo se jen, že byl vychován v kterémsi klášteře a sám získal kněžské svěcení. Tím ale jeho působení v církvi Kristově skončilo. Arnolda přitahoval dvorský život ve všech formách. Fascinoval ho zejména boj o moc i přípravy dalekosáhlých změn v budoucím uspořádání světa. Chtěl se této nebezpečné hry osobně zúčastnit a to pro něho především z počátku nebylo nijak jednoduché. Získat vliv znamenalo nedělat chyby. A hlavně být tvrdohlavě trpělivý. Mnozí z dychtivých konkurentů v boji o moc svou oslnivou kariéru uspěchali, a proto ji zákonitě ukončili nepěkným pádem. Tomu se Arnold vždycky dovedl obratně vyhnout. Postupoval krok za krokem a pokaždé se raději zastavil, než aby podstoupil nějaké riziko, nebo si dokonce získal vlivného nepřítele. Vsadil na svůj sympatický zevnějšek a skromné, srdečné vystupování. Dovedl chytře mluvit i mlčet, ale především uměl naslouchat a vyciťovat tajné, ba nejtajnější sny a přání těch, na nichž mu záleželo. K vytčené metě nespěchal, a právě proto se k ní nezadržitelně blížil. Posléze to dotáhl tak daleko a vysoko, že byl často v pokušení začít si sám sebe vážit. Naštěstí pro svou věčnou spásu tomu vždycky odolal, ale nebylo to mnohdy snadné. Stal se pravou rukou a nenahraditelným společníkem Oty Bílého, jednoho z nejvznešenějších mužů Evropy. A nejen to. Markrabě vycítil jeho vzácnou schopnost nic totálně nezbabrat, takže ho začal pověřovat důležitými diplomatickými úkoly. Arnold Ucho byl totiž mužem, který vzbuzoval důvěru i u lidí nerudných, vzteklých a těžko přístupných jakékoliv rozumné komunikaci. Nepůsobil nikdy dojmem člověka, který tvrdošíjně bojuje za prosazení nějakého stanoviska. Vždycky pozorně naslouchal těm nejpodivnějším argumentům, téměř souhlasně jim přikyvoval a teprve potom velmi taktně a nenásilně předkládal svá vlastní řešení s nekonečným množstvím alternativ. Nikdy nikomu nic nevnucoval. Dbal na to, aby jeho protivník ani na okamžik neztratil pocit, že je pánem situace. Modeloval jeho názory velice nenápadně a přizpůsoboval je své potřebě, nebo spíše potřebě svého pána. Vykonal již mnoho úspěšných diplomatických cest a měl oprávněnou naději na řadu dalších. Ota Bílý o něm říkával: „Raději bych vládl bez ruky, bez nohy nebo bez oka než bez Ucha!“ Což bylo poklonou, jaké se hned tak někomu nedostalo.

„Na druhé straně jsou ovšem ještě nepříjemnější a nevhodnější choroby než rýma,“ pokračoval zamyšleně vladař, „například průjem nebo škytavka. Nemusím ti snad vykládat, co to s člověkem udělá, a obvykle právě v tu nejméně vhodnou chvíli. Já jsem se naneštěstí rozškytal i při audienci u papeže!“

„To jsou jistě velice nepříjemné okamžiky lidského života,“ připustil Ucho, „ale málokdy mají podstatnější význam. Bůh je na nás sesílá, abychom si uvědomili svou lidskou nedostatečnost a nepropadli pýše. Velké skutky a šlechetné činy ovšem zůstanou zachovány navzdory trapným zanedbatelným detailům, které je provázely.“

„Úplavice není zanedbatelný detail,“ zamračil se markrabě, „a když ji dostaneš, říkáš si hříšně, že by bylo daleko přijatelnější prošvihnout válku!“

„To je jen chvilková slabost,“ tvrdil Arnold, „ale ve skutečnosti jsi právem hrdý na všechny vítězné bitvy, které zdobí nejen tebe, ale celý tvůj slavný rod. O těch se bude psát v kronikách a ještě po staletích v nich potomci najdou inspiraci k novým hrdinským činům!“

Monarcha byl viditelně polichocen. „Kdyby šlo jen o mne,“ řekl, „celá Evropa by vypadala jinak. Samozřejmě lépe. Jenomže nepřátelé jsou silní a přátelé nespolehliví. Vezmi si českého knížete!“

„Oldřicha,“ napověděl mu Ucho.

