Jules Verne
překlad: Zdeněk Hobzík

MATYÁŠ SANDORF I.
(Nový hrabě Monte Christo)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ
POŠTOVNÍ HOLUB

Terst, v době našeho vyprávění hlavní město Istrie, skládal se ze dvou zcela různých částí. Nové a bohaté Tereziino město bylo vystavěno již pravidelně a zcela moderně podél zálivu, kdežto staré a chudobné město, rozkládající se mezi svahy Krasu a promenádní třídou města nového, která je od nového města dělila, bylo stavěno nepravidelně a bez plánu. Jen malebná citadela, tyčící se na vrcholku svahu nad ním, poněkud zkrášlovala jeho vzhled.

Terstský přístav, chráněný zděným molem, u něhož obyčejně kotvívaly obchodní lodi, býval oblíbeným dostaveníčkem lidí bez domova – a bývalo jich zde až příliš –, kteří se mohli směle obejít bez kapes u obleků, neboť nikdy neměli nic, co by stálo za úschovu v nich, a neměli ani naději, že do nich někdy něco vloží.

A přece dne 18. května 1867 pohybovaly se mezi těmito lidmi bez domova dvě osoby, které se od ostatních lišily oděvem i vystupováním. Jejich zjev prozrazoval, že nemají nouzi o zlatky, natož o krejcary. Byli to dva muži, kteří v každém musili vzbudit nejpříznivější dojem.

Jeden z nich se jmenoval Sarkany a byl původem Tripolitán, druhý, Zirone, pocházel ze Sicílie. Oba přešli asi desetkrát po molu, než se zastavili na samém jeho konci. Odtud hleděli na západ směrem na širé moře, jako by se každou chvíli měla na obzoru objevit loď, která jim přiveze štěstí.

„Kolik je hodin?“ ptal se Zirone italsky; tímto jazykem mluvil jeho společník stejně plynně jako jinými řečmi běžnými v oblasti Středozemního moře.

Sarkany neodpověděl.

„Nedivím se ti, že neodpovídáš,“ pokračoval Zirone. „Ptám se jako hlupák, který zapomněl, že je tolik hodin, kolik odbíjí žaludek člověka, jenž zapomněl snídat.“

V Terstu byla i je taková směsice národností, že oba muži nevzbuzovali pozornost, ač bylo na první pohled zjevné, že jsou v městě cizinci. Mimoto nikdo nemohl tušit, že jejich kapsy jsou zoufale prázdné, když tak hrdě kráčeli v dlouhých pláštích, které jim sahaly až na kotníky.

Mladší z obou, Sarkany, prostřední, avšak dobře rostlé postavy a příjemného vzhledu, byl asi pětadvacet let stár. Jmenoval se Sarkany – a nic víc. Křestní jméno neměl, narodil se kdesi v Tripolisu nebo v Tunisu. Jeho pleť byla dosti temná, ale přece jen se celkovým vzhledem podobal spíše Evropanu než Afričanovi.

Může-li někdy tvář klamat, bylo tomu tak u Sarkanyho. Jen velmi dobrý pozorovatel by snad byl dovedl vyčíst ze souměrných rysů tváře, z tmavých a krásných očí, ze souměrného nosu a z pravidelných úst mladíkovu potměšilou povahu. Snad ničí oči nebyly s to, aby v této tváři vypátraly znamení pohrdání a nechuti, které bývá vryto do rysů nepřátel lidské společnosti. Tvrdí-li znalci lidských tváří – a většinou to bývá pravda –, že ani nejobratnější přetvářka nemůže zastřít pravý rys povahy, Sarkany byl tou nepopiratelnou výjimkou. Kdo ho viděl, nemohl tušit, jaké je vlastně jeho nitro, neboť jeho zjev nevzbuzoval odpor, kterým působí přítomnost zločincova, a přece Sarkany byl jedním z nejhorších.

Jaké bylo jeho dětství? Kdo to mohl vědět! Jistě byl opuštěným dítětem, které vyrostlo v nějaké tripolské peleši. Snad se na své dětství nedovedl rozpomenout ani Sarkany sám. Ale ať již bylo jeho mládí jakékoliv, přece jen si získal jakés takés vzdělání; životem byl donucen stýkat se s mnoha lidmi a poznat mnoho krajů a zemí, aby si vydělal na denní chléb. Jeho znalosti a zkušenosti mu umožnily, že již po několik let byl ve spojení s jedním z největších bankovních domů terstských, s bankou Silase Toronthala, jehož jméno je úzce spojeno s tímto příběhem.

