Jules Verne

ZE ZEMĚ NA MĚSÍC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III. ÚČINEK BARBICANOVA PROHLÁŠENÍ

Účinek vyvolaný posledními slovy ctihodného předsedy nelze vylíčit. Těch výkřiků! Toho hulákání! Toho střídavého bručení a provolávání slávy, těch hip! hip! huráá! a všech možných citoslovcí, jimiž americký jazyk oplývá! Byl to nepopsatelný zmatek a povyk. Ústa křičela, ruce tleskaly, nohy dupaly, až se podlaha třásla. Kdyby byly všechny zbraně tohoto dělostřeleckého musea spustily najednou, nebyly by rozechvěly zvukové vlny prudčeji. Není divu.

Dělostřelci bývají stejně hluční jako jejich děla.

Uprostřed těchto nadšených ovací zůstal Barbicane klidný, chtěl asi ještě říci svým kolegům několik slov, neboť se posuňky domáhal ticha a jeho třaskavý zvonek se vyčerpal divokými výbuchy. Ale ani ho neslyšeli. Ve chvilce strhli Barbicana s křesla, posadili si ho na ramena a z rukou věrných přátel přešel do náruče neméně vzrušeného davu.

Nic nedokáže udivit Američana. Říkávalo se často, že slovo „nemožnost“ se ve franštině nevyskytuje, zřejmě to byla mýlka ve slovníku. V Americe je vše snadné, vše prosté, a co se technických obtíží týče, ty jsou mrtvy, dřív než se zrodily. Žádný správný Yankee by si byl nedovolil zahlédnout stín nějakých těžkostí mezi Barbicanovým návrhem a jeho provedením. Co slovo – to čin!

Předsedova triumfální procházka se prodloužila do noci. Opravdový pochodňový průvod. Irové, Němci, Francouzi, Skotové, všichni ti různorodí jedinci, z nichž se skládá obyvatelstvo Marylandu, křičeli každý ve svém mateřském jazyce a jejich vivat! hurá! bravo! sláva! se mísily v nevýslovném nadšení.

Luna právě svítila s poklidnou nádherou, jako by pochopila, že se jedná o ni, a zastiňovala svou intensivní září okolní hvězdy. Všichni Yankeeové obraceli zraky k jejímu jiskřivému kotouči, jedni jí mávali na pozdrav, druzí ji volali nejsladšími jmény, jedni si ji měřili pohledem, druzí jí hrozili pěstí, optik v Jones Falls Street si od osmi večer do půlnoci nadělal jmění prodejem dalekohledu. Okukovali Lunu jako nějakou vznešenou dámu. Američané se k ní chovali s majetnickou bezohledností. Vypadalo to, jako by plavá Foibé již patřila těmto smělým dobyvatelům a byla součástí území Spojených státu.

A přece se jednalo jen o to, vystřelit na ni, což je dost surový způsob navazování styku, i když jde jen o satelita, ale mezi civilizovanými národy takové způsoby patří k dobrým mravům.

Půlnoc již odbila a nadšení neklesalo, udržovalo se na stejné výši ve všech vrstvách obyvatelstva: úředník, učenec, kupec i nosič, lidé inteligentní i greenhorni-zelenáči, cítili se pohnuti do nejhlubšího nitra, vždyť se jednalo o podnik národní, proto se horní i dolní město, nábřeží, omývaná vodami Potapsca, a lodi, zakotvené v dokách, hemžily davem zpitým radostí, ginem a whisky, každý hovořil, řečnil, diskutoval, hádal se, schvaloval a tleskal: od „gentlemana“, nedbale nataženého na pohovce „bar-roomu“ před svou sklenicí „sherry-cobbleru“, až po „watermana“, který se opíjel pálenkou v temných krčmách (...)

(......)