„No právě,“ přikývl Bílý. „Co je to, prosím tě, za rodinu? Kníže oslepí bratra, zavře ho do vězení a vezme si husopasku. Cožpak tohle je nějaké chování?“

„Dovol mi, abych to, drahý markrabě, trochu upřesnil,“ usmál se Ucho. „V podstatě máš jistě pravdu, ale přece jen... no, vypálit Oči vlastnímu bratrovi, to jistě není kulantní jednání. Tak by se spory mezi sourozenci řešit neměly. Ale je zde přece jen jistá polehčující okolnost, vyplývající z dědičného zatížení. Již Oldřichův dědeček Boleslav se dostal na knížecí stolec tím, že zlikvidoval svého bratra Václava ve Staré Boleslavi.“

„Čím dál tím lip!“ zahučel markrabě, „ale tvé ponuré reference mě vůbec nepřekvapují. Je jen smutné, že ty Čechy nutně potřebuji k provedení některých svých vznešených záměrů.“

„Když uvážíme,“ pokračoval Ucho, „že slepý Jaromír dosud žije ve vězení na Lysé a je prý docela obstojně živen, jeví se nám Oldřich jako muž drsný, nikoliv však krvelačný. Vždyť projevil tolik útlocitu, že bratra ani nevykleštil, třebas to měl v úmyslu! Nejpříjemnější je jeho sňatek, jak říkáš, s husopaskou.“

„To bych řekl,“ vyprskl velmož. „Nejtrapnější mesaliance, o jaké jsem kdy slyšel!“

„Je to vlastně ještě horší,“ zvážněl Arnold, „protože ten sňatek v očích řady církevních hodnostářů i Oldřichových nepřátel z mocného rodu Vršovců nikdy nenabyl platnosti. Kníže byl ženat s urozenou dámou, jejíž půvaby ovšem nestály za řeč. Šeredná osoba se špičatým nosem. Za těchto okolností je téměř pochopitelné, že když Oldřich zabloudil v postoloprtských lesích...“

„V jakých?“ podivil se markrabě. „Něco takového přece nemůže existovat!“

„Sám jsem v nich lovil jeleny s knížecí družinou,“ informoval ho Ucho, „a dodnes na to rád vzpomínám. Terén mírně zvlněný, lesy hluboké a zvěř náležitě vypasená. Jenomže Oldřichovi se nestal osudným jelen, nýbrž laňka.“

„Sličná husopaska,“ ušklíbl se Ota, „vesnická nanynka, jaké bych si sotva povšiml!“

„Za to povšimnutí určitě stála,“ mínil Arnold a pokusil se o významné, trochu šibalské zamrkání. „Máme-li být přesní, nešlo o husopasku, ale o mladou ženu bohatého sedláka, který se jmenoval, tuším, Křesina.“

„Zase to zatracené ř,“ zlobil se Bílý. „Měl bych požádat papeže, aby ho těm Čechům zakázal. A trval bych na přísných trestech: Kdo by řekl ř, musel by jít pěšky do Říma, nebo přímo do Svaté země!“

„Výtečný nápad!“ pochválil ho Ucho, „ale předpokládám, že s postupujícím civilizačním procesem se Češi té směšné hlásky zbaví sami. Avšak, dovolíš-li, vrátím se k té milostné historce, která bohužel neupadla v zapomenutí. Kníže Oldřich se ztratil své družině a utrmácen dospěl ke studánce, kde spatřil krasavici Boženu. Byla nahá a koupala se. Později se tvrdilo, že prala prádlo, ale šlo o zjevný zásah dvorských mravnostních orgánů.“

„To znám,“ přikývl markrabě. „Kdybychom měli zveřejnit všechno, co provádí má sestra Jitka, mělo by to dalekosáhlé a zřejmě i tragické následky! Co nelze ututlat, je třeba alespoň přikrášlit.“

