Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA I.
PO DLOUHÉ CESTĚ

„A co bude s americkým Kongem?“ zeptal se Max Huber.

„K čemu by bylo, Maxi?“ odpověděl John Cort. „Nemáme snad ve Spojených státech dost prostoru? Považ jen, kolik krajů je nutno ještě prozkoumat od Aljašky až po Texas! Myslím, že je lepší provádět kolonizaci doma než v cizině…“

„Milý Johne, evropské státy si nakonec rozdělí celou Afriku, půjde-li to tak dál. Celé tři milióny hektarů! A Američané nechávají Angličanům, Němcům, Holanďanům, Portugalcům, Francouzům, Italům, Španělům a Belgičanům volnou ruku!

Ale federální vláda dříve nebo později bude žádat svůj kus afrického koláče. Existuje už belgické, francouzské a německé Kongo, nemluvě o Kongu nezávislém, které jen čeká na příležitost, aby svou nezávislost obětovalo. A všechny ty kraje, kterými už tři měsíce procházíme…“

„Jako zvědavci, Maxi, jako prostí zvědavci, a ne jako dobyvatelé.“

„Rozdíl není příliš velký,“ odpověděl Max Huber. „Opakuji, že v této části Afriky by si Unie mohla zřídit nádhernou kolonii. Jsou zde úrodné kraje, kde stačí jen využít soustavného zavodňování, které by tu zajistila sama příroda. Vždyť zdejší vodní síť nikdy nevysychá.“

„Ani v tom strašném vedru ne,“ odpověděl John Cort a utřel si čelo opálené tropickým sluncem.

„Ach, to nám už nevadí!“ zvolal Max Huber.

„Jsme už aklimatizováni, řekl bych negrifikováni, neshledáváš-li v tom nic nevhodného, Maxi. Je teprve březen a já bych rád od tebe slyšel něco o červencových teplotách, kdy sluneční paprsky pronikají do kůže jako nebozezy…“

„To nic není, Maxi. Z nás se černoši nikdy nestanou. Očekávám však, že prožijeme krásnou a zajímavou cestu, kterou nám umožnila sama Štěstěna… Nemohu se už dočkat návratu do Librevillu, kde v naší obchodní stanici najdu trochu klidu a odpočinku. Však si ho po takové tříměsíční dřině zasloužíme.“

„Souhlasím s tebou,“ odpověděl Max Huber. „Tahle dobrodružná výprava byla velmi zajímavá. Přesto se však musím přiznat, že mi nedala vše, co jsem od ní čekal.“

„Cože, Maxi, několik set mil neznámou zemí, neustálé nebezpečí mezi málo přívětivými kmeny, mračna asagajských šípů, lov na numidské lvy a libyjské pardály, kteří nás poctili návštěvou, stáda slonů zastřelených pro našeho Urdaxe, hromada slonoviny té nejlepší jakosti, která by stačila opatřit klávesnicemi všechna piana na světě… A ty ještě nejsi spokojený?“

„Jsem a nejsem, Johne. To, co jsme prožili, byla jen obvyklá kulisa cestovatelů po střední Africe… To najdou čtenáři ve spisech všech afrických cestovatelů…“

Náraz předních kol povozu na velký kámen přerušil Huberův proslov.

John Cort využil přerušení k dotazu:

„Ty si tedy myslíš, že na zpáteční cestě nás potká něco jiného?“

„To si opravdu myslím, Johne.“

„Něco nečekaného?“

„Ne, něco lepšího, než je nečekané. Toho jsme užili už dost.“

„Tedy něco mimořádného, neobyčejného?“

„To jsou ta pravá slova, kamaráde. Ani jednou jsem neměl příležitost vyslovit je ve staré Libyi.“

„Nu, Maxi, vidím, že francouzský duch se jen tak s něčím nespokojí.“

„A americký ano, Johne? Souhlasil bych s dosavadním průběhem cesty, kdyby nám stačily jen vzpomínky.“

„Mně postačí úplně, Maxi.“

„A kdybychom se vraceli spokojeni?“

„Já spokojený jsem… hlavně s návratem!“

„A ty si myslíš, že by čtenáři při čtení popisu naší cesty volali: Hrome! To je zajímavé!?“

