<<< Literární doupě
Literární doupě

Jules Verne

MAJÁK NA KONCI SVĚTA

kompletní kniha (e-book)

 

Maják - Mašlejová Diana
 
 
cena původní: 119 Kč
cena: 111 Kč
Maják - Mašlejová Diana
Bezejmenná rodina - Verne Jules
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 279 Kč
Bezejmenná rodina - Verne Jules
Drama v Livonsku - Verne Jules
 
 
cena původní: 1290 Kč
cena: 1019 Kč
Drama v Livonsku - Verne Jules

 

    1   >

 

 

I. Kapitola - První světlo

Slunce zapadlo za návrší uzavírající západní obzor. Bylo krásně. Na protější straně, nad mořem na severovýchodě a východě splývajícím s oblohou, rděly se drobné mráčky v záři červánků, které rychle hasly ve stínu šeření, dost dlouho trvajícího zde pod šířkou padesáti pěti stupňů jižní polokoule.

Ve chvíli, kdy z rudé sluneční koule bylo vidět již jen hořejší část, zahřměla na palubě návěstní lodi Santa Fe dělová rána a na lodním stožáru se objevila vlajka Argentinské republiky, zmítaná větrem.

V tom samém okamžiku se zablesklo jasné světlo z vrcholu majáku, zřízeného asi na vzdálenost dostřelu za Elgorskou zátokou, v níž Santa Fe kotvila. Dělníci na běrhu a dva strážníci, spolu s mužstvem stojícím na lodní přídi, pozdravili dlouhým jásotem první světlo z majáku rozžehnuté v těchto končinách.

Dvě nové dělové rány zahřměly do jásot a několikrát se jich ozvěna opakovala v okolí. Pak byla vlajka návěstní lodi zase stažena podle pravidel platných pro válečné lodi, a opět zavládlo ticho na Státním ostrově, kde se dotýkají vody Atlantického a Tichého oceánu.

Dělníci vstoupili na loď Santa Fe. Na břehu zůstali jen tři strážníci, z nichž jeden nastoupil neprodleně službu.

Druzí dva hned nvešli do svého příbytku, nýbrž se dali do hovoru, procházejíce se podél pobřeží.

"Zítra tedy, Vasquezi, vypluje návěstní loď zase na moře," začal mladší z obou.

"Ano, Felipe, a doufám, že se šťastně vrátí do přístavu..."

"Je to daleko? Vasquezi?"

"Ne dál, než bylo sem? Felipe."

"O tom poěnkud pochybuji," odpověděl Felipe se smíchem.

"Skutečně kolikrát, brachu," ujal se zase slova Vasquez, "netrvá zpáteční cesta ani tak dlouho, jako cesta sem. Zvlášť, je-li příznivý vítr! Ostatně patnáct set mil není tak mnoho na naši loď, která má dobrý stroj a dobré plachty."

"Ovšem, a pak, Vasquezi, velitel Lafayete zná dobře cestu..."

"Ta jde pořád rovně, hochu."

"Sem plul jižním směrem, zpátky popluje sverníma nepřestane-li vítr vát do pevniny, bude chráněn pobřežím a popluje jako po řece."

"Po řece s jedním břehem," odpověděl Felipe.

"Co na tom záleží; jen když to dobře jede. A dobře se pojede, když budou mít vítr v zádech!"

"Zajisté," odpověděl Felipe, "ale změní-li se vítr..."

"To by ybla nemilá věc, doufám však, Felipe, že jí Santa Fe zůstane ušetřena. Ve čtrnácti dnech může urazit svých patnáct mil a zakotvit zase na rejdě v Buenos Aires.. Ovšem, kdyby začal vát vítr od východu.."

"Pak by neměla přístav ani ze strany pevniny, ani z mořské strany, do kterého by se mohla uchýlit."

"To máš pravdu, brachu. U Ohňové země, ani u Patagonie není ani jediný. Pak by nezbylo nic jiného než vyplout na širé moře, aby nebyli vrženi na pobřeží."

