<<< Literární doupě
Literární doupě

Jules Verne

PATNÁCTILETÝ KAPITÁN

kompletní kniha (e-book)

 

Patnáctiletý kapitán - Verne Jules
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 139 Kč
Patnáctiletý kapitán - Verne Jules
Bezejmenná rodina - Verne Jules
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 279 Kč
Bezejmenná rodina - Verne Jules
Plovoucí město - Verne Jules
 
 
cena původní: 1160 Kč
cena: 1160 Kč
Plovoucí město - Verne Jules

 

    1   >

 

 

Díl první

I. KAPITOLA
Loď Pilgrim

Dne 2. února 1873 se nalézala loď Pilgrim (Poutník) na 43°57' jižní šířky a na 165°19' západní délky greenwichského poledníku.

Tato loď, která měla čtyři sta tun nosnosti, byla vystrojena v San Francisku pro velký rybářský lov v jižních mořích a patřila Jamesovi W. Weldonovi, bohatému rejdaři v Kalifornii, který velení na ní už před několika lety svěřil kapitánu Hullovi.

Pilgrim byl jedním z nejmenších, ale také z nejlepších plavidel loďstva, které James W. Weldon každého roku vysílal jak nahoru Beringovou úžinou až do Severního ledového oceánu, tak i do končin Tasmánie nebo k Hoornovu mysu a dolů až do antarktických moří.

Loď plula znamenitě. Její plachtoví a lanoví, s kterým se dalo lehce zacházet, dovolovalo, že kapitán Hull se mohl s hrstkou lidí odvážit i do ledových spoust na jižní polokouli. Kapitán se dovedl "protlouci", jak námořníci říkají, i když se ocitl uprostřed ledových ker, které se v létě ženou kolem Nového Zélandu anebo mysu Dobré naděje, na šířce mnohem nižší, než je ta, kterou dosahují v severních mořích naší zeměkoule. Ovšem šlo tu jen o ledovce menších rozměrů, které už opětným srážením byly zeslabeny a teplou vodou ohlodány a jejichž největší množství taje a rozpouští se buď v Tichém nebo Atlantském oceáně.

Kapitán Hull, který byl dobrým námořníkem a mimoto jedním z nejobratnějších vrhačů oštěpů čili harpun při lovu velryb, velel mužstvu, které se skládalo z pěti lodníků a nováčka. To bylo ovšem poněkud málo pro lov velryb, který vyžaduje četné mužstvo. Je ho zapotřebí jak pro řízení útočného člunu, tak pro rozkouskování polapených vodních velikánů. Ale podle příkladu některých rejdařů James W. Weldon považoval za mnohem hospodárnější, nenajímat v San Francisku přespočet lodníků k řízení lodi. Na Novém Zélandě neschází harpunáři, lodníci všech národností, kteří nabízejí své služby pro období lovu a vyznají se v něm. Když je období lovu skončeno, zaplatí se jim jejich mzda a odvezou se na břeh. Čekají pak zase, až lovci velryb následujícího roku přijdou a vezmou je do svých služeb. Je to vhodnější způsob využitkování lodníků, které není potřeba trvale zaměstnávat, a který zabezpečuje největší zisk z jejich spolupůsobení.

Tak se také jednalo na palubě lodi Pilgrim.

Loď právě prodělala své období lovu na hranicích jižního polárního kruhu. Ale její bečky na tuk, její podpalubní prostory nebyly ještě naplněny kořistí. V současné chvíli byl už lov obtížný. Velryby až do krajnosti uštvané se vyskytovaly jen zřídka. Po obyčejné velrybě, která se v severním moři nazývá "Nord caper", v jižním moři "Sulpher boltone", nebylo ani vidu ani slechu. Rybáři se museli spokojovat lovem "Fin backů" čili jubartů, obrovských vodních savců, na které útočení není bez nebezpečí.

Také kapitán Hull tak činil za této výpravy, ale hodlal se při příští cestě odebrat do vyšších stupňů šířky a kdyby bylo potřeba odvážit se až ke Klářinu a Adeliinu území, za jejichž objevení sluší děkovat slavnému veliteli Astrolab a Zélée, Francouzovi Dumontovi ďUrvillovi, jak to dosvědčil Američan Wilkes.

