Jonathan Swift
překlad: Aloys Skoumal

GULLIVEROVY CESTY
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 2

Císař liliputský v průvodu velmožů přichází k spisovateli do vězení. Popisuje se císařova osobnost a vzezření. Jsou ustanoveni učenci, aby naučili spisovatele své řeči. Jeho laskavost mu dopomůže k přízni. Prohledají mu kapsy a odeberou mu šavli a pistole.

Když jsem se postavil na nohy, rozhlédl jsem se a přiznávám se, že jsem vábnějšího obrazu nikdy neviděl. Krajina kolem mne vypadala jako jediná zahrada, a ohrazená pole, ponejvíce na čtyřicet čtverečních stop, podobala se samým květinovým záhonům. Pole se střídala s lesy, měřícími na půl měřické tyče, a nejvyšší stromy byly podle mého úsudku vysoké sedm stop. Nalevo jsem se díval na město, které vypadalo jako namalovaná kulisa.

Zatím už císař sestoupil z věže a přijížděl ke mně na koni; málem by se mu to bylo nevyplatilo. To zvíře bylo sice dobře vycvičeno, ale protože nebylo zvyklé na takovou podívanou, jako by se před ním pohybovala hora, vzpínalo se na zadních nohách. Jenže vladař, skvělý jezdec, udržel se v sedle, až přiběhli průvodci a podrželi mu uzdu, takže Jeho Veličenstvo mělo kdy slézti z koně. Když sestoupil na zem, obhlížel si mě s velkým podivem, ale držel se opodál od mého řetězu. Poručil svým kuchařům a nadsklepním a ti už byli připraveni, aby mi dali jídla a pití. Přistrčili mi je na jakýchsi vozících tak, až jsem na ně dosáhl. Vzal jsem ty vozíky a brzo jsem je všechny vyprázdnil. Na dvacíti bylo plno masa a na desíti zase lihovin. Každý vůz s masem mi stačil na dvě tři pořádná sousta a nápoj z desíti hliněných lahví jsem vylil na jeden vozík a vypil jej jedním douškem. S ostatními jsem naložil rovněž tak. Císařovna s princi a princeznami seděli opodál na křeslech, obklopeni dvorními dámami. Ale po nehodě, která se přihodila císaři s koněm, povstali a přistoupili k jeho osobě, kterou teď chci vylíčit. Císař je skoro o šířku mého nehtu větší než všichni na jeho dvoře. Už to stačí, aby byl divák jat úctou. Má ostré mužné rysy, převislý ret a zahnutý nos, jako mají Habsburkové, olivovou pleť, vzpřímený postoj, souměrné tělo i údy, všechny pohyby půvabné a majestátní chování. Překročil právě nejlepší dobu mládí, neboť mu bylo osmadvacet a tři čtvrtě roku. Z toho už vládl skoro sedm let velmi šťastně