Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HROZÍ NÁM NEDOSTATEK VODY

Nazítří, dne 30. června, jsme pokračovali od šesti hodin v sestupu.

Šli jsme stále stejnou lávovou galerií jako přirozenou chodbou mírného sklonu, jaké ve starých domech nahrazují dosud schodiště. Tak tomu bylo až do dvanácti hodin sedmnácti minut, přesně do chvíle, kdy jsme došli Hanse, který se právě zastavil.

„Ach,“ zvolal strýc, „došli jsme na konec chodby.“ Rozhlédl jsem se. Byli jsme uprostřed prostranství, z něhož vycházely dvě cesty, obě temné a úzké. Kterou z nich se máme pustit? To byla nesnadná otázka.

Strýc však nechtěl přede mnou a před vůdcem váhat. Ukázal na východní tunel, a tak jsme do něho všichni tři vkročili.

Ostatně každé váhání před dvojí cestou by se bylo prodloužilo donekonečna, protože volbu jedné nebo druhé cesty nepomáhalo nám určit žádné znamení. Bylo nutné svěřit se naprosté náhodě.

Svah nové chodby byl sotva znatelný a její úseky velmi nestejné, častokrát se před námi objevovaly řady oblouků jako žebroví gotické katedrály. Středověcí umělci by tady byli mohli studovat všechny tvary této kostelní architektury, která má jako hlavní znak lomený oblouk. O půl míle dál jsme krčili hlavy pod sníženými oblouky slohu románského. Mohutné pilíře tam vrůstaly do skalního masívu v klenbovém převisu.

Na jiných místech ustupovalo toto uspořádání nízkým základům, podobným bobřím stavbám, kde jsme museli proklouzávat a šplhat úzkými chodbičkami.

Teplota se držela na snesitelné výši. Bezděčně jsem myslel na její stav v době, kdy Sneffelsem chrlená láva se hrnula touto cestou, dnes tak klidnou.

Představoval jsem si, jak se dravý proud tříští v záhybech chodby a jak se v tomto úzkém prostoru hromadí přehřáté páry.

Doufám, že tu starou sopku nenapadne pokračovat v odložených rozmarech, pomyslel jsem si.

Se svými úvahami jsem se ovšem strýci Liddenbrockovi nesvěřil. Nebyl by je pochopil. Jeho jedinou myšlenkou byla cesta vpřed. Šel, klopýtal i klouzal s přesvědčením, že přes to vše je lepší všechno obdivovat.

V šest hodin večer po nepříliš namáhavé cestě jsme pronikli o dvě míle k jihu, ale sotva o čtvrt míle do hloubky.

Strýc dal znamení k odpočinku. Bez dlouhých řečí jsme se najedli a bez přílišného přemýšlení usnuli.

Naše přípravy k přenocování byly velmi prosté. Jedinou naší spací potřebou byla přikrývka, do níž jsme se zabalili. Nemuseli jsme se bát ani zimy, ani nepříjemné návštěvy. Cestovatelé, kteří proniknou do afrických pouští nebo do nitra novosvětských pralesů, musí v hodinách spánku postupně hlídat. Tady však byla naprostá samota a dokonalé bezpečí. Nemusili jsme se bát ničeho nebezpečného; ani divochů, ani šelem.

Ráno jsme se probudili svěží a odpočatí. Pokračovali jsme v cestě. Stejně jako včera jsme sledovali lávový proud. Složení půdy, kterou proud procházel, nebylo však možné určit. Místo aby náš tunel pronikal do zemského nitra, držel se stále ve vodorovném směru. Dokonce se mi zdálo, že trochu stoupá k zemskému povrchu. Toto uspořádání bylo k (...)

(......)