„Co se stalo mezi Oldřichem, mužem vášnivým, divokým, násilnickým a temperamentním, a nahou krasavicí, nevíme,“ konstatoval Ucho. „Slavilo snad smilstvo své naprosté vítězství? Zřejmě ano, neboť sedlák Křesina přerazil o knížete hrábě. Také tento konflikt zůstal později veřejnosti z pochopitelných důvodů utajen. Nešlo však o pouhé dočasné milostné vzplanutí, které by se rozplynulo a zůstalo bez následků. Oldřich přikázal nahé krasavici, aby se oblékla a připravila se na to, že se stane českou kněžnou. Křesina křičel, že tento bezbožný a neřestný čin může být proveden jedině tváří v tvář jeho zohavené mrtvole. Kníže pravil, že to není zase tak velký problém, a vsunul šíp do tětivy svého luku. Božena se ale za manžela přimlouvala a chválila ho, jaký je to pracovitý zemědělec, takže Oldřich posléze souhlasil s tím, že Křesinu nechá pouze zmrskat. Potom odvezl Boženu na hrad, svou pravou choť odeslal do kláštera a bez výčitek svědomí se oženil podruhé. Nedbal námitek církevních Otců ani naléhání svých rádců. Zdálo se, že se neudrží na trůně, ale jeho krutost byla tak proslulá, že se nikdo neodvážil vyvolat vzpouru!“

„Je to nechutný, skandální případ,“ soudil Ota Bílý, „jaký se v dobré, spořádané rodině nemůže přihodit. Tihle Přemyslovci jsou, mezi námi, pěkná sebranka! Nemohlo by mě potkat nic horšího, než kdybych se s nimi, nedej Bože, musel někdy příbuzensky spojit!“

Ucho tuto poznámku nekomentoval. Jenom trochu teatrálně vzdychl a potom pokračoval: „České knížectví se Oldřichovým neuváženým činem dostalo do dlouhodobé morální krize, jejíhož konce lze sotva dohlédnout. Ten nerovný sňatek může způsobit ještě mnoho problémů a nepříjemností. Oldřich založil několik klášterů, aby si usmířil církev, ale to se mu podařilo jen u nemnohých. Vršovci se houfují a stále hlasitěji tvrdí, že sňatek pokládají za neplatný. To znamená, že po Oldřichově smrti může vyvstat nepříjemná otázka, kdo nastoupí na knížecí stolec.“

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se markrabě přímo.

Ucho se rozhodl předstírat hluboké státnické zamyšlení, ačkoliv toho neměl ani v nejmenším zapotřebí. „Božena zplodila Oldřichovi syna,“ řekl po chvíli, „nebo chceš-li, bastarda. Podle toho, která verze nám bude víc vyhovovat. Soudím, že ta první. Břetislav, i když má ve jméně to zatracené ř, je velice schopný. Patrně by dokázal být dobrým energickým knížetem a naším zdatným spojencem. Nelze však zaručit, že bude sedět pevně v sedle.“

„Dobře, že nemá sourozence, jinak by jim vydloubal oči, jak je u nich v rodině zvykem,“ utrousil Bílý, „takhle je alespoň naděje, že bude všechno v nejlepším pořádku.“

„Nebude,“ zavrtěl Ucho hlavou. „Příliš by mu to nepomohlo, ani kdyby oslepil polovinu příbuzenstva včetně tetiček. Takovou věc lze prominout knížeti, který se narodil v řádné manželské posteli. Dopustí-li se něčeho podobného Břetislav, bude nazýván krvavým bastardem, synem staré vesnické čarodějnice, a kdovíjak ještě. Vršovci proti němu zosnují řadu spiknutí a pokusí se ho svrhnout z trůnu. On se stane podezíravým a opatrným. Pokud bude moci, nevzdálí se ze země a přestanou ho zajímat územní zisky, kterými bychom ho rádi nalákali na to, aby bojoval po našem boku.“

„A co ti Vršovci?“ otázal se markrabě. „Nebylo by prozíravější vsadit na ně a pomoci jim na výsluní moci?“

Ucho se opět usmál, tentokrát skepticky: „Připouštím, že Přemyslovci nejsou právě nóbl rodina,“ řekl, „a lze jim ledacos vytknout. Jsou ale schopní a rozhodní. To, jak vyvraždili Slavníkovce, byla prostě paráda! Pomáhat Vršovcům by znamenalo vzdát se Čech na dlouhou dobu, protože by tam vypukly zdlouhavé rodové války.“

„K čertu s tím pesimismem!“ praštil do stolu Bílý. „Co tedy navrhuješ? Vyklop už s přihlédnutím k mým smělým dobyvačným plánům nějaké přijatelné řešení!“

