Karolína Světlá

ČERNÝ PETŘÍČEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

„Kampak se ta naše holka asi poděla?“ tázala se konečně panímaminka, když se Stázička do sednice nevracela, „snad nestojí někde venku na pavlači s holou hlavou! Ty můj božínku, co to vidím! Tamhle u dveří leží její velký teplý šátek, spustil se jí asi s ramen, když vycházela, aniž si toho povšimla. Kdypak se přec jednou zjinačí, to je s ní kříž, pořád je jako ve snách. Jestli ale utrží dnes nějakou notnou rýmu, vy, Petříčku, jediný to máte na svědomí pro to své škádlení a dráždění..“

Vtom se otevřely dvéře a Stázička se objevila v nich. Sedla si na svoje místo naproti Petříčkovi, neodpovídajíc dle svého zvyku ani slovem na výčitky a otázky matčiny, cože měla teď, právě v čiré noci, na pavlači co dělati, jestli je to od ní hezké, že je jejích nařízení tak málo bedliva a svoje zdraví pro nic za nic dává všanc a tak dále. Na tváři její spočívala sladká jakás unylost, blahá unavenost, přitom měla oči přimhouřené jako někdo, kdo bloudí duchem zcela jinde, než kde mešká tělem. Panímaminka spatřovala v tom všem jen znaky oné očekávané hrozné rýmy, Petříčkem zaviněné, a již chtěla dát hostům svým na srozuměnou, žeť pozdě, čas, aby si šel člověk odpočinout, pro Stázičku že bude beztoho nejlépe, dostane—li se co nejdříve do postele, kdež jí chystala v duchu hodný koflík vřelého bezinkového odvaru – tu najednou Stázička oči otevřela, snivost svou ze sebe střásla, a upírajíc svoje lesknavé hledy potutelně na Černého Petříčka, začala s takovou hbitostí, jako když spustí mlýn: „Uhodila uhlířka uhlíře uhlem, upadl u pece, umlkl, umřel.“

Byloť to jedno z oněch říkání, jimiž se jí trpaslík před lety tolik natýral, když za panímaminčiny nemoci ho ve stánku navštěvovala. Kolikrát se rozplakala, nemohouc pro volný necvičený jazyk svůj slova ta tak rychle za sebou opakovati jako on. Teď najednou se jí jako zázrakem rozvázal.

Petříček podiveně na ni koukl, ale Stázička nedala se mýlit, pokračovala, možno—li, ještě rychleji –

„Vímť já velmi velký vrch, v tom vrchu velmi veliký vlk; Veruše, Vojtěše, Václave, vem vidle, vraz je vlkovi v krk.“

Zasmáli se jí všichni, ale jaksi nuceně; nemohli se domyslit, co se to najednou s ní děje, takovou ji ještě nikdo neviděl, ani ne vlastní její matka.

Jen Petříček se dlouho nedivil, odkud se v Stázičce najednou vzala taková dovádivost. Začal se jí brzo chechtat jako posedlý, chtěje tím dát najevo, on aspoň že dobře ví, čemu přičítati tak náhlou u ní proměnu. Ale nedopřála mu Stázička k tomu času, dorážela naň znova, chtěla mermomocí, aby ji nějakému novému říkání přiučil, když se přesvědčil, že ještě staré tak výborně umí. Když ji matka pokárala, jaké to má nápady o druhý velikonoční svátek, že má Petříček v den tak posvátný jiné v hlavě, než aby si mohl z ničehož nic na takové pošetilosti vzpomenout, tož se sice na chvíli utajila, ale netrvalo to dlouho. Nedalo jí to, vyskočila za pět minut již zas zcela znenadání, běžela ke kamnům, popadla tam polínko, se stolu cínový talíř, začala naň ťukat a k tomu (...)

(......)