Jules Verne

HVĚZDA JIHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PRVNÍ TI FRANCOUZI JSOU ÚŽASNÍ CHLAPÍCI!

„Mluvte, pane Méré, poslouchám vás.“

„Pane Watkinsi, mám čest vás požádat o ruku vaší dcery.“

„O ruku mé dcery Alice?“

„Ano, pane Watkinsi. Zdá se, že vás má žádost překvapuje. Snad mě omlu­víte, ale nemohu jaksi pochopit, proč se vám má žádost zdá tak zvláštní. Je mi šestadvacet let. Jmenuji se Cyprián Méré. Jsem báňským inženýrem; vystudoval jsem techniku; byl jsem tam druhý v pořadí. Má rodina není sice bohatá, ale je ctěná a vážená. Budete-li si to přát, francouzský konzul v Kapském Městě to může dosvědčit. Rovněž by to mohl potvrdit můj přítel Faramond Barthés, známý lovec, kterého dobře znáte vy i všichni lidé v Griqualandu. Na vědeckou výpravu sem mě poslala Francouzská akademie přírodních věd a francouzská vláda. Minulý rok jsem dostal od Francouzského ústavu Houdartovu cenu za své práce o chemickém složení sopečných skal v Auvergni. Moje pojednání o diamantových polích ve Vaalu, které jsem už téměř ukončil, bude jistě všemi učenci dobře při­jato. Až se vrátím z této vědecké výpravy, budu jmenován mimořádným profe­sorem na Vysoké škole báňské v Paříži; proto jsem si již zamluvil byt v Paříži, v Universitní ulici číslo 104, třetí poschodí. Od prvního ledna bude můj plat dělat 4800 franků. Vím, že to není žádné velké bohatství; ale tento příjem stoup­ne jistě dvojnásobně výtěžkem z mých soukromých prací, z odborných posudků, akademických cen a ze spolupráce s vědeckými časopisy. Dodávám ještě toto: protože jsem skromný, nepotřebuji ani více peněz, abych byl šťasten. Pane Watkinsi, mám čest vás požádat o ruku vaší dcery.“

Již pevný a rozhodný tón jeho řeči prozrazoval, že Cyprián Méré je zvyklý jít vždy přímo k cíli a mluvit otevřeně.

Jeho vzezření jen podporovalo dojem, který dělala jeho řeč. Vypadal jako mladý muž zvyklý zabývat se nejtěžšími otázkami vědeckými a společenským malichernostem věnuje jen tolik času, kolik je právě zapotřebí.

Jeho kaštanové vlasy, přistřižené do ježka, krátká plavá bradka,prostý cestov­ní oblek z šedého cvilinku, laciný slaměný klobouk, který při vstupu do místnosti zdvořile odložil na židli (ačkoli pan Watkins si ponechal klidně klobouk na hlavě, jak to obyčejně bez ostychu dělají příslušníci anglosaského národa) - všechno to prozrazovalo, že Cyprián Méré je člověk vážný; jeho jasný pohled svědčil také o čistém srdci a o přímosti.

Dodejme ještě, že mladý Francouz mluvil anglicky tak dokonale, jako kdy by byl žil dlouho v nejangličtějších krajích Velké Británie.

Pan Watkins mu naslouchal a přitom pokuřoval z dlouhé dýmky. Seděl v dřevěném křesle, levou nohu měl nataženou a opřenou o stoličku potaženou slámou, loket položený na roh hrubého stolu. Proti němu na stole stál džbán s pá­lenkou a zpola naplněná sklenice.

Měl na sobě bílé kalhoty, kabát z hrubého modrého plátna, žlutavou flanelovou košili; neměl ani vestu, ani kravatu. Pod širokým plstěným kloboukem, jakoby pevně přišroubovaným k jeho šedivé hlavě, bylo vidět kulatý a opuch­lý červený obličej, jako by mu byl někdo vstříkl pod kůži angreštovou huspeninu. Z nevábného obličej e, tu a tam posetého suchými vousy, připomínající mi barvou pýr, vyhlížela šedivá očka, která neprozrazovala zrovna trpělivost a dobrotu.

Na jeho omluvu uveďme rovnou, že pan Watkins trpěl strašnou dnou. Proto' také musil mít levou nohu zabalenou; a dna nikterak nepřispívá — ať už je to v jižní Africe nebo v jiných zemích - k zmírnění povahy lidí, jejichž klouby trápí.