„Potřebujeme rozhodně na knížecím stolci Břetislava,“ tvrdil Ucho, „ale Břetislava bez mindráků a bez vlivných nepřátel. Musí sedět na svém místě tak pevně, aby církevní Otcové přestali reptat proti jeho původu a Vršovci se mu zcela podrobili. To se pochopitelně musí týkat i ostatních vlivných rodů, které nesmějí dostat zálusk na knížecí stolec. Je jen jedna cesta, jak toho dosáhnout!“

„Jaká?“ vybafl markrabě. „Co pro to můžeme udělat?“

„Vlastně všecko,“ řekl Ucho. „Jenomže to nebude snadné, tím méně příjemné.“

„Moc z toho, co děláme, není snadné,“ upozornil ho velmož. „Vzít na sebe zodpovědnost za vývoj a rozvoj celé Evropy je sice šlechetné, ale proklatě obtížné. Potřebujeme-li Břetislava, jsme povinni si ho naklonit.“

„Břetislav bude tím správným mužem jedině tehdy,“ ztišil hlas Arnold, „když se ožení s dívkou ze vznešeného a váženého rodu. Jestliže si jeho otec vzal selku, on musí naopak mířit pořádně vysoko. Břetislavova svatba nesmí být druhořadou nebo běžnou záležitostí. Je nezbytné, aby všem jeho nepřátelům a oponentům doslova vyrazila dech.“

„Dobrý nápad,“ připustil Bílý, „ale obávám se, že téměř neuskutečnitelný. Znám sice několik znamenitých a vznešených rodin, ale ani jednu, která by byla ochotna uvítat ženicha, jakým je bastard českého knížete. K takovému činu bych sotva někoho ze svých přátel přemluvil.“

Arnold Ucho delší dobu významně, ba téměř demonstrativně mlčel. „Přesto se budeme muset tímto úkolem vážně zabývat,“ řekl, „a to dříve, než dojde k situaci, která by mohla naše vyhlídky zkomplikovat. O české Achillově patě vědí i nepřátelé. Co když dojde k tajným jednáním? To by byla tragédie! Nemůžeme vyloučit ani možnost, že Břetislav podcení důležitost svého sňatku a ožení se s ženou nepatrného vlivu. To by znamenalo chaos, vnitřní boje a pro nás ztrátu důležitého spojence. Vodu na mlýn těch zatracených východních Slovanů!“

„No a co mám dělat?“ vykřikl téměř zlostně markrabě. „Mám spoustu problémů s provdáním vlastní sestry a teď ještě abych ženil budoucího českého knížete.“

„Zdá se, že se blížíš k vyřešení té nepříjemné otázky,“ konstatoval Ucho. „Nikdo jiný to totiž nemůže udělat!“

Bílý vykulil oči: „Mně se zdá, že sním!“ zasupěl zlověstně. „Přece si nikdo nemůže myslet, že by přicházelo v úvahu... no, já to snad vůbec nedokážu vyslovit! Pořád ještě doufám, že jsem nepochopil...“

„Máme-li velké cíle,“ děl Ucho smířlivě, „musíme být připraveni k velikým obětem. Jsem přesvědčen, že tvá vznešená sestra by byla ideální ženou pro knížete Břetislava!“

„To je šílenství!“ zařval markrabě a vyskočil z křesla. „Výplod chorého mozku! To máš o nás tak špatné mínění, že si myslíš... Ne! Ne! Absurdní! Směšné! Idiotské! Naprosto neuskutečnitelné!“

Ucho nechal velmože chvíli zuřit. „Tvůj odpor je pochopitelný a tvé morální stanovisko zcela správné. Dokonce bych řekl bezchybné. Je vyloučeno, aby Břetislav požádal o ruku tvé sestry, a ještě nemožnější je, abys mu Jitku sám nabídl!“

„No prosím!“ frkl Bílý, „tak o čem se vlastně bavíme?“

„O tom, že je ten sňatek přesto politicky nutný,“ předl Ucho, „a oboustranně výhodný. Jenom je třeba vymyslet perfektní plán, jak ho uskutečnit. Rozhodně tě nesmí nikdo podezírat, že ho schvaluješ!“

„Já ho taky neschvaluju!“ tvrdil markrabě. „My jsme slušná rodina a na tom nemění nic ani fakt, že si Jitka počíná poněkud lehkomyslněji! Než bych souhlasil s tak ohavným řešením, raději ji zavřu do kláštera!“

„Výtečný nápad!“ zajásal Ucho. „Klášter by mohl v našem plánu sehrát velice důležitou roli!“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist