J.R.R. Tolkien
překlad: František Vrba

HOBIT
aneb Cesta tam a zase zpátky
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3
KRÁTKÝ ODPOČINEK

Ten den nezpívali a nevyprávěli si příběhy, třebaže se vyčasilo, ani příští den ani den poté. Začali cítit blízkost nebezpečí z obou stran. Tábořili pod hvězdami a jejich koníci se najedli víc než oni sami, poněvadž všude rostla spousta trávy, ale v jejich zavazadlech toho moc nezbývalo, i když počítáme zásoby, které si odnesli od zlobrů. Jednoho rána se přebrodili přes nějakou řeku po široké mělčině, plné rachotících valounů a vodní pěny. Druhý břeh byl strmý a kluzký. Když se dostali na jeho hřeben, vedouce poníky za uzdu, uviděli blízko před sebou, jak k nim sestupují veliké hory. Zdálo se, že k úpatí nejbližší z nich jim zbývá už jenom den pohodlné jízdy. Vypadala temně a ponuře, třebaže její hnědá úbočí žíhaly pruhy slunečního světla a za jejími svahy zářily zasněžené vrcholky.

„To je ta Hora?“ zeptal se Bilbo slavnostně a zíral na ni s vykulenýma očima. Nic tak obrovského ještě jakživ neviděl.

„Ovšemže ne!“ odpověděl Balin. „To je jenom začátek Mlžných hor, a my se musíme dostat na jejich druhou stranu, buďto přes ně nebo nějak pod nimi, než přijdeme do Divočiny. A i odtamtud je to ještě lán světa k Osamělé hoře na východě, kde drak Šmak leží na našem pokladu.“

„Ó!“ vzdechl si Bilbo a v té chvíli si připadal unavenější, než kdy předtím, pokud si mohl vzpomenout. Znovu si pomyslel na svou pohodlnou lenošku před krbem ve svém oblíbeném obývacím pokoji ve své hobití noře a na zpívající čajník. A nebylo to naposledy!

 

Teď je vedl Gandalf. „Nesmíme sejít z cesty, nebo je s námi konec,“ varoval. „Potřebujeme jednak potraviny, jednak odpočinek v rozumném bezpečí a taky je nutné překročit Mlžné hory po té pravé stezce, nebo v nich zabloudíte a budete se muset vrátit a začít znovu od začátku (jestli se vám vůbec podaří vrátit se).“ Zeptali se ho, kam má namířeno, a on jim odpověděl: „Došli jste tady na samý pokraj Velké divočiny, jak možná někteří víte. Někde před námi leží schované krásné údolí Roklinka, kde bydlí Elrond v Posledním domáckém domě. Poslal jsem tam po svých přátelích vzkaz, takže jsme očekáváni.“ To znělo příjemně a utěšeně, ale ještě tam nedojeli, a najít Poslední domácký dům na západ od hor není tak snadné, jak to zní. Krajinu jako by nečlenily žádné stromy ani údolí ani pahorky, táhl se před nimi jenom nesmírný svah, pozvolna stoupající až k úpatí nejbližší hory, širý prostor barvy vřesu a drolícího se kamení, se skvrnami a pruhy travnaté i mechové zeleně, která se objevovala na místech, kde mohla být voda.

Uplynulo dopoledne, nastalo odpoledne, ale na celé té mlčenlivé pusté rozloze neviděli jedinou známku nějakého obydlí. Začalo jim to dělat starost, poněvadž si teď uvědomili, že dům může být schovaný skoro všude mezi nimi a pohořím. Naráželi na nečekaná údolíčka, úzká a s příkrými srázy, která se jim náhle otevírala u nohou, a s překvapením viděli na jejich dně stromy a proudící vodu. Byly tam rokle, které se daly téměř přeskočit, ale velice hluboké a s vodopády. Byly tam temné strže, do kterých by se nedalo ani seskočit ani sešplhat. Byla tam rašeliniště, některá z nich na pohled zelená a příjemná, porostlá pestrými a vysokými květinami, ale poník, který by na ně vkročil s nákladem na hřbetě, by se už nikdy nevyhrabal z močálu. Kraj mezi brodem a horami byl skutečně daleko širší, než byste byli hádali. Bilbo z toho byl všecek užaslý. Jediná stezka byla označena bílými kameny, z nichž některé byly příliš malé a jiné napůl zarostlé mechem či vřesem. Dohromady bylo velmi obtížné sledovat cestu i pod vedením Gandalfa, který se tu zřejmě dobře vyznal. Jeho hlava a plnovous se vrtěly sem a tam, jak se díval po kamenech, a ostatní z družiny jeho hlavu sledovali, ale nezdálo se, že by byli o něco blíž ke konci svého hledání, když se den začal naklánět. Doba svačiny už dávno minula a vypadalo to, že brzy mine i doba večeře. Kolem se třepetaly můry a silně se zešeřilo, poněvadž nevyšel měsíc. Bilbův poník začal brkat přes kořeny a přes kamení. Pak dorazili ke strmé proláklině v zemi, tak náhle, že Gandalfův kůň málem uklouzl a sjel po srázu.

„Konečně jsme tady!“ zvolal čaroděj a ostatní se nahrnuli kolem něho a nakukovali přes okraj. Daleko pod sebou viděli údolí. Slyšeli hukot vody uhánějící skalnatým korytem na dně; vzduchem stoupala vůně stromů a za vodou po jedné straně údolí svítilo světlo.

Bilbo nikdy nezapomněl, jak pak klouzali a smekali se šerem po příkré klikaté stezce do tajného údolí Roklinky. Čím se dostávali níž, tím bylo tepleji, a vůně sosen ho tak omamovala, že co chvíli poklimbával a málem spadl ze sedla nebo si narazil nos o poníkovu šíji. Čím byli níž, tím výš stoupala jejich nálada. Místo sosen se objevily buky a duby a soumrakem vládla utěšená pohoda. Tráva už ztratila ve tmě skoro všechnu zeleň, když se konečně octli na otevřené mýtině nevysoko nad břehem proudu.

„Hm! To zavání elfy!“ pomyslel si Bilbo a vzhlédl ke hvězdám. Zářily jasně a modravě. Právě v tom okamžiku se ozval mezi stromy zpěv jako výbuch smíchu:

 

Kampak sem zvenku?
Co byste rádi?
Snad podkověnku?
Řeka si pádí!
Tma se už snáší
roklinkou naší!

Kampak ty vaše
nohy se vlečou?
Vaří se kaše,
Macky se pečou!
Dobře je, braši,
v roklince naší,
haha!

No, kampak? Co vy
třesete vousy?
Kdopak nám poví,
kam takhle jdou si
pan Pytlík a Balin
a s nimi Dvalin
roklinkou naší,
když tma se snáší,
haha?

Chcete tu zůstat,
či utéct zpátky?
Tma už je hustá!
Den je tak krátký!

Útěk je hloupý!
Ten, kdo k nám vstoupí,
když se tma snáší,
ať slyší naši
písničku po celou noc!
Vítáme moc a moc!
Hahá!

 

Takhle se smáli a zpívali v korunách stromů a jistě si myslíte, že to byly pěkné nesmysly. Ale jim by to nevadilo, kdybyste jim to řekli, jenom by se smáli ještě víc. Byli to samozřejmě elfové. Bilbo je brzy rozpoznával v houstnoucí tmě. Miloval elfy, třebaže se s nimi málokdy setkával, ale zároveň z nich měl tak trošku strach. Trpaslíci s nimi dobře nevycházejí. I docela slušní trpaslíci jako Thorin a jeho přátelé je považují za pošetilé (což samo o sobě je velká pošetilost), nebo jsou z nich otrávení. Někteří elfové si totiž trpaslíky dobírají a posmívají se jim, nejvíc ze všeho pro jejich plnovousy.

„Vida, vida!“ řekl nějaký hlas. „Jen se na to podívejme! Hobit Bilbo na poníku, propánakrále! To je rozkošné!“

„Úžasné! Báječné!“ Pak spustili další písničku, stejně směšnou jako ta, kterou jsem zapsal v plném znění. Nakonec jeden z nich, vysoký mladý chlapík, vyšel ze shluku stromů a poklonil se Gandalfovi a Thorinovi. „Vítám vás do Roklinky!“ řekl.

„Díky!“ odpověděl Thorin poněkud nabručeně, ale Gandalf už seskočil z koně, stál mezi elfy a vesele si s nimi povídal. „Trochu jste si zajeli z cesty,“ řekl elf, „jestli totiž máte namířeno k jediné stezce přes vodu a k domu za ní. Ukážeme vám, kudy se tam dostanete, ale měli byste jít radši pěšky, než přejdete přes most. Zdržíte se chvíli a zazpíváte si s námi, nebo tam chcete jít rovnou? Chystá se tam večeře. Cítím dřevo, jak vaří na ohni.“ Ačkoli byl Bilbo unavený, byl by se rád chvíli zdržel. Zpěv elfů je něco, co byste si neměli nechat ujít, když je to v červnu a pod hvězdami a když vás podobné věci zajímají.

Taky by si byl rád vyměnil pár slov v soukromí s těmihle lidičkami, kteří zřejmě znali jeho jméno a všechno o něm, třebaže je dosud nikdy neviděl. Myslel si, že jejich názor na jeho dobrodružství by mohl být zajímavý. Elfové toho spoustu vědí, mají báječný čich na novinky a o tom, co se děje mezi lidmi široko daleko, se dovídají stejně rychle, jako teče voda, nebo ještě rychleji.

Jenomže všichni trpaslíci byli pro večeři co možná nejdřív a nechtěli se zdržet. Tak tedy všichni vykročili, vedouce své poníky, dokud je elfové nedoprovodili na dobrou stezku a pak konečně až na sám břeh řeky. Tekla rychle a s hukotem, jako hučívají horské bystřiny za letních večerů, kdy slunce po celý den rozpouštělo sníh vysoko na horách. Byl tam jenom úzký kamenný můstek bez zábradlí, tak úzký, že po něm mohl dobře přejít poník, a přes ten se museli dostat, pomalu a opatrně, jeden po druhém, a převést každý svého poníka za uzdu. Elfové přinesli na břeh jasné lucerny a zpívali veselou písničku, když společnost přecházela na druhou stranu.

„Nenamočte si vousy v pěně, tatíku!“ pokřikovali na Thorina, který lezl skoro po čtyřech. „I bez namočení je máte dlouhé dost!“

„Dávejte pozor, ať Bilbo nesní všechny koláče!“ volali. „Je ještě moc tlustý, aby se dokázal protáhnout klíčovými dírkami!“

„Pst, pst, dobří lidičkové, a dobrou noc!“ mírnil je Gandalf, který šel poslední. „Údolí mají uši a někteří elfové mají moc bujné jazyky. Dobrou noc!“

A tak konečně všichni dorazili k Poslednímu domáckému domu a našli jeho dveře dokořán.

Je to sice divné, ale o věcech, které je dobré mít, a o časech, které je dobré zažít, se dá povědět jedna dvě a nikdo to zvlášť neposlouchá; kdežto věci nepříjemné, vzrušující, ba dokonce příšerné mohou být základem dobrého vyprávění a v každém případě zaberou toho vyprávění spoustu. Zůstali v tom pohostinném domě dlouho, aspoň čtrnáct dní, a těžko se s ním loučili. Bilbo by tam byl s radostí zůstal na věky věků, – i kdyby ho kouzelné přání mohlo okamžitě bez potíží vrátit rovnou do jeho hobití nory. Jenomže o tom jejich pobytu se dá povědět jen málo.

Pán domu byl přítel elfů – jeden z těch lidí, jejichž předkové se dostali do podivných příběhů z doby před začátkem dějin, za válek mezi zlými skřety a elfy a prvními lidmi na severu. Za časů našeho vyprávění žili dosud někteří lidé, kteří měli mezi svými předky jak elfy, tak bohatýry severu, a Elrond, pán domu, byl jejich hlava. Byl tak ušlechtilý a měl tak krásnou tvář jako vládce elfů, byl silný jako válečník, moudrý jako čaroděj, úctyhodný jako král trpaslíků a laskavý jako samo léto. Stal se hrdinou mnoha příběhů, ale v našem vyprávění o Bilbově velkém dobrodružství hraje pouze malou, třebaže důležitou roli, jak ještě uvidíte, jestli se vůbec někdy dostaneme ke konci. Jeho dům byl dokonalý, ať už jste dávali přednost jídlu či spánku či práci či vyprávění historek či zpěvu či prostému posedění a přemýšlení, nebo příjemné směsici toho všeho dohromady. Nic zlého se v tom údolí nepřiházelo.

Rád bych měl dost času, abych vám mohl povědět i alespoň pár příběhů nebo vám zaznamenat jednu dvě písně, které v tom domě vyslechli. Všichni poutníci, stejně jako i jejich poníci, se tam za pár dní zotavili a zešíleli. Spravili jim tam šaty stejně jako pohmožděniny, náladu i naděje. Zavazadla jim naplnili potravinami a zásobami, které se lehko nesly, ale byly dost vydatné, aby s nimi vydrželi přes horské průsmyky. Zdokonalili jejich plány nejlepšími radami. A tak nadešla svatojánská noc a oni měli znovu vyrazit s úsvitem příštího jitra. Elrond se vyznal v runách všeho druhu. Ten večer se podíval na meče, které si přinesli ze zlobřího doupěte, a řekl: „Tyhle meče nevyrobili zlobři. Jsou to staré meče, prastaré meče horských elfů ze západu, mých příbuzných. Byly vyrobeny v Gondolinu pro války se skřety. Jistě pocházejí z nějakého dračího pokladu nebo z naloupené kořisti skřetů, poněvadž draci a skřetové to město před dávnými věky vydrancovali. Tenhle, Thorine, se podle svých run jmenuje Orkrist čili Skřetodrv ve starém gondolinském jazyce; bývala to slavná čepel. A tohle, Gandalfe, byl Glamdring, Vrahomlat, který kdysi nosíval král Gondolinu. Dobře si je opatrujte!“

„Kde k nim přišli ti zlobři, to bych rád věděl,“ podíval se Thorin na svůj meč s novým zájmem.

„To vám nepovím,“ odpověděl Elrond, „ale můžeme hádat, že vaši zlobři vyplenili jiné plenitele, nebo našli zbytky starých loupeží v nějaké skrýši na severu. Slýchal jsem, že v opuštěných slujích dolů v Morii se dají dosud najít zapomenuté dávné poklady z časů války mezi trpaslíky a skřety.“ Thorin se nad těmito slovy zamyslel. „Budu ten meč chovat v úctě,“ prohlásil pak. „Kéž by brzy drvil skřety ještě jednou!“

„To přání se vám může v horách dost brzy vyplnit,“ poznamenal Elrond. „Ale teď mi ukažte tu svou mapu!“ Vzal ji, dlouze se na ni zadíval a zavrtěl hlavou; neboť ačkoli tak docela neschvaloval trpaslíky a jejich lásku ke zlatu, nenáviděl draky a jejich krutou zlobu a se zármutkem vzpomínal na trosky města Dolu a na jeho veselé zvony a na spálené břehy čiré Bystré řeky. Měsíc zářil jako široký dorůstající stříbrný srpek. Elrond zvedl mapu a bílý jas ji prosvítil. „Co je tohle?“ podivil se. „Tady jsou měsíční litery, vedle těch obyčejných run, které říkají: ‚Dveře pět stop vysoké a tři mohou projít vedle sebe‘.“

„Co jsou to měsíční litery?“ zeptal se hobit všecek vzrušený. Miloval mapy, jak jsem vám už řekl, a taky miloval runy a písmena a krásný rukopis, třebaže když psal sám, vypadalo to trochu jako vyzáblé muří nohy.

„Měsíční litery jsou runové písmo, jenže je nemůžete uvidět,“ řekl Elrond, „když se na ně díváte přímo. Jsou vidět, jenom když je prosvěcuje měsíc, a co víc, u těch složitějších to musí být měsíc ve stejné fázi a ve stejném ročním období jako toho dne, co byly napsané. Vynašli je trpaslíci a psali je stříbrnými pery, jak vám mohou potvrdit vaši přátelé. Tyhle někdo jistě psal ve svatojánské noci při dorůstajícím měsíci před dávnými časy.“

„A co říkají?“ zeptali se současně Gandalf s Thoririém, možná trochu rozmrzelí, že na to Elrond přišel první, ačkoli vlastně předtím to nebylo možné a nebude to možné zase bůhsámví jak dlouho. „Postav se k šedému kameni, až zaťuká drozd,“ četl Elrond, „a zapadající slunce posledním paprskem Durinova dne ukáže na klíčovou dírku.“

„Durin, Durin!“ opakoval Thorin. „To byl praotec praotců nejstaršího rodu trpaslíků, Dlouhovousáčů, a můj první předek. Já jsem jeho dědic.“

„A co je to tedy Durinův den?“ zeptal se Elrond. „První den trpasličího nového roku,“ řekl Thorin, „je, jak by měl každý vědět, první den posledního východu měsíce na podzim před prahem zimy. Dodnes mu ještě říkáme Durinův den, když se na podzim naposledy ukáže měsíc na obloze ještě za slunce. Ale bojím se, že to nám moc nepomůže, protože dneska se vymyká našim vědomostem určit, kdy takový čas zase nastane.“

„To ještě uvidíme,“ podotkl Gandalf. „Je tam napsáno ještě něco?“

„Nic, co by se dalo vidět při tomhle měsíci,“ odpověděl Elrond, vrátil mapu Thorinovi, a pak se šli podívat dolů k řece na elfy, jak tančí a zpívají ve svatojánské noci.

Příští den vzešlo svatojánské jitro, tak krásné a svěží, jak jen si můžete představit: na modré obloze ani mráček a slunce tančilo na vodě. A tak vyjeli za zpěvů na rozloučenou a s přáním šťastné cesty, v srdcích odvahu pro další dobrodružství, a se znalostí cesty, které se musejí držet přes Mlžné hory do krajů za nimi.