K této rozmluvě došlo v přízemí statku pana Watkinse. Statek ležel na 29. stupni jižní šířky a podle pařížského poledníku na 22. stupni východní délky na západní hranici Svobodného oranžského státu na sever od britské kolonie Jižní Afriky, a to uprostřed anglicko-holandské Afriky. Tato země, kterou oddě­luje pravý břeh řeky Oranje od jižních částí velké pouště Kalahari, se již delší dobu právem nazývá Diamonds Fields, to jest Diamantová pole. _.

Místnost, v které se konala tato diplomatická rozmluva, se vyznačovala křiklavým přepychem některých kusů nábytku, od kterého se tím víc odráželo chudé vnitřní zařízení. Například na podlaze, kterou tvořila prostě udusaná země, byly místy silné koberce a drahé kožešiny. Na zdech, nepokrytých tapeta­mi, visely nádherné hodiny z cizelované mědi, cenné zbraně různých značek, anglické drobnomalby v skvělých rámech. Vedle stolu z bílého dřeva stála plyšo­vá pohovka, vhodná leda pro kuchyni. Křesla, dovezená přímo z Evropy, na­bízeli obchodníci panu Watkinsovi marně; dával přednost židli, kterou si kdysi vlastnoručně vyrobil. Celkem však nahromaděné cenné předměty, zvláště pak pardálí, leopardí, žirafí a oceloti kůže, pohozené bez ladu a skladu na všech kusech nábytku, budily v této místnosti dojem barbarského bohatství.

Ostatně podle tvaru stropu bylo zřejmo, že dům je jen přízemní. Byl jako všechny domy v kraji částečně postaven z prken, částečně slepen z hlíny; pokryt byl vroubkovaným zinkovým plechem, položeným na lehký krov.

Bylo vidět, že dům právě dostavěli. Když se totiž člověk vyklonil z okna, hned zahlédl nalevo a napravo pět nebo šest více méně sešlých domů stejného tvaru, ale různého stáří. Ty domy si pan Watkins vystavěl jeden po druhém. Bydlel v nich, ale podle toho, jak rostlo jeho jmění, zase je opouštěl. A tak tyto domy značily vlastně jednotlivé stupně jeho blahobytu.

Nejvzdálenější dům byl prostě z drnu, zasloužil si jen jména chatrče. Další dům byl již ze slepené hlíny, třetí z hlíny a prken, čtvrtý z hlíny a zinku. Bylo na nich vidět, jak se postupně pan Watkins dík své vynalézavosti vzmáhal.

Všechna tato polorozpadlá obydlí stála na pahorku tyčícím se u soutoku řek Vaalu a Moddery, dvou hlavních přítoků řeky Oranje v těchto končinách jižní Afriky. Kolem dokola, kam až lidské oko dohlédlo, k jihozápadu a k severu, bylo vidět jen smutnou a holou planinu. Veld — tak se tomu v těch končinách říká — tvořila červenavá, suchá, vyschlá půda, pokrytá prachem a tu a tam porostlá řídkou trávou a skupinkami trnitých keřů.

Ve Veldu se doluje v těchto diamantových polích: Du Toiťs Pian, New Rush a Vandergaart Kopje — ten je z nich snad nejbohatší. Doly jsou otevřené a téměř na povrchu země. Říká se jim „dry diggings“ (to jest suché doly) a od roku 1870 poskytly asi za 400 000 000 diamantů a drahokamů. Všechny tyto doly tvoří okrsek v průměru nanejvýš dvou až tří kilometrů. Ze statku pana Watkinse, vzdáleného jen asi šest kilometrů, je bylo jasně vidět dalekohledem.

Nazýváme-li obydlí pana Watkinse statkem, není to vlastně název zcela vhodný, protože v jeho okolí nebyl ani kousek obdělané půdy. Pan Watkins byl, jako ostatně všichni ti domnělí statkáři v těchto končinách jižní Afriky, majite­lem stád volů, koz a ovcí, tedy spíše jakýmsi pastýřem než skutečným majitelem zemědělské usedlosti.

