Vladislav Vančura

KOSMAS - OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

První díl Obrazů z dějin národa českého vyšel v roce pro tento národ osudovém. Roku 1939 byli čeští občané prudce zasaženi okupací, poníženi novými vládci a plni beznaděje. Vladislav Vančura se knihou Obrazů pokusil trochu povznést smýšlení svých spoluobčanů, dodat jim opět naději, víru ve vlastní schopnosti i v sílu celého národa. Navrátit lidem ztracené sebevědomí není v takto vypjaté době jednoduchou věcí. Jednou z mála možností, ne-li jedinou, je obrátit se k vlastní historii, k jejím slavným obdobím, ukázat dlouhou kulturněsociální tradici českého národa a apelovat na hrdost každého jedince. Jiná řešení se asi v situaci, kdy je společnost natolik zdecimovaná, ani nenabízejí.

Vančura se tohoto úkolu zhostil s precizností sobě vlastní. Jsem si jist, že samotnému psaní musela předcházet detailní příprava, shromažďování a podrobné studium historických materiálů. Zkoumání historických záznamů, různých kronik, letopisů, pověstí nebo legend se Vančura rád věnoval už dříve než začal pracovat na Obrazech. Navíc spolupracoval s řadou historiků, z nichž mnozí zastávali marxistický pohled na lidské dějiny. V samotné knize však vliv dialektického materialismu ani strukturalismu nepociťuji.

Se získanými informacemi zachází Vančura velmi obezřetně, fakta hrají v knize nezastupitelnou roli, ale zároveň s tím se nikterak nebojí různě fabulovat. Ve stěžejní novele celé knihy pojednávající o životě a díle kronikáře Kosmy ukazuje přední český literát tohoto století jeden z přístupů k zaznamenání minulých událostí. Prvnímu českému kronikáři se Vančura podobá ochotou čerpat z nejrůznějších pramenů, abstrahovat od nepodstatného k důležitému a též svým barvitým básnickým líčením. Vančura se nebojí dát ve svých spisech prostor fikci a navíc je s pomocí svého nesmírně bohatého jazykem schopen vyvolat autentickou představu dávných let. Ne nadarmo se v titulu knihy objevuje slovo Obrazy. Pověstný Vančurův jazyk je obohacen o mnoho archaismů, zejména z doby vzkvétajícího humanismu. Setkáváme se i s množstvím lidových výrazů. Autor výrazných klenutých vět se přesto bránil hovorovému jazyku a své myšlenky formuloval velice sofistikovaně a organicky.

Vančura, jenž proslul také jako filmový scenárista a režisér, byl zcela oddán ideálu všestranného pansofistického člověka. Renesanční člověk ohromující komplexností svého počínaní byl v jistém smyslu protikladem niterných a neskutečně temných hrdinů různých expresionistických i jiných románů. Vančurovým prvořadým cílem nebylo nahlédnout do nitra svých robustních, přehledných a životaplných postav, dlouhá a podrobná analýza jejich osobností nebyla hlavní náplní jeho spisů, nesnažil se ani tolik o přesné pojmenování motivace jejich chování, nýbrž zdůrazňoval roli vypravěče, která tak získala naprosto nový rozměr. Nepokrytě se k ni v textu hlásil, s její pomocí přímo ovlivňoval čtenáře a o postavách mluvil zásadně v erformě.

Ač jsou Obrazy primárně určeny především českému národu, jejich autor se rozhodně neuchyluje k šovinismu, není ani trochu militantní, vše naopak líčí klidně a vyrovnaně. Jeho dílo tak nezůstává odkazem jen pro příslušníky českého národa, nýbrž pro všechny (středo)Evropany. Pro své vyprávění volí formu hrdinké báje, pověsti, historické kroniky a letopisu, mytického vyprávění, novely či dokonce kratšího románu, za nějž je možno považovat útvar Několik příběhů z doby, kdy se v Čechách zakládala města. Vančura se dívá na lidské dějiny se stejným nadhledem jako historik, dokáže ke starým textům přistupovat stejně kriticky a navíc jsou jeho spisy narozdíl od přesných a často suchých odborných textů velmi živé a poetické.

Vančura se nutně nesnaží přímo ukazovat nějaký závažný smysl českých dějin, nýbrž líčí osudy obyčejných i významných lidí. Ukazuje prvopočátky české státnosti, na jejíž základech vyrostla naše společnost a tlumočí člověku konce druhého tisíciletí, jak žili jeho předkové, co dělali, jak se chovali, jaké hodnoty zastávali a jaké z nich byli ochotni bránit. Naznačuje též, v čem se nám podobali a co s námi sdíleli. Vančura velmi dobře věděl, jak bláhové je nehlásit se k dějinám nebo je dokonce odmítat. To druhé snad ani není možné.