Období lovu nebylo celkem pro Pilgrima šťastné. Na počátku ledna, totiž v polovině jižního léta, i když doba návratu pro lovce velryb ještě nenadešla, byl kapitán Hull nucen opustit místa lovu. Jeho mužstvo - sebranka různých pochybných existencí - jak se říká, ztratilo kázeň a proto musel kapitán pomýšlet na to, aby se ho zbavil.

Pilgrim tedy zabočil na severozápad, směrem k Novému Zélandu, k němuž se přiblížil dne 15. ledna. Zakotvil ve Waitematu, aucklandském přístavu, který leží v hloubi zálivu Chouraki, na východním pobřeží severního ostrova. Kapitán zde bez odkladu vysadil na břeh rybáře, které najal pro období lovu.

Mužstvo nebylo spokojeno. Scházelo alespoň dvě stě beček tuku k doplnění nákladu Pilgrima. Loď až dosud neměla tak bídnou kořist z lovu. Kapitán Hull se vracel téměř se stejným zklamáním, jaké pociťuje zkušený myslivec, který se poprvé z lovu ubírá domů s prázdnou. Jeho samolibost byla těžce dotknuta a on nemohl odpustit těm ničemům, protože nedostatek kázně jej připravilo úspěch lovu.

V Aucklandu by se marně pokoušel najmout nové mužstvo k lovu.

Všichni lodníci, se kterými bylo možno počítat, už byli získáni pro jiné velrybářské lodi. Kapitán, když se proto vzdal naděje na doplnění mužstva Pilgrima chtěl už definitivně Auckland opustit, když byl požádán, aby přijal na loď cestující. Tuto žádost nemohl nepřijmout.

Paní Weldonová, choť majitele Pilgrima, jeho pětiletý synáček Jack a jeden z Weldonových příbuzných, kterého nazývali bratranec Benedikt, meškali v té době v Aucklandu. James W. Weldon, který byl za obchodními účely nucen občas navštívit Nový Zéland, tam vzal tyto tři osoby s sebou a chtěl je opět dovézt do San Franciska. Ale ve chvíli, kdy celá rodina už měla odplout, onemocněl vážně malý Jack a jeho otec byl neodkladnými, vysoce důležitými záležitostmi svého obchodu nucen odejet z Aucklandu sám a zanechat tam svou ženu, svého syna a bratrance Benedikta.

Tři měsíce uplynuly, - tři dlouhé měsíce odloučení, které pro paní Weldonovou byly krajně trapné. Zatím se ale její chlapec tak zotavil, že pomýšlela na svůj odjezd, když jí bylo ohlášeno připlutí Pilgrima.

Aby se v této roční době mohla vrátit do San Franciska, musela by se paní Weldonová odebrat do Austrálie a tam by bylo nutné vyhledat zámořskou společnost Golden Age, která udržuje spojení od Melbourne k zemské Panamské úžině. Až by se dostala do Panamy, byla by nucena očekávat odjezd amerického parníku, který má na starosti pravidelné spojení mezi Panamou a Kalifornií. To by ale mělo za následek průtahy, přestupování z lodi na loď, což je vždy nepříjemné pro paní a dítě. V té době, kdy se odhodlala stůj co stůj odjet, dorazil Pilgrim do Aucklandu. Neváhajíc ani na okamžik požádala kapitána Hulla, aby ji vzal na palubu a dopravil do San Franciska, totiž ji s jejím synem, s bratrancem Benediktem a s Nanou, starou černoškou, která už od jejího dětství byla v jejích službách. Tři tisíce námořních mil bylo potřeba urazit na plachetní lodi. Ale loď kapitána Hulla byla ve velmi dobrém stavu a krásné počasí ještě trvalo po obou stranách rovníku. Kapitán Hull ochotně vyhověl přání paní Weldonové a postoupil svůj vlastní pokojík cestující dámě. Přál si, aby za plavby, která mohla trvat čtyřicet až padesát dní, paní Weldonová byla ubytována tak pohodlně, jak to na velrybářské lodi bylo vůbec možné.

