RSS kanál
Přidat k oblíbeným
Náhodná ukázka:
X
Konec domorodce z ostrovů
Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující – nikdy jsem ho takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti – a ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se skličující depresí, které propadal v minulých dnech. Athelney Jones dokázal, že je v mimopracovní době docela společenský člověk, a na večeři si pochutnával jako pravý labužník. Pokud jde o mne, blažilo mě pomyšlení, že co nevidět dokončíme nesnadný úkol, a trochu jsem se i nakazil Holmesovou veselostí.
O případu, který nás vlastně svedl dohromady, se při večeři nikdo ani nezmínil.
Když bylo sklizeno se stolu, Holmes pohlédl na hodinky a nalil portské do tří sklenek.
„Připijme si na zdar naší malé výpravy,“ řekl. „Teď už ale je nejvyšší čas, abychom vyrazili. Máte pistoli, Watsone?“
„V psacím stole mám starý služební revolver.“
„Uděláte dobře, když si ho vezmete. Musíme být připraveni na všechno. Vidím, že před vraty už čeká drožka. Objednal jsem ji na půl sedmé.“
Bylo sedm hodin pryč, když jsme přijeli k westminsterskému přístavišti, a parní člun už nás tam očekával. Holmes si jej změřil kritickým pohledem.
„Je na něm něco, co prozrazuje, že jde o policejní člun?“
„Ano, ta zelená lucerna na boku.“
„Tak ji dejte pryč.“
Malá úprava byla provedena, vstoupili jsme na palubu a muži odpoutali kotevní lana. Jones, Holmes a já jsme se usadili na zádi člunu. U kormidla stál jeden muž, druhý obsluhoval motory a dva statní policisté zůstali na přídi.
„Kam pojedeme?“ zeptal se Jones.
„K Toweru. Řekněte jim, aby zůstali stát naproti Jacobsonově loděnici.“
Člun byl opravdu velice rychlý. Přehnali jsme se kolem dlouhého konvoje naložených bárek tak, jako by stály na místě. Holmes se spokojeně usmíval, když jsme předjeli i říční parník a nechali jej daleko za sebou.
„Na řece není loď, kterou bychom nedokázali dohonit,“ řekl.
„No – to sotva. Není tu ale moc člunů, které by dokázaly předhonit nás.“
„Musíme chytit Najádu , a ta má pověst nesmírně rychlého plavidla. Povím vám, jak se věci mají, Watsone. Pamatujete, jak mě trápilo, že pátrání uvízlo na takové maličkosti?“
„Pamatuji.“
„Nuže – ohromně jsem se duševně zrestauroval, když jsem se zabral do té chemické analýzy. Jeden z našich největších státníků prohlásil, že nejlepší odpočinek člověku přinese změna práce. A měl pravdu. Když se mi podařilo rozpustit uhlovodík – to byl totiž cíl toho pokusu – vrátil jsem se k problému Sholtových a celý případ jsem znovu promyslel. Moji chlapci propátrali oba břehy řeky po proudu i proti proudu bez výsledku. Člun nebyl v žádné loděnici ani v přístavišti a domů se také nevrátil. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by člun potopili, aby zahladili stopy, ačkoli jako jediná možnost i tato hypotéza zůstávala, kdyby všechny ostatní selhaly. Věděl jsem, že ten zatracený Small je povedený ptáček, ale nemyslel jsem si, že je schopen nějaké opravdu rafinované prohnanosti. Pak jsem si uvědomil, že určitě musel být nějaký čas v Londýně – poněvadž jsme měli důkazy, že ustavičně střežil Pondicherry Lodge – a že tedy sotva bude moci odjet okamžitě, ale že bude potřebovat nějaký krátký čas, přinejmenším aspoň den, aby uvedl do pořádku své záležitosti. To ovšem byl jen předpoklad, holá pravděpodobnost.“
(...)
Zapojte se do našeho nového diskusního fóra!
Diskuse o autorech, knihách a jazycích, čtenářský deník, amaterská tvorba, bazar knih, možnost hlasování atd.