Ale pan Watkins ještě neodpověděl na žádost, kterou tak zdvořile a jasně přednesl Cyprián Méré. Nejprve asi tři minuty uvažoval. Pak se konečně odhod­lal, a vytáhnuv dýmku z koutku úst, pronesl toto mínění, které zřejmě mělo pra­málo společného s žádostí pana Mérého:

„Myslím, drahý pane Méré, že se nám změní počasí. Nikdy mě dna tak ne­trápila jako dnes už od rána.“

Mladý inženýr svraštil obočí a na okamžik odvrátil hlavu. Musil se hodně přemáhat, aby nedal najevo svou rozmrzelost.

„Snad byste udělal dobře, kdybyste přestal pít pálenku, pane Watkinsi,“ odpověděl suše a ukázal na hliněný džbán, který se rychle vyprazdňoval, protože si piják z něho velmi často nahýbal.

„Přestat pít pálenku! Hrome! Vy mi pěkně radíte,“ osopil se na něho stat­kář. „Cožpak pálenka někdy uškodila počestnému člověku...? Ano, vím, co chcete říct...! Chcete mi odříkávat recept, který dal jeden lékař londýnskému starostovi. Ten měl taky dnu! - Jak se jen ten lékař jmenoval? Abernethy, není-liž pravda? Ten říkal svému pacientovi: ťChcete být zdráv? Utrácejte jeden šilink denně; ale ten si musíte vydělat prací!Ť To je moc hezké! Ale při naší staré Anglii, kdybychom měli pro své zdraví utrácet jen jeden šilink denně, k čemu by nám byl majetek, který jsme si nashromáždili...? To jsou hlouposti nehodné vzdělaného člověka, jako jste vy, pane Méré...! Prosím vás, už mi o tom nemluv­te...! Co se mne týče, vidíte, já bych nebyl proti tomu, odejít třeba hned z tohoto světa...! Dobře jíst, dobře pít a pokaždé, když mám chuť, vykouřit si dobrou dýmku, žádnou jinou radost na tom světě nemám; a vy byste chtěl, abych se toho zřekl?“

„Což já! Já na tom netrvám!“ odpověděl upřímně Cyprián. „Jen vám při­pomínám recept, jak si uchovat zdraví, protože jej pokládám za správný. Ale nechme toho, dovolíte-li, pane Watkinsi, a vraťme se k účelu mé návštěvy.“Pan Watkins, který byl kupodivu dosud tak výřečný, opět upadl do své málomluvnosti a tiše odfukoval kouř z dýmky.

Vtom se otevřely dveře. Vstoupila dívka se sklenicí na podnose. Na hlavě měla tato roztomilá osůbka vysoký čepec, jaký nosí statkářky z Veldu, a na sobě prosté šaty z květovaného plátna. Bylo jí devatenáct až dvacet let, měla bělostnou pleť, hebké plavé vlasy, velké modré oči, jemné a příjemné rysy; kypěla zdravím, půvabem a spokojeností.

„Dobrý den, pane Méré,“ řekla francouzsky s lehkou anglickou výslovností.

„Dobrý den, slečno Alice,“ odpověděl Cyprián Méré a hned před dívkou povstal a uklonil se jí.

„Viděla jsem vás přicházet, pane Méré,“ pokračovala slečna Watkinsová. Přitom se půvabně smála a ukazovala své krásné zoubky. „Protože vím, že ne­máte rád tu tatínkovu ošklivou pálenku, přináším vám oranžádu; doufám, že vás osvěží.“

„Jste velmi laskavá, slečno!“

„Abych nezapomněla! To byste neřekl, co dnes ráno spolkl můj pštros Dada!“ pokračovala bez ostychu. „Mou kouli ze slonoviny na spravování pun­čoch...! Ano, mou kouli ze slonoviny...! A j e to pořádný kousek, vždyť ji, pane Méré, znáte; dostala jsem ji přímo od majitele kulečníku v New Rush...! A ten hltavý Dada ji spolkl jako pilulku! To zatracené zvíře mě nakonec utrápí!“

Při tom vyprávění modré oči slečně Watkinsové jen hrály šibalstvím. Ne­vypadala na to, že by se něčím dala utrápit. Ale najednou svým ženským jemnocitem postřehla, že otec i mladý inženýr významně mlčí a jsou před ní nějak zaraženi.

