Miloslav Švandrlík

NEMRAVNÁ DÍVKA NA VDÁVÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7. VRŠOVCI SE ZLOBÍ

Na Libici to vřelo jako v sršním hnízdě. Na Kochanův podnět se tu sešel výkvět rodu Vršovců a na první pohled bylo patrné, že jen málokdo z něj má dobrou náladu. Muži uplivovali, rozhazovali rukama, zlostně upíjeli medovinu a bouchali pěstmi do stolu. Taky docela obstojně kouleli očima.

Shromáždili se na místě, které je v poslední době stále více děsilo. Před třiatřiceti lety tu byl vyvražděn mocný rod Slavníkovců, a právě Vršovci na knížecím programu dost vydělali. Horlivě sbírali drobty spadlé z Boleslavova stolu a podařilo se jim získat tučnou část slavníkovského majetku. Teď je ovšem těšil méně než před léty, protože perspektivy jeho zvelebování nebyly nijak růžové.

„Libice přináší neštěstí,“ tvrdili někteří sýčkové, „a to, co potkalo Slavníkovce, postihne i nás. Jsme příliš nápadní a naše bohatství stavíme Přemyslovcům před jejich závistivé oči. Nic dobrého z toho nevzejde!“

Zarputilý Kochan se dlouho podobným řečem vysmíval. Spokojen sám sebou i rozkvětem celého rodu, osnoval další plány a zisky. Jenomže časy se měnily. Z Přemyslovců nevraživost přímo sálala a jejich zvyk nejednat s nikým v rukavičkách naháněl upřímnou hrůzu. Vršovců včetně Kochana se zmocňovala vleklá nervozita.

Před několika týdny svitla naděje. Kníže neodmítl Kochanův návrh na spojení Břetislava s Plesavou, ba zdálo se, že je takovému řešení nakloněn. Vzápětí však Prkvoj přinesl z Vyšehradu zprávy, které nebylo možno přejít mlčením. Kdyby se Břetislavovi podařil smělý plán s únosem francké krasavice, byli by Vršovci namydleni na věčné časy.

„Musíme kousnout do toho nejkyselejšího jablka, které kdy viselo na stromě,“ zaskřípal zuby Kochan, „a nemůžeme se tomu vyhnout. Zůstaneme-li nečinně sedět na Libici, vytluče nás Břetislav jako králíky! Musíme ukázat zuby a máme je, zaplaťbůh, pořádně ostré! V tomto roce padne rozhodnutí: buď my - nebo Přemyslovci!“

Nyní tedy Vršovci rokovali o akcích, které podniknou v nedaleké budoucnosti.

„Byli jsme jako krotcí beránkové,“ hřímal Kochan, ceně své veliké žluté tesáky, „a pokorně jsme se hrbili před českým knížetem. Pomáhali jsme mu vyhrávat bitvy, aniž bychom se dočkali jediného slůvka chvály nebo uznání. Nereptali jsme a nevšímali si pomluv, nadávek ani výhrůžek. Byli jsme nejtišší mezi tichými, nejmenší mezi malými a nejvěrnější mezi věrnými. Přesto jsme si nemohli být jisti svými životy a museli jsme prchat na své hrady před přemyslovskou zlobou, k níž jsme nikdy nezavdali příčinu. Já jsem se trpělivě snažil usmířit si knížete dary, nezištnou pomocí i lichocením. V zájmu zachování rodu jsem si počínal jako ubohý otrok. Konečně se zdálo, že mé vyčerpávající úsilí bude korunováno úspěchem. Jak víte, nabídl jsem Oldřichovi, že provdám svou krásnou, něžnou, inteligentní a uměnímilovnou dcerku Plesavu za jeho hrubého a primitivního syna, který se ani nenarodil v řádné manželské posteli. Srdce mi krvácelo, hrdlo se svíralo žalem a všechno se ve mně bouřilo proti takovému spojení, ale měl jsem na mysli blaho celého rodu, před nímž musely ustoupit veškeré soukromé zájmy. Ale co zbylo z mé ušlechtilé a velkorysé nabídky? Zeptejte se zde přítomného Prkvoje!

Ten vám řekne, jak odpovídají Přemyslovci na přátelská gesta! Mne Oldřich ujistil o tom, že mému návrhu bude příznivě nakloněn. Místo toho, aby začal seriózně jednat a zajímat se o datum možné svatby, zahájil tajná a záludná jednání s emisary Francké říše.“

„Hanba!“ vykřikl jeden z Vršovců a učinil při tom tak rázné gesto, že se od hlavy až k patě polil medovinou.