"Ale doufám, Vasquezi, že pohoda potrvá."

"Myslím také, Felipe. Vždyť jsme teprve na začátku pěkné roční doby... Mít tři měsíce před sebou, to je něco!"

"Také práce byl skončeny v příznivé roční době," poznamenal Felipe.

"Vím, vím, brachu, počátkem prosince. Jako bys řekl počátkem června pro námořníky severnějších krajů. Tou roční dobou málokdy nastává špatné počasí, které dovede stejně hravě zahnat loď do širého moře jako vám shodit klobouk z hlavy. Až bude Santa Fe v přístavu, pak ať se to spustí a ať se to po čertech vyfouká a vybouří. Náš ostrov se svým majákem se proto nezhroutí!"

"To sotva, Vasquezi. Až tam kapitán vyřídí své zprávy a průzkumná loď se vrátí s vystřídaným mužstvem.."

"To až za tři měsíce, Felipe.."

"Pak jistě najde ostrov na starém místě.."

"A na něm nás," odpovědl Vasquze a zamnul si ruce, zadýmal z dýmky tak prudce, že mizel v obláčku kouře. "Nejsme tu hochu, bohudík na lodi, kterou vichříce zmítá, anebo je-li to loď, pak je velmi pevně zakotvena na konci Ameriky a nic ji nedopoutá od její kotvy... Že jsou tyto břehy zlé, souhlasím, a právem jsou moře kolem Hoornova mysu smutně proslulá! Že se tu ztroskotané lodi již ani nepočítají a že lupiči věcí vyvržených na zem mořem by sotva mohli najít vhodnější místo pro své řemeslo, také připouštím. Ale na věčné časy to není. To se všechno změní, Felipe! Teď máme už tady na Státním ostrově maják a není vichřice, i kdyby se vichřice rozpoutala ze všech úhlů světa a dovedla by jej zhasnout. Lodi jej včas uvidí, aby podle něj zařídily svůj směr! Jeho světlo je povede a ani za nejtemnějších nocí nebudou již v nebezpečí, že by nejely na skalisky mysu sv. Juana, na výběžek San Diega nebo Fallowův! Na nás bude, abychom udržovali světlo majáku, a my je udržíme!"

Ohnivost, s jakou Vasquez mluvil, nezůstala bez povzbuzujícího účinku nebo jeho druha, třebaže Felipe se tak lehce nedíval do dlouhých týdnů, které měl na tomto pustém ostrově strávit bez jakékoliv spojení s lidmi, než všichni tři strážci budou na svém stanovišti vystřídáni.

Nakonec Vasquze dodadal:

"Čtyřicet let jsem projížděl, kamaráde, všechna moře starého i nového světa jako plavčík, jako nováček, jako lodník, jako vrchní lodník. A nyní, kdy se blíží věk, v němž člověk již rád zatouží po odpočinku, nemohu si věru přát nic lepšího, než být strážcem majáku na konci světa!..."

Opravdu, na krajním výběžku tohoto ztraceného ostrova, tak vzdáleného od vší obydlené a obyvatelné země, byl název "na konci světa" pojmenováním nanejvýš správným.

"V kolik hodin," ujal se zase slova Vasquez, a vyklepával vyhaslou dýmku do dlaně, "v kolik hodin vystřídáš Moriza?"

"V deset."

"Dobře; vystřídám tě tedy ve dvě hodiny po půlnoci a budu mít stráž až do rána."

"Ano, Vasquezi. Ale teď bude nejmoudřejší, když si oba odpočineme."

"Nuže tedy na kutě, Felipe, na kutě!"

Vasquez a Felipe zamířili k malé vyvýšené ohradě, kde stál uprostřed maják, a vešli do svého příbytku, jehož dveře za nimi zapadly.

Noc byla klidná. Jakmile se rozbřesklo, Vasquez zhasl oheň hořící dvanáct hodin.

