Jules Verne
překlad: Václav Netušil

TAJUPLNÝ OSTROV
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII
PENCROFF UŽ O NIČEM NEPOCHYBUJE — STARÝ JEZERNÍ VÝTOK — SESTUP DO PODZEMÍ — CESTA ŽULOU — ZMIZENÍ TOPA — VELKÁ JESKYNĚ — SPODNÍ VODA — TAJEMSTVÍ — RÁNA ŠPIČÁKEM — NÁVRAT

Plán Cyruse Smithe se zdařil. Teď už inženýr stál podle svého zvyku mlčky, aniž projevil náznak uspokojení, se sevřenými rty a s upřeným pohledem. Harbert byl nadšen. Nab jásal radostí. Pencroffjen vrtěl svou velkou hlavou a bručel:

„Ten náš inženýr to ale umí!“

Účinek nitroglycerínu byl opravdu mocný. Průrva v žulovém břehu měla takové rozměry, že jí protékalo trojnásobné množství vody než výtokem původním. Dalo se tedy čekat, že za krátký čas po výbuchu klesne hladina jezera nejméně o šedesát centimetrů.

Kolonisté se vrátili ke Komínu pro špičáky, okované sochory, liánové provazy, ocílku a troud. Pak. se odebrali opět k jezeru. S nimi šel i Top. Cestou řekl Pencroff inženýrovi:

„Nemyslíte, pane Smithi, že tou miloučkou tekutinkou, kterou jste právě vyrobil, mohli bychom vyhodit do vzduchu celý ostrov?“

„Zajisté. A nejen ostrov — i pevniny a celou zeměkouli,“ odpověděl Cyrus Smith. „Je to jen otázka jejího množství.“

„Nemohl byste nitroglycerínu použít také k výrobě nábojů do pušky?“ pokračoval námořník.

„Ne, Pencroffe. Je to látka příliš výbušná. Ale snadno si vyrobíme střelnou bavlnu nebo obyčejný střelný prach. Máme kyselinu dusičnou, ledek, síru i uhlí. Naneštěstí však nemáme pušky.“

„Ale, pane Smithi, při trošce dobré vůle…“

Pencroff zřejmě vyškrtl slovo „nemožnost“ ze slovníku Lincolnova ostrova.

Když došli kolonisté na planinu, zamířili hned k jižnímu cípu jezera, v němž bylo ústí starého výtoku, teď už jistě odkrytého. Nebude-li jím už protékat voda, budou moci snadno do něho vniknout a prozkoumat jeho vnitřek.

Za chvíli dosáhli cípu jezera a jediným pohledem zjistili, že jejich práce byla úspěšná.

V žulovém dnu jezera zelo teď už nad hladinou otevřené ústí tolik hledaného odtoku. Mohlo se k němu přejít po úzkém, vodou odkrytém hřebenu. Ústí bylo asi šest metrů široké, ale jen půl metru vysoké. Vypadalo jako vchod do kanálu při městském chodníku. Tak nízký vchod však bránil kolonistům v pohodlném vstupu. Nab s Pencroffem vzali proto špičáky a po hodinové práci jej dostatečně zvýšili.

Inženýr vnikl ihned dovnitř a zjistil, že dno podzemní chodby nemá sklon větší než třicet až třicet pět stupňů. Bylo tedy schůdné, a nebude-li se jeho sklon zvětšovat, dostanou se snadno chodbou až na úroveň moře. A je-li chodba někde rozšířena v jeskyni, což bylo v žulovém masívu pravděpodobné, najdou jistě způsob, jak toho využít.

„Nu, pane Smithi, co nám brání jít dál?“ ptal se námořník, který už netrpělivě toužil po sestupu chodbou. „Podívejte se, Top už nás předešel!“

„Dobrá,“ řekl inženýr. „Musíme tam však vidět. Nabe, přines nějaké smolné větve!“

Nab s Harbertem běželi na břeh jezera, porostlý borovicemi a jinými zelenými stromy, a brzy se vrátili s větvemi upravenými jako pochodně. Ty byly zapáleny a kolonisté s Cyrusem Smithem v čele (...)

(......)