„Hanba!“ přidali se ostatní. „Kníže je děvkař a lotr!“

„Mluvíte mi z duše,“ souhlasil s nimi Kochan, „a chápete velice přesně podstatu problému. Je to hanba, a co horšího, je to zrada na Vršovcích! Kdyby se Oldřichovi povedl jeho špinavý záměr, bylo by po nás veta! Proto nesmíme připustit za žádnou cenu, aby Břetislav unesl sestru markraběte z kláštera!“

„Správně,“ zvolal Vršovec, jménem Krutoš. „Sedněme na koně a vzhůru na Vyšehrad!“

„Nadšení je krásná vlastnost,“ krotil ho Kochan, „ale také nemůže být na škodu, má-li člověk v hlavě alespoň kousíček mozku! Cožpak útok na knížecí sídlo může mít nějaký úspěch? Byli bychom odraženi a již zítra by se rozneslo po celých Čechách, že, se Vršovci odhodlali k otevřené vzpouře. Sami bychom se odsoudili a náš definitivní konec by nastal během několika týdnů nebo v nejlepším případě měsíců.“

„Co tedy chceš dělat?“ otázal se dotčeně Krutoš. „Je snad možno zabránit Přemyslovcům v jejich útoku na naše zájmy nějakým jiným způsobem? Chceš s nimi vyjednávat, nebo je dokonce prosit, aby vůči nám chovali trochu víc úcty a porozumění?“

„Ne, to opravdu nechci,“ usmál se zlověstně Kochan, „právě tak jako odmítám otevřený boj a nesmyslné krveprolití, na které bychom doplatili svou existencí! Našemi zbraněmi budiž lest a uskok. Nechceme válku s Přemyslovci, ale musíme důmyslně uvést do pohybu lavinu, která je v rozhodujícím okamžiku rozdrtí. Všechno jsem promyslel a zdá se, že můj plán nemá nejmenších slabin.“

Vršovci na něj hleděli s netajeným obdivem a Kochan sebevědomě pokračoval: „Myslím, že víme zhruba všecko o ničemném plánu Přemyslovců. Břetislav se svou družinou hodlá přepadnout klášter ve Svinibrodu nad Mohanem s úmyslem unést Jitku, sestru markraběte. Úspěchu této akce musíme za každou cenu zabránit! Ještě dnes vyrazí spolehlivý a výmluvný posel za markrabětem Otou Bílým, aby ho informoval o chystané nestoudnosti a snaze pošpinit dobré jméno celého jeho rodu. Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že markrabě okamžitě zasáhne a se vší rozhodností ochrání svou zbožnou sestru. Pevně doufám, že Břetislav z této akce nevyjde se zdravou kůží. Dokonce si myslím, že ve Svinibrodu nalezne svůj hrob.“

Vršovci se rozjásali. Teprve nyní jim začala medovina jaksepatří chutnat. Kochan okamžitě zvýšil hlas.

„Uvažoval jsem o tom, koho pověřit náročným úkolem získat Otu Bílého pro náš záměr. Je nutné, aby markrabě zahořel nenávistí k drzým a troufalým přemyslovským dobrodruhům a neznal s nimi slitování. Musíme vést jeho trestající ruku a nesmíme připustit, aby se sebeméně zachvěla. Ota Bílý je dnes naše veliká naděje a jeho známá prchlivost musí být správně nasměrována. Mezi Vršovci je mnoho schopných mužů, kteří by stanovený úkol zvládli. Přesto navrhuji, aby se zástupcem našich zájmů stal chrabrý Prkvoj. Je mladý, zdatný, ale i zkušený a rozvážný. Věřím pevně, že jeho vyhraněná osobnost na markraběte silně zapůsobí!“

Prkvoj se zarděl a začal dojatě cosi koktat, ale jeho nesouvislé projevy vděčnosti zcela zanikly v mohutných ovacích rozvětveného příbuzenstva. Všem se zdálo, že Kochan zvolil správně. Prkvoj se již mnohokrát vyznamenal zejména při slídění a získávání najatých vrahů pro ušlechtilé vršovské cíle, takže měl tu nejlepší pověst. Nebylo pochyb, že i nového náročného úkolu se zhostí se ctí. Pak se slova ujal znovu Kochan. „První část mého plánu znáte," pravil, „ale další jsou neméně důležité. Musíme totiž počítat i s nepříjemnou možností, že Břetislav nějakým způsobem unikne z moci markraběcích pochopů. Může se také stát, že Bílý podlehne nekalým politickým pohnutkám, a aby si zajistil Oldřichovu vděčnost, poskytne jeho synovi milost. To by pochopitelně byla velkomocenská špinavost, která by se nás nepříjemně dotkla. Příliš tomu nevěřím, ale zcela vyloučit to nemohu. Proto je nezbytné, abychom v případě, že Břetislav pokus o Jitčin únos jakýmkoliv způsobem přežije, zasáhli se vší tvrdostí my. Zlikvidujeme-li toho bídného bastarda daleko od domova, nepadne na nás podezření. V Oldřichových očích budou jedinými možnými viníky Frankové, a protože nezná jejich skutečné úmysly, začne vyjednávat s námi. Naprostá jednota v národě se stane nezbytností a my začneme poprvé v historii diktovat podmínky!"

