Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DO STAPI

Měla už být noc, ale na pětašedesáté rovnoběžce nesmí v polárních krajinách denní světlo v této době nikoho překvapit. Na Islandu v červnu a v červenci slunce nezapadá.

Teplota nicméně poklesla. Bylo mi zima a především jsem měl hlad. Blahořečili jsme stavení, které se pohostinsky otevřelo, aby nás přijalo.

Byl to jen rolnický dům, ale pohostinností to byl královský palác. Hospodář nám při příchodu podal ruku a zcela neobřadně nás vyzval, abychom šli za ním.

Říkám za ním, protože jít s ním nebylo možné. Do domu vedla dlouhá, úzká a temná chodba. Stavení bylo zbudováno z hrubě přitesaných klád. Z chodby se vcházelo do jednotlivých místností. Byly celkem čtyři: kuchyně, světnice s tkalcovským stavem, takzvaná badstofa, rodinná ložnice a nejlepší ze všech coby hostinský pokoj. Poněvadž však stavitel domu nepočítal při stavbě s postavou profesora Liddenbrocka, narazil strýc třikrát nebo čtyřikrát hlavou do stropních trámů.

Zavedli nás do našeho pokoje, velké místnosti s podlahou z udusané hlíny, osvětlené jediným oknem, jehož rám byl potažen málo průsvitnou beraní kůží.

Lůžka byla ze suchého sena v rámech z červeně natřeného dřeva, zdobeného islandskými příslovími. Ani jsem takové pohodlí nečekal. Bylo mi jen trochu nevolno ze zápachu sušených ryb, nakládaného masa a kyselého mléka.

Když jsme odložili svou cestovní výstroj, ozval se hlas našeho hostitele, zvoucí nás do kuchyně. Byla to i za největších mrazů jediná místnost, kde se topilo.

Strýc si pospíšil s přijetím přátelské nabídky. Šel jsem za ním.

Kuchyňský krb měl starodávný tvar. Uprostřed místnosti stál místo plotny prostý kámen. Ve střeše byla díra, kterou unikal kouř. Kuchyně sloužila zároveň jako jídelna.

Při našem vstupu nás hostitel pozdravil, jako by nás byl ještě neviděl, slovem „saellvertu“, což znamená „buďte zdrávi“. A přistoupil k nám, aby nás políbil na tvář.

Jeho žena pronesla po něm stejná slova a provedla stejný obřad. Oba manželé si pak položili pravou ruku na srdce a hluboce se uklonili.

Musím hned říci, že Islanďanka byla matkou devatenácti dětí, velkých i malých, motajících se v oblacích kouře, který plnil z krbu celou místnost. Každou chvíli vystoupila z dýmu jiná, plavá a trochu melancholická tvář. Vypadalo to jako průvod špatně umytých andělů.

Uvítali jsme se s tou drobotinou velmi vlídně a za chvíli jsme měli tři nebo čtyři z chlapců na ramenou, stejný počet na kolenou a zbytek se nám pletl mezi nohama. Ti, kteří už uměli mluvit, opakovali „saellvertu“ ve všech představitelných tóninách. A ti, kteří ještě nemluvili, křičeli aspoň, jak uměli.

Tento koncert byl přerušen oznámením večeře. V té chvíli se taky vrátil lovec, který byl dohlédnout na nakrmení koní, to jest pustil je hospodárně na pastvu. Ubohá zvířata se měla spokojit okusováním sporé trávy a málo výživných chaluh mezi skalisky. A nazítří měla pokračovat v práci dnešního dne.

„Saellvertu,“ řekl Hans při vstupu.

A pak klidně, automaticky, aniž by jeden (...)

(......)