Za těchto okolností poskytovala plavba pro paní Weldonovou jisté výhody. Jediná nevýhoda náležela v tom, že plavba se musela nutně prodloužit tou okolností, že Pilgrim měl složit své zboží ve Valparaísu, v Chile. Až by to bylo vykonáno, mohla loď klidně plout dále na sever za větrů, které tuto krajinu činí velmi příjemnou.

Ostatně paní Weldonová byla statečná žena, která se moře nebála.

Bylo jí nyní třicet let, měla pevné zdraví, byla zvyklá dlouhému cestování, protože už několikrát svého manžela na jeho plavbách po různých mořích doprovázela. Proto se nelekala vyhlídky na různé příhody na palubě plachetní lodi prostřední velikosti. Kromě toho znala kapitána Hulla jako výborného námořníka, ke kterému její manžel James W. Weldon sám měl nejlepší důvěru. Pilgrim byl pevnou lodí, výborně plul a byl z té stránky znám v celém loďstvu amerických velrybářů. Příležitost k přeplavbě se naskytla. Bylo třeba jí využít. A paní Weldonová jí také využila.

Bratranec Benedikt, jak se samo sebou rozumí, ji měl doprovázet.

Tento bratranec byl dobrý muž a měl asi padesát let. Ale přesto, že byl teprve padesátník, nebylo by rozumné nechat jej samotného cestovat. Byl spíše dlouhý než velký, spíše úzký než hubený, měl kostnatou tvář a velikou lebku s hustými vlasy. Jeho osobnost se nedala tak snadno odhadnout, ale co bylo na první pohled patrné, že je jedním ze ctihodných učenců se zlatými brýlemi, bytost mírná a dobrá, určená zůstat po celý život velkým dítětem a zemřít ve vysokém stáří jako stoleté novorozeně.

"Bratránek Benedikt" - tak byl ustavičně jmenován v rodině i mimo ni a měl skutečně vzezření lidí, o kterých se zdá, že přišli na svět jako bratranci, - bratránek Benedikt, kterému vždy a všude jeho dlouhé ruce a ještě delší nohy překážely, byl naprosto neschopen sám si poradit a pomoci a to třeba v nejjednodušších okolnostech. Nepřekážel nikomu, nebyl nikomu nepohodlný, ale spíše choval nejlepší péči o jiné jako o sebe sama. Snadno se spokojil se vším, vpravoval se do všeho, zapomínal na jídlo a pití, jestli mu nebylo přineseno, byl necitelný proti mrazu a vedru a jak se zdálo, patřil spíše rostlinstvu než říši zvířat. Představte si úplně zbytečný strom, bez ovoce a téměř bez listí, nezpůsobilý někoho živit nebo někomu poskytovat útočiště, ale který by přece měl dobré srdce.

Takovým byl bratranec Benedikt. Nesmírně rád by lidem prokazoval různé ochoty, kdyby jich byl schopen.

A konečně jej měli rádi právě pro jeho slabost. Paní Weldonová jej jaksi považovala za své dítě, - jako by byl starším bratříčkem jejího malého Jacka.

Ale budiž zde podotknuto, že bratranec Benedikt přesto všechno nikdy nezahálel. Naopak, byl zdatný pracovník. Jeho jedinou náruživostí byla přírodní věda, která úplně zaujímala jeho srdce i mysl.

Slovíčko "přírodní věda" znamená ovšem velmi mnoho.

Je známo, že tato věda se skládá ze zoologie, botaniky, mineralogie a geologie.

Bratranec Benedikt nebyl ani botanik, ani mineralog, ani geolog.

Byl tedy snad zoolog v celém rozsahu tohoto slova, jaksi novým Cuvierem Nového světa, který živočichy rozebíral analýzou nebo skládal syntézou, byl jedním z těch hlubokých znalců, kteří se vnořili do studia čtyř typů, na které moderní věda rozdělila všechno živočišstvo, obratlovce, měkkýše, členovce a hvězdýše? Zabýval se naivní, ale horlivý učenec těmito čtyřmi hlavními oddíly a probíral se řády, kmeny, čeleďmi, podčeleďmi, druhy a různostmi, podle kterých se rozeznávají?

Nikoliv.

Věnoval se studiu obratlovců, savců, ptáků, plazů a ryb?

Naprosto ne.

Dával snad přednost měkkýšům, od hlavonožců až do bryoariů a neskrývala snad malakologie před ním už žádné tajemství?

