Jules Verne
překlad: Václav Netušil

DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA II

PRO A PROTI

V době, kdy došlo k popsaným událostem, vracel jsem se z vědecké výpravy do pustin Nebrasky ve Spojených státech. Byl jsem na tuto výpravu vyslán francouzskou vládou jako suplující profesor Přírodovědeckého muzea v Paříži. Po šestiměsíčním pobytu v Nebrasce jsem přijel koncem března s cennými sbírkami do New Yorku. Počátkem května jsem měl odplout do Francie. Zatímco jsem se zabýval tříděním svého mineralogického, botanického a zoologického bohatství, došlo k oné nehodě Scotie.

Byl jsem dokonale zpraven o této významné události. A jak bych také nebyl? Pročetl jsem několikrát všechny americké i evropské časopisy, aniž jsem se ovšem dověděl o něco víc. Ta záhada mě znepokojovala. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, a tak jsem přecházel od krajnosti ke krajnosti. Nedalo se pochybovat, že na tom něco je, a nevěřící byli vyzváni, aby si vložili prst do rány Scotie.

Při mém příjezdu do New Yorku byla tato otázka středem zájmu. Domněnka o plujícím ostrově, o prchajícím skalisku, obhajovaná několika méně povolanými osobnostmi, byla opuštěna. Jak by se také mohlo skalisko pohybovat takovou úžasnou rychlostí, kdyby v sobě nemělo stroj?

Pro rychlost pohybu byla stejně zavržena i existence plovoucího vraku nebo obrovské trosky.

Zbývala jedině dvě možná řešení této otázky, která vedla k tomu, že se utvořily dva velmi vyhraněné tábory: jeden trval na úžasně silné nestvůře, druhý věřil v ponorku nesmírných pohybových schopností.

Tato druhá, celkem zcela přijatelná domněnka nemohla však obstát před šetřením, které bylo provedeno na obou pevninách. Bylo málo pravděpodobné, že by takový mechanismus mohl vlastnit jedinec. Kde a kdy by jej dal postavit a jak by mohl jeho stavbu udržet v tajnosti?

Podobný ničivý stroj mohla vlastnit jedině nějaká vláda a v těchto neblahých dobách, kdy člověk vynalézá stále účinnější válečné prostředky, bylo docela možné, že se některý stát pokusil bez vědomí ostatních o takovou strašnou zbraň. Po puškách torpéda, po torpédech podmořské miny - a pak dost. Doufám aspoň.

Ale tato domněnka o válečném stroji padla po prohlášení vlád. Protože tu šlo o veřejný zájem, protože trpěla transoceánská doprava, nepochyboval nikdo o upřímnosti vlád. Jak také připustit, že by stavba takové ponorky unikla očím veřejnosti? Pro stát, který je ve všech svých počinech sledován soupeřskými mocnostmi, je zhola nemožné takové tajemství uchovat.

Po šetření v Anglii, ve Francii, v Rusku, v Německu, ve Španělsku, v Itálii, v Americe, a dokonce i v Turecku byla domněnka, že jde o obrněnou ponorku, s konečnou platností zavržena.

Tak se na vlnách objevila zase příšera, přes posměch, kterým ji zahrnoval senzacechtivý tisk. Na tomto poli se lidská představivost dostala brzy až k nejsměšnějším představám fantastické ichtyologie.

Po mém příjezdu do New Yorku mě několik osob poctilo prosbou o rozhovor k této otázce. Vydal jsem totiž ve Francii dvousvazkové dílo nazvané Tajemství velkých mořských hlubin. Uvedená kniha, (...)

(......)