Zatímco vzedmutí Tichého oceánu, zvláště podél břehu Ameriky a Asie, které oblévá, je poměrně malé, jeví se příliv a odliv na Atlantickém oceánu velmi znatelně a ještě na vzdáleném magalhaesově pobřeží je jeho síla a prudkost patrná.

Protože druhý den ráno odliv začínal v šest hodin, návěstní loď by musela vyjet hned na úsvitu, kdyby chtěla z této výhody mít prospěch. Že však její přípravy na cestu nebyly ještě ukončeny, odhodlal se velitel odplout až s večerním odlivem.

Santa Fe, z válečného loďstva Argentinské republiky, s nosností dvou set tun a pohonem sto šedesáti koní, s posádkou padesáti mužů, jimž velel kapitán a nadporučík, byla pověřena stráží a dohledem k mořskému pobřeží od ústí Ria de la Plata až k Maireově úžině na Atlantickém oceánu. Tehdejší doba ještě neuměl stavět křižníky, torpédové lodě a jiná plavidla s dnešní rychlostí. Santa Fe urazila svým lodním šroubem za hodinu sotva devět mil, ale k její dozorčí službě při pobřeží Patagonie a Ohňové země, kde plují jenom rybářské bárky, ta rychlost stačila.

Tohoto roku bylo návěstní lodi Santa Fe uloženo, aby měla dozor na stavbě majáku, který dala argentinská vláda zřídit naproti le Mairově úžině. Na její aplubě sem byli dovezeni dělníci a stavební materiál, potřebný k této práci, která byla šťastně skončena podle nákresů obratného inženýra z Buenos Aires.

Nyní Snata Fe kotivla již několik neděl v Elgorské zátoce. Velitel Lafayte dopravil na břeh zásoby na čtyři měsíce a přesvědčil se, že strážcům nového majáku nebude do dne vystřídání nic chybět, a chystal se nyní dovézt domů dělníky poslané na Státní ostrov. Nebýt některých nepředvídaných okolností, které zdržely dokončení prací, Santa Fe by již byla několik dní v přístavu Buens Aires. Za celého svého dlouhého pobytu se neměl kapitán v zátoce, dobře chráněné od severních, jižních i západních větrů, čeho obávat. Jedině studený vítr vanoucí z moře ho mohl obtěžovat. Ale jaro začalo mírně, a nyní na počátku letního období bylo možné očekávat, že při magalhaesově pobřeží se dostaví jen pomíjející nepříznivé změny počasí.

Bylo sedm hodin, když kapitán Lafayete a nadporučík vyšli ze svých kabin, umístěných při patře na zádi lodi. Námořníci končili mytí paluby a poslední vody rozlité po palubě stékaly odtokovými žláby do moře. Současně dělal první kormidelník přípravy, aby bylo vše připraveno k odjezdu, jakmile udeří stanovená hodina. Ačkoliv to mělo být až odpoledne, byly již nyní snímány obaly plachet; větradla, měď kompasnice a průhledů byly leštěny, veliký člun byl vytažen a zavěšen po straně lodi a jen malý byl ještě nechaný na vodě k pobřežní službě.

Při východu slunce byla vztyčena na stožáru vlajka a když bylo na lodní přídi čtyřikrát udeřeno na zvon, zaujali námořníci svá místa.

Po společné snídani vyšli oba důjstoníci na palubu, rozhlédli se po nebi, od pevniny dujícím vánkem zbaveném ranních par a dali rozkaz lodníkovi, aby je člunem zavezl k pevnině.

Velitel Chtěl totiž dopoledne ještě naposledy prohlédnout maják a přiléhající budovy, příbytek stráže, skladiště, v nichž byly uloženy zásoby potravin a paliva, a přesvědčit se o bezvadném chodu různých přístrojů. Provázen důstojníkem tedy vystoupil na pevninu a zamířil k ohradě majáku.

Cestou se zabývali v myšlenkách třemi strážníky, kteří měli zůstat ve smutné samotě Státního ostrova.