„Jsi génius, Kochane!" zachraptěl letitý Vršovec Hukoš. „Jenom aby tu parádní vraždu nakonec někdo nezpackal! To by se pak těžko napravovalo!"

„Máš pravdu, Hukoši!" souhlasil Kochan, „a věř, že kdyby tvá hlava nebyla lysá jako dýně a tvůj stříbrný plnovous nesvědčil o vysokém věku, vybral bych pro tento úkol tebe! Vím, že bys jej radostně splnil a tvá paže by se nezachvěla. Naštěstí však je mezi Vršovci mnoho takových, kteří, i když nemají tvoje zkušenosti, dovedou bez váhání vnořit dýku do nepřítelovy hrudi!"

„Vyber mě, Kochane," zvolal Krutoš, „a já rozpárám Břetislava jako podsvinče!"

„Dobrá, Krutoši," přikývl Kochan. „Zdá se mi, že je to opravdu práce pro tebe. Nejsi nešikovný ani sentimentální. Ale sám do Svinibrodu nepojedeš. Vybereš si tři nebo čtyři chlapce, kterým nedělá potíž vidět pár kapek krve. Na nejrychlejších koních budete sledovat Břetislavovu družinu a nespustíte ji ani na okamžik z očí. Nepohrnete se do žádného neuváženého dobrodružství! Vždy musíte myslit na to, že naším ideálem bude, aby ty drzé únosce zlikvidoval sám Bílý. Teprve dojde-li k něčemu neobvyklému, smíte jednat na vlastní pěst. V takovém případě budete krutí a nemilosrdní! Břetislav se nesmí vrátit do Čech!"

„Nevrátí se!" slíbil Krutoš. „Najde hrob v daleké cizině a nikdo ho tam nebude zalévat slzami. Zahrabeme ho jako mršinu někde na zastrčeném místě!"

„Vidím, že si dobře rozumíme," pochválil ho Kochan, „a jsem přesvědčen, že se vše vyvine podle mých představ. Přemyslovské velikášství utrpí zasloužený debakl. Potom nastane další etapa naší ušlechtilé činnosti: boj o knížecí stolec!"

Vršovci doslova viseli na jeho rtech. Přestali mlaskat a hekat, neboť nemínili přijít ani o jediné šéfovo slovo. Kochan si však dával na čas a s gustem vychutnával dramatickou pauzu, kterou si tak znamenitě narežíroval. První to nevydržel Hukoš: „Tak co je?" vyhrkl stařec nedočkavě. „Nenapínej mě, nebo dostanu infarkt!"

„Mluv, Kochane!" přidali se ostatní. „Pomýšlíš snad na to, stát se českým knížetem, a jak toho chceš dosáhnout?"

Kochan s úsměvem pohodil ryšavou kšticí a učinil zamítavé gesto. „Podobné řešení by přicházelo v úvahu pouze v jediném případě," pravil, „a to tehdy, kdyby vztek Oty Bílého nebyl ukojen zabitím Břetislava. Tlak na Oldřicha by mohl být tak silný, že by tady bylo možné doslova všecko. Ale upřímně řečeno, to nepředpokládám. Přesto vznikne situace, kdy na Vyšehradě zůstane Oldřich vysílený žalem a bezmocný vztekem, zatímco na Lysé bude i nadále úpět právoplatný kníže, nebohý slepec Jaromír. Naše největší želízko v ohni!"

Nyní naslouchající Vršovci poněkud strnuli. Kochanova slova se jim zdála, mírně řečeno, nadsazená. Kníže Jaromír byl už dávno odepsán a s jeho návratem na historickou scénu nikdo nepočítal. Co si také počít s dobrosrdečným slepcem v lapáku?

