Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Láska

„Vypravuje se,“ řekl král své spanilé ženě, „že chodil světem jakýsi poutník. U všech dveří bylo mu klepati, u každého prahu se zastavil. Neměl klidu, neměl pokoje, stále něco hledal, stále po něčem toužil. Chtěl dosáhnouti jednoty, chtěl spojit sever s jihem, západ s východem. Jeho srdce rodilo nesoulad.“

„Kážeš-li mi, abych naslouchala dále, naplní se mé oči slzami a má duše bude lkáti,“ pravila Kunhuta.

Potom objala králova kolena, a když jí choť položil ruku do vlasů a když nastalo ticho, jala se opět mluviti a pravila takto:

„Soud leží v klíně božím. Jeho všemocná ruka rozdílí velikost a nicotu. Jedno srdce učinila srdcem královským, druhé srdcem nějakého nedochůdčete. I jest to srdce královské veliké i toužením i smělostí i láskou i nenávistí i pokorou i omýlením i vítězstvím i škodou.

A tak se děje, že všechny věci, které k tobě přicházejí, jsou oděny v slávu.

Pokud jde o tvou povídku, králi, dovol mi, abych ji dokončila, neboť znám její závěr a vím, jak byla skládána dobrým povídkářem. Tato jest její řeč:

Když poutník viděl dmouti se půlnoční moře a když dosáhl pobřeží světa a když zhlédl polední kraj a když jeho dychtění nemělo konce, vyvstal mrak a rozptýlil se a zastřel mu zemi. Tu se poutník vrátil do svého hradu a nalezl věrnou končinu a nalezl to, co hledával, a jeho dychtění vyrazilo a kroužilo nad tím věrným krajem.

To jest šťastný konec příběhu!

Ať ti milý Pán Bůh požehná a nechť se dovrší tvoje navrácení, neboť není země líbeznější ani kraje utěšenějšího než české království, a není ženy, která by více milovala svého chotě, než ta, která mluví.“

Král objal Kunhutinu hlavu a políbil ji na skráně a čelo.

„Ach, z tvé duše mizí nesouzvuk. Tvůj meč – hromoklín – je broušen na dvě strany. Až zvedneš válku, bude na život a na smrt. Ne na výboj, ne pro věc slávy: na život a na smrt. Na život a na smrt bije meč hromoklín. Je slavný a nikdy nedopadl ze zálohy a nikdy se neotupil zákeřnou ranou. Bůh jej (...)

(......)