a ponejvíc vítězně. Abych viděl pohodlněji, ulehl jsem na bok, takže jsem měl tvář rovně s jeho tváří; stál ode mne jenom na tři yardy. Držel jsem ho ostatně od té doby častokrát v ruce, a nemohu se tudíž při jeho vylíčení zmýlit. Jeho prosté, jednoduché šaty měly zpola asijský a zpola evropský střih. Zato na hlavě nosil lehkou zlatou přílbu ozdobenou drahokamy a na temeni chochol. V ruce držel na obranu vytasený meč, kdybych se snad náhodou utrhl. Meč měřil skoro tři palce a jilec a pochva byly ze zlata a posázeny démanty. Hlas měl pronikavý, ale jasný a zřetelný, takže jsem ho slyšel, i když jsem povstal. Dámy i dvořané byli všichni skvostně oděni, takže to místo, kde stáli, podobalo se sukni prostřené na zem, vyšívané zlatými a stříbrnými postavami. Jeho císařské Veličenstvo mluvilo se mnou znovu a znovu a já jsem mu odpovídal, ale nerozuměli jsme si ani slovo. Bylo tam několik jeho kněží a právníků (jak jsem hádal z jejich obleku) a těm kázal, aby se dali se mnou do řeči. Mluvil jsem na ně mnoha jazyky, o nichž jsem měl nějakou potuchu, totiž hornoněmecky i dolnoněmecky, latinsky, francouzsky, španělsky, italsky, i jazykem lingua franca, ale nadarmo. Asi za dvě hodiny se dvůr vzdálil a osaměl jsem se silnou stráží. Ta mě měla chránit proti dotěrnosti, popřípadě i zlomyslnosti chátry, která se kupila netrpělivě kolem mne tak blízko, jak si jen troufala. Někteří byli tak drzí, že na mne stříleli šípy, když jsem si hověl na zemi u dveří domu. Jeden šíp mi málem vlétl do levého oka. Plukovník dal zatknout šest hlavních výtržníků a zdálo se mu, že nejvhodnějším trestem na ně bude, když mi je vydá svázané do rukou. A to také vojáci provedli a přistrkali mi je žerděmi pík na dosah. Vzal jsem je všechny do pravé ruky a pět jsem si jich strčil do kapsy u kabátu a na šestého jsem se tvářil, jako bych ho chtěl zaživa sníst. Chudák hrozně ječel a plukovník s vojáky trnuli úzkostí, zvláště když viděli, jak vytahuji kudlu. Ale brzo jsem jim zaplašil strach. Vlídně jsem na něho pohlédl, rázem mu přeřízl provazy, jimiž byl spoután, a postavil ho opatrně na zem. Ten uháněl! Ostatní jsem jednoho po druhém vytáhl z kapsy a naložil s nimi stejně. Pozoroval jsem, že vojáci i lidé jsou mi upřímně vděčni za ten projev dobrosrdečnosti, který byl potom u dvora vykládán silně v můj prospěch.