Zirone, původem Sicilián, asi třicetiletý, byl stejně ochoten špatné rady přijímat jako je udílet a přijaté uvádět ve skutek. Byl to dobrodruh, který neváhá vykonat jakýkoli čin, dostane-li se mu dobré odměny, člověk, který se nabídne k službám prvému člověku, platí-li dobře, a okamžitě ho zradí, zaplatí-li mu druhý líp. Zirone nikdy nemluvil o tom, kde se narodil, snad to ani sám nevěděl. Se Sarkanym se seznámil náhodou na Sicílii. Oba se společně toulali světem, snažíce se jakýmkoli způsobem polepšit si svůj neblahý životní úděl. Ale Zirone, velký a vousatý muž velmi tmavé pleti, nedovedl skrýt vrozenou zločinnost, kterou prozrazovaly neklidné a stále přimhouřené oči. Nepěkné rysy své povahy se snažil zakrýt nezřízenou povídavostí. Byl nejen výmluvnější, nýbrž i veselejší než jeho nemluvný a stále vážný druh.

Tohoto dne však i Zirone kladl meze své hovornosti. I jeho totiž znepokojovala otázka, čím ukrotit volání hladového žaludku. Předešlého večera přišel Sarkany o poslední peníze v jakési pokoutní herně, kde štěstí bývá pro hráče obvykle velmi skoupé. Oba byli teď bezradní, jak si opatřit prostředky k dalšímu životu. Mohli spoléhat jen na náhodu, a poněvadž je náhoda sama nevyhledávala, rozhodli se poohlédnout se po ní v ulicích nového města.

Na první pohled bylo zjevné, že jsou v městě cizinci

 

Zde na nábřeží, po obou stranách přístavu i průlivu, jímž je Terst proťat, bývalo vždy dosti lidí, mluvících různými jazyky a zabývajících se různou činností. I když nelze říci, že všichni lidé pohybující se po novém městě byli obdařeni pozemskými statky, přece zde byli i takoví, na kterých mohou lidé typu Sarkanyova a Zironova něco vyzískat.

Prošli novým městem, ale ani zde je nepotkalo štěstí. Jen žaludky se prudčeji bouřily, když oči jejich majitelů zabloudily do bohatě zásobených výkladů nebo když nosy zachytily vůni pokrmů vycházejících z kuchyní přepychových hotelů!

To Zirona posléze přimělo, že odbočil zase do uliček starého města. Sarkany kráčel beze slova za ním.

V starém městě se oba dobrodruhové cítili lépe než v přepychových ulicích. Od svého příchodu do Terstu byli ubytováni v nenáročném hostinci nedaleko kostela Santa Maria Maggiore. Poněvadž však hostinský, jehož účet nebyl dosud ani zčásti uhrazen, stával se den ze dne dotěrnějším, vyhnuli se hostinci velkým obloukem a toulali se chvíli v okolí Arca di Riccardo.

Oba dobrodruhy však nijak nevábilo zkoumání těchto zbytků starověkého stavitelství. A protože ani zde v odlehlých ulicích náhoda nijak nespěchala podat jim pomocnou ruku, stoupali oba po strmých stezkách Krasu směrem k terase katedrály.

„Divný nápad, lézt až tam!“ zabručel Zirone a utáhl si těsněji plášť v pasu.

Ale neopustil mladšího druha. Zdola bylo možno je sledovat, jak vystupují po stupních, které si neprávem přisvojují jméno ulice.

Za deset minut se octli na terase, oba ještě znavenější a ještě hladovější. Odtud se otvírá nádherný pohled na záliv a na širé moře, na průplav i na přístav oživený parníky a obchodními i rybářskými plachetnicemi, odtud mohlo oko přehlédnout celé město i předměstí až k posledním domkům, takřka zavěšeným na svahu, a k letohrádkům rozptýleným po výšinách. Ani tento pohled však nelákal dobrodruhy, kteří viděli již krásnější a nádhernější. Ostatně vždyť je sem zavedla bída a Zirone by byl dal přednost procházce v oživených ulicích města. Ale musili být trpěliví na své cestě za štěstím.

Na konci schodiště vedoucího na terasu je poblíž katedrály San Giusto ohrazený prostor, který dříve býval hřbitovem a teď se stal jakousi sbírkou starožitností. Nejsou zde již pomníky a kříže, nýbrž jen kusy rozbitých náhrobků, rozmetané pod převislými větvemi krásných stromů, sloupy a obelisky z doby římské, památky středověké, triglyfy a metopy z různých dob renesance, i skleněné schrány, v nichž bylo ještě vidět zbytky popela. Vše leželo kolem v malebném neladu.

