Miloslav Švandrlík

NEMRAVNÁ DÍVKA NA VDÁVÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. POPLACH

Stíhací oddíl, který vyrazil v patách únosců, se vrátil nečekaně brzy. Vlastně to trvalo jen několik desítek minut.

„Co to má znamenat?“ zasténal Ucho. „Cožpak nevydržíte pár hodin v naší krásné franské přírodě? Zvláště když je tak pěkné počasí?“

„Stalo se něco, čemu vůbec nerozumíme!“ hlásil mu Bruno překotně. „Nedovedu si to zkrátka vysvětlit! Břetislav se svou družinou stále táboří v lese! Ani se nehnul z místa, kde jsme ho navštívili a sjednávali s ním podmínky únosu. To přece není normální!“

„Co se dá v takovém případě dělat?“ otázal se Konrád. „Zaútočit na Čechy se nám zdálo krajně nevhodné.“

„Správně,“ souhlasil Ucho. „To by bylo nejen nevhodné, ale přímo idiotské. Hm. Břetislav se tedy zdržel. Snad kvůli těm potížím s chrupem. Nebo se roznemohli další chlapci.“

„Všichni se nám jevili jako naprosto zdraví!“ referoval Bruno. „Dokonce až příliš. A je tu ještě jedna věc, která nás zarazila; nikde jsme neviděli Jitku! Samozřejmě, mohli jsme ji přehlédnout, zvlášť jestli usnula a schoulila se někde v křoví. Ale bylo nám to strašně divné!“

„Také to nevypadalo,“ doplnil ho Konrád, „že by ti Čechové měli v úmyslu vypadnout! Žádné přípravy k odjezdu! Jako kdyby od nás ještě něco čekali!“

„Dostali víc, než si zaslouží!“ řekl Ucho. „A tudíž by si měli být vědomi, čím jsou nám povinni! Co z toho vlastně mohou mít, když takhle hatí naše plány!“

„Může to být uspokojení slabšího,“ hádal Bruno, „který je momentálně na koni. Vědí, že proti nim nic nepodnikneme, a tak nás trochu provokují.“

„Zřejmě máš pravdu.“ přikývl Ucho, „a musíme s nimi mít alespoň prozatím trpělivost. Sledujte je bedlivě, a pokud se do dvou hodin nezvednou, oznamte mi to! Pojedu jim osobně domluvit!“

Češi se pochopitelně nezvedli, protože k tomu neměli ani ten nejmenší důvod. Když se to Arnold dověděl, byl krajně rozmrzen. Neměl odpor k vyjednávání, ale tohle se mu zdálo přece jen zbytečné. Břetislav se rozhodně nechová jako syn ze solidní raně feudální rodiny! Pokud své jednání nezmění ani v budoucnosti, připraví Francké říši ještě mnoho starostí!

Nezbylo nic jiného než sednout na koně a vyrazit k Břetislavovu táboru, kde rozhodně nepanovala žádná cestovní horečka. Chlapci měli výtečnou náladu a dohadovali se o tom, jak se Frankové zachovají. Většina z nich byla přesvědčena, že přijmou Břetislavovy podmínky. Sám vůdce si tím tolik jistý nebyl.

„Možná,“ mumlal si pro sebe, „že jsem tu svou hrdost kapánek přehnal! Co by jim to udělalo, kdybych těm vojákům a jeptiškám předvedl malou show pro vyražení? I ohňostrojem bych mohl posloužit, kdyby na to přišlo! Když se to vezme kolem a kolem, chtěli mě uchránit toho nejhoršího! Nepřijít sem ten užvaněný Španěl, mohl jsem si myslet, že má nastávající je ctnostná a zbožná dívka. V markraběti bych viděl oklamaného velmože, jemuž jsem povinován revanší. Teď se mé iluze rozplynuly a já neumím nic chytřejšího než se handrkovat o to, jakým způsobem tu krasotinku převezmu! Jestli budou Frankové ještě pár hodin váhat, tak ji přece jen unesu a bude to.“

Ale to už přicválal do tábora vznešený jezdec na koni tak ušlechtilém, že každého Břetislavova chlapce pojala sžíravá touha jej zcizit. To ovšem nepřipadalo v úvahu. Nepřijeli do Francké říše krást koně, ale měli se zmocnit tvora daleko vzácnějšího a českému knížectví prospěšnějšího.

„Jsem Arnold, zvaný Ucho,“ představil se jezdec zvučným hlasem, ,,a přeji si mluvit se synem svého přítele, knížete Oldřicha, Břetislavem!“

Břetislav vystoupil do popředí.