Hukoš také okamžitě vznesl dotaz: „Víš dobře, Kochane, že si tě vážím. Ale nepřeháníš to poněkud? Proč si myslíš, že se s Jaromírem dá ještě počítat?"

Kochan se záhadně usmál. „Prostě si to myslím," řekl, „a dokonce jsem o tom skálopevně přesvědčen! Jestliže se někdy na slovanském nebi rozžehne hvězda Vršovců, tedy prostřednictvím knížete Jaromíra!"

Jeho slova způsobila mezi Vršovci zmatek, ale Kochan nehodlal dále rozvíjet své plány a záměry. Soudil, že na další etapu vršovských akcí je ještě dost času. A především nechtěl riskovat, že by jeho smělé a vpravdě existenční plány mohly být předčasně vyzrazeny. Proto odolal útokům zvědavých příbuzných a zahalil se v plášť uvědomělého mlčení. Teprve po nějaké chvíli povolal k sobě Prkvoje, aby s ním promluvil mezi čtyřma očima.

„Chlapče," řekl mu, „víš dobře, žes blízký mému srdci. A neušlo mi, že miluješ Plesavu."

„Ano, strýčku," zamumlal mladík. „Mám ji raději než svou sekyru, kterou jsem rozťal již devět lidských lebek. Vím ale, že s ní máš vznešené záměry, které povznesou náš skvělý rod až do nebeských výšin!“

„Chtěl jsem Plesavu provdat za Břetislava,“ připustil Kochan, „ale to, jak víš, padlo. Bez naší viny! A proto si myslím, že má dcera bude patřit tobě.“

Prkvoj se dojatě rozeštkal. Vrhl se na zem a počal strýci objímat nohy.

„Má to ovšem háček,“ upozornil ho Kochan, „s kterým se budeš muset smířit.“

„Smířím se třeba s tisíci háčky,“ tvrdil Prkvoj, „třebaže dovedu počítat pouze do dvanácti! Jen když dostanu krásnou a moudrou Plesavu!“

„Vlastně ji nedostaneš docela,“ upozornil ho Kochan, „a o vašem poměru se zpočátku nesmí nikdo dozvědět. Uděláš jí dítě a my to svedeme na knížete Jaromíra. Chápeš? Ten slepec přijímá ve vězení dámské návštěvy - to máme ověřeno ze spolehlivých pramenů. Sehnat svědky na to, že jednou z jeho milenek byla Plesava, nebude žádný problém. Tak získáme pro Libici a náš rod nejvznešenějšího bastarda ze všech bastardů, kteří se vynoří v Cechách po Břetislavově smrti. Nikdo nebude pochybovat o jeho nezadatelném právu na knížecí stolec! Bude to náš životní triumf. Vládcem země se stane čistokrevný Vršovec, jehož přemyslovský otec bude pouze fiktivní. Tvůj syn, Prkvoji, vystoupí na scénu českých dějin jako kníže a usadí se na Vyšehradě, není to znamenité?“

„Ale co Jaromír?“ otázal se synovec. „Může přece popřít otcovství. Je sice slepý, ale...“

„Jaromíra pochopitelně zabijeme,“ vysvětlil mu ochotně Kochan, „a už jsem také vymyslel jak. Přepadnout vězení v Lysé nelze. Museli bychom použít celý oddíl a kdekdo by věděl, že útočníky jsme my. Potřebujeme osamělého vraha, který při činu nebude chycen.“

„A jak se dostane do věznice?“ zajímalo Prkvoje. „Chceš podplatit žalářníka?“

„To by bylo totéž jako zaútočit přímo,“ řekl Kochan. „Do Jaromírovy vraždy zasvětím pouze jediného důvěryhodného člověka. Tebe!“

„Děkuji, strýčku,“ byl polichocen Prkvoj, „ale jak toho velebného starce odkrágluju, když on se nedostane ven a já zase dovnitř? Na to je můj rozum krátký!“

„Za vězením je příkop a nad ním, ve výšce nijak značné, je vysunut dřevěný prevét, kam chodí vznešený vězeň konat svou potřebu. Ty se přitiskneš ke zdi, roste tu mimochodem divoké křoví, které zabrání, aby tě někdo spatřil, a budeš čekat. Pak se do prevétu dostaví kníže s úmyslem si ulevit. Ve chvíli, kdy usedne, zasáhneš ty! Vyskočíš a probodneš ho zespoda kopím. Než se na vraždu přijde, budeš dávno na zpáteční cestě!“

„Ach, strýčku,“ vzdychl Prkvoj okouzleně. „Kdybys ty byl knížetem, to by ta naše říše vypadala jinak!“