Dveře vedoucí do tohoto prostoru nebyly uzamčeny a Sarkany je otevřel kopnutím. Vstoupil a za ním vešel i Zirone, který při vstupu pronesl tuto trpkou poznámku:

Usedli na kus zdiva

 

„Kdybychom chtěli ukončit svůj život, toto místo by se k tomu hodilo nejlíp.“

„A kdyby tě někdo vyzval, abys tak učinil…?“ zeptal se Sarkany posměšně.

„Odmítl bych, příteli! Ať mi někdo zaručí jen jeden šťastný den na deset špatných a nebudu žádat víc.“

„Tvému přání bude vyhověno, ba více než vyhověno!“

„Ať tě slyší a vyslyší všichni svatí z celé Itálie, kterých je na stovky!“

„Pojď tedy dál!“

Šli kruhovitým stromořadím mezi dvojí řadou uren a usedli na kus starobylého zdiva, které zde leželo na zemi.

Zpočátku nemluvili, což se zamlouvalo Sarkanymu, ale nikoli jeho společníkovi. A Zirone se také brzy dal do řeči, těžce potlačuje zívání z nudy:

„U všech čertů, ta šťastná náhoda, s jejímž příchodem tak hloupě počítáme, nějak nespěchá!“

Sarkany neodpověděl.

„A jaký to taky byl nápad, jít ji hledat sem mezi tyto zříceniny,“ pokračoval Zirone. „Tak si myslím, příteli, že jsme zvolili špatnou cestu. Který čert nás jen vedl na tento prastarý hřbitov? Ubohé duše, které opustily již svou tělesnou schránku, jistě sem nepřilákají žádnou šťastnou náhodu. Až budu na tom jako ony, bude mi také málo záležet na opožděném obědě nebo na večeři, která je ještě někde ve vzduchu. Pojďme pryč!“

Sarkany, ponořen v myšlenky, upíral zrak kamsi do neurčita a nedbal řeči svého druha.

Zirone se opět na několik chvil odmlčel, ale pak jeho povídavost zase nabyla vrchu:

„Sarkany, chtěl bys vědět, v jaké podobě bych si přál spatřit tu naši náhodu, která nás dnes nějak zanedbává? V podobě jednoho z poslíčků bankovního domu Toronthalova, který by sem přišel s napěchovanou tobolkou a doručil nám ji s mnoha omluvami, že jsme musili tak dlouho čekat.“

„Poslyš, Zirone,“ odpověděl konečně Sarkany, jehož čelo se přitom zlobně zachmuřilo, „opakuji ti naposled, že od Silase Toronthala nemůžeme už nic čekat!“

„Jsi si tím tak jist?“

„Ano. Všechen můj úvěr u něho je vyčerpán a při poslední žádosti mě odbyl víc než rozhodně.“

„Hm, to je hloupé!“

„Hloupé, to je slabé slovo!“

„Dobře tedy,“ pokračoval Zirone, „je-li tvůj úvěr vyčerpán, znamená to alespoň tolik, že kdysi jsi u něho úvěr měl. A proč jsi jej měl? Poněvadž jsi několikrát propůjčil svou chytrost a obratnost bankovnímu domu Toronthalovu v záležitostech, řekněme, choulostivých… Vždyť ani Toronthal v prvních měsících našeho pobytu v Terstu nebyl nijak odmítavý, pokud šlo o peníze. Proto je nemožné, abys přece jen něčeho nedosáhl, kdybys ho požádal důrazněji, nebo i pohrozil…“

„Kdyby to k něčemu vedlo, byl bych to učinil již dávno,“ odpověděl Sarkany s pokrčením ramen, „a ty by ses teď nemusel honit za vidinou oběda. Ne, nejde to! Říkám ti, že nemám Toronthala v rukou, jak si snad myslíš, ale co není, může ještě být. Pak mi zaplatí to, co teď odpírá, a přidá těžké úroky a ještě těžší úroky z úroků! Tak se mi zdá, že peněžní stav jeho závodu není teď nijak skvělý. Vložil peníze do několika pochybných podniků v cizině a několik úpadků ho asi citelně pocuchalo. Při poslední návštěvě jsem jasně pozoroval, že Toronthal je nějak sklíčen. Musíme tedy počkat, jak se věci vyvinou dál!“