"Je to zajisté těžký úkol," pravil velitel. "Nesmíme ale zapomínat, že to jsou staří námořnici, zvyklí od mládí na těžkou službu. Služba na majáku jim vlastně bude odpočinkem."

"To je tedy pravda," poznamenal důstojník Riegal. "Ale je přece jen něco jiného, být strážcem majáku na pobřeží vyhledávaném, ve snadném styku s pevninou, a něco jiného, žít na opouštěném ostrově, kolem něhož lodi jen projedou, a to ještě jak jen mohou nejdál..."

"To zajisté, Riegale. Ale po třech měsících budou vystřídáni a doba, v níž tu Vasquez, Felipe a Moriz budou, je z celého roku poměrně nejpříznivější."

"Jistě, pane kapitáne, hrozné zimy na Hoornově mysu budou ušetřeni."

"Ano, ta je zde velmi zlá. Věřte, tenkrát, před několika lety, kdy jsme konali obhlídku úžiny od Ohňové země k mysu Panen a k mysu Pilar, jsem poznal, co umějí zdejší bouře a vichry. Naši strážci mají ostatně pevný příbytek, který sebesilnější bouře nezdolají. Potravin a uhlí mají také nedostatek i kdyby se jim měla služba prodloužit o celé dva měsíce. Zdravé je opustíme a ve zdraví je dá Bůh zase spatříme, i když je třeba větrno, nicméně v končinách, kde splývá Atlantický oceán s Tichým, je povětří jasné a čisté! Ostatně nezapomeňme, Riegale, že když námořní úřad hledal strážce pro, maják na konci světa, měl tolik přihlášek, že neměl snadnou volbu."

Oba důstojníci zatím dorazili k ohradě, kde je očekávali Vasquez a jeho druhové. Brána se otevřela a když důstojníci poděkovali na předepsaný pozdrav tří strážců, na chvíli se zastavili.

Než je kapitán Lafayete oslovil, změřil je zrakem od nohou obutých do vysokých bot až k hlavám zahaleným do kápě z voskového plátna.

"V noci šlo všechno dobře?" ptal se a upíral přitom oči na nadstrážníka.

"Dobře, pane veliteli," odpověděl Vasquez.

"Nepozorovali jste na širém moři nějaké lodi?"

"Ani jednu a protože obloha byla jasná, jistě by nám nejméně na čtyři mílo světlo neušlo."

"Svítilny hořely správně?"

"Bez přestávky, pane veliteli, do samého rána."

"Nebyla vám zima na strážnici?"

"Ne, pane veliteli. Dvojnásobná okna dobře přiléhají. Strážnice je chráněna znamenitě."

"Prohlédneme si váš příbytek a pak maják."

"K službám, pane veliteli," odpověděl Vasquez.

Strážnice stojící při samém majáku byla vybudována ze silných zdí, způsobilých vzdorovat vichřicím magalhaeského kraje. Oba důstojníci prohlédli všechny účelně zařízené prostory. Nebylo se čeho obávat, ani deště, ani chladu, ani vánic, které hrozně řádívají pod touto již téměř antarktickou šířkou.

Místnosti byly rozdělené chodbou, na jejímž konci se dveřmi vcházelo do vnitra věže.

"Podíváme se nahoru," řekl kapitán.

"K službám," odvětil Vasquez.

"Stačí, když nás doprovodíte sám."

Vasquez dal svým druhům pokyn, aby zůstali v chodbě. Pak otevřel dveře vedoucí ke schodišti a oba důstojníci se dali za ním.

Točité schodiště, jehož kamenné stupně byly zapuštěny do zdi, mělo dost světla. Od poschodí k poschodí je osvětlovalo deset oken zúžených na způsob střílen.

Když vystoupili až na strážnici, nad níž byla umístěna svítilna a světelné přístroje, oba důstojníci se posadili na okrouhlou lavici upevněného ve zdi. Čtyřmi malými okny bylo možné spatřit obzor ve všech čtyřech světových úhlech.

