Jules Verne
překlad: Zdeněk Hobzík

MATYÁŠ SANDORF I.
(Nový hrabě Monte Christo)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DRUHÁ
SPUŠTĚNÍ LODI

„Jak je vidět, nejde to,“ promluvil Matifou. „Co nejde?“ ptal se Pescade. „No naše obchody…“

„Pravda, ty by mohly jít líp, to je nesporné, ale mohly by jít také hůř.“

„Pescade?“

„Co je, Matifoue?“

„Nebudeš se na mne hněvat, když ti něco řeknu?“

„Samozřejmě že se budu hněvat, když to bude k zlosti.“

„Tedy… musíš mě opustit.“

„Jak to myslíš…? Chceš vystupovat sám?“ ptal se Pescade. „Ano.“

„To jsem opravdu zvědav jak. Jen pokračuj!“

„Jsem přesvědčen, že by se ti vedlo líp, kdybys byl sám. Já ti jen překážím, beze mne bys našel dost prostředků, abys…“

„Heleď,“ přerušil ho Pescade, „jsi silný, ne?“

„To jsem.“

„A velký.“

„To taky.“

„Tak si pamatuj, že jsi tak hloupý, jak jsi silný a velký.“

„A proč, prosím tě?“

„Poněvadž mluvíš ještě hloupěji, než vypadáš. Já mám opustit přítele? S kým potom budeš vystupovat?“

„Hm…“

„Kdo bude dělat salto mortale s tvých ramenou?“

„To nevím…“

„A kdo veletoč na tvé napjaté paži?“

„Pravda…,“ ozval se Matifou, pro kterého tolik otázek bylo přece jen příliš.

„Ano, takový veletoč před obecenstvem, které zuřivě tleská… když náhodou nějaké to obecenstvo je.“

„To obecenstvo,“ vzdychl si Matifou.

„Tak už toho nechme,“ rozhodl Pescade, „a přemýšlej jenom, jak si dnes opatříme večeři.“

„Já nemám hlad.“

„Nepovídej, ty máš hlad vždycky, a zvláště teď,“ odpověděl Pescade a položil ruku na ohromná ústa svého druha. „Je to znát na tvých zubech, které jsou ostřejší než špičáky nějakého vlčáka. Máš hlad, to ti říkám já, a najíš se, jakmile jen vyděláme půlzlatník nebo třeba čtvrtzlatník.“

„A ty, maličký?“

„Což o mne… Mně stačí zrnko prosa, já nepotřebuji, abych byl silný, kdežto ty… jen se řiď mou radou! Čím více jíš, tím více tloustneš, a čím více tloustneš, tím se stáváš větší zvláštností…“

„Zvláštností…? Hm, snad ano.“

„Já naopak tím více hubnu, čím méně jím, a stávám se tím větší zvláštností, čím více hubnu. Není to snad pravda?“

„Pravda to je,“ prostoduše přisvědčil Matifou. „Je tedy v mém zájmu, Pescade, abych hodně jedl, že ano?“

„Zrovna jak jsi řekl, můj obře, a v mém zase je, abych nejedl.“

„Takže když zbude jen pro jednoho…?“

„Bude to pro tebe.“

„A bude-li dost pro oba?“

„Pak to bude zase pro tebe. Matifou vydá přece za dva, ne?“

„Za čtyři… za šest… za deset…!“ zvolal Herkules, kterého by opravdu nezmohlo deset lidí.

Ponecháme-li stranou nadsázky, kterými všichni siláci ještě zveličují svou sílu, bylo pravda, že Matifou dosud přemohl každého člověka, který byl ochoten se s ním měřit.

Vyprávěly se o něm dva úžasné příběhy, které skutečně zněly jako zázrak.

Kdysi v cirkuse postaveném ze dřeva povolil trám, který podpíral celou kostru. Praskot děsil diváky; hrozilo jim, že budou rozdrceni. Nastala panika a všichni spěchali do chodeb. Ale byl zde silák Matifou. Skokem se doslal k sloupu již povolujícímu a podepřel jej mohutnými rameny na tak dlouho, pokud se poslední divák nedostal z cirkusu. Pak se jedním (...)

(......)