„Budiž!“ zatrpkle souhlasil Zirone. „Ale do té doby nemůžeme být živi pouhou vodou. Měl bys přece jen ještě jednou zaklepat trochu na Toronthalovu pokladnu, zda by nám neposkytl alespoň částku, která by nám umožnila vrátit se na Sicílii.“

„Co bychom dělali na Sicílii?“

„To ponech mně! Znám tu zem dobře a z Malty bych mohl povolat zástup smělých druhů, s kterými by se dalo podniknout ledacos. U všech čertů! Nedá-li se už dělat nic jiného, donuť alespoň Toronthala, aby nám zaplatil cestovné, vždyť je jistě v jeho zájmu, abychom byli co nejdál od Terstu!“

Sarkany sklonil hlavu a neodpověděl.

„Pochop, že to takhle dál nejde, že jsme hotovi,“ naléhal Zirone.

Vstal a zlostně dupl, jako by Sarkany byl jeho živitelem, který neplní své povinnosti.

V té chvíli však byl jeho pohled již upoután ptákem, který úzkostlivě poletoval nad hřbitovem. Byl to holub, zřejmě vysílený. Zvolna se snášel k zemi. Zirone nijak nezkoumal, jakého druhu holub je; viděl v něm jen věc, kterou lze jíst. Ukázal ptáka svému společníkovi, hltaje přitom holuba už zrakem.

Holub byl již u konce se svými silami. Chtěl se zavěsit na římse katedrály, potom na malém výklenku nad sochou svatého Justiniána, ale když se ani tam nedokázal udržet, svezl se až k podstavci sochy.

Sarkany si holuba sotva všiml, Zirone však ho nespouštěl z očí.

Pták přiletěl odkudsi ze severu a byl vyčerpán dlouhou cestou. Jeho cíl byl jistě někde jinde než na tomto starém hřbitově, neboť holub za chvíli vzlétl, ale byl nucen snést se na větve jednoho starého stromu na hřbitově.

Zirone se rozhodl, že se ptáka zmocní, a tiše se plížil ke stromu. Holub člověka nezpozoroval, opět se pokusil vzlétnout, ale padl na zem jen několik kroků od stromu, na kterém dříve seděl.

Skokem se vrhnout vpřed a zmocnit se holuba bylo pro Zirona dílem okamžiku.

Již se chystal ptáka zaškrtit, když tu náhle vzkřikl překvapením a pospíchal s ním k Sarkanymu.

„Podívej se, je to poštovní holub!“ zvolal.

„A co na tom?“ lhostejně odpověděl Sarkany. „Tato cesta byla jeho poslední.“

„To si myslím,“ odpověděl Zirone. „Tím hůře pro ty, jimž je určen lístek, který nese pod křídlem.“

„Lístek?“ zvolal Sarkany a povstal, protože ho věc začala zajímat. „Počkej chviličku, Zirone, to je důvod k odkladu.“

A zachytil druhovu ruku, jejíž prsty již chtěly stisknout ptáčeti krk.

Pak vzal jemný váček, který Zirone sňal holubovi z křídla, otevřel jej a vytáhl z něho papírek.

Rozevřel lístek, ale jeho obsah byl nesrozumitelný, neboť zpráva byla psána tajným písmem. Bylo na něm osmnáct slov, která bylo sestavena do tří sloupců po šesti slovech:

 

ihnalz zaemen ruiopn

arnuro trvree mtsqssl

odxhnp estlev eeuart

aeeeil ennios noupvg

spesdr erssur ouitse

eedgnc toeedt artuee

 

Kdo a komu lístek posílá, nebylo nikde vyznačeno. A jak rozluštit smysl tajného písma? K tomu by oba společníci byli potřebovali klíč; bez klíče může podobnou zprávu rozluštit jen velmi dovedný a školený luštitel.

Sarkany byl při pohledu na tajné písmo zprvu zklamán, ale pak se zamyslil.

Holub se pokusil vzlétnout

 

Obsahoval ten lístek nějakou důležitou zprávu, a to takového druhu, že by mohla přivést do nesnází odesílatele nebo příjemce? Bylo to pravděpodobné vzhledem k zabezpečovacím opatřením, která odesílatel učinil pro případ, že by lístek padl do rukou nepovolaných. A i to, že odesílatel nepoužil obvyklého dopravního prostředku, pošty nebo telegrafu, nýbrž pošty holubí, bylo dostatečným důkazem, že tu jde o věc, která má zůstat tajemstvím.