„Kdyby to nevolali, byli by náramně nároční.“

„Ba ne, Johne, to by právě byli zcela nenároční!“

„Bylo by asi jiné,“ namítl John Cort, „kdybychom skončili v žaludku nějakého lva nebo v břiše lidožrouta od řeky Ubangi…“

„To ne, Johne; nemusíme přece sahat k takovému rozuzlení našeho příběhu, i když by měl pro čtenáře – a dokonce i pro čtenářky – jistou přitažlivost. Ale řekni mi na svou čest a svědomí, zda by ses odvážil tvrdit, že jsme objevili a viděli víc, než objevili a viděli naši předchůdci ve střední Africe!“

„To opravdu ne, Maxi.“

„Nuže, já jsem od té cesty čekal víc!“

„Jsi labužník, který dělá ze svého labužnictví ctnost!“ namítl John Cort. „Co se mne týče, prohlašuji, že jsem syt a že jsem od té cesty nečekal víc, než mi dala.“

„To znamená nic, Johne.“

„Vždyť nejsme ještě na konci cesty, Maxi. A v těch pěti nebo šesti týdnech, které ještě potřebujeme na cestu do Librevillu…“

„Prosím tě, co si od toho slibuješ, Johne? Obyčejná cesta s karavanou! Obyčejná vyjížďka ve voze za pěkného počasí…“

„Kdo ví?“ odpověděl John Cort.

Povoz se zastavil k nočnímu odpočinku pod pahorkem s pěti nebo šesti nádhernými stromy, jedinými na rozlehlé pláni osvětlené paprsky zapadajícího slunce.

Bylo sedm hodin večer. Vzhledem ke krátkému soumraku na osmém stupni severní šířky se měla rychle snést noc. Nastalo už značné šero, protože sluneční svit zadržela hustá mračna a měsíční srpek už zmizel pod západním obzorem.

Povoz, určený jen pro dopravu cestujících, nevezl ani zboží, ani zásoby potravin. Představte si vůz na čtyřech silných kolech, tažený šesti voly. V přední části vozu byly dveře vedoucí do kryté kabiny. Vůz se dvěma okénky byl rozdělen na dvě místnosti. Zadní část byla vyhrazena dvěma mladým mužům, pětadvacetiletému Američanu Johnu Cortovi a šestadvacetiletému Francouzi Maxu Huberovi. Přední části užíval portugalský obchodník Urdax a jeho průvodce Khamis. Khamis byl kamerunský rodák, velmi domýšlivý na své povolání, průvodce žhavým krajem Ubangi.

Je samozřejmé, že konstrukce vozu byla řešena na pevnost. Po četných zkouškách této dlouhé a obtížné výpravy byla kabina stále v dobrém stavu, kola byla jen nepatrně opotřebována, osy nebyly ani prasklé, ani zkřivené. Zdálo se, že se vůz vrací z pouhé dvacetimílové projížďky, ač měl za sebou cestu přes tisíc kilometrů dlouhou.

Před třemi měsíci opustil tento povoz Libreville, hlavní město Francouzského Konga. (Dnes je Libreville hlavní město samostatné republiky Gabonu. (Pozn. překl.)) Pustil se na východ přes pláně kraje Ubangi až za řeku Bahral-Abjad, která se vlévá z jihu do Čadského jezera.

Tento kraj nese jméno řeky Ubangi, jednoho z hlavních přítoků Konga. Táhne se východně od Kamerunu, který byl v době tohoto příběhu německou kolonií. Správcem kolonie byl německý generální konzul pro západní Afriku. Území nebylo ještě přesně vyznačeno ani na nejnovějších mapách. Byla to ostatně většinou pustina – i když pustina s bujným rostlinstvem, v ničem se nepodobající Sahaře – rozlehlý kraj s řídce rozsetými a vzájemně velmi vzdálenými vesnicemi. Jednotlivé kmeny vedly spolu neustálé války, navzájem se vybíjely, zotročovaly a namnoze ještě holdovaly lidožroutství. Nejodpornější bylo, že předmětem jejich kanibalských pudů byly hlavně děti. Misionáři tyto nešťastné bytosti osvobozovali buď násilím, nebo je vykupovali, aby jim pak poskytli v misijních stanicích křesťanskou výchovu. A nezapomínejme, že tyto misie by brzy zanikly nedostatkem finančních prostředků, kdyby je nepodpořily některé evropské státy, především Francie.

