Josef Kajetán Tyl

KUSY MÉHO SRDCE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hradčany - Malá Strana

O samotě strmí pověstný dům královský, a blíže dále kolem něho, jako opuštění sirotci, truchlí roztroušené paláce; nazad vůkol nich rozstavila se zchudlá čeládka. To jsou Hradčany - ta podivná směsice domů nepatrných i výstavných, kteráž - kdyby se hlučnějším životem a veselejší tvářností honositi mohla - sídelnímu městu malého samovládce nepodobná by nebyla. Ale na dvou jejích největších prostraninách - na Hradčanském a Loretánském place - zdá se člověku, jako by se byly tichost a mír ze hřmotu města hlavního navždy sem vystěhovaly.

Na prvním, kterýž co do velikosti a pravidelnosti k nejkrásnějším po celé Praze počísti se může, pyšní se průčelí královského hradu (jakž bylo rozkazem Marie Terezie dostaveno),^[8] palác knížete arcibiskupa, domy Schwarzenberské, Toskánské a pěkná obydlí kanovníků; ale příchozí tu zaslechne málokdy jiného zvuku a hluku, leda řinknutí zbraně na strážnici u hradu anebo času letního v malém stromořadí láskohravý hovor chův, ježto se tu s oblíbenými dělostřelci procházívají.

Avšak ještě větší prázdnota a tichost panuje na hrbolitém, nedlaženém prostranství loretánském, před majorátním domem hrabat Černínských. Stojíť tu onen ohromný, poutníka úžasem naplňující velikán jako na pustinách žalostivý odsouzenec a hledí toužebně svým množstvím prázdných oken na mimojdoucí; žádný ale nepřichází s pomocí. V tato místa zabluzuje toliko pouhá zvědavost aneb nemohutná outrpnost, a takž tu nezbývá opuštěnému obru jiné útěchy než melancholický zpěv zvonečků na protější Loretě a nábožné modlení vedlejších kapucínů.

Promluv, opuštěnče - dlouho-li ještě s tou silou velikých komnat zaháleti budeš? Nebudou-li se pánové tvoji nikdy již k tobě hlásiti? - Aj, tedy by snad potřebných škol, užitečných ústavů se našlo, jež by se v prostrannosti tvé blahovolně rozhostily!? - Čili jsi zaklet, navždy jen bolestným náhrobkem bývalé nádhernosti zůstati a smuteční to roucho na věky nesvléknouti? - Skvostná perla mezi paláci pražskými - a povržená jako v prachu! - Aj, tedy abys ty aspoň tu náramnou hrobku oživil, blízký a potřebný Nový světe,^[9] vzešelť by snad potom nový svět i tobě i stěnám osamotnělým!

Nyní otvírám a nahlížím v posvátnou kroniku českého národu, přebíhám pomníky českých velikánů, vstupuji v národní svatyni - ve chrám sv.Víta. A může-liž jinak srdce české nežli s nábožnou hrůzou a vlasteneckým pohnutím přes posvěcený tento práh kročiti? Očištění duchové, strážci národa oblétají mě tady mezi zatemnělými stěnami při každém kročeji. Hlavy pod zářící korunou, postavy v rekovském brnění a zástupcové Krista v nejskvostnějším ornátě vycházejí dlouhou řadou z kaple Svatováclavské a naplňují prostoru pod vysokým klenutím, a na oltáři zahořejí světla a nábožné "Pomiluj ny!" zavzní kolkolem. I zhasnou opět světla, ve tmách klesnou postavy na velebné tváře - a ejhle, zablesknutí nebeské osvítí svatyni, a postavy zaplesají, že vyslyšel Hospodin prosby za národ!

Třesavým krokem vybíhám pod šíré nebe; nelze mi teď ani blízký památník probuzeného věku, Národní museum^[10] pozdraviti. Sladkou bolestí bych zaplakal! - Ven, ven pod šíré nebe! - Ale v myšlénkách okouzlujících potopeného nejímají teď ani romantické Jelení příkopy, ani čarokrásná vyhlídka z nových sadů na Brusce;^[11] ale cesta mě vede co nevidoucího po zakroucené s vrchu silnici nehlučným prostranstvím, nehlučnými ulicemi, až mě zmnožený hluk a hrčení potkávajících se vozů opět probudí.

Stojím u mostu - u brány nejstaršího města pražského.

Jako umlklá, v dávnoletý žel pohřížená vdova královská leží Malá Strana u paty dvou hor, drahé roucho prostírajíc po levém břehu vltavském a v dalekém objemu lemujíc zelený Petřín a starý Sviňský vrch.

