Josef Kajetán Tyl

STRAKONICKÝ DUDÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VÝSTUP 7.

Zulika sedí na trůně, zastřena závojem. Po obou stranách paní a páni, všichni stojí jako zakleti do vznešené nudy. Komorníci jen mimicky ohlašují Švandu, jenž je teď v pěkném národním kroji a kozlíka jeden fábor, i Vocilku. Od komorníků předvede Švandu před princeznu šeptavý

 

DVOŘAN: Jeho milost, sultán všech sultánů, posílá své milované dcerušce tohoto muzikanta, aby její vysoce urozený smutek umírnil.

ŠVANDA (se na pokyn Vocilkův ukloní a začne hrát). Několik taktů uplyne, aniž si kdo hudby všimne. Ale pak začne dvořan po dvořanu přiznávati takt, kývat hlavou, přizvukovat a rozhoupávat se, až konečně vjede milostná polka všem do nohou a rozproudí bez ohledu na etiketu směšný mumraj. Tehdy odhodí závoj i Zulika a plna smíchu se rozběhne k Švandovi.

ZULIKA: Krásný a milý pane hudebníku, Zulika ti děkuje, že jsi vlil do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. Už bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale tvými čarozvuky se osvěžilo jako slavík v lotosovém květu.

ŠVANDA (neví, má-li se smát či klanět): Ano – jak říkáme – vzácná princezno – smutná.

VOCILKA (stranou): I starou straku! Ta si švitoří jako zamilovaný veršovec.

ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? – nebo se mi znovu zasteskne.

ŠVANDA: Jak totiž kozlíček –

VOCILKA (potají): Mluvte něco chytřejšího.

ŠVANDA: Copak?

VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní.

ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad mořem?

ŠVANDA: Ten bych těžko nesl domů.

ZULIKA: Zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. Jen si řekni, po čem touží tvoje srdce; Zulika to řekne otci a všechno budeš mít.

VOCILKA (tajně): Teď si honem vymyslete něco tyranského.

ŠVANDA: Och, ach – (k Vocilkovi): Když já nemůžu dostat ze sebe slovo, ona se po mně tak dívá.

ZULIKA: Či snad Zulice nevěříš?

ŠVANDA: Ano – a jak! Kdopak je ta Zulika?

ZULIKA (směje se): Kdo že je? Jaký jsi veselý! Kdožpak jiný nežli ta, kterou jsi rozesmál, které se tak líbíš a která stojí před tebou, šťastna, že jsi jí spadl jako z nebes. Ale to ti povídám, odejít mi nesmíš, sice by se Zulika hněvala – ó malá Zulika se umí také hněvat – jen se podívej! – Ale to dlouho netrvá, Zulika se hned zas udobří a směje se na tebe. Tak se směj také!

ŠVANDA: Hehehe!

VOCILKA (po něm): Hahaha!

ZULIKA: A tohle je divný člověk. Líbí se mi, je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok?

VOCILKA: Před tvou krásou je otrokem celý svět.

ZULIKA: Toho neprodávej. Nechám si ho, bude u mne šaškem.

ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno – zdali tak dlouho tady –

ZULIKA: Co – tak dlouho?

VOCILKA: Nešlapte si po štěstí!

ŠVANDA: Smím-li tady tak dlouho zůstat?

ZULIKA: Proč (...)

(......)