Nutno ještě dodat, že v Ubangi pokládají domorodci děti za prostředek výměnného obchodu. Za malé chlapce a dívky se tam kupuje spotřební zboží, dovážené obchodníky až do nitra kraje. Nejbohatší domorodci jsou tedy ti, kteří mají nejvíc dětí.

I když se Portugalec Urdax do tohoto kraje za obchodem neodvážil, i když s domorodci z poříčí Ubangi neobchodoval a jezdil tam jen lovit slony pro slonovinu, přesto navazoval s divokými konžskými kmeny styky. Při různých návštěvách dokázal udržovat nepřátelské tlupy v uctivé vzdálenosti a chránit se zbraní v ruce domorodce, kteří se uvolili pronásledovat s ním stáda slonů. Naštěstí si jeho cesty nevyžádaly ani jednu oběť z jeho karavany.

Právě v jedné vesnici u pramenů Bahral-Abjadu mohli John Cort a Max Huber zachránit před strašným údělem malé dítě za cenu několika korálků. Byl to dvanáctiletý chlapec zajímavé a hezké tváře. Měl silnou postavu a oči mu jiskřily inteligencí. Ke svým zachráncům projevoval synovskou lásku. Ubohý chlapec, uloupený svému kmeni (otce a matku už neměl), se jmenoval Llanga. Nějakou dobu chodil do misijní školy, kde se naučil trochu francouzsky a anglicky. Pak ho však nešťastná náhoda vrhla do rukou kanibalů, kteří mu chystali strašný osud. Oba chlapcovi zachránci byli dojati projevy jeho vděčnosti a velmi si ho oblíbili. Živili ho i šatili a s velkým úspěchem ho učili, přičemž chlapec dělal pozoruhodné pokroky. To byla změna v chlapcově životě! Místo aby se stal podobně jako jiné děti živým zbožím, žil v obchodní stanici v Libreville a byl jakýmsi adoptivním dítětem Johna Corta a Maxe Huberta.

Když se vůz zastavil, unavení voli si po dlouhé cestě v palčivém vedru lehli do trávy. Llanga, který během cesty klusal hned za vozem, hned před ním, přiběhl právě ve chvíli, kdy oba muži slézali z vozu.

„Nejsi příliš unaven, Llango?“ zeptal se chlapce John Cort a vzal ho za ruku.

„Ba ne, dobré nohy… rád běhám…,“ odpověděl Llanga s úsměvem na rtech i v očích.

„Teď je čas k jídlu,“ prohlásil Max Huber.

„Jíst… ano…,“ odpověděl Llanga a vběhl mezi nosiče pod korunami velkých stromů na pahorku.

Povoz sloužil jako dopravní prostředek jen Portugalci Urdaxovi, Khamisovi a oběma jejich společníkům. Náklad slonoviny byl svěřen členům karavany. Bylo to padesát nosičů, většinou kamerunských černochů. Ti už složili na zem sloní kly a balíky s potravinami a s potřebami k lovu v této zvěří bohaté části Ubangi.

Tito černoši byli zkušení námezdní nosiči, dost dobře placení podílem z výtěžku úspěšné výpravy. Byli už od dětství zvyklí nosit náklady a budou je nosit tak dlouho, pokud jim budou nohy sloužit. S rameny obtíženými slonovinou nebo balíky potravin, s kůží do krvava odřenou, s tělem pořezaným ostrou trávou, skoro nazí, kráčejí od svítání do jedenácté hodiny dopolední, a pak pokračují v cestě až do večera, kdy se vedro zmírňuje. Je však v zájmu obchodníků dobře jim zaplatit, dobře je živit a nepřetěžovat je. A ti je skutečně dobře živí a nepřetěžují je. Lov slonů přináší skutečná nebezpečí, nemluvě o možnosti setkání se lvy a s levharty. Vůdce karavany se proto musí na své lidi spolehnout. A když lov dopadne dobře, je pak nutné vrátit se s karavanou rychle a bez nehod do obchodní stanice. Karavana je vždy šťastna, když ji nezdrží ani vyčerpání nosičů, ani nemoc. Z nemocí jsou nejobávanější neštovice, které mají vždy na svědomí strašlivé ztráty.