Ani to ne.

Byli to tedy hvězdýši, ostnokožci, polypové, hlísty, houbovití živočichové a nálevníci, pro které shořelo tolik oleje v jeho studijní lampě?

Musíme si tedy přiznat, že ani hvězdýši nebyli předmětem jeho studia.

Protože z celé zoologie zbývá nyní už jen oddíl živočichů členovců, vyplývá z toho, že pouze tento oddíl to mohl být, který vzbudil všechnu náruživost bratrance Benedikta.

Ale i to vyžaduje bližší objasnění.

Členovci jsou rozděleni na šest tříd: hmyz, mnohonožky, pavouky, korýše, cirrhopody (raky svijonohé) a annelidy (červy článkované či kroužkované).

Bratranec Benedikt ve vědeckém smyslu by nerozeznal dešťovku od pijavice, domácího pavouka od nepravého štíra, mořského ráčka od žáby, mnohonožku od stonožky.

Pro Bůh, čím tedy byl vlastně bratranec Benedikt?

Prostý hmyzoznalec čili entomolog - nic víc.

Namítne se snad, že entomologie podle etymologického významu tohoto slova je částí přírodních věd, která obsahuje všechny článkovité živočichy. To je ve všeobecném smyslu správné, ale stalo se zvykem, že se tomuto slovu přikládá omezenější význam. Užívá se ho dnes jen o vlastním studiu hmyzu, totiž o všech článkovitých zvířatech,jejichž tělo se skládá ze tří okrouhlých článků, na koncích spolu souvisících a kteří mají tři páry noh, následkem čehož se jim dostalo jména hexapodů (šestinožců).

Protože pak bratranec Benedikt se omezil na studium členovců této třídy, nebyl ničím jiným, než prostým entomologem.

Ale nesmíme se tím dát zmást. V této třídě hmyzu se počítá deset řádů a to: rovnokřídlí (orthoptera - Typy: kobylky, cvrčkové, atd.), síťokřídlí (neuroptera - Typy: mravkolvi, vážky.), žilnokřídlí (hymenoptera - Typy: včely, vosy, mravenci.), motýli (lepidoptera - Typy: motýlové, atd.), polokřídlí (hemiptera - Typy: cikády, mšice, blechy, atd.), brouci (coleoptera - Typy: chrousti, svatojanské mušky, atd.), dvojkřídlí (diptera - Typy: komáři, moskyti, mouchy.), rhipiptera - Typy: stylopy.), cizopasníci (paraziti - Typy: roztoče, atd.), a thysanuři - Typy: rybenky obecné, chvostoci, atd.).

Protože v některých z těchto řádů, např. coleopterů čili brouků rozeznává se 30 000, dipterů 60 000 druhů, předmětů ke studiu tedy zajisté nescházelo a čtenář musí uznat, že takové studium může úplně jednotlivého člověka, i když by byl sebepilnější a horlivější, zaměstnat.

A tak podle pravdy byl život bratrance Benedikta úplně a jedině zasvěcen hmyzoznalectví.

Této vědě věnoval všechen svůj čas, - všechno bez výjimky, ano i hodiny k spánku určené, protože on také ustavičně snil jen o svých "Hexapodech". Nedalo by se ani spočítat, kolik špendlíků nosil zapíchaných do rukávů a do límce svého kabátu, kolik jich měl v podšívce svého klobouku a kolik v obrubě své vesty! Když se bratranec Benedikt vracel z nějaké vědecké procházky, tvořil jeho drahocenný klobouk přírodovědeckou sbírku, protože uvnitř i zevnitř byl posázen hmyzem napíchaným na špendlíky.

A nyní, když ještě doložíme, že právě tato entomologická náruživost jej přinutila, aby pana Weldona a jeho ženu doprovázel na Nový Zéland, pověděli jsme vše o této originální osobnosti. Jeho sbírka tam byla obohacena o několik vzácných druhů a lze tedy pochopit, že nyní spěchal, aby se vrátil a aby je pěkně roztřídil ve skříních svého kabinetu v San Francisku.

Když tedy nyní paní Weldonová a její synáček se vraceli do Ameriky na palubě Pilgrimu, bylo zcela pochopitelné, že bratránek Benedikt je na této cestě provázel.

Ale paní Weldonová by nemohla doufat, že v něm najde podporu, kdyby se ocitla v nějaké kritické situaci. Naštěstí tu šlo jen o cestu, která za krásné roční doby neposkytuje žádné obtíže, a pak se paní Weldonová nalézala na lodi, jejíž kapitán zasluhoval její úplnou důvěru.

Za těch tří dnů zastávky Pilgrima u Weitematy vykonala paní Weldonová v největším chvatu všechny své cestovní přípravy, protože nechtěla zdržet odplutí lodi. Domorodé služebnictvo, které najala v Aucklandu, propustila, a dne 22. ledna se dala dopravit na palubu Pilgrima, a nevzala s sebou nikoho jiného kromě svého syna Jacka, bratrance Benedikta a Nan, svou starou černošku.

Bratranec Benedikt si nesl ve zvláštní skříni svou sbírku hmyzu.

V této sbírce bylo mimo jiné několik exemplářů nových staphylinů, jistého druhu masožravých brouků, kteří mají oči nad hlavou a kteří, jak se zdá, se až dosud vyskytují jedině v Nové Kaledonii. Byl mu také doporučen jistý jedovatý pavouk, - "kapito" nazývají jej - jak Maorové, - jehož uštknutí bývá pro domorodce často smrtelné. Ale pavouci nepatří do řádu vlastního hmyzu, ale patří k arachnidám, a bratranec Benedikt je proto považoval za nejkrásnější klenot své sbírky pozoruhodného staphylina novozélandského.

Samo sebou se rozumí, že bratranec Benedikt zaplatil značné pojistné, aby si pojistil svou skříň, protože jemu se zdálo, že je jeho sbírka drahocennější, než celý náklad rybího tuku a velrybí kostice, který byl uložen v podpalubí Pilgrima.

Když už měla loď odplout a paní Weldonová a její cestovní přátelé se dostavili na palubu, přiblížil se k dámě kapitán Hull: "Samozřejmě je pochopitelné, paní Weldonová," mluvil k ní, "že používáte ke své cestě Pilgrima, děláte to na vlastní zodpovědnost..."

"Proč mne na to upozorňujete, pane Hulle?" ptala se paní Weldonová.

"Protože jsem v té příčině nedostal rozkaz od vašeho pana manžela a protože kromě toho vám brigga goeletta neposkytne záruku pohodlné plavby, jako plachetní loď, zvlášť ustanovená pro dopravu cestujících."

"Myslíte, pane Hulle," odpověděla paní Weldonová, "kdyby můj manžel zde byl, že by váhal vstoupit na palubu Pilgrima ve společnosti své ženy a svého dítěte?" "Ne, paní Weldonová, on by neváhal," pravil kapitán Hull, "ne, ne, zcela jistě ne, jako bych já neváhal! Pilgrim je dobrá loď, i když zakusil právě smutný rybolov, a já se na něj mohu spoléhat, jako zkušený námořník, který už několik let velí své lodi. Co jsem dříve řekl, paní Weldonová, tím jsem chtěl dostát své zodpovědnosti a vám opětně připomenout, že na palubě nenajdete tohle pohodlí, na které jste zvyklá."

"Nejde-li tu o nic jiného, než o moje pohodlí, pane Hulle," odvětila paní Weldonová, ,,nepadá to u mne na váhu. Nejsem cestující, která by si ustavičně stěžovala na úzkou prostoru kabiny nebo nedostatečný výběr při tabuli." Na to paní Weldonová, když několik okamžiků pohlížela na svého malého Jacka, kterého držela za ruku, říkala:

"Tedy odjeďme, pane Hulle!" Hned byly dány rozkazy k zvednutí kotev, plachtoví bylo napjato a Pilgrim se otočil tak, aby se co nejrychleji dostal ze zálivu a zamířil svou špicí směrem k Americe.

Ale tři dny po odplutí byla loď nucena silným východním větrem napnout plachty na levém boku, aby se udržela ve svém směru.

Tak se stalo, že dne 2. února se kapitán Hull ocitl na vyšší šířce, než zamýšlel. Jeho loď byla v těch místech, jakoby chtěl spíše obeplout Roomův mys, než nejkratší čarou dorazit do Ameriky.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist