Vladislav Vančura

LUK KRÁLOVNY DOROTKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Usmívající se děvče

Na počátku povídky je dlužno říci, kde se věc, o které se bude mluvit, zběhla. A nejen to, sluší se uvésti letopočet a svědky pořádných jmen. Nikoliv katy nebo kurvičky, ale lidi požívající obecné úcty (ať si již o nich myslíte, že jsou třeba větší šejdíři než ti, o nichž byla zmínka).

Počítajíce s tímto pravidlem, vyjmenujeme řadu hodnostářů a paní, kteří všichni žijí v městě Námětí, pár hodin od Prahy.

Prvý je kožišník Drbohlav, druhý je Koza, správce záložny, třetí pan Baloun z ulice vedoucí k mostu. Odtud pokračuje pořadí domů, jejichž obyvatelé jsou stejně hodni víry.

Běží-li o místo v užším smyslu, je nám věnovati pozornost především mostu. Klene se mohutným obloukem z břehu na břeh, hrdý jako lafeta dělostřelcova a ohyzdný jako kostelnické střevíce. Říčka, která jej přiměla k tak velikému skoku, nestojí věru za to. Jmenuje se Ráno a protéká v utěšených březích, celou šíří města mezi domy, neoddělená ani cestou ani pažitem. Začasté se stává, že se znenadání otevře nad jejím proudem okno a do rákosin dopadne hrnec nebo krajáč. Věc je zakázána, ale uhlídejte se hospodyněk.

Do domů, jejichž průčelí je obráceno k řece, vchází se ovšem ze strany druhé, kudy se klikatí ulice sledující běh řeky Rána. Z městských staveb jsou v tomto příběhu dvě nad ostatní významnější. Je to dům advokátův, tvořící krásné nároží těsně u mostu, a dům železníkův. Poslední je doslova chajda a v spravedlivém pořadí by mu mělo být vyhrazeno místo někde u rasovny. Nicméně počítáno od mostu je třetí a tak jej neodděluje od znamenitého obydlí řečeného doktora nic než nevýznamný domek prodavaček okurek a zelí.

Dávno se vžilo, že nemáme soudit lidí podle zevnějšku a domů podle omítky. Vkročíte-li však dovnitř, najdete potvrzení soudu dříve proneseného. Již klíče těchto staveb skýtají 'Vám dobrou představu o jejich pánech. Železník je starý lišák. Nosí čepici posunutou k uchu, žije sám, nikdo mu nevaří, nikdo mu neuváže mašličku, a tak se stalo, že je zanedbán. Tím není ovšem řečeno, že by se stranil světských radostí, naopak, velmi často chodívá po hospodách, ale dlouho neposedí. Má, jak se říká, v těle rtuť.

Je dvacet dvě léta vdovcem a jeho jediný syn se jmenuje Jindřich. Mladý pán zdědil po otci požehnaný nos a tesáky. Říká se, že je k světu. Jeho půvab spočívá ve veselé povaze, na všechno se dívá z dobré stránky a nic ho nezarmoutí. Ovšem stejně jako otec nemá Jindřich stálosti a pevné vůle. To vše s ním kráčí již od dětství. Když dosáhl dvacátého šestého roku a vykonal přísné zkoušky právnické, osvědčil ještě takovou hravost a ducha tak těkavého, že nebylo ani pomyšlení přidržovati jej k soudcovství. Hoch myslil bůhví na co a k tomu byl všetečný, dotazuje se přespolních ženských, které zhusta meškávaly v otcově železnictví, po věcech, jež mu ani zdaleka nepatřilo věděti.

Jednou zvečera nalezl starý svého Jindřicha vklíněného mezi stěnu a kamna (jichž bylo naseto po chodbách železníkova domu), jak se snaží obejmout úhlednou (...)

(......)