Portugalec Urdax tohle vše z vlastní zkušenosti znal a věnoval svým lidem všemožnou péči. Proto taky byly všechny jeho výpravy do rovníkové Afriky dosud tak úspěšné.

Taková byla i jeho poslední výprava, na níž získal pozoruhodné množství slonoviny nejlepší jakosti. Teď se právě vracel z kraje za řekou Bahral-Abjad, skoro od hranic Dárfúru.

Tábor byl zřízen ve stínu velkých tamarindů. Když nosiči začali vybalovat potraviny, položil John Cort Portugalci otázku, na niž mu Urdax odpověděl plynnou angličtinou:

„Myslím, pane Corte, že tohle místo je pro tábor stvořené. Naše spřežení tu má stůl prostřený.“

„Tráva je tu opravdu hustá a pěkná,“ potvrdil John Cort.

„Sám bych se do ní pustil,“ dodal Max Huber, „kdybych byl přežvýkavcem a měl k trávení o tři žaludky víc!“

„Děkuji,“ řekl John Cort. „Já dávám přednost antilopí kýtě opečené nad žhavým uhlím, námořním sucharům a láhvi madeirského…“

„Ke kterému můžeme přidat několik kapek z této průzračné řeky,“ dodal Portugalec a ukázal na přítok Ubangi, tekoucí asi kilometr západně od pahorku.

Tábor byl postaven velmi rychle. Slonovinu složili nosiči na hromadu podle vozu. Černoši rozdělali ze suchého dříví několik ohňů. Průvodce Khamis se pak přesvědčil, že jednotlivým skupinám nic nechybí. Gazelího a antilopího masa, čerstvého i sušeného, bylo všude dost. Lovci mohli ostatně zásoby kdykoli doplnit. Vzduch se naplnil vůní pečeného masa. Všichni dokazovali dravou chuť, kterou odpolední pochod plně ospravedlňoval.

Zbraně a náboje zůstaly samozřejmě ve voze. Bylo to několik krabic střeliva, lovecké pušky, karabiny a revolvery; nejlepší výrobky moderního zbrojařského průmyslu.

Po jídle všichni pomýšleli s plným žaludkem na spánek. Po celodenní únavě byla celá karavana za chvíli ponořena do hlubokého spánku.

Průvodce ovšem určil několik mužů na hlídku. Měli se po dvou hodinách střídat. Urdax v tomto ohledu nezanedbával žádný příkaz opatrnosti. Byl to ještě statný padesátník, velmi zkušený ve vedení výprav a neobyčejně otužilý. Stejně i Khamis, pětatřicetiletý mrštný a silný chlapík, chladnokrevný a velmi odvážný, sám zaručoval bezpečnost každé karavany procházející napříč Afrikou.

Pod jedním z tamarindů si oba přátelé sedli s Portugalcem k večeři, kterou jim přinesl Llanga od černocha pověřeného funkcí kuchaře.

Během jídla nezahálely ani jazyky, ani zuby. Jídlo nebrání hovoru, když se s ním příliš nespěchá. Obchodní stanice v Librevillu byla ještě daleko – patnáct až šestnáct set kilometrů –, což si vyžádá ještě pět nebo šest týdnů pochodu.

„Ale kdo ví, co se na této cestě může ještě stát!“ řekl John Cort svému příteli, který toužil spíš po něčem výjimečném než nečekaném.

Až do této etapy pochodovala karavana od hranic Dárfúru k Ubangi a přebrodila se přes Ankadebe i přes její četné přítoky. Dnes se zastavila skoro přesně na průsečíku dvanáctého poledníku s osmou rovnoběžkou.

„A teď půjdeme k jihozápadu,“ řekl Urdax.

