Vladislav Vančura

AMAZONSKÝ PROUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poslední medvěd na Šumavě

Celý les je mláděti ke hře. Před doupětem oba krotcí, jinde lezou si do kožichu. Směšný medvídek prochází lesem, mění směr a namátkou se učí. Došed k jasnému průseku, rozhlíží se: Cesty medvědího lesa nikam nevedou, pokud jich neznám. A zamyšlen dá se po hranici světla a stínu. Přirozeností obrácen k mudrosloví, lehává a drbe se nohou na všech suchých místech, nejraději v doupěti.

Vítr a slunce prostupují les, ticho zastřené ustavičným šelestem kmitá jako kyvadlo.

„Spi, Janku,“ řekla medvědice, hledíc naň zářivě.

Leč kolébavý poklid zvrtne se náhlým nebezpečím.

Medvědice navětřila lovce a vrhá se k mláděti. Vystoupil muž s ručnicí, stanul před medvědy, nepohnul se a tak míjí dlouhá vteřina. Člověk zdvihl kulovnici a lící. Těžká chvíle bezradné zoufalosti úží prostranství v past. Myslivec vystřelil a medvědice je zasažena. Vjem dvojnásobného zablýsknutí prodlužuje se zvířeti až do okamžiku, kdy okruh vědomí se táhne jako smyčka a smrtelná mdloba sklání nekonečný pohled.

Mládě slyší výstřel, jak padá a zní v mnohočetném chvění jako blanité křídlo.

Muž medvídka zdvihl a odnáší jej. Od chvíle k chvíli je myslivec pyšnější a radost má jej k zpěvu.

Myslivecké volání slyšely pradleny, vztyčují se nad valchami, a zahlédnuvše muže, kývají naň: Pojďte k nám!

Myslivec zanesl medvěda k řece. Zvíře chvěje se novou hrůzou a jeho rozrytá mysl se neodpoutává od smrti. Krev, jejíhož proudu ustavičně ubývá, až od zasýchající rány se oddělují jen krůpěje v období delším a delším, pářící tratoliště –! Medvěd je vidí, znovu mu udeří osudná rána a posedá jej bolest jako zmámení.

Do měsíce Janek dotruchlil, a zapomenuv na karpatský prales a na divoké obyčeje, přijímal vískání s povděkem a bez mručení. Dobromyslný pochybovač, s představivostí působivější nad skutečnost, neznaje rozdílu pomyslu a věcnosti, nevzdělal se ve smyslu užitečného umění. Planě moudrý, šlechtěn k nepochopení, spával na výsluní od výprasku do výprasku. – „V co doufáš,“ řekl mu cvičitel, „nejsi již divoké zvíře, nespoléhej sám na sebe! Drž se mojí soustavy vzestupné jako schodiště. Chutě k cirkusu!

Přísluší ti roztomilá obratnost. Tvoje snění nemá tvaru.“ – „Proudí,“ vece medvěd a sveden řečí, těžce se zamyslí. „Tvaru nelze odděliti od pojaté myšlénky,“ dí po úvaze.

Prodán cikánovi, Janek tancuje v řetězech před medvědářským bubínkem, a stavě se šikmo na směr cesty, projde širým krajem až k Rýnu. Smutný, snad chorý, počítá na svízelné cestě milníky jako uplynulé dny předlouhého období. Medvědář s Jankem spává a dělí se s ním o každé sousto. „Chcípneme spolu,“ dí k medvědu jedenáctého měsíce. Janek pronáší o zlé nouzi podmínečné soudy.

Smavý Rýn plyne před poutníky a vinice každoročně se obnovující následují jako obšírná dějství.

Hrady se ježí na ostrozích, třebas zachovány, podobají se zříceninám. Jsou jako strašidla, jež prodlela kdesi příliš dlouho a o polednách před posměváčky se vracejí živou ulicí.

Medvědář a zvíře, došedše (...)

(......)