Karolína Světlá

ČERNÝ PETŘÍČEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Mezitímco dcera takto tiše rozumuje, prohlíží si panímaminka z kočáru obilí. Je spokojena, stojí jak náleží pěkně, jen aby do toho nepřišly nějaké kroupy. Snad že nepřijdou, proč by bůh ničil, čemu dopřál dosud takového zdaru? Ale možno, že tak učiní přec; lidé jsou teď tuze zlí, pyšní a lehkovážní, kdo ví, zdali na ně nechystá nějakou pohromu, aby se vzpamatovali. Jenže pak arci trpí nevinný s vinným, ale jakáž pomoc! Musí metlu svou přec jen někdy ukázat, aby se vědělo, on že pánem. Ovoce bude letos také hojnost, aspoň spadne nějaký groš zas na másle, budou—li mít lidé něco jiného k chlebu, dětem nebude zima také tak dlouhá, dostane—li se jim někdy toho ohryzku.

Blíží se kočár vesnici, tu a tam objevuje se již domek, před každým se rozkládá keř bezinkový s květy tak velikými jako bílé talíře. Nebožtík muž je tuze rád jídal smažené. Vstoupí jí slzy do očí při vzpomínce té. Chudák! Dej mu bůh nebe, byl to přec člověk dobrý jako kousek chleba, třeba se neuměl ohánět a otáčet jako muži jiní, zato zas nekouřil a nepil jako ostatní. Zdaž by si byl někdy pomyslil, když s ní ve stánku ryby trhal, že bude jednou tandlířka o jeho dítě říkat? Za domky rozvětvují se veliké ořechy stínící střechy; na co jen ti lidé myslí, že to tak nechávají. Kape z panoh po každém dešti bůhvíjak dlouho, zatéká pak voda za dochy a šindele, neustále správky potřebí.

Před domky běhají malí košilatí kluci, bělovlasí, až strach opálení, jak vidno, právě převlečení. Jak dlouho ta čistota asi u nich potrvá? Co nevidět budou jako smolíci, za čtvrt hodiny nepozná mezi nimi matka vlastní dítě, tak bude ta malá chamraď pořízena. Je také vidět do sednic vydrhnutých, svátečně upravených. Pletou tam matky děvčata, půjde dnes, kde je která, za družici. Všude na oknech visí bílé šaty s červenými mašlemi a za okny stojí košíčky proutěné, z nichž budou sypat před velebnou svátostí květiny. Samy je tu matky tomu parádění učí, a pak si stěžují, že jim nechtějí holky v jiném chodit než v hedbávných kabátcích. Co teď je, nikdy nebylo; nemají matky žádného rozumu, a pak ho mají mít děti; navěšely by na ně bůhvíco, ať už na to v domě je, či není. Ovšem dnes je něco jiného, strojí je ke cti a slávě boží.

Již je vidět kostel, pěkný to chrám, v každém městě by mohl stát; ale vždyť chtějí mít venkované také něco hezkého, budiž jim tedy dopřán. Za chvíli přijde hospoda, zdalipak někdo z ní vyjde, až poznají kočár od „Beránka“? Jakpak ne, tu jsou oba, hospodský i hospodská. On smeká zdaleka zelenou svou aksamitku a ona kývá hlavou, co může, a ukazuje rukama, dnes že si dá na obědě obzvlášť záležet, jen aby se panímaminka u nich zas po procesí stavěla, jako každý jiný rok, že bude zajisté s kuchyní i letos spokojena. Panímaminka také kývá, že přijde, ale přec ne tak jako jiná léta; přišlo jí na mysl, že tam bude obědvati nejspíše s tandlířkou. Vždyť jsme si to hned myslili, že přec jen trochu zhrdne, přijde—li jednou k tomu, že si s ní bude říkat „maminko“.

Vjíždí kočár do (...)

(......)