„Neklame-li mě však zrak,“ odpověděl John Cort, „na jižním obzoru se táhne prales, jehož konce ani na východě, ani na západě nevidím.“

„Ano… je to obrovský prales,“ potvrdil Portugalec. „Ale kdybychom ho chtěli obcházet východním směrem, trvalo by to celé měsíce.“

„A západně?“

„Na západě si cestu příliš neprodloužíme, ani se od kraje pralesa příliš nevzdálíme,“ odpověděl Urdax. „A přijdeme tudy k řece Ubangi právě v místech, kde jsou peřeje Zongo.“

„A pochodem napříč pralesem bychom si cestu zkrátili?“ zeptal se Max Huber.

„Ano… asi o čtrnáct denních pochodů.“

„Proč se tedy nepustíme pralesem?“

„Protože je neprostupný.“

„Ale, neprostupný?“ namítl Max Huber a potřásl pochybovačně hlavou. „To si, Urdaxi, opravdu myslíte?“

„Aspoň pro pěší,“ pokračoval Portugalec. „A ani si nejsem jist, zda se o to už někdo pokusil. Ale pustit se tam se spřežením bylo by nesmyslné.“

„Říkáte, Urdaxi, že se do toho pralesa dosud nikdo neodvážil?“

„To nevím, pane Hubere. Ale nikdo jím neprošel. Myslím, že v celém Kongu a Kamerunu to ještě nikdo nezkoušel. A kdo by taky chtěl projít, když tam nejsou žádné stezky, jen ostnaté a pichlavé liány? Nevím ani, jestli by tam cestu prorazila sekera s ohněm. A to nemluvím o padlých kmenech, které jistě tvoří nepřekročitelné překážky.“

„Nepřekročitelné, Urdaxi?“

„Hleďte, přátelé,“ vmísil se do hovoru John Cort, „nechte už ten prales na pokoji a buďte rádi, že ho můžeme obejít… Přiznám se, že by se mi vůbec nelíbilo prodírat se bludištěm stromů.“

„To ani nechceš vědět, co tam možná je?“

„A co bys tam chtěl najít, Maxi? Neznámé království, začarovaná města, mytologická shromaždiště, pětinohé šelmy či třínohé lidské bytosti?“

„Proč ne, Johne? Proč se tam nepodívat?“

Llanga s očima pozorně upřenýma na mluvčího a s napětím v tváři svým výrazem prozrazoval, že kdyby se Max Huber do toho pralesa odvážil, nebál by se jít s ním.

„Protože Urdax rozhodně nemíní projít tím pralesem až k břehům řeky Ubangi…,“ pokračoval John Cort.

„To opravdu nemíním,“ potvrdil Portugalec, „protože bych se vystavil nebezpečí, že z něho už nevyjdu.“

„Nuže, Maxi, můžeme to uzavřít. Dovolujeme ti odhalit tajemství té džungle a odvážit se do jejího neproniknutelného nitra jen ve snu – a i to nebude dost opatrné!“

„Jen se směj, Johne! Já si však vzpomínám na slova jednoho našeho – nevím už kterého – básníka:

Pronikej neznámým a nalézej nové!“

„Opravdu Maxi? A co se s tím veršem rýmuje?“

„To už jsem opravdu zapomněl, Johne.“

„Zapomeň tedy i na první verš, jako jsi zapomněl na druhý, a pojďme spát!“

To bylo opravdu nejmoudřejší. Ani nemuseli odcházet do kabiny na voze. Noc pod pahorkem s nádhernými tamarindy, ochlazujícími okolní vzduch, nemohla nijak odradit spáče zvyklé na hotel Pod širým nebem. Toho večera byly sice hvězdy zakryty hustými mraky, ale déšť nehrozil, a tak bylo příjemnější spát na čerstvém vzduchu.

Llanga přinesl přikrývky. Oba přátelé se do nich zabalili, natáhli se mezi kořeny tamarindu a Llanga se u nich schoulil jako hlídací pes.

Než je Urdax a Khamis napodobili, přesvědčili se, zda jsou voli dobře uvázáni, zda je hlídka na svém místě a zda jsou ohně uhašeny. Pak se oba vrátili k vozu, u něhož taky ulehli.

Spánek na sebe nedal dlouho čekat. Neusnula snad i hlídka? Opravdu! Po desáté hodině nikdo nezpozoroval podezřelá světla, která se oddělila od kraje pralesa.