Karolína Světlá

ČERNÝ PETŘÍČEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

K večeru přiběhne kluk znova k stánku a podává Petříčkovi slíbené tři knoflíky.

Petříček zamhourá pichlavýma očičkama. „Nuže, jak to dopadlo?“ táže se ho, ač vidí, že dobře. Přitom si prohlíží opatrně knoflíky, zdali mají také skutečná ouška. Ďas věř takovým kvítkům, udělají místo ulomeného ouška kroužek z čehokoli a chlubí se pak, že nesou knoflík s ouškem spravedlivým.

„Ó dobře, dobře!“ chválí si to kluk, zkoušeje přitom vděčný úsměv, ale nevydaří se mu. Barevné slzy, které předtím tak hojně ronil, zaschly mu na lících a stahují mu kůži; musí se strašlivě ušklíbat, ač je nitro jeho po přestálém nebezpečí co nejradostněji rozechvěno. „Zatahala mne mistrová jen tak trochu za ucho a pak za vlasy, ale copak to – jen když nevzala důtky.“

A hoch běží s lehkým srdcem dále. Sotvaže kluk na tři kroky od stánku, již tu má Petříček jinou návštěvu; není vskutku žádného divu, hučí—li mu to večer v hlavě jako mlýn. Starou branou u „Můstku“ přikvapila k němu holka jako granátník, kuchařka kožešníka u „Černé veverky“, známého to boháče. Je nejen všecka uhřáta, ale též, jak je na první pohled znát, velice rozhorlena.

„Nedivte se mi, pane Petříčku, že utíkám od dřezu, jaká jsem,“ volá naň zdaleka jazykem hbitým a ostrým jako meč, „ale odpadne člověku věru chuť se strojit, když zlostí celý se tetelí…“

„Co vás ke mně vede?“ zastaví Černý Petříček důstojně a vážně proud její řeči, zvysoka přitom na ni pohlížeje. Se ženštinou nemluvívá jinak než buď pohrdlivě, či uštěpačně.

„Stavila se teď u mne poslice od nás, a jen si považte, od toho mého zas žádné psaní mi nepřinesla. Vzkázal mi jen zcela krátce, jestliže nevím, že mají krejčí před svátky nejvíce práce? Musí prý i noci nastavit, kdeže se má nabrat času na psaní. Nevídáno! Dvěma řádky by to měl odbyto. Copak si přeji od něho vědět? Jiného pranic, než kdy se vydá do Prahy, aby si konečně zde hledal práci. Kde je milá, tam má hledět milý, je—li pořádný, aby se také dostal. Vždyť si může přec pomyslit, že jsem tu jako ztracená duše. S kýmpak si mám v neděli vyjít? Ale já vím, kterak to dopadává, nechce se mu do Prahy, má venku asi jinou holku vyhlídnutou… Kdybych neměla takovou službu, třikrát do týdne z mouky, každý den maso, v neděli dvojí pečeni, paní celý den v krámu, já sama v kuchyni, ihned… ještě v tu hodinu bych se zdvihla a šla bych se na svoje oči přesvědčit, na čem s ním stojím. Spolehla jsem se na vás, že mně tentokráte zajisté odepíše.“

Při poslední větě holka vyčítavě pohlédla na Černého Petříčka. Ale nedal se tím nikterak zarazit.

„Slíbil jsem vám to ovšem, ale zdalipak jste vše tak zařídila, jak jsem to míti chtěl?“

„Ba to! Písař, který mi moje psaní skládal, seděl za stolem, na němž hořely dvě svíčky, já naproti němu mezi nimi stála, předříkávala jsem mu slovo za slovem, co má do dopisu postavit, přitom jsem držela v ruce karty, které jsem v jednom kuse míchala.“

„Jaképak svíčky jste si k tomu zapálila?“

„Jaké? Inu jaképak jiné než ty, které pálíme každý den, (...)

(......)