Jules Verne
překlad: Václav Netušil

TAJUPLNÝ OSTROV
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVII
POSLEDNÍ CHVÍLE KAPITÁNA NEMA — POSLEDNÍ VŮLE UMÍRAJÍCÍHO — ODKAZ PŘÁTELŮM JEDINÉHO DNE — RAKEV KAPITÁNA NEMA — NĚKOLIK RAD KOLONISTŮM — VRCHOLNÝ OKAMŽIK — NA DNĚ MOŘE

Noc uplynula. Do temné jeskyně však nevnikalo žádné světlo. Vchod byl nyní zakryt přílivem. Oba světelné proudy, které vyrážely z okének Nautilu, nijak neslábly a moře kolem podmořského člunu jiskřilo stále stejně.

Kapitána Nema přemohla strašná únava. Ležel teď na lehátku. Kolonisté nemohli pomýšlet na jeho převoz do Žulového domu, protože jim dal jasně najevo, že chce zůstat ve svém zázračném Nautilu miliónové hodnoty a čekat v něm na smrt, která už nemohla být příliš daleko.

Za dlouhého ochabnutí, v němž kapitán Nemo téměř ztratil vědomí, prozkoumal Gedeon Spilett s inženýrem jeho stav. Bylo zřejmé, že kapitán Nemo pomalu umírá. Síly brzy opustí jeho kdysi tak silné tělo. Život se už projevoval jen v srdci a v hlavě.

Inženýr s novinářem se tiše radili. Mohou umírajícímu něčím pomoci? I když ho nemohou zachránit, mohou mu aspoň prodloužit život na několik dnů? Kapitán sám prohlásil, že už pro něho není léku, a klidně očekával smrt, které se nijak nebál.

„Nemůžeme nic dělat,“ řekl Gedeon Spilett.

„Ale proč vlastně umírá?“ ptal se Pencroff.

„Zhasíná,“ řekl novinář.

„Kdybychom ho však přenesli na čerstvý vzduch a na slunce, vzpamatoval by se snad…,“ mínil námořník.

„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith, „vše už je zbytečné. Kapitán by ostatně nesouhlasil s opuštěním své lodi. Na Nautilu žil třicet let a na Nautilu chce také umřít.“

Kapitán Nemo asi slyšel inženýrovu odpověď, protože se nadzdvihl a slabým, stále však zřetelným hlasem řekl:

„Máte pravdu. Musím a chci zemřít zde. Mám k vám ještě prosbu.“

Cyrus Smith a jeho soudruzi přistoupili až k lehátku a upravili podušky tak, aby se umírající mohl pohodlně opřít.

Pohled kapitána Nema přešel po všech předmětech v sále, osvětleném elektrickým světlem, které vytvářelo na stropě světelné arabesky. Prohlížel postupně všechny obrazy, zavěšené na nádherně čalouněných stěnách, vrcholná díla to italských, holandských, francouzských a španělských mistrů, bronzové a mramorové sochy na podstavcích, nádherné varhany u zadní stěny a skříně kolem vodní nádrže uprostřed sálu, v nichž se skvěly nejkrásnější dary moře, mořské rostliny, řasy a šňůry nesmírně cenných perel. Jeho zrak spočinul konečně na nápisu v průčelí sálu:

MOBILIS IN MOBILI^[69]

Zdálo se, že chce ještě naposled pohladit zrakem veledíla umění i přírody, která byla celým jeho světem za dlouholetého pobytu pod vodami oceánů.

Cyrus Smith nerušil jeho mlčení, čekal, až umírající promluví sám.

Po několika minutách, v nichž zřejmě procházel v myšlenkách celým svým životem, obrátil se kapitán Nemo ke kolonistům se slovy:

„Vy tedy myslíte, že jste mi povinováni určitou vděčností?“

„Kapitáne, dali bychom své životy za to, abychom prodloužili váš.“

„Dobře,“ pokračoval kapitán Nemo. „Slibte mi tedy, že splníte mou poslední vůli, a tím bude (...)

(......)