„Vítej v našem táboře,“ pravil, „a považuj nás za své přátele. Zřejmě nám přinášíš zprávu, kterou netrpělivě očekáváme.“

„Nevím, na co ještě netrpělivě čekáte,“ podivil se Ucho, „když už máte být dávno za horama! Děláte z únosu galimatyáš a my se ocitáme v trapné situaci. Uvědomte si, že nejsme žádné nuly a máme svou nezastupitelnou úlohu ve franckých dějinách. V klášteře je řada nezasvěcených svědků, kteří se nestačí divit, proč vás ještě nestíháme!“

„Mluvíš podivně,“ zasmušil se Břetislav, „a takřka nesrozumitelně. Víš přece dobře, že zde čekáme na franckou odpověď. Naše podmínky nebyly dosud zodpovězeny!“

„U čerta!“ rozkřikl se Ucho. „Máš přece Jitku, tak na co ty zbytečné řeči?“

„Já že mám Jitku?“ počal křičet i Břetislav. „Co je zase tohle za podbabu? Nechtěl bys mi taky laskavě vysvětlit, jak jsem ke spanilé markraběcí sestře přišel?“

„Unesl jsi ji před několika hodinami z kláštera,“ tvrdil Ucho. „Ty osobně samozřejmě ne, tebe bolel zub, ale čtyři muži z tvé družiny přijeli a oháněli se tvým jménem. Omluvili se za nevhodné chování, zmocnili se Jitky a odjeli!“

„Nesmysl!“ zlobil se Břetislav. „Žádný z mých chlapců se odtud ani nehnul. Ostatně si je můžeš prohlédnout a ukázat na ty, kteří byli v klášteře!“

Ucho se o to skutečně pokusil, ale přestože měl dobrou paměť na obličeje, neuspěl.

„To není možné!“ zděsil se, „kdo tedy vlastně Jitku unesl?“

„Nikdo,“ tvrdil Břetislav zlověstně. „Snažíš se nás namočit do něčeho tuze nepěkného, ale nemysli si, že naši kůži dostaneš lacino!“

Ucho učinil odmítavý posunek. „Přísahám, že do kláštera opravdu přijeli čtyři Češi. Ten, který je vedl, měl na čele jizvu ve tvaru půlměsíce!“

Břetislav zalapal po dechu. „Krutoš!“ vyrazil ze sebe. „Mnohonásobný vrah a prominentní Vršovec! Jestli ten dostal Jitku do spárů...“

„To se ví, že dostali!“ potvrdil jeho slova Ucho. „Ale co dělají Vršovci ve Francké říši? A proč jste nás před jejich lstivostí nevarovali?“

„Podcenili jsme je,“ přiznal se Břetislav. „Vůbec nás nenapadlo, že by se odvážili sledovat naši družinu až do Svinibrodu! Jejich specialitou byly až dosud ojedinělé zákeřné vraždy.“

„A co myslíš, že teď udělají?“ vyzvídal Ucho. „Odváží se Jitku zabít?“

„To je jedna z možností,“ řekl Břetislav. „Protože pak by měli stoprocentní jistotu, že si mě sestra markraběte nevezme a nedá mi dědice. Navíc by ta vražda padla na hlavy všech Čechů a zřejmě by došlo k trestným výpravám do Čech. Abychom se jim úspěšně bránili, museli bychom se znovu spojit s Vršovci a bojovat s nimi bok po boku. Kochan by se při té příležitosti snažil vnutit mi svou dceru Plesavu.“

„Chmurné vyhlídky,“ vraštil čelo Ucho. „Z toho asi Ota Bílý radost mít nebude!“

„Přesto si myslím, že Krutoš Jitku nezabije,“ mínil Břetislav.

„Neodváží se totiž realizovat takovou věc bez Kochanova souhlasu. A potom s jídlem roste chuť. Když se mu podaří dovézt Jitku na Libici, může dojít k svatbě Jitky s některým Vršovcem. Možná právě s Krutošem! To by Vršovce posadilo do sedla. Snažili by se spojit s některými méně významnými rody a spolu s nimi zbavit Přemyslovce vlády!“

„A kdyby jim markrabě trochu pomohl,“ pokračoval Ucho, „mohlo by se jim to podařit. Neznám samozřejmě názor svého pána a vládce, ale nepochybuji, že bude hájit zájmy své vlastní sestry.“

„Poslyš!“ osopil se na něj Břetislav. „Tím chceš říci, že byste se neštítili bojovat po boku těch mizerů proti starodávnému slavnému a hrdinskému skutku ověnčenému rodu Přemyslovců?“

„Učinili bychom to neradi,“ připustil Ucho, „ale neměli bychom zřejmě jinou možnost. Víš sám, že za chyby se obvykle musí platit. A vy jste mohli dávno ujíždět s Jitkou na Vyšehrad!“