Ačkoliv byl jenom mírný vítr, tady v této výšce to důkladně fičelo, ale přece ne tolik, aby hvízdot větru přehlušil pronikavý křik racků, fregatek a tohajek hýkavých, mávajících svými velikými křídly.

Kapitán Lafayete a jeho druh, aby si uvolnili rozhled po ostrově a okolním moři, vylezli po žebříku na ochoz, který se vinul kolem svítilny majáku.

Celá část ostrova, která se prostírala západním směrem před jejich zraky, byla stejně pustá jako moře, jehož široký okruh mohli přehlédnout od severozápadu k jihu, přerušený jedině na severovýchodě výšinami mysu sv. Juana. Na úpatí věže se prostírala Elgorská zátoka, jejíž břeh byl oživován nyní sem a tam přecházejícími námořníky ze Santa Fe. Ani jedinou plachtu, ani jediný kotouč dýmu nebylo vidět na širém moři. Nic než nesmírný prostor oceánu.

Když na ochozu pobyli asi čtvrt hodiny, oba důstojníci následováni Vasquezem, sestoupili a vrátili se ke břehu.

Po druhé snídani se dal kapitán Lafayete a důstojník Riegal dovézt ještě jednou ke břehu. Chtěli těch několik hodin, které je dělily od odjezdu ke břehu, využít k procházce po severním břehu Elgorské zátoky. Už vícekrát, i když bez přístavního lodivoda - tento, samozřejmě na Státním ostrově nebyl - vyhledal velitel ze dne své obvyklé kotviště při malé zátoce na úpatí majáku. Ale z opatrnosti nikdy neopomenul znovu prohlédnout tuto končinu málo a špatně známou.

Oba důstojníci tam zařmíili na své procházce znovu.

Když minuli úzkou převlaku, které spojuje mys sv. Juana s koncem ostrova, prohlédli si břeh přístavního zálivu téhož jména, který z druhé strany mysu tvoří protějšek Elgorské zátoce.

"Přístav sv. Juana je výborný," poznamenal kapitán. "Má dost hloubky i pro lodi největšího ponoru. Škoda jen, že má tak nesnadný vjezd. Maják i jen dost malé svítivosti, podporován světlem elgorského majáku, by tu byl lodním pravým dobrodiním."

"A je to také poslední přístav, do kterého se mohou lodi uchýlit, jakmile vyplují z Magalhaesovy úžiny."

Ve čtyři hodiny se oba důstojníci vrátili na palubu, rozloučili se s Vasquezem, Felipem a Morizem, kteří zůstali na břehu, a očekávali chvíli odjezdu.

Kolem páté hodiny začalo stoupat napětí v parním kotli návěstní lodi, jejíž komín chrlil mraky černého kouře. Nejvyšší příliv nebyl daleko a Santa Fe se chystala vytáhnout kotvy, jakmile by začal odliv.

Ve tři čtvrti na šest rozkázal kapitán točit lodním klanýřem a zkusit stroj, a za okamžik zasyčela pára, když unikla vypouštěcí rourou.

Na lodní přídi dohlížel k pracím důstojník. Spouštěná kotva byla kotevním rumpálem vytažena a zavěšena.

Santa Fe se hnula, provázena pozdravy tří strážců zanechaných na ostrově. A i když si Vasquez myslel o tom, co chtěl, dívali-li se jeho druhové ne bez vnitřního pohnutí za vztahující se lodí, oba důstojníci s mužstvem byli neméně dojati, když nechali své tři druhy na tomto ostrově nejzazší Ameriky.

Santa Fe plula volně kolem severozápadního břehu Elgorské zátoky a dostala se teprve kolem osmé hodiny na širé moře. Obeplula mys. Sv. Juana, opustila plnou parou na západním konci úžinu, a když se úplně setmělo, zdál se jí maják "na konci světa" již jen nepatrnou hvězdičkou, svítící na dalekém obzoru.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist