Karolína Světlá

ČERNÝ PETŘÍČEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Panímaminka, uzdravivši se konečně po mnohých trapných nedělích, když několikrát v duchu s dcerou se rozloučila domnívajíc se, že neduhu svému podlehne, nemálo se jí podivila při prvním s ní shledání. Byla tlustá a veliká, přitom čilá jako veverka. Nevzala si z toho ale žádného naučení, nepopřála jí více činnosti a volnosti, mořila dceřina ducha a tělo nadál ve skřipci své nerozumné lásky mateřské. Netrvalo to ani měsíc a Stázička vypadala opět jako stín, sotva nohy za sebou táhla a na každého zas jen se mračila.

Na Koňském trhu panovalo jen jedno mínění: že se nemůže žádnému dítěti lépe dařit jako Stázičce od „Beránka“; především však byla o tom přesvědčena její matka. Jakž ji nemělo tedy zarmoutit, když zpozorovala, že je dcera ke všemu, co jí poskytuje, více a více lhostejná, že přestává ji pomalu i vše těšit? Někdy se dívka na svět tak škaredila, že i matčino shovívavé oko se nemohlo v tazích jejích dopátrat nejmenší stopy sličnosti a lahody, a pravívala si pak panímaminka rozmrzele: „Ta moje Stázička je přec jen prapodivné dítě. Kdyby nebylo toho jejího zpěvu, pak bych věru ani nevěděla, má—li nějaké srdce či nemá.“

Jednou toho měla paní od „Beránka“ právě dost a stěžovala si na to Černému Petříčkovi. Stála právě v průjezdě, když on si přišel k večeři s korbílkem pro žejdlík piva.

„Všecko té své holce dělám,“ žalovala mu na Stázičku, „chovám ji jako v plenkách, větříček ji nesmí ofouknout, co je na světě, ještě nic sama si nepodala, co krásného vidím, vše jí koupím, nemůže svou almaru zavřít pro samé hedbávné šaty, tolik má šperků, že by dnes mohla s nimi otevřít zlatnický krám – a přec mi pořád tak nespokojeně kouká a z ničeho nemá radost. Je mladšímu děvčeti podobna jen tu chvilku, co zpívá. Považte si, co mi udělala včera. Služka ji šněruje do nových šatů – chtěla jsem s ní jít na velkou – a chválí jí je, že jsou pěkné; co ona na to? Okřikne ji, aby prý mlčela, že takové hlouposti ani za řeč nestojí!“

Panímaminka se nepřeslechla, Stázička prohlásila nové svoje šaty skutečně za hloupou věc, která ani za řeč nestojí; jak ale to myslí, co za moudrost považuje, co má u ní cenu, o tom se nevyjádřila a nikomu nepřišlo na mysl, aby se jí na to optal, matce její nejméně. K čemu také se na to zeptat dítěte, o němž byl každý tak hluboce přesvědčen, že má vše, co srdce jeho ráčí, že se mu ani již více dostat nemůže?

Černý Petříček na stesky panímaminčiny jen velmi neuctivě se pousmál.

„Tomu se pranic nedivím,“ prohodil pohrdlivě, „v jejích letech zdá se každé dívce vše hloupé a ničemné, co není hezkému chlapci podobné.“

„Jen jděte!“ hněvala se naň panímaminka, „to o všech holkách neplatí a o mé Stázičce to nebude platit nikdy. Vždyť to pouhé dítě!“

„Však to uvidíme!“ stál Petříček na svém. „Tvrdím ze zkušenosti, že se nemůže žádná dívka od čtrnáctého svého roku čepce dočkat, a žádná matka, aby ji pod něj dostala.“

Došlo—li na tyhle věci, býval Černý Petříček, jak známo, jako sršeň, věděla to panímaminka, věděla i, (...)

(......)