„Tak se mi zdá, pánové, že vás ruším,“ řekla. „Máte-li nějaké tajnosti, o kte­rých nesmím slyšet, to víte, že hned půjdu...! Ostatně nemám času nazbyt! Musím si zopakovat sonátu a potom prostřít stůl...! Ba věru, nějak vám dnes, pánové, vázne řeč...! Tak si tedy kujte dál své černé pletichy!“

Ještě na odchodu se otočila a šibalským tónem se dotkla vážné věci:

„Chcete-li mě, pane Méré, vyzkoušet z kyslíku, jsem vám k službám. Tu chemickou stať, kterou jste mi uložil, jsem si třikrát přečetla a ťten bezbarvý plyn, bez chuti a zápachuŤ není mi už žádnou záhadou!“

Slečna Watkinsová se půvabně uklonila a zmizela jako zapadající hvězda. Za chvíli bylo z nejzadnějšího pokoje slyšet akordy linoucí se z výborného klavíru; dívka se pilně věnovala hře na klavír.

„Tak co, pane Watkinsi,“ pokračoval Cyprián (zjev milé dívky mu ani nemusil jeho žádost připomínat, jak by na to mohl zapomenout?), „byl byste tak laskav a odpověděl mi na žádost, kterou jsem měl čest vám přednést?“

Pan Watkins vyňal dýmku z koutku úst, plivl na zem, prudce zvedl hla­vu a zadíval se pátravě na mladého muže:

„Nemluvil jste již, pane Méré, náhodou s ní o celé této věci?“

„O čem...? S kým?“

„O tom, co jste mi říkal... S mou dcerou!“

„Za co mě máte, pane Watkinsi!“ vybuchl s nelíčenou upřímností mladý inženýr. „Vždyť jsem Francouz, pane Watkinsi...! Nezapomeňte na to...! To znamená, že bez vašeho svolení bych si nikdy s vaší slečnou dcerou o sňatku mluvit nedovolil!“

Pan Watkins se zatvářil méně nepřístupně a jazyk jako by se mu náhle roz­vázal.

„Výborně...! Jste výtečný hoch...! Věděl jsem, že budete mít na Aliciohledy,“ odpověděl téměř srdečně. „Protože vám tedy mohu důvěřovat, dáte mi své slovo, že s ní o tom vůbec nikdy nepromluvíte!“ „A proč, pane Watkinsi?“

„Protože ten sňatek je nemožný a bude lépe, když jej vyškrtnete ze svého programu,“ pokračoval Watkins. „Pane Méré, jste čestný mladík, dokonalý muž, výborný chemik, vynikající profesor, máte velkou budoucnost - o tom na­prosto nepochybuji —, ale přesto mou dceru nikdy nedostanete, protože s ní mám zcela jiné úmysly.“

„Ale pane Watkinsi...“

„Nechtě toho...! Bylo by to zbytečné...!“ přerušil ho statkář. „I kdybyste byl vévodou a členem anglické Horní sněmovny, za nápadníka mé dcery se ne­hodíte! Vy zatím nejste ani anglický poddaný; dokonce jste mi s naprostou fran­couzskou upřímností prohlásil, že nemáte žádný majetek! Namoutě! Myslíte si, že jsem vychoval Alici a že jsem jí zaopatřil nejlepší učitele z Victorie a Bloemfonteinu jen proto, abych ji poslal, až jí bude dvacet let, do Paříže, do Universitní ulice, do třetího patra s nějakým člověkem, jehož jazyku ani nerozumím...? Jen uvažujte, pane Méré, a vmyslete se do mého postavení...! Dejme tomu, že vy jste statkář John Watkins, majitel dolu Vandergaart Kopje, a já že jsem pan Cyprián Méré, mladý francouzský učenec, který je na vědecké výpravě v jižní anglické Africe...! Představte si, že jste zde v této místnosti, že sedíte v tomto křesle, že srkáte ze sklenice pálenku a pokuřujete hamburský tabák: cožpak byste byl třeba jedinou minutu ochoten dát mi svou dceru za manželku?“

„Samozřejmě, pane Watkinsi,“ odpověděl Cyprián, „a to bez váhání, kdy­bych se domníval, že máte vlastnosti, které jí mohou zajistit štěstí!“

„No to byste udělal chybu, drahý pane Méré, velkou chybu,“ odpověděl pan Watkins. „Jednal byste jako člověk, který si nezaslouží důl Vandergaart Kopje, nebo spíše byste jej vůbec ani neměl! Cožpak si koneckonců myslíte, že mi spadl do úst jako pečený holub? Myslíte, že mě to stálo málo rozumu a energie, než jsem jej objevil a zajistil si na něj vlastnické právo...? A svým rozumem, který mi, pane Méré, tolik posloužil v této věci tak významné pro celý můj život, se řídím neustále, zvláště pak v tom, co se týká mé dcery...! A proto vám opa­kuji: škrtněte to ze svého programu...! Alice není pro vás...!“

Po tom vítězoslavném rozhodnutí chopil se pan Watkins sklenice a naráz ji vypil. Mladý inženýr byl tak zmaten, že se nezmohl na odpověď. Když to viděl pan Watkins, začal na něho znovu dorážet.

„Vy, Francouzi, jste podivná čeládka,“ pokračoval. „Sebevědomí vám, na mou duši, nechybí! Přijdete si, jako byste spadl z měsíce, do Griqualandu k po­čestnému člověku, který o vás nikdy neslyšel a který vás za těch devadesát devět dní, co jste tady, viděl sotva desetkrát. Přijdete si k němu a řeknete mu: ťJohne Stapletone Watkinsi, máte rozkošnou dceru, výborně vychovanou, perlu celého kraje, jedinou dědičku, která zdědí nejbohatší diamantový důl na celém světě (což je ovšem maličkost)! Já jsem Cyprián Méré, inženýr z Paříže, a mám 4800 franků ročně...! Vy mi laskavě dáte tuto mladou osobu za manžel­ku. Já si ji odvedu do vlasti a vy už o ní neuslyšíte; leda občas dostanete nějaký ten dopis nebo telegram.Ť A vám se to zdá zcela samozřejmé... ? Já to pokládám za neslýchané.“

Cyprián zbledl a povstal. Popadl klobouk a chystal se odejít.

„Ano...! Neslýchané,“ opakoval statkář. „Já vám tu hořkou pilulku nechci pocukrovat...! Já jsem Angličan starého ražení, pane Méré...! Jak mě tu vidíte, býval jsem chudší než vy, ano, daleko chudší...! Provozoval jsem všechna mož­ná řemesla...! Byl jsem plavčíkem na obchodní lodi, lovil jsem buvoly v Dakotě, byl jsem zlatokopem v Arizoně, pastýřem v Transvaalu...! Poznal jsem, co je to horko, zima, hlad a dřina...! Po dvacet let jsem vydělával v potu tváře na su­char, který mi musil stačit k jídlu...! Když jsem si vzal nebožku paní Watkinsovou, Alicinu matku, dceru Búra francouzského původu - tedy stejného půvo­du, jako jste vy, ale to jen tak mimochodem - měli jsme sotva tolik, abychom se uživili sami dva, a k tomu jednu kozu! Ale já jsem pracoval...! Neztratil jsem odvahu...! Nyní jsem bohatý a dovedu těžit ze své práce...! Chci mít dceru u sebe. Musí mi pomáhat léčit dnu a večer mi zahánět nudu hrou na klavír. Až se jednou provdá, provdá se za některého zdejšího chlapce; ten musí být bohatý jako ona, ať už je to statkář či zlatokop, jako jsme my. Ten mi nebude povídat, že odtud odejde mřít hlady v třetím poschodí v nějaké zemi, kam já nikdy ne­toužím vkročit. Provdá se třeba za Jamese Hiltona nebo za jiného chlapíka, jako je on...! Nápadníků bude mít dost, žádné strachy...! Konečně musí to být po­řádný Angličan, který se nebude bát sklenky pálenky a rád si se mnou zakouří dýmku...“

Cyprián měl už ruku na klice dveří a odcházel z místnosti, kde ho všech­no dusilo.

„Jen se na mm nezlobte,“ křičel za ním pan Watkins. „Já se na vás, pane Méré, taky nezlobím. Budete mi vždy vítán, ať už jako nájemce nebo jako přítel...! Poslyšte, dnes večer čekáme k večeři několik hostů...! Ne­chtěl byste přijít...?“

„Ne, děkuji, pane Watkinsi,“ odpověděl chladně Cyprián. „Musím do­končit korespondenci, abych nezmeškal poštu.“

A odešel.

„Ti Francouzi jsou vskutku úžasní chlapíci, vskutku úžasní!“ opakoval si pan Watkins. Pak si znovu zapálil dýmku nadehtovaným provázkem, doutna­jícím v nádobě, kterou měl stále po ruce.

A potom si nalil velkou sklenici pálenky.