Kvečeru jsem se dostal jakžtakž do domu, kde jsem ulehl na zem, a tak jsem léhal asi čtrnáct dní. Za tu dobu císař nařídil, aby mi ustrojili postel. Přivezli šest set žíněnek obyčejných rozměrů a rozložili mi je v domě. Když jich sešili sto padesát, stačilo to zrovna na rozměry žíněnky pro mne. Složili je po čtyřech, ale i tak mě chránily jen nevalně od tvrdé podlahy, která byla z hladkého kamene. Podle téhož počtu zásobili mě houněmi, prostěradly a svrchními přikrývkami. Pro člověka tak otužilého v trampotách jako já byly dosti snesitelné.

Jakmile se roznesla po království zpráva o mém příchodu, přicházeli za mnou v úžasném množství boháči, lenoši a zvědavci, takže se vesnice téměř vylidnily a hospodářství a domácnosti by byly jistě upadly, kdyby Jeho císařské Veličenstvo nebylo proti té nepřístojnosti zakročilo provoláními a státními úkazy. Císař nařídil, aby se ti, kdo mě už viděli, vrátili domů a neopovažovali se bez povolení dvora přijít na padesát yardů od mého domu. Ministři si tím slušně pomohli k penězům.

Mezitím konal císař časté porady, na nichž se mluvilo o tom, co se mnou. A jak mě později ubezpečoval velmi dobrý přítel, muž urozený a do všeho zasvěcený, měli se mnou u dvora velké starosti. Obávali se, že se osvobodím, že má výživa bude velmi drahá a třeba způsobí všeobecný hlad. Jednou se rozhodli, že mě umoří hlady anebo že mi prostřílejí tvář a ruce otrávenými šípy, což mě brzo dorazí. Ale proti tomu zase uvážili, že puch z tak veliké mrtvoly přivodí v hlavním městě mor, který se pak roznese po celém království. Za těchto porad přišlo ke dveřím velké poradní síně několik důstojníků. Když dva z nich vpustili, podali zprávu o tom, jak jsem se zachoval k výše zmíněným šesti zlosynům. To vyvolalo v srdci Jeho Veličenstva a celého sboru tak příznivý dojem o mně, že bylo vydané císařské nařízení, podle něhož všechny vesnice na devět yardů od hlavního města byly povinny dodávat na mé vydržování každého rána šest volů, čtyřicet ovcí a jiné potraviny, spolu s přiměřeným množstvím chleba a vína a jiných nápojů. Za to vydávalo Jeho Veličenstvo pokladní poukázky na řádnou výplatu. Neboť ten vladař žije hlavně ze svých statků a jen zřídka, leda za zvláštních okolností, vymáhá berně na poddaných, kteří jsou pak nuceni táhnout s ním do války na vlastní útraty. Bylo též ustanoveno, abych měl šest set sloužících. Povolili jim stravné na živobytí a po obou stranách mých dveří jim postavili velmi příhodné stany. Dále bylo nařízeno, aby mi tři sta krejčích ušilo šaty podle tamější módy; aby mě šest největších učenců Jeho Veličenstva vyučovalo jejich řeči; a posléze, aby císařské koně a koně šlechticů a gardové vojsko cvičili často na dohled přede mnou, aby si tak na mne přivykli. Všechny tyto rozkazy byly jaksepatří provedeny a za nějaké tři týdny jsem učinil v jejich řeči velké pokroky. V té době mě císař často poctíval svou návštěvou a ráčil vypomáhat mým učitelům ve vyučování. Začali jsme už jaksi rozmlouvat, a když jsem se naučil prvním slovům, vyslovil jsem mu přání, aby mi ráčil dát svobodu, a to jsem mu denně na kolenou opakoval. Odpovídal, pokud jsem pochopil, že se to poddá až časem a že na to není ani pomyšlení, dokud se neporadí se svou radou, a že nejprve musím: „Lumos Kelmin pesso desmar lon Emposo,“ to jest přísahat mír jemu a jeho království. Že však se mnou budou jednat se vší laskavostí. A poradil mi, abych si získal trpělivostí a skromným chováním u něho a jeho poddaných dobré jméno. Žádal mě, abych mu neměl za zlé, když nařídí zvláštním úředníkům, aby mě prohledali. Mám prý u sebe možná nějaké zbraně, které jsou jistě nebezpečné, odpovídají-li objemu tak ohromné postavy. Řekl jsem, že se stane Jeho Veličenstvu po vůli, neboť jsem hotov svléci se a obrátit před ním kapsy naruby. To jsem vyjádřil jednak slovy, jednak posunky. Odvětil, že podle zákona království musí mě prohledat dva jeho úředníci. Ví, že to není možné bez mého svolení a přispění. Má prý o mé šlechetnosti a spravedlnosti tak dobré mínění, že mi je svěří do rukou. Všechno, cokoliv mi odeberou, zase mi vrátí, když odejdu ze země, anebo za to zaplatí cenu, jakou jim určím. Vzal jsem oba úředníky do rukou a strčil si je nejprve do kapes u kabátu a potom do všech ostatních kapes, které jsem měl na sobě, kromě dvou kapsiček a jiné tajné kapsy, proti jejichž prohledávání jsem byl, protože jsem tam měl potřebné drobnosti, které měly cenu jenom pro mne. V jedné kapsičce jsem měl stříbrné hodinky, v druhé trochu zlaťáků v peněžence. Ti pánové, vybavení perem, inkoustem a papírem, pořídili přesný popis všeho, co uviděli. Když byli hotovi, chtěli, abych je sundal dolů, aby soupis odevzdali císaři. Přeložil jsem později ten soupis do angličtiny; zní doslova takto:

