Josef Kajetán Tyl

PALIČOVA DCERA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PROMĚNA

V kuchyni u Šestákové. V jednom koutě ohniště, v druhém postel, jakž obyčejně pro čeleď bývá, totiž se svrškem, kterýž ve dne za stůl slouží. Nyní stojí svršek podle zdi.

Výstup 7.

ROZÁRKA. Potom PROKOP.

ROZÁRKA (nese čisté povlaky): Kdož by si to byl pomyslil, že to všecko tak vypadne? Mně je tak volno, jako bych byla nově zrozená, a dovedu-li konečně, že teta i otci odpustí, pak, bude všecko dobře. (Chystá se k povlékání peřin.)

PROKOP (ještě mezi dveřmi): Český bažante!

ROZÁRKA: Koho to voláte?

PROKOP: Vás, moje zlatá, vždyť ještě ani nevím, jak vám říkají.

ROZÁRKA: Kdo mne má trochu rád, říká mi Rozárko.

PROKOP: I moje zlatá Rozárčinko! Copak to děláte? Já vám pomůžu.

ROZÁRKA: I jděte svou cestou – tomu vy nerozumíte.

PROKOP: Pročpak ne? Podívejte se! (Vezme jí z ruky svrchnici, hodí ji přes sebe jako plášť a běhá kolem.)

ROZÁRKA: Ale vy pokušiteli! Chcete mi čerstvé povlaky ušpinit? Že na vás něco vezmu! (Běží do kouta pro smeták.)

PROKOP: To neplatí, to není stejná zbraň! Já nemám tak dlouhé ruce.

ROZÁRKA: Tedy si je nastavte nohama a utečte! (Žene se za ním.)

PROKOP běží kolem, pak hodí cejchu na postel a uklouzne ze dveří.

ROZÁRKA: To se zdá být veselý kvítek a dělá už, jako by byl doma. Či zůstane snad u nás? (Prohlíží povlak.) No, vždyť jsem řekla, cejcha celá zmačkaná – přijde-li se teta podívat – (Jde kupředu a trochu ji natahuje.) Čípak ten hošík vlastně je?

PROKOP otevře zticha dveře, pohrozí ROZÁRCE dovádivě a sklouzne pod svršek postele, která stojí zrovna u dveří.

ROZÁRKA: Musím se ho přece zeptat –

Výstup 8.

VALENTA. Předešlí.

VALENTA (strčí hlavu mezi dveře): Jsi samotna?

ROZÁRKA: Pro živého –

VALENTA (rychle vejde): Mlč! Nehulákej – (Zastrčí závoru.) Nepřijde sem žádný?

ROZÁRKA: Proč zavíráte?

VALENTA: Protože nechci, aby mě tady kdo napadl.

ROZÁRKA: I neostýchejte se. Teta je dobrá –

VALENTA: Nemluv mi o ní, ona je první příčina mého neštěstí – a poslechni! Mně se něco přihodilo – něco mrzutého –

ROZÁRKA: Já trnu!

VALENTA: Již teď– haha! Ty držíš na čest, je-li pravda?

ROZÁRKA: Jaká to otázka?

VALENTA: Protože chci, abysi na to pamatovala, až ti mou historii vypovím. Když jste mi utekly –

ROZÁRKA: Nehněvejte se, pantáto, já vám chtěla ulehčit –

VALENTA: Já vím, toho večera jsem potřeboval ulehčení.

ROZÁRKA: A poněvadž jeli právě lidé skrze Květoliby do Prahy –

VALENTA: I vždyť je dobře, já našel tvou ceduli v noci na stole. Ale večer mě to vyhnalo z prázdného domu –já běžel do hospody – tam byl ten zatrac… ten tvůj odmrštěný ženich, a nabíral mne, že vypadám jako ztahaný kůň, ale zejtra prej – zejtra bude u tebe veselo, to budeš mít z čeho pít! Já bych mu byl nůž do chřtánu vrazil a zaklel jsem v duchu: Počkej, však já ti tvou radost přejedu! A jako zmatený letěl jsem domů a smál jsem se svému nápadu – a když jsem si v tiché sednici rozsvítil – přišlo mi kousek hubky do ruky – já ji zapálil – a (s přidušeným hlasem) strčil do (...)

(......)