Jules Verne
překlad: Václav Netušil

TAJUPLNÝ OSTROV
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA V
ZAŘIZOVÁNÍ KOMÍNA — DŮLEŽITÁ OTÁZKA OHNĚ — PRŮZKUM POBŘEŽÍ — NÁVRAT NOVINÁŘE A NABA — JEDINOU ZÁPALKU! — PRASKAJÍCÍ OHEŇ — PRVNÍ VEČEŘE — PRVNÍ NOC NA ZEMI

Jakmile byl vor vyložen, bylo první Pencroffovou starostí učinit Komín obyvatelným. Námořník především zahradil chodby, jimiž pronikal průvan. Z písku, kamení, větví a namočené hlíny získal materiál, kterým neprodyšně uzavřel horní chodby, otevřené jižním větrům, ponechávaje volný jen horní otvor. Úzkou křivolakou chodbu, otvírající se v postranní části, upravil tak, aby odváděla kouř ven a zajistila ohništi tah. Tak byl Komín rozdělen na tři nebo čtyři místnosti, pokud se mohlo dát takové jméno dírám, s nimiž by se nespokojila ani divá zvěř. Byli tam však v suchu a mohli tam stát vzpřímeni, aspoň v hlavní místnosti střední části. Podlahu pokrýval jemný písek a v budoucnosti si to budou moci samozřejmě ještě zlepšit.

Pencroff při práci rozmlouval s Harbertem.

„Což když naši přátelé najdou lepší úkryt?“ ptal se chlapec.

„To je možné,“ řekl námořník. „Ale nezříkej se předem našeho Komína. Lepší hrst jistoty než pytel naděje!“

„Ach, jen kdyby našli pana Smithe a přivedli ho! Nic jiného si nepřeji.“

„Ano,“ bručel Pencroff. „To byl opravdový muž.“

„Byl?“ tázal se Harbert. „Ty věříš, že už ho nikdy nenajdeme?“

„Chraň bůh!“ zvolal námořník.

Práce na úpravě Komína byly rychle provedeny a námořník nad nimi vyjádřil své uspokojení.

„Nyní,“ řekl, „mohou se přátelé vrátit. Najdou docela slušný úkryt.“

Zbývalo založit ohniště a připravit jídlo. To byla snadná a lehká práce. Široké ploché kameny byly v koutě první chodby vlevo složeny u ústí otvoru, který k tomu účelu zůstal zachován, aby odváděl kouř ven a udržoval vnitřní teplotu na přijatelné výši. V jedné místnosti bylo složeno přivezené dříví a na kameny ohniště pak položil Pencroff několik polen, proložených drobným klestím.

Když se zabýval touto prací, ptal se Harbert, má-li zápalky.

„Samozřejmě,“ odpověděl Pencroff a dodal: „Bez zápalek nebo troudu bychom byli v pěkném postavení!“

„Mohli bychom si však rozdělat oheň jako divoši, třením dvou suchých dřev o sebe,“ řekl Harbert.

„Jen se o to pokus! Uvidíme, dokážeš-li něco jiného než vyvrtnout si ruku.“

„Je to ale běžný způsob, jakého používají domorodci na ostrovech Tichého oceánu.“

„Neříkám, že ne,“ odpověděl Pencroff, „ovšem domorodci vědí, jak se to dělá, a používají k tomu zvláštního dřeva. Já sám jsem se mnohokrát pokoušel rozdělat oheň tímto způsobem, ale nikdy se mi to nepodařilo. Přiznám se, že dávám přednost zápalkám. Kdepak je mám?“

Pencroff hledal v kabátě krabičku, od níž se nikdy neodlučoval. Nenašel ji. Pak prohledal i kapsy kalhot a ke svému překvapení zjistil, že krabičku nemá.

„To je hloupé! To je hloupé!“ řekl, dívaje se na Harberta. „Krabička mi asi vypadla z kapsy a já ji ztratil. A co ty, Harberte? Nemáš křesadlo nebo cokoli jiného, čím by se dal rozdělat oheň?“

„Nemám, Pencroffe.“

Námořník, sledován Harbertem, vyšel ven, škrábaje se (...)

(......)