Velebná vážnost je hlavní známkou města tohoto, jež bych pro jedinou jeho Mosteckou a Ostruhovou čili vlastně Krokvovou ulici,^[12] pro Malostranské náměstí a Vlaský plac přede všemi "městem královským" nazval. Jakéž to množství a jakáž to rozličnost nádherných stavení! - Zde dům Montagovský, paláce Šternberské, Ledebourské, hraběte Mořína a Thuna - onde i v ulicích postranních, ba osamotnělých, palác Valdštýnský, Kolovratský, Lobkovický, hrabat Nosticů a knížat Rohanů!

Vážná Malá Strana oblíbila sobě držeti nad královstvím českým soudní meč a váhu. Chováť ve svém lůně - v guberniálním domě nejvyšší ouřad zemské vlády, v pěkném stavovském domě kanceláře stavovské a v převysokém domě zemských ouřadů c.k. apelací, zemský soud, komorní ouřad a státní oučtárnu, kdežto se několik jmen známých i v literárním světě našem mezi ouředníky podepisuje.^[13] Na protější straně stojí starý městský dům; v něm se uchovává nejstarší památka někdejšího řízení českého - ouřad lenního práva; při něm skvěl se na vysokém stupni důstojnosti muž, na slovo vzatý po vlastech našich, ale bohužel před časem zesnulý král.místosudí Dr Chmelenský ...^[14]

Skončila se hodina ouřadní; četnou řadou hrne se množství mužů k mostu na Staré Město - nižší a vyšší to členové řečených ouřadů. Nejdelší část dne u stolu a v prachu kancelářském tratíce, volejí obyčejně obydlí svá na Starém Městě. Tam je sice dráže platí, nezbavují se přitom ale potřebné při svém povolání procházky, a chtějí-li po dokončené denní práci z domova po zábavě vylétnouti, nalezají pohodlných k tomu míst hned při ruce, ježto by se po nich na Malé Straně déle sháněti museli.

Jesti to věru úkaz pamětihodný! - Místo nádherné, prostranné, přitom sídlo nejvzácnější šlechty a nejvyšších představených - a přece jen, cokoliv do společenské zábavy a vůbec do života pospolitého, na města menší připomíná! Jesti to tiché jezero, na jehož leskné hladině tisíc ryb si hraje; ale jakmile dost malý kamínek neobyčejné pohnutí vln způsobí: rozprchnou se poděšené rybičky, a potom očka povzdálí vzhůru otáčejíce, jen pozvolna zase na staré své rejdiště se vracejí.

Vstuptež do malostranského hostince - počet jejich není příliš veliký - a zvědavé oči přítomných hned se na vás upnou. - "Kdo to? - Ten tu nebývá!" počne se za stoly šeptati - spánembohem vše obveselení! Nedostáváť se tu onoho všerozněcujícího plamene, kterýž veselou rozprávkou a vševábivým rozmarem ze srdce do srdce přetýká a bez něhož - hospodský ztučnět nemůže.

Jediná způsobilejší, prostranná i velmi příležitá kafírna Steinitzova^[15] podobá se spíše sněmovně dvouctihodných veteránů nežli místu určenému k obveselení. Z většího dílu sedají tu šediví ouřadníci a vysloužilí důstojníci při všeobecných novinách, při partii šachu a šálečku kávy, a sotvaže kdy živější hovor nebo nenucený smích mezi zvukem kuliček na biliáru panující zde ticho překazí.

Jeť to věc podivná s Malostranskými! - I půvabnými procházkami se honosí - zahradou Valdštýnskou a Císarskou, novými sady nad Bruskou, Nebozízkem na Petříně: a přece na všech těchto místech z většího dílu jen Staré Město viděti, Malá Strana raději zase přes most nebo z bran si vychází.

Takž je tento společenský život ovšem pamětihodným, avšak dle všech okolností velmi přirozeným úkazem. Právě ta hojnost šlechty a usedlých zde vzácných osob, ježto se nikdy s měšťanem v přátelské spojení nepouštějí a naproti osobám podřízeným toliko své důstojenství na zřeteli mívají; mimoto nedůstatek lidí mladších, kteří se pouze nablízku škol, rukodílen a uprostřed hlučného obchodu zdržují: toto vše tu přivádí onu prázdnotu, která se ze života Malé Strany vypuditi nedá a před níž, kdo může, po zábavě na Staré Město utíká.

Humorem čeledi sprostější, čilých chasníků a jich milenek, jakož i hovorem sousedského práva zde užívajících císarských dělostřelců ozývá se v neděli, o modrém pondělku a vůbec hodinou večerní jenom několik nákladnických domů a prostějších hospůdek.

Bůh je všechny potěš a ostříhej u dobrého piva.