Karolína Světlá

KŘÍŽ U POTOKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kaplan, jenž se poněkud znal v ranhojičství, přikvapil a prohledal raněného, ale dal najevo posuňkem, že je tu vše marné. Žádal okolostojící, aby umírajícího neznepokojovali pláčem a nářkem, i musili všichni s ním opustit sednici, jen Evička směla zůstat, ona jediná neplakala. Opírajíc se o starý uprostřed sednice sloup stála naproti úmrtnímu loži jako z mramoru vytesaná, ani jednou to tváří její netrhlo, ani jednou se nezachvěly údy její, jen jizva na čele jejím se do temna zarděla, jako by chtěla znova puknout a všechna krev z ní se vyhrnout do jediné krůpěje.

Kněz zpolehounka dvéře za sebou zavřel, rozhostilo se ticho v Potockých starobylé sednici; do oken se modral les, vnikala vůně Eviččiny zahrádky, vzdálené šplouchání vlnek potoka okolo kříže pospíchajícího, zpěv ptactva lesního, slétajícího se u vody při západu slunce, jakožto poslední paprsek, prodíraje se houštinou stromů, utkvěl na bledém čele Ambrožově.

Jako by ho bylo dotknutí to probudilo, otevřel oči s úžasem se rozhlížeje; tu klesl pohled jeho na bledou, nepohnutou ženu, s tou rudou na čele jizvou, objímající, aby nepadla, sloup za sebou, jako tehdáž za onoho večera, kdy naposledy ji spatřil, kříž u potoka.

Trhnuv sebou, oči od ní odvrátil, ale na nadlouho; přemohl v sobě opět Potockých řevnivou krev, nad níž byl po tuhém mnohodenním boji zvítězil, odhodlav se, že poskytne bratrovi šťastnému, manželkou teď vroucně milovanému, pomoci žádané.

Znovu upjal na ni oči... spočívala v nich truchlivá výčitka, hluboká, uražená, nepřemožená láska.

"Podařilo se ti tedy přec sejmouti kletbu ze střechy naší?" pravil jí namáhavě, svoje síly sbíraje, "láska ženy se osvědčila mocnější a silnější býti nenávisti ženy – pokořivši se neslýchaným způsobem před milostnicí mužovou Potockých vykoupilas."

I odpověděl mu hlas z prsou nevýslovnou bolestí rozervaných jako z hrobu se ozývající:

"Nevykoupila jsem Potockých, pokořivši se před milostnicí mužovou, ale tenkráte jsem je vykoupila, když jsem se u kříže od tebe odtrhla."

Ambrož jedním rázem se vzchopil, jako by mu byla těmito slovy sílu i život vrátila, vztáhl po Evičce vášnivě ruce, aby mu opakovala, co do duše, zoufalostí zpustošené, mu znělo jako hudba rajská – byla tedy přec tou hrdinkou, jíž by se byl tak rád klaněl, jíž tak krutě zneuznával... ale síly byly u konce. Mdle klesl nazpět, aniž by se byl dotknul její ruky, a úsměv plný tiché, neskonalé blaženosti rozhostil se mu v tváři.

Byl mrtev.