Imprimis, v pravé kapse Velkého Člověka Hory (takto vykládám slova Quinbus Flestrin) našli jsme po nejpřísnější prohlídce jenom velký kus hrubého sukna, které by stačilo na koberec do hlavní audienční síně Vašeho Veličenstva. V levé kapse jsme uviděli ohromnou stříbrnou bednu s víkem ze stejného kovu, které jsme my prohledavači nemohli nadzdvihnout. Chtěli jsme, aby ji otevřel, a když do ní jeden z nás vstoupil, octl se až do poloviny stehna v jakémsi prachu, který se nám rozletěl do tváře, takže jsme oba společně několikrát kýchli. V pravé kapse u vesty našli jsme úžasný svazek bílých tenkých látek, složených přes sebe, tloušťky tří mužů, svázaný silným lanem a označený černými obrazci. Domníváme se poníženě, že jsou to zápisky, a každé písmeno je skoro polovice naší dlaně. V levé kapse byl jakýsi stroj, z jehož hřbetu trčelo dvanáct dlouhých tyčí, které vypadají jako kolí přede dvorem Vašeho Veličenstva. Dohadujeme se, že si tím Člověk Hora češe hlavu. Neobtěžovali jsme ho pořád otázkami, protože nám jen stěží rozuměl. Ve velké kapse na pravé straně jeho prostřední roušky (tak překládám slovo ranfu-lo, čímž myslili kalhoty) viděli jsme dutý sloup ze železa asi velikosti člověka, připevněný na silné dřevo větší než sloup. Na jedné straně sloupu trčely ohromné kusy železa, podivně vyřezávané, s nimiž si nevíme rady. V levé kapse zase stroj téhož druhu. V menší kapse na pravé straně bylo několik kulatých a plochých kusů bílého a červeného kovu různé velikosti. Některé bílé kusy, které vypadaly jako ze stříbra, byly tak velké a těžké, že jsem je se svým druhem stěží pozdvihl. V levé kapse byly dva černé sloupy nepravidelných tvarů. Když jsme stáli na dně jeho kapsy, dosáhli jsme jen stěží na jejich horní konec. Jeden z nich byl uzavřen a vypadal jako z jednoho kusu. U druhého bylo vidět na dolním konci bílou kulatou hmotu asi dvakrát tak velikou jako naše hlava. V každém z nich byl uzavřen ohromný ocelový plát. Pohnuli jsme ho rozkazy k tomu, že nám je ukázal, poněvadž jsme tušili, že jsou to možná nebezpečné nástroje. Vyňal je z obalu a řekl nám, že ve vlasti se jedním holíval a druhým krájel maso. Do dvou kapes jsme se nemohli dostat. Říká se jim kapsičky. Byly to dva rozparky, naříznuté nahoře do jeho střední roušky, ale smáčknuté tlakem břicha. Z pravé kapsičky visel velký stříbrný řetěz a naspodu byl jakýsi báječný stroj. Nařídili jsme mu, aby vytáhl, co je přivázáno na řetěze. Vypadalo to jako koule zpola ze stříbra a zpola z nějaké průsvitné hmoty. Viděli jsme na průsvitné straně podivné tvary, nakreslené do kruhu, a zdálo se nám, že se jich lze dotknout, až jsme shledali, že se nám prsty zarazily na té průsvitné hmotě. Dal nám ten stroj k uším. Stroj hučel jako vodní mlýn. Hádáme, že je to buďto neznámé zvíře, anebo bůh, kterého uctívá. Ale kloníme se spíše k druhému názoru, protože nás ujišťoval (ačli jsme mu dobře rozuměli, neboť se vyjadřuje velmi nedokonale), že bývá málokdy, aby se s tím neporadil, než něco udělá. Nazýval to svým orákulem a říkal, že mu ukazuje čas na všechno, co má v životě dělat. Z levé kapsičky vyňal síť, která by skoro stačila pro rybáře, jenže se může otvírat a zavírat jako peněženka. A také mu za peněženku slouží. Našli jsme v ní několik těžkých kusů žlutého kovu. Jsou-li z pravého zlata, mají jistě nesmírnou cenu.

Prohledavše mu takto bedlivě všechny kapsy, jsouce poslušní rozkazů Vašeho Veličenstva, zpozorovali jsme kolem jeho života pás z kůže nějakého ohromného zvířete. Na něm visel po levé straně meč zdéli pěti mužů. A na pravé straně ranec nebo pytlík, rozdělený na dvě komory, do nichž by se vešlo po třech poddaných Vašeho Veličenstva. V jedné té komoře byly rozličné koule nebo hroudy velmi tíživého kovu velikosti naší hlavy, které zdvihne jenom silná ruka. V druhé komoře byla hromada černých zrnek, ne však velkých ani těžkých. Udrželi jsme jich na dlani přes padesát.