„Snad právě v těchto řádcích je něco, co nám přinese očekávané štěstí,“ pravil Sarkany k svému druhovi.

„Myslíš tedy, že ten holub je poslem Štěstěny, za kterou se již od rána honíme?“ odpověděl mu Zirone. „A já, hlupák, ho chtěl zaškrtit! Ale ani to by nevadilo. Poselství máme a nic mi tedy nebrání, abych si nepochutnal na poslovi.“

„Jen se neukvapuj, Zirone!“ řekl Sarkany a chopil se druhovy ruky, čímž již podruhé zachránil vzdušnému poslovi život. „Živý holub nás snad dovede k osobě, jíž je lístek určen, ovšem bydlí-li ta osoba v Terstu.“

„A co potom? To nám nijak neosvětlí tajemství lístku.“

„To máš pravdu.“

„A také nám to nepoví, kdo lístek odeslal.“

„I to je pravda, ale přece jen se v jádru mýlíš. Poznám-li jednu osobu, která si dopisuje tímto tajemným způsobem, ta mě může přivést na stopu osoby druhé. Proto nesmíme ptáka zabíjet, nýbrž vynasnažit se, aby co nejdříve nabyl sil a doletěl k cíli.“

„S lístkem?“ zeptal se Zirone.

„Ano, s lístkem, který si však dříve přesně opíšu, abych mohl opisu použít, až přijde vhodná chvíle.“

Po těchto slovech vytáhl Sarkany z kapsy zápisník a tužkou do něho opsal obsah zprávy. Bylo mu známo, že v tajném písmu se musí přesně dodržovat pořádek slov, a proto dbal, aby nijak neporušil jejich sestavení. Když si zprávu opsal, vložil lístek zase do váčku a připjal jej pod holubí křídlo.

Zirone na něho pátravě pohlížel a jeho zrak prozrazoval, že příliš nevěří v štěstí, které jim mělo kynout z této náhody.

„A teď?“ ptal se, když Sarkany dokončil svou práci.

„Teď věnuj okřídlenému poslu všemožnou péči!“ odpověděl Sarkany rozkazem.

Holub byl vyčerpán jistě víc hladem než únavou. Křídla měl nepoškozena, což bylo důkazem, že nebyla zasažena ani brokem lovce, ani spárem nějakého dravce. Holub měl prostě hlad a žízeň.

Zirone nalezl na zemi několik zrnek; holub je hltavě pozřel, když jej Zirone napojil troškou vody, kterou déšť zanechal ve zbytku starobylé nádoby. Za půl hodiny se holub již tak zotavil, že mohl pokračovat v cestě.

„Je-li jeho cíl ještě příliš vzdálen, nezáleží nám na tom, padne-li cestou, neboť nám brzy zmizí z očí a ztratí pro nás význam. Je-li očekáván v některém terstském domě, jeho síly mu stačí, neboť nepoletí jistě déle než nějaké dvě nebo tři minuty.“

Celé město leželo před nimi jako na dlani

 

„Máš pravdu,“ souhlasil Sicilián. „Je však ještě otázka, zda ho budeme moci sledovat až k domu, do kterého se snese, i když nepoletí mimo Terst.“

„Učiníme vše, co bude v naší moci.“ A učinili to.

Katedrála vznikla ze dvou starobylých románských chrámů, z nichž jeden byl zasvěcen Panně Marii a druhý terstskému patronu svatému Justiniánu. V rohu budovy u hlavního vchodu do chrámu je věž, která ovládá pláň, pod níž se prostírá město. Z této věže bylo snadné sledovat všechny terstské střechy od předhoří až k mořskému břehu. Bude možno sledovat též holuba, kam se snese, bude-li vypuštěn z věže? Stálo to za pokus, k němuž bylo třeba jen pustit ptáka na svobodu.

Za tři minuty byli na galerii přímo pod střechou věže. Dvě okna v této galerii umožňovala rozhled po celém obzoru. Celé město leželo před nimi jako na dlani.

Sarkany se Zironem se postavili každý u jednoho okna. Na starém zámku ze šestnáctého století, který stojí nad městem na krasovém předhoří, bily právě čtyři hodiny. Slunce stálo na bezmračné obloze a jeho šikmé paprsky ozařovaly většinu domů právě na té straně, která byla obrácena ke katedrále.

Vše hrálo dobrodruhům do rukou.

Sarkany vzal Zironovi holuba z ruky a pustil ho.