„Ještě není na Libici,“ procedil mezi zuby Břetislav, „a doufám, že tam nikdy nebude. Doženeme ty bídáky a rozřežeme je na malé kousky.“

„To rád slyším,“ řekl Arnold, „a náš oddíl se vydá ve vašich stopách. Budeme hořet zvědavostí, jak to všechno dopadne!“

„Budete-li uzavírat sázky,“ ušklíbl se Břetislav, „vsaď na nás! Určitě neprohraješ!“

„Strašně nerad sázím jen na jednu stranu,“ přiznal se Ucho, „ale rozhodně ti přeju, abys napravil to, cos tak nepochopitelně zbabral. Přemyslovci mi byli odjakživa sympatičtí, zatímco Kochana vůbec neznám. Ti čtyři Vršovci, co byli v klášteře, jsou typičtí lapkové a ten pátý...“

„Jaký pátý?“ vybuchl Břetislav. „Co přede mnou ještě skrýváš?“

„Jmenuje se Prkvoj,“ sdělil mu Ucho. „A přijel do sídelního města varovat markraběte před Jitčiným únosem. Trochu jsme mu natloukli, ale je velice odolný.“

Na Břetislava ta slova silně zapůsobila. Teprve nyní si začínal uvědomovat, jak se nevyplácí podceňovat nepřítele. Marná sláva, strejda Kochan nemá v té ošklivé, nesympatické šišce pouhé piliny!

„Chlapci - na koně!“ vykřikl mladý vůdce. „Už jste se mnohokrát vyznamenali, ale teprve nyní musíte ukázat, že nad vás ve světě není! Budeme stíhat Vršovce a uštveme je jako liška zajíce!“ Ukážeme jim, kdo je v Čechách pánem, a uštědříme jim lekci, na kterou do smrti nezapomenou! Teď už nesmíme ztratit ani minutu!“

Mládenci brali jeho slova opravdu vážně a spěšně balili svou skrovnou výstroj. V neuvěřitelně krátké době seděli na koních a byli připraveni k odjezdu. Z očí jim, jako vždy, čišela odvaha a odhodlání splnit i ty nejnáročnější úkoly. Byla radost na ně pohledět, což v duchu musel uznat i sám Arnold Ucho.

„Opravdu ti ze srdce přeju úspěch,“ řekl Břetislavovi, „ale Vršovci mají značný náskok a jejich koně se nezdají horší těch vašich!“

„Tuhle bitvu nerozhodnou koně,“ odvětil Břetislav, „ale osobní statečnost. Vršovci jsou odvážní - ale pouze ve dne. Jejich dušičky jsou dosud spoutány pohanskými pověrami, a sotva se setmí, počnou je děsit strašidla, duchové a rozliční bůžkové. Při každém zahoukání sovy nebo zavytí vlka se roztřesou a v žilách jim stydne krev. Bojí se i světélek, která prý zavádějí lidi do bezedných močálů. Proto nebudou prchat v noci a zalezou do nějaké jeskyně, ve které se budou až do svítání třást hrůzou. Právě v tom je naše největší naděje. Během noci zlikvidujeme jejich náskok a časně dopoledne je dostihneme!“

„Tvůj optimismus mi vrací naději,“ pravil Ucho, „že nakonec všechno dopadne tak, jak to bylo původně sjednáno, a evropské dějiny si to budou vykračovat v rámci pečlivě naplánovaných norem. S těmi Vršovci bych se opravdu velice nerad dohadoval!“

„Jestli si za námi nepospíšíte,“ slíbil Břetislav, „narazíte už pouze na jejich zohavené mrtvoly!“

„Několik českých mrtvol by se nám opravdu hodilo!“ ožil Ucho. „Vystavili bychom je v sídelním městě jako doklad naší statečnosti, s níž jsme se snažili zabránit únosu!“

„Můžeš s nimi počítat!“ ujistil ho Břetislav. „Ale teď je na čase vyrazit! Chlapci - odjezd! Vzhůru na podlého a ničemného nepřítele! Do toho, do toho! Bijte je, bijte je!“

Mládenci vyrazili z hrdel bezpočet bojovných skřeků a zamávali nad hlavami těžkými meči. Pak pobídli své bujné oře a vzápětí zmizeli franckému emisarovi z očí.

„Tak to bychom měli,“ řekl si Ucho, obraceje koně zpátky ke klášteru. „Nevypadá to nejlíp, ale za předpokladu, že ten divoký Vršovec nezamorduje Jitku, máme stále naději na úspěch. „I když, proč to nepřiznat, Krutoše, nebo dokonce Prkvoje bych na knížecím stolci dost nerad viděl!“

Zamířil zpátky k Svinibrodu, kde Bruno s Konrádem dychtivě čekali na jeho zprávy a rozkazy.