Toto je přesný soupis toho, co jsme našli na Člověku Horovi, který s námi zacházel velmi zdvořile a s náležitou úctou k nařízení Vašeho Veličenstva. Podepsáno a opatřeno pečetí čtvrtého dne v devětaosmdesátém měsíci šťastné vlády Vašeho Veličenstva.

Klefren Frelok, Marsi Frelok

Když přečetli císaři tento soupis, nařídil mi císař, třeba velmi mírnými slovy, abych vydal těch několik drobností. Nejprve mě požádal o mou tureckou šavli, kterou jsem odepjal s pochvou a se vším všudy. Mezitím poručil třem tisícům nejlepších vojáků, kteří ho tehdy doprovázeli, aby mě zpovzdáli obklíčili a připravili si luky a šípy k výstřelu. Nevšiml jsem si toho, protože jsem upíral zrak přímo na Jeho Veličenstvo. Potom chtěl, abych vytasil tureckou šavli, která sice v moři trochu zrezavěla, ale z velké části se skvěle leskla. Vytasil jsem ji a všechno vojsko rázem vykřiklo zpola hrůzou a zpola údivem, neboť svítilo jasně slunce, a když jsem zamával šavlí v ruce, odlesk je oslnil. Jeho Veličenstvo, které je vladařem velkého ducha, bylo neohroženější, než bych se byl nadál. Poručilo mi, abych ji zastrčil zase do pochvy a odhodil ji co nejopatrněji na zem asi na šest stop od konce řetězu. Dále ode mne císař požadoval duté železné sloupy, čímž myslil mé kapesní pistole. Vytáhl jsem jednu a vyložil mu na jeho žádost, jak jen jsem dovedl, k čemu je. Nabil jsem do ní jenom prachu, který v utaženém pytlíku náhodou nezvlhl (proti zvlhnutí ho zejména brání všichni obezřelí námořníci), a upozorniv císaře předem, aby se nebál, vystřelil jsem do vzduchu. Úžas nad tím byl mnohem větší než při pohledu na mou tureckou šavli. Padli po stovkách jako zabití. Ba ani císař, jenž se sice udržel na nohou, nemohl se chvíli vzpamatovat. Vydal jsem mu obě pistole tak, jak jsem už vydal tureckou šavli, a potom pytlík na prach a kulky. Kladl jsem mu na srdce, aby chránil prach před ohněm, protože by se nejmenší jiskerkou vznítil a vyhodil mu královský palác do povětří. Rovněž jsem vydal hodinky, na které byl císař velmi zvědav. Hned rozkázal dvěma největším gardovým svobodníkům, aby je na ramenou odnesli na tyči, jako nosívají v Anglii povozníci sud piva. Žasl nad jejich ustavičným hlukem a nad otáčením minutové ručičky, které zřetelně pozoroval. (Oni mají totiž mnohem bystřejší zrak než my.) Tázal se učenců kolem sebe na jejich názory. Byly rozmanité a nesourodé, jak si asi čtenář lehce domyslí, i když je nebudu opakovat. Ale vlastně jsem jim dobře nerozuměl. Potom jsem vydal stříbrné a měděné peníze, peněženku, v níž bylo devět velkých a několik menších zlaťáků, nůž i břitvu, hřebínek i tabatěrku, kapesník i zápisník. Tureckou šavli, pistole a pytlík dopravili na vozech do skladišť Jeho Veličenstva. Ostatní majetek mi vrátili.

Jak jsem už poznamenal, měl jsem tajnou kapsu, která jim při prohlídce ušla, a v ní byly brejle (kterých někdy užívám, protože mám slabý zrak), kapesní dalekohled a několik jiných potřebných drobnůstek. Protože císaři nebyly k ničemu, zdálo se mi, že nejsem zavázán ctí, abych mu je ukázal. Obával jsem se také, že se mi ztratí nebo zkazí, když je vydám z ruky.