Pták rozepjal křídla, ale zpočátku klesal velmi rychle k zemi a už se zdálo, že jeho let skončí smrtelným pádem.

Ze rtů Siciliánových se vydrala kletba.

„Jen klid, už se zase vznáší,“ napomínal ho Sarkany.

Holub skutečně nabyl zase rovnováhy a letěl přímo k severozápadní straně města.

Zirone přistoupil k Sarkanymu a oba bok po boku sledovali holubův let.

Pták nebyl ani na okamžik v rozpacích. Bylo vidět, že letí přímo k cíli, ke kterému by byl dospěl již před hodinou, nebýt nucené zastávky na hřbitově.

Sarkany a jeho společník sledovali ptákův let s úzkostlivou pozorností. V duchu obou tkvěly nevyslovené obavy, zda pták nezamíří za obvod města; pak by byly jejich naděje zmařeny.

Ale štěstí jim přálo.

„Vidím ho…! Stále ho vidím!“ volal Zirone, který měl neobyčejně dobrý zrak.

„Všimni si dobře místa, kam se holub snese, abychom je později poznali,“ nabádal Sarkany.

Za několik minut poté sletěl holub na dům, který vynikal nad všechny ostatní svou ostrou střechou. Dům stál mezi skupinou stromů ve čtvrti, kde je veřejný sad a městská nemocnice. Tam holub zmizel ve vikýři zdobeném větrnou korouhvičkou a z věže ještě zřetelně viditelném. Podle směru, zvláštního tvaru střechy a korouhvičky nebude jistě nesnadné vypátrat dům, v kterém bydlí adresát lístku.

„Tamhle je!“ zvolal Zirone

 

Sarkany a Zirone hned sestoupili s věže a pak po svahu Krasu do úzkých uliček, kterými se dostali na náměstí Piazza della Legna. Odtamtud snadno došli k veřejnému sadu, ale tam se oba dobrodruzi octli na pochybách, pokud šlo o další správný směr. Mají se dát vlevo nebo vpravo? Konečně zvolili bezděčně směr vpravo, majíce v úmyslu prohlédnout pečlivě všechny domy na okrajích parku a pátrat po nápadné větrné korouhvičce.

Kráčeli tak dlouho a marně napínali zrak.

„Tamhle je!“ zvolal konečně Zirone.

Ukazoval na korouhvičku, jíž právě otáčel vítr vanoucí od moře. Pod korouhvičkou byl vikýř, kolem něhož i v této chvíli poletovalo několik holubů. Omyl byl vyloučen. Sem směřoval vzdušný posel.

Došli do sousedství domu a tam v obchůdku si Sarkany snadno získal další zprávy o obyvatelích hledaného domu.

Zvěděl, že dům již po několik let náleží hraběti Ladislavu Zathmarovi, který v něm také bydlí.

„Kdo je ten hrabě Zathmar?“ ptal se Zirone, pro něhož bylo toto jméno prázdným zvukem.

„Nu, je to hrabě…,“ odpověděl polovičatě Sarkany.

„Snad bychom se mohli zeptat…“

„Jen se neukvapovat, zachovat klid, Zirone! Na to je ještě dost času. Teď do našeho útočiště!“

„Hm… je právě tak čas k večeři pro ty, kdo na večeři mají,“ odpověděl Zirone posměšně.

„Nebudeme-li dnes večeřet, snad budeme zítra obědvat, a dobře obědvat!“

„Kde, prosím tě?“

„Kdoví… Snad u hraběte Zathmara.“

Kráčeli zvolna ulicemi, až konečně došli k nevzhledné, ale pro ně ještě příliš drahé hospůdce, neboť ani zde si nemohli zaplatit nocleh.

Tam však je očekávalo překvapení…

Na adresu Sarkanyho totiž došlo psaní, v kterém byly dvě bankovky po stu zlatých. K nim byla připojena krátká zpráva:

 

„Posílám tyto poslední peníze, které kdy ode mne dostanete. Doufám, že stačí k cestě na Sicílii, kamž se odeberete, abych o Vás již neslyšel.

Silas Toronthal.“

 

„Sláva, bankéř měl výborný nápad v nejvyšší čas!“ zvolal Zirone. „Jak je vidět, člověk se nemá nikdy vzdávat naděje v pány bankéře…“

„Tentokrát s tebou úplně a bezvýhradně souhlasím,“ odpověděl mu Sarkany.

„Použijeme těch peněz k cestě z Terstu, viď?“

„Ne, naopak. Použijeme jich k pobytu v Terstu.“