Jules Verne

PATNÁCTILETÝ KAPITÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII. KAPITOLA
Jubart

Kapitán Hull, jako zkušený lovec velryb, nesměl nic ponechat náhodě. Lov jubarta je vždy těžkou věcí. Nic nesmí být opomenuto. A v tomto případě se také nic neopomenulo.

Především kapitán Hull zamířil člunem tak, že se přibližovali velrybě proti větru, aby nebyla žádným hlukem upozorněna na to, že je jí nepřítel nablízku.

Rowick řídil člun obloukem po okraji červenavých vln, v jejichž středu jubart plaval. Díval se jak jej obejít.

Lodní mistr byl velice chladnokrevný námořník a kapitán Hull měl k němu největší důvěru. Neobával se ani za mák, že by se ocitl v rozpacích nebo že by se stal roztržitým.

"Jen opatrně, Rowicku," pravil kapitán. "Musíme se pokusit o to, abychom jubarta překvapili. Nesmí nás spatřit dříve, dokud by nebyl na dosah harpuny."

"To se rozumí, pane kapitáne," odpověděl mu lodní mistr.

"Točím se stále po okraji červených vln tak, abychom pluli stále jen proti větru."

"Dobrá," pravil kapitán Hull. "Chlapci, dělejte co možná nejméně hluku svými vesly."

Vesla pečlivě obalená slámou bez šumu a pleskotu se nořila do vody. Člun, obratně řízený lodním mistrem, dorazil k okraji rozsáhlé hladiny, pokryté korýši. Vesla na pravém boku se nořila do zelenavě průhledné vody, zatímco z vesel na levém boku, když se vyzvedla z červené vody, kapaly červené krůpěje, jako by z nich kapala krev.

"Víno a voda!" prohlásil jeden z lodníků.

"Ano," odtušil kapitán Hull, "ale voda, která se nedá pít, a víno, které se nedá polknout! - Ale teď, chlapci, nemluvme a tužme se." Člun, řízený lodním mistrem, se bez hluku pohyboval na povrchu červenavé vody, jakoby plul po vrstvě oleje.

Velryba se nehýbala z místa a jak se zdálo, ještě ani člun, který se kolem ní v oblouku otáčel, nezpozorovala.

Dělaje tento okruh, kapitán Hull se nutně vzdaloval pořád více od Pilgrima, který se pořád zdál být menším.

Rychlost, s jakou se všechny předměty na moři zmenšují, dělá vždy neobyčejný dojem. Zdá se, jako by člověk na ně hleděl obráceným koncem dalekohledu. Tento optický klam pochází patrně odtud, že nám na ohromných prostranstvích moře schází bod opory k jakémukoliv přirovnání. Tak se dělo i s Pilgrimem, který se před očima ztrácel a zdál se být mnohem vzdálenější, než tomu ve skutečnosti bylo.

Půl hodiny po odjezdu kapitán Hull a jeho přátelé se ocitli proti větru u velryby, takže ta zaujímala jaksi střed mezi člunem a lodí.

Nadešla chvíle, kde šlo především o to, aby člun pokud možno bez velkého hluku se přiblížil k velrybě. Všechno záleželo na tom, aby se lovci nepozorovaně dostali k boku zvířete a jemu dobře mířenou ranou vrazili harpunu do těla dříve, než by vzbudili jeho pozornost.

"Veslujte volněji, chlapci," řekl kapitán polohlasem, "ale bez hluku." "Mně se zdá," odvětil Howick, "že ničema už něco větří! Vydychuje méně prudce než před chvílí!"

"Ticho!" opětoval kapitán Hull úzkostlivě.

Pět minut poté byl člun už jen na dvě stě metru vzdálen od jubarta.

Lodní mistr (...)

(......)