Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Bylo slunné počasí. Celé dopoledne hustě, drobně pršelo a před chvílí se vyjasnilo. Plechová krytina střech, dlaždice chodníků, kamenná dlažba, kola i kůže, mosaz i plech povozů – vše se jasně třpytilo v májovém slunci. Byly tři hodiny, kdy v ulicích panuje největší ruch.

Anna seděla v rohu pohodlné kolesky, která se při rychlém klusu siváků mírně pohupovala na pružných perech, za ustavičného rachotu kol a rychle se střídajících dojmů na čerstvém vzduchu si znova probírala události posledních dnů a viděla teď své postavení docela jinak, než jak se jí jevilo doma. Ani myšlenka na smrt se jí už nezdála tak strašná a samozřejmá, ani sama smrt jí už nepřipadala nevyhnutelná. Teď si vyčítala, že klesla k takovému ponížení. Úpěnlivě ho prosí, aby jí odpustil. Pokořila se před ním. Uznala, že se dopustila chyby. Proč? Nemůže snad bez něho žít? Ale nezodpověděla si otázku, jak bude žít bez něho, a začala číst nápisy na vývěsních štítech. „Kancelář a sklad. Zubní lékař. Ano, řeknu Dolly všecko. Nemá Vronského ráda. Bude mi hanba, bude to bolestné, ale všecko jí řeknu. Má mě ráda a já uposlechnu její rady. Nepodrobím se mu, nedovolím, aby mě vychovával. Filippov, pečivo. Prý vozí těsto do Petrohradu. Moskevská voda je tak dobrá. A mytiščenské studny a lívance.“ Anna si vzpomněla, jak dávno a dávno, když jí bylo teprve sedmnáct let, jela s tetou k Trojici. „Ještě se jelo kočárem. Byla jsem to opravdu já, to děvče s červenýma rukama? Jak mnohé z toho, co se mi tenkrát zdálo krásné a nedosažitelné, je dnes nicotné. A co bylo tenkrát, je dnes nedosažitelné navěky. Byla bych tenkrát uvěřila, že mohu dojít k takovému ponížení? Jak bude pyšný a spokojený, až dostane můj lístek! Ale já mu dokážu… Jak odporně páchne ta barva. Proč pořád něco natírají a stavějí? Módní závod,“ četla. Jakýsi muž ji zdravil. Byl to Anuščin muž. „Naši příživníci,“ vzpomněla si, jak to říkal Vronskij. „Naši? Proč naši? Je hrozné, že nelze vyrvat minulost i s kořeny. Nelze ji vyrvat, ale je možné potlačit vzpomínku na ni. A to udělám.“ A tu si vzpomněla na minulost s Alexejem Alexandrovičem, na to, jak ji vymazala ze své paměti. „Dolly si pomyslí, že opouštím druhého muže, a že tedy asi nejsem v právu. Jako bych chtěla být v právu! Nemohu!“ řekla nahlas a bylo jí do pláče. Ale hned začala přemýšlet, čemu se asi usmívají ty dvě dívky. „Jistě mluví o lásce? Nevědí, jak je to neradostné, jak nízké… Bulvár a děti. Tři chlapci tu utíkají, hrají si na koníčky. Serjoža! Já ztratím všecko a on mi vrácen nebude. Ano, ztratím všecko, jestli se nevrátí. Možná, že zmeškal vlak a teď už se vrátil. Zas se chceš ponižovat!“ řekla sama k sobě. „Ne, půjdu k Dolly a řeknu jí rovnou: jsem nešťastná, zasloužím si to, je to mou vinou, ale přece jsem nešťastná, pomoz mi. Ti koně, ta koleska, jak se hnusím sama sobě v té kolesce, všecko je jeho. Ale už to neuvidím.“

Anna přemýšlela, jakými slovy poví všecko Dolly, a úmyslně si drásala srdce.

Vešla na schodiště.

„Je tu někdo?“ (...)

(......)