Vladislav Vančura

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA SEDMÁ

Žita byla požata i vymlácena a klasy na polích sesbírány. Přicházel čas, kdy nebývá nutno šetřiti starých úrod, a podletí plné tučných posvícení se přibližovalo.

Sedláci bezpečně bydlívají a jídají do sytosti v tomto čase, kdy bouře již nesežehnou jejich užitků a nic je ne­předěsí.

Snad se mluví o jakési válce, avšak tato řeč je stará a vra­cívá se každého léta zároveň s večery.

Proslýchá se o veliké vojně po deset let. Od pacholete sotva dorostlého až do vysokého stáří půjdou mužové a zu­řivá tvář vojska se obrátí proti nepříteli, jenž se shrne do měst a za pohraniční řeky.

Vypravování po stará léta bylo desátkem z úrod, nikdo je nevyhledává, avšak, jestliže starý voják prořekl něco uprostřed dvora plného lidí, jak tomu bývá právě v sobotu, všichni budou opakovati hlas křikem, až vzroste v zlověst­né houkání.

U pokojné vodní nádrže, z níž pijí voli, budou mluviti o krvi, která se lije z ran vojsk. Nový děsný výmysl zaně­cuje se a hoří v oběť válce, která již přichází.

Vezmu něco mouky a skryji ji, neboť vím, co platívaly zlaté ve válečných časech.

Ještě vězelo maso tohoto vyprávění v zubech vypravěčo­vých, když zapomněl na svou opatrnost, a jeho pochyby přestaly, když zítra opět nastal pracovní den. A tu po všech proroctvích vyhláška mobilizační, podobná blesku, jejž následuje hřmot, slétla doprostřed davu. Divoké tajnosti temnot a hlupáctví mohly zběsiti celý dvůr. Řeka, Ber, Jakub a všichni ti, kdo opakovali výzvu císařovu, byli zmí­táni vichřicí. Všechny děsné ruce nevědomosti se sápaly po těchto bláznech. Věčnost bídy učinila z nich málem kostlivce. Krev byla již prolita a morek zmražen. Po léta neslyšeli než chřestění řetězů a krok dobytčete, jež jde před nimi. Řeč císařova, slavná a dobře udělaná, řeč strhující poslední hadry z jejich hnátů byla pro ně!

Jakub četl a slyšeli ji znovu a znovu.

Řeky se zmocňovalo děsné okouzlení. Což se nedotkl těla oběšencova, což neviděl utišování a klid, jenž nastal nakonec? Tělo viselo jako závaží, hlava zdála se naslouchati a širý pohled se neobracel.

To byl počátek války!

To byl Srb, kterého jsem oblékl do rubáše.

Nic není snazšího, nic není snazšího než válka!

„Toť se ví,“ pravil Ber, mysle na muže, jenž zabil vé­vodu, „toť se ví, že bude ztýrán a zmučen. Císař ho utratí.“

Mluvili o všech vraždách, avšak mrtvola Horova jich nevzrušovala.

Tato sebevražda, neboť kdo by zabíjel chudáka, jenž neměl nic mimo dvacetikorunu, která zůstala zašita v jeho sáčku?, tato sebevražda tak pochopitelná nemohla býti ani znamením, ani čímkoliv jiným. Vzdor řečem voláko­vým visící tělo bylo mimo svět. Události pominuly toto zabití a předstihly je. Nazvedli mrtvého a Ber sňal smyč­ku. Potom uložili tělo na podlahu síňky.

Tohoto rána opozdila se poněkud práce, neboť dělníci se pozdrželi v hloučcích vypravujíce, čím Hora býval.

Omezenost má svá práva, avšak dobrota je přesahuje. Nuže, přiřkli mu něco chvály a jeho skrblictví učinili vý­sadou.

„Sedával